Společnost
24/04/2022 Petr Broulík

Ostravu osvobozovali i Ukrajinci. Třeba generál Jeremenko, říká historik

​Mnozí Ostravané i obyvatelé obcí na Opavsku a Hlučínsku si v těchto dnech připomínají, že před sedmasedmdesáti lety skončila krutými boji na území Moravskoslezského kraje německá okupace.

A že největší zásluhu na tom mají rudoarmějci spolu s československými vojáky, z nichž mnozí v našem kraji našli hrob.

Dnes jsou to však právě následovníci a potomci někdejších osvoboditelů, kteří destabilizovali klid a mír v Evropě nebývale krutým vojenským vpádem na Ukrajinu. Ničí a vyvražďují obyvatele země, jejichž předkové v roce 1945 v jednotkách 4. ukrajinském frontu pod vedením rodilého Ukrajince generála Andreje Jeremenka pomáhali Ostravsko a Opavsko za velkých obětí osvobozovat.

S historikem Ondřejem Kolářem, vedoucím Oddělení historického výzkumu Slezského ústavu ve Slezském zemském muzeu jsme hovořili o Ukrajincích, kteří s rudoarmějci osvobozovali Ostravsko při Ostravsko-opavské operaci a také o těch původem českých obyvatelích Ukrajiny, kteří vstupovali do Svobodovy armády.

Ale i o skupině Ukrajinců, kteří už tehdy jako banderovci prchali přes naše území na Západ ve strachu před sovětskou nenávistí, krutostí a bezohledností vůči národům, které nechtěly být součástí velkého komunistického Sovětského svazu.

Ukrajinští vojáci byli prý velkými bojovníky v Rudé armádě, která se nejvíce zasloužila o zničení hitlerovského nacismu. Jak hodně pomáhali osvobozovat také dnešní Moravskoslezský kraj, tedy Ostravu a Opavu a obce kolem těchto měst?
To je dnes těžké říci, protože v případě Rudé armády o původu konkrétních vojáků, kteří se nějak vyznamenali při bojích o Ostravu a Opavu, máme zpravidla jen velmi málo informací. Ani u těch, kteří prokazatelně pocházeli z území Ukrajiny, se obvykle nedá říct, zda se sami identifikovali jako Ukrajinci. Protože v té době Sovětský svaz tuto ukrajinskou identitu, ale obecně vůbec regionální nebo národní identity, u vojáků potíral. Měli se totiž cítit hlavně jako Sověti, tedy jednotně. A konkrétně zemědělská Ukrajina si prošla v třicátých letech poměrně brutální bolševizací, která zahrnovala rozsáhlou industrializaci, povinné odvody úrody a kolektivizaci v zemědělských regionech.

Jak to dopadlo?
Ukrajina zažila v první polovině třicátých let hrozivý hladomor, kterému padly za oběť podle odhadů tři až pět milionů Ukrajinců, některé zdroje uvádějí ještě více. Takže kdo se cítil Ukrajincem, tak se potom v Rudé armádě ke své národnosti příliš nehlásil. Což je třeba i případ generála Andreje Ivanoviče Jeremenka, který se narodil v charkovské gubernii na Ukrajině jako Jerjomenko a pod jehož velením vojska 4. ukrajinského frontu osvobodila Ostravu. Ten se psal celý život v poruštěné podobě svého jména a není známo, že by svůj ukrajinský původ nějak prosazoval nebo na něm lpěl. To samé se dá říci o spoustě ukrajinských vojáků z povolání. V jejich prostředí byly nějaké národnostní projevy spíše nežádoucí.

Ale název "ukrajinský" front, to přeci hodně o národnosti vojáků naznačuje...
Názvy frontů vycházely především z místa jejich formování a nasazení, ne ze skladby mužstva. Bohužel ani u těchto řadových vojáků nemáme nějakou přesnější statistiku, kdo se k ukrajinské národnosti hlásil. Byly tam zřejmě zastoupeny i další sovětské národnosti. Vidíme i na fotografiích, že mezi vojáky jsou i lidé asijského vzezření. Ale dá se předpokládat, že tady na Ostravsku a Opavsku bojovalo dost Ukrajinců. To proto, že v roce 1944, kdy Sovětský svaz boji získal kontrolu nad většinou území Ukrajiny, probíhaly na Ukrajině odvody do Rudé armády. Během nacistické okupace Ukrajiny v letech 1941 až 1944 totiž odvody mladých ročníků neprobíhaly a tak tam bylo z čeho brát.

Týkalo se to i Svobodovy československé armády, která vznikla v Sovětském svazu a jejíž tanková brigáda a další jednotky se účastnily bojů na severní Moravě?
Ano, samozřejmě. Tyto československé jednotky byly poměrně silně doplňovány volyňskými Čechy z území dnešní Ukrajiny, tam bylo spousta vojáků mobilizovaných teprve v roce 1944. Byli to lidé často relativně mladí bez nějaké větší bojové zkušenosti. Na druhé straně pak nebyly mezi lidmi z těchto regionů dnešní Ukrajiny až takové válečné ztráty, protože Ukrajina byla dlouhou dobu v týlu okupační německé armády a prostě se na něm neválčilo. Byť v některých částech, třeba i na Volyni, docházelo k různým excesům okupační moci i takzvaných banderovců proti civilnímu obyvatelstvu. Obdobně jako na Volyni proběhla i mobilizace předválečných občanů ČSR a Podkarpatské Rusi. Ale opravdu se nedá jednoznačně říci, kolik ukrajinských vojáků tady při ostravsko-opavské operaci bylo.

Přesto mnozí Ukrajinci zde položili život...
Ano, patří k nim například stíhací pilot poručík Vasilij Alexejevič Staško, který byl sestřelen v dubnu 1945 u Klimkovic. Jeho totožnost se podařilo identifikovat až v letech 2014 a 2015 a představitelé obce pak nalezli na Ukrajině i jeho rodinu.

Jako významný rodák z Ukrajiny, který při Ostravsko-opavské operaci padl, je připomínán třeba Stěpan Vajda...
Ano, to byl Rusín, jeden z občanů z tehdejší Podkarpatské Rusi, narozený v roce 1922, tedy letos uplyne sto let od jeho narození. A stejně jako řada mladíků, kteří tam vyrůstali, chodil do českých škol a po maďarské anexi Podkarpatské Rusi emigroval, aby se vyhnul službě v maďarské armádě. Odešel do Sovětského svazu, kde byl nejprve internován a později se dostal do formující se Svobodovy československé armády. Patřil k obávaným tankovým esům, zničil nějakých deset nepřátelských bojových vozidel. Vyznamenal se třeba v osvobozovacích bojích o Kyjev, stal se velitelem tankového praporu a stal se jedním z nejúspěšnějších našich tankistů.

Čím se zapsal do dějin Ostravsko-opavské operace?
Zemřel ještě v bojích na dnešním polském území u obce Tvorkov, který ležel na předválečné německo-polské hranici. Osudným se mu stal 6. duben 1945, v ten den byl ve chvíli, kdy se chtěl zorientovat lépe v terénu a otevřel poklop ve věži tanku, zabit pravděpodobně nepřátelským ostřelovačem. Posmrtně byl vyznamenán zlatou hvězdou hrdiny Sovětského svazu, tedy nejvyšším sovětským vyznamenáním. Byl pak pohřben spolu s dalšími padlými v mauzoleu v ostravských Komenského sadech, ale mnohem více je připomínán potom až v dobách sedmdesátých a osmdesátých let v dobách normalizace. A je mu odhalena pamětní deska v Opavě, ač s Opavou neměl prakticky nic společného.

Proč?
To je třeba zajímavost, která se dosud moc nezkoumala. Například volynští Češi, kteří tvořili v československé tankové brigádě dominantní skupinu, se po válce při výročích osvobození Ostravy podstatně více připomínali, protože se tady v Československu usazovali, jako třeba tankisté Bedřich Opočenský a Mikuláš Končický. Naproti tomu Rusíni, kteří byli součástí střelecké brigády a přežili osvobozovací boje, tak ti pak neměli úplně na růžích ustláno. Nebyli v Československu chtění a to proto, že československou Podkarpatskou Rus anektoval Sovětský svaz a předpokládalo se, že Rusíni se stanou loajálními sovětskými občany. A Rusíni ze Svobodovy armády, kteří se tady po osvobození usadili, se potýkali ještě v padesátých letech s obavami, aby se nemuseli na už Podkarpatskou Rus, která se stala součástí Sovětského svazu, vrátit.

Na Ukrajině se narodil i Ivan Ahepjuk, radista legendárního československého tanku 051, který padl na Němci bráněném a podminovávaném Říšském, dnes Sýkorově mostě...
Přesně tak. Ivan Ahepjuk padl přímo při osvobozovacích bojích. A také na jeho případu dnes vidíme rozdíl, jak minulý režim odlišně připomínal Volyňáky a Rusíny. Protože na území Ostravy padli dva příslušníci československé tankové brigády, Ivan Ahepjuk a pak Josef Gregor, který byl zastřelen před Novou radnicí. Josef Gregor, poddůstojník a velitel tanku, se stal symbolem osvobození Ostravy už v roce 1945 a záhy po osvobození po něm byla pojmenována ulice. Avšak po Ivanu Ahepjukovi byla jedna z ostravských ulic pojmenována až někdy v sedmdesátých letech. Čili je vidět snaha příliš nezdůrazňovat, že Rusíni ze Zakarpatské Ukrajiny sloužili v československé jednotce a ne v sovětské. A že byla v době první republiky součástí Československa.

Z Ukrajiny pocházeli i banderovci, tedy členové protibolševické ukrajinské povstalecké armády, kteří prchali do západního zajetí. Setkávají se s nimi v Beskydech například hrdinové Vláčilových filmů Stíny horkého léta a Pasáček z doliny. Jak hodně banderovci procházeli po konci války Moravskoslezským krajem?
Oblastí Slezska a Ostravska se banderovci dotkli jen okrajově. Největší těžiště výskytu putování členů této ukrajinské osvobozenecké armády, která se snažila využít nacistické okupace Ukrajiny k osamostatnění Ukrajiny, bylo na Slovensku. U nás jsou doloženy nějaké přechody banderovců v Beskydech, v oblasti Bílého kříže a okolí, kde se s nimi odehrály také nějaké přestřelky a byly tam i oběti v řadách členů Sboru národní bezpečnosti. Ale tady je třeba říci, že onen termín banderovci se v pohraničí po válce hodně nadužíval. Že československé úřady a hlavně tehdejší noviny příliš nerozlišovaly mezi banderovci a dalšími skupinami, které přes hranice v našem kraji přecházely.

Například?
Objevovaly se například zprávy o banderovcích někde u Bruntálu, u Jeseníku a podobně. Kde se ale s největší pravděpodobností nejednalo o banderovce, ale jednalo se o různé skupiny uprchlíků z Polska, kteří utíkali před komunistickým režimem a byly to i zbytky polské zemské armády, nekomunistické bojové organizace, která se v závěru války a prvních poválečných letech dostávala do partyzánského boje s novou komunistickou polskou vládou. A čsto je v tom v dobových hlášeních i novinách docela zmatek a tito občané Polska byli zjednodušeně směšováni s banderovci. V pohraničí tehdy operovaly i různé lupičské a pašerácké bandy a zároveň přes hranice přecházely tisíce lidí, kteří se vraceli ze zajetí nebo koncentračních táborů. A někteří byli ozbrojeni a někteří během těch cest i loupili.

Od osvobození Ostravy a Opavy uplyne sedmasedmdesát let a pohled na Ostravsko-opavskou operaci se samozřejmě vyvíjel. Trochu jiný byl za komunistického režimu, trochu jiný dnes. Vznikaly různé mýty, o některých věcech se nemluvilo. O čem třeba?
S několika kolegy na toto téma připravujeme 3. května v ostravském Centru Pant besedu. Už hned po válce se zrodil a přejímá se možná byť nevědomky dodnes mýtus o tom, že Rudá armáda se rozhodla osvobodit obchvatem od západu přes území Hlučínska po linii Sudice, Štítina, Hrabyně, aby zachránila ostravský průmysl. Dokonce se hned po válce zrodilo heslo, že slezské dějiny zahynuly, aby Ostrava žila. Obce na Opavsku po trase tohoto postupu byly totiž velmi zničeny, protože Němci se opevňovali často přímo v zástavbě obcí, takže byla zničena nejen Hrabyně, ale i Pusté Jakartice, Oldřichov a další.

Nebylo to tak? Nešlo primárně o záchranu ostravských šachet a továren?
Ne. Ta idea je jeden z mýtů. Původně chtěli jít rudoarmějci od východu od Bohumína a pak měli Ostravu podejít z druhé strany už v březnu. To se jim však nepodařilo, takže ten obchvat od Sudic byl v podstatě vynucený okolnostmi, protože Sověti prostě jinudy prorazit do Ostravy nedokázali. Možná šlo i o jakousi vznešenou myšlenku pro obyvatele opravdu hodně zničených obcí na Hlučínsku, kterými poté osvbozující boje prošly a kde bylo zničeno osmdesát i devadesát procent zástavby. A obyvatelé si potřebovali tyto škody nějak ospravedlnit a zdůvodnit, že jejich oběti a strádání měly smysl. A tuto myšlenku cílené záchrany ostravského průmyslu přejala po roce 1948 i komunistická propaganda.

Takže to bylo trochu jinak?
Když tady v sedmdesátých a osmdesátých letech začaly tiskem vycházet vzpomínky generálů Moskalenka a Jeremenka a dalších, tak i z nich je jasné, že tento úmysl tady prvoplánově takto nebyl. Samozřejmě, když už se bojovalo o Ostravu, tak velitelé dali rozkazy vojákům vyhýbat se bojům přímo v průmyslových závodech, kde byly německé posádky, a snažit se je izolovat, obklíčit a vyhladovět, a trochu ten průmysl chránit. Ale nebyl to rozhodně primární plán Rudé armády. Obchvat přes Hlučínsko vyplynul až v pozdější fázi operace a to vlivem pro její vývoj nepříznivých okolností. Podobným takovým mýtem je Hrabyně.

Ano? V jakém smyslu?
Hrabyně se stala hned po válce jedním z hlavních symbolů Ostravsko opavské operace. Samozřejmě Hrabyně byla nesporně hodně poničenou obcí, byly tam obrovské ztráty na zástavbě, byly tam ztráty na životech. Ale podle mě hlavně proto, že Hrabyně byla symbolem už před válkou. Bylo to významné poutní místo, rodiště významného prvorepublikového ministra financí Karla Engliše, bylo to jedno z center české vlastenecké kultury, navázané na masarykovskou tradici Opavska a katolickou identitu tohoto regionu. V sedmdesátých letech se tato legenda transformuje poté, co na konci šedesátých let krajský tajemník Miroslav Mamula přišel s myšlenkou vzniku památníku v Hrabyni.

Proč tam?
Myslím si, že úmyslem bylo onu původní dávnou identitu Hrabyně a vůbec tohoto regionu potlačit. A to jednak samotné poutní Hrabyně, ale i místa Ostré Hůrky, místa slezských táborů lidu, kdy se tu konaly po roce 1968 protiokupační protesty obyvatel a kdy se sedmý tábor lidu v dějinách konal 21. září 1969. A zvrhl se v demonstraci proti přítomnosti okupačních vojsk Varšavské smlouvy. Takže i utlumení tradičního významu tohoto místa hrálo význam při výběru Hrabyně jako místa památníku Ostravsko-opavské operace.

Rudá armáda bojovala v roce 1945 s velkými oběťmi a neohroženě o Ostravu a samozřejmě další města v Evropě. V půdě Moravskoslezského kraje leží tisíce mrtvých Rusů, mezi nimi i spousta Ukrajinců. Jak se díváte jako historik na to, že Rusko dnes opět zuřivě a krutě válčí proti něčemu, co pokládá za nacismus, nehledíc přitom na oběti a útrapy obyčejných lidí. A že - kdo ví, možná vyvolává ono samo v Evropě po dlouhé době další světový konflikt?
Pro mě je určitým způsobem překvapující, že v dnešní době jednadvacátého století slyšíme z Kremlu rétoriku etnického nacionalismu, tak imperialismu, která by měla už dávno patřit někam do konce 19. nebo začátku 20. století. Bohužel tento tento způsob uvažování je v Rusku i historickým vývojem zakořeněný. A to vítězstvím Sovětského svazu nad nacismem, které je nám představiteli Kremlu už dlouhodobě podáváno jako jakési ospravedlnění všeho, co Rusko koná.

Vítězství nad Hitlerem tedy Rusko podle jeho představitelů opravňuje ke krvavým vpádům do cizích zemí a dirigování či ovládání svobodných států?
Na to upozorňuje známý americký historik Timothy Snyder. Podle něho se Kreml snažil až do šedesátých let vyvážet svou socialistickou revoluci. Kázal, že komunismus jednou zvítězí všude a budeme se mít všichni dobře. Ale protože se o tom už od války pořád jen mluvilo a pořád se to nedělo, tak s nástupem Brežněva a jeho garnitury Sovětský svaz začal s tím, čemu se dá říkat historická politika. Podle Brežněva byl Sovětský svaz tím, že porazil nacisty ve druhé světové válce, lepší než všichni ostatní. A ten, kdo neuznává Sovětský svaz, uznává naopak fašisty nebo nacisty. K této brežněvovské rétorice se Rusko bohužel v poslední dekádě nebo dvou vrací. A to po nadějném období devadesátých let, kdy to vypadalo, že by se Rusko mohlo politicky přiblížit Západu. Putinovi se to však podařilo částečně oprostit od nánosu marxismu a propojit starší tradice carského imperialismu se sentimentem po velkém Sovětském svazu.

Jak se to projevuje?
Mně třeba přijde vždy trochu absurdní, když jsme při různých bojových ukázkách a nebo pietních aktech v předchozích letech mohli vidět lidi v různých historických uniformách Rudé armády s těmi svatojiřskými stužkami, symboly carské armády, které by rudoarmějec nemohl nikdy nosit. Byl by za to nejspíš okamžitě zastřelen. Ale v ruské propagandě to zjevně funguje, má to u velké části dnešních Rusů zřejmě podporu.

Ukrajinci statečně a odvážně s Rusy bojují, často do posledního dechu a z jejich prezidenta - herce a youtubera - je najednou novodobý hrdina a vůdce. Mají to Ukrajinci v krvi a existuje nějaká historická paralela k jejich houževnatému odporu?
Netroufám si hodnotit vnitřní ukrajinskou politiku, tak dalece do Ukrajiny nevidím. Každopádně ale oceňuji, že Ukrajina se jako suverénní země, která byla napadena, snaží bránit svoje území. Určitou paralelu z historického hlediska bych viděl třeba se zimní válkou na přelomu let 1939 až 1940, kdy tehdy Sovětský svaz zaútočil bez vyhlášení války na Finsko. Tehdy se také předpokládalo, že relativně malá země s nijak početnou armádou a minimem válečných zkušeností nemůže sovětskému tlaku odolat. A nakonec se tak i s pomocí řady zahraničních dobrovolníků stalo.

Ukrajina se snaží o svou samostatnost už hodně dlouho...
Ano, už přes jedno století. Ukrajinci se totiž už od závěru první světové války snaží o vytvoření samostatné Ukrajiny, ale tyto pokusy tehdy bohužel kvůli tehdejším ruským a polským územním nárokům nevyšly. Ideu samostatné Ukrajiny po první světové válce podporovalo tehdy do jisté míry i Československo, které tam vyslalo i několik diplomatických a vojenských mísí. Nakonec to nevyšlo, každopádně je třeba ocenit, že Československo se mezi světovými válkami zachovalo velmi vstřícně vůči ukrajinské emigraci a poskytlo stejně jako dnes Česká a Slovenská republika azyl řadě uprchlíků. Byla tu i podpora mnoha institucí a prezidenta T. G. Masaryka, který na uprchlíky z vlastních prostředků významně přispíval. Československo také zřídilo i řadu škol, vznikla i ukrajinská univerzita. Právě péči o vzdělání a kulturu vnímám také jako důležitý úkol ve vztahu k současným uprchlíkům. Není totiž jisté, jak a kdy tento nový historický konflikt skončí.

Sdílejte článek
zavřít reklamu
Reklama