Ostravský oblastní vodovod je unikát, říká Anatol Pšenička

Pochází z Příbrami, ale už deset let působí v Ostravě ve společnosti s polem působnosti v celém kraji. Ředitel Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava Anatol Pšenička ale říká, že Příbramsko a moravskoslezský region mají leccos společného.

Už se za těch deset let cítíte Ostravákem?

Duchem asi ano, řečí ne. To asi poznáte, že nejsem rodilý Ostravák. Dostávám to ze všech stran. Když mluvím tady, tak každý pozná, že nejsem z Ostravy, a když se vrátím do Čech, tak tam zase říkají, že mluvím krátce. Je to někdy poměrně zajímavé.

Příbram je odsud poměrně vzdálená, ale má s Ostravou leccos společného – co se týká průmyslové historie, hornictví a jeho útlumu. Vidíte paralely mezi hornickým regionem Příbramska a Ostravsko-Karvinska, nebo to jsou dva naprosto odlišné světy?

Myslím, že jsou si v řadě aspektů podobné. Mají stejný historický základ – hornictví, které produkuje činnosti, aktivity a navazující skutečnosti formující jednak obyvatele, města a jejich okolí, přírodu, urbanistiku a řadu sociálně-ekonomických aspektů. Je zajímavé, že máme společnou univerzitu – Vysoká škola báňská byla založena shodou okolností v Příbrami v polovině devatenáctého století. Byla to jediná báňská škola svého druhu v tehdejší Habsburské monarchii. V roce 1945 se přemístila sem do Ostravy.

Jak vnímáte rozvoj kraje v oboru vodárenství za deset let, kdy zde žijete?

Zcela zásadní je Ostravský oblastní vodovod, který byl postaven v padesátých letech minulého století. Je to unikátní systém zásobování vodou pro celý region a umožňuje zásobovat v krizových situacích, jako jsou například povodně, nebo naopak období sucha, bez problémů všechny naše spotřebitele. Tento vodovod představuje obrovský vklad našich předků tomuto regionu. Máme takové kapacitní možnosti, že jsme schopni dodávat v podstatě pro dalších milion obyvatel do jiného kraje.

Takže můžeme být, pokud jde o vodu, spokojeni?

Co se týká vodního blahobytu v našem regionu, tak si myslím, že ho opravdu máme. Staráme se o něj tak, abychom jej zachovali i do budoucna. Existují externality mající vliv na naše podnikání a na služby, kterou dodáváme konečným spotřebitelům. Přirozený rozvoj naší společnosti nastává v okamžiku událostí, které byly zmíněny. Jsou to například sucho a povodně. Sucho znamená, že se objevují lokality, kde máme problém se zásobováním pitnou vodou v dostatečném množství, protože jsou závislé na lokálních zdrojích vody. Jsou tam podzemní nebo povrchové místní zdroje, ty ale mají v obdobích sucha problémy. Jsou na něj výrazně citlivější než centrální zdroje v podobě nádrží v horách. Snažíme se tyto lokality připojit na Ostravský oblastní vodovod, který tyto problémy nemá. U něj jsou dostatečné jak zdroje, tak výrobní kapacity našich centrálních úpraven pitné vody. Rezervy máme v tomto ohledu dostatečné.

Říkal jste, že Ostravský oblastní vodovod je zásadní a kvalitní stavbou vzniknuvší v padesátých letech minulého století. Myslím, že staveb, které vznikly za socialismu, nebo dokonce za raného socialismu, a byly takhle úspěšné, tady není moc. V čem podle vás spočívá úspěch této kvalitní stavby? Kdo ji tehdy stavěl? Víte o ní něco z historie?

Nepamatuji si jména projektantů nebo firem, které tento systém projektovaly a následně budovaly. Nicméně je vidět, že tehdy inženýři nad stavbou přemýšleli ve všech kontextech a možných konsekvencích. Mysleli do budoucnosti, a také proto je systém přivaděčů postavený gravitačně, aby se prakticky nikde nemuselo čerpat. Stavěli celý systém tak promyšleně, že v Podhradí u Vítkova je naše největší úpravna vody, která byla budována v počátcích, a je tak dobře postavená, že tam nemáme žádné zásadní problémy ze stavebního hlediska. Samozřejmě technologie jsou dnes jinde, ty musíme přizpůsobovat na současnou úroveň, což platí pro všechna naše zařízení. Nicméně toto dílo je opravdu unikátní, přetrvá staletí a bude spolehlivě sloužit i nadále a dodávat pitnou vodu pro půl milionu obyvatel našeho i Olomouckého kraje.

Jsou tady pořád tak schopní inženýři, třeba ve vaší firmě?

Jsou. Opravdu. Musím říct, že při příchodu sem do regionu jsem měl určité obavy, jak mě region přijme, jak mě přijmou kolegové, jaký bude rozdíl v systému práce a v její organizaci oproti mým předchozím zkušenostem. Nicméně mé obavy se nenaplnily, všechno probíhalo naprosto v pořádku. Přesvědčil jsem se o tom, že jsou tady lidé velice chytří, a především pracovití.

Před tím, než jste nastoupil do Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava, jste pracoval u jiných vodárenských společností. Co to znamená? Máte vodu v genech, nebo dokonce v krvi? Proč vás obor tak baví?

Sám nevím. V oboru jsem od roku 2000, už je to spousta let. Práce mě oslovuje, protože dává obrovský smysl. To, co společnost ve vodárenství vykonává, je nezastupitelné a jedinečné. Spotřebitel má dnes luxus, voda mu teče čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, většinou ani nepozná, že je havárie na síti. To už je standardem. Za tím je ale obrovské množství práce, kterou my bohužel vnímáme optikou vodního blahobytu jako samozřejmost. A to, že můžeme služby na takové úrovni poskytovat, mě prostě těší. Máme také vliv na životní prostředí, my si vodu z přírody půjčujeme a vracíme ji do ní nazpátek po jejím vyčištění. A to v takové kvalitě, že životní prostředí negativně neovlivňuje a má lepší parametry než voda v řece, kam odtéká.

Zkuste mi několika větami říct, co to dneska je značka SmVaK, tedy Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava?

SmVaK je třetí největší vodárenská společnost v České republice. Zásobuje jeden milion obyvatel, což je samo o sobě úctyhodné číslo. Staráme se o to, abychom upravili vodu na nejvyšší kvalitu, co se týká pitné vody, a zase vypustili tu vyčištěnou odpadní vodu v té nejvyšší kvalitě tak, abychom negativně neovlivňovali životní prostředí, ale naopak mu pomáhali.

Už jste o tom mluvil – máme vodní blahobyt. Asi každý čtenář tuší, že voda je mimořádně cenná komodita, která asi bude už jen dražší. Myslíte, že jsme si příliš rychle zvykli na tak kvalitní vodu neustále, na takový luxus? Bude to tak pořád?

Asi ne úplně všude. Globálně existují problémy na řadě míst světa, kde lidé ke zdravotně nezávadné vodě přístup nemají, nebo ho mají velmi problematický a ztížený. Česká republika je samozřejmě v trochu jiném postavení, a obzvlášť to platí pro Moravskoslezský kraj díky tomu, co jsem už zmiňoval. Systém je postavený tak, že by pokryl další milion obyvatel, které by mohl zásobovat kvalitní pitnou vodou z Beskyd nebo podhůří Jeseníků. To znamená obrovskou jistotu i do budoucna. Pro představu: kdyby tři roky nezapršelo, tak pořád máme dostatek surové vody ve zdrojích, které nejsou naše, tedy v těch, které jsou ve správě Povodí Odry.

To zní pohodlně. Máme obrovskou zásobu, můžeme být v klidu. Předpokládám ale, že to tak jednoduché není. Co jsou vaši největší strašáci? S čím nejvíce bojujete?

Myslím, že je dobré dodat, že to všechno někdy působí jednoduše, snadně, bez práce, voda prší, voda přiteče, je to něco, za co vůbec neplatíme. Někdy si za to zjednodušování můžeme sami. Odběratelé opravdu ani netuší, co se děje, když otočí kohoutkem a teče pitná voda, spláchnou a odteče odpadní voda, netuší, co se s ní dále děje, a ptají se, za co mají platit. Platí za tu službu, která je opravdu velice náročná, odpovědná, s vysokými nároky na preciznost a kvalitu. Aby voda pořád tekla, tak se o to musíme řádně a citlivě starat.

Co konkrétně myslíte?

Kdybychom se přestali starat o vodovodní nebo kanalizační síť, tak voda prostě nedoteče, neodteče. Případně přiteče v neodpovídající kvalitě. Systém se musí udržovat i zlepšovat. Realizovali jsme investice, které nám umožňují rozvoj. Mluvil jsem o gravitačním systému zásobování vodou v našem regionu. Vodu jsme dostávali z jednotlivých částí jen do určitých míst a lokalit. Dnes díky instalovaným zařízením na síti jsme schopni pomoci lokalitám, u kterých to dříve nebylo možné. Kdyby nám náhodou vypadl jeden centrální zdroj v podobě údolní nádrže nebo úpravny vody, tak jsme schopni flexibilně dodávat pitnou vodu z jiných částí regionu, jiných míst a jiných zdrojů.

Foto: Vladimír Pryček

Má to samozřejmě svá omezení a technické předpoklady, ale možnost náhrady řady zdrojů zde existuje. A když jsme u těch výzev, objevuje se problém, který je spojený s klimatickou změnou, a to, že v nádržích se voda během roku kvůli průměrně vyšším teplotám víc ohřívá. To způsobuje vyšší biologické oživení surové vody, které dokážeme během úpravárenského procesu redukovat, dokážeme vodu upravit na potřebné parametry, ale vyžaduje to zařazení dalších technologických postupů.

Když se voda ve vodovodním systému oteplí o pár desetin stupně, je to pro její kvalitu problém?

U kvality se kromě řady dalších parametrů sleduje teplota vody, a ta musí mít určitou úroveň. Jen pro představu: bereme surovou vodu z nádrží, z hloubek, kde má voda okolo čtyř, pěti, šesti stupňů Celsia. Nádrže mají několik výškových horizontů, odkud můžete vodu odebírat dle situace z hlediska venkovní teploty, části roku, biologického oživení, zákalu vody po srážkách atd. Kvalita vody a teplota vody, která vám teče doma, je poměrně stabilní. Problémem jsou někdy domácí rozvody, které nejsou dobře odizolované, nebo tam voda nějakou dobu stojí, a může docházet k tomu, že má ve výsledku vyšší teplotu, než s jakou přitekla z našeho systému. Někdy bývají mezi sebou také špatně oddělena potrubí teplé a studené vody.

Jsou ještě dnes místa v kraji, kde je nedostatek vody, kde lidé musí šetřit a vodu nemají neustále?

Stává se to v lokalitách, kde jsou místní podzemní nebo povrchové zdroje, kde není velká vydatnost, a kde se objevují delší období bez srážek a s vyššími teplotami. Tam nastává určitý problém. My provozujeme a máme lokality, kde jsou podzemní zdroje, a jsme to schopni poměrně rychle řešit, můžeme manipulovat na síti, můžeme dovážet vodu do vodojemu, což se v případě potřeby, jako byly například podzimní povodně, stává a spotřebitel nepozná vůbec nic. V krajním případě zajistíme zásobování pitnou vodou tak, že dovezeme do dané lokality cisternu. Ale to se stává zcela minimálně a výjimečně. Nepamatuji si, že bychom takovou událost řešili v období sucha. Řešili jsme to v období povodní, kdy jsme museli v malých lokalitách po krátkou dobu variovat a uzpůsobovat dodávku vody pro naše odběratele.

Jak vám jako vodárenské společnosti záleží na tom, jak se chovají spotřebitelé? Je vám to jedno, nebo byste chtěli, aby dělali něco jinak? Například šetřili, nebo nešetřili?

Dobrou otázkou je cena. V době socialismu se počítalo, že spotřeba vody na osobu bude dvě stě, tři sta, nebo dokonce čtyři sta litrů na den. My máme dnes spotřebu v průměru osmdesát sedm litrů na osobu a den. Říkám to proto, že kdybychom měli spotřebu tak, jak se v socialismu plánovalo, tak ani ty zdroje, které teď máme, by nám úplně nestačily na její pokrytí. Cena je mimo jiné nástroj, jak ovlivnit spotřebu u odběratelů přirozeně. Samozřejmě odběratelé chtějí šetřit, nechtějí platit zbytečné peníze. Vede to k samoregulaci a šetření životního prostředí u surové vody. Takže se ve výsledku bavíme o odpovědnosti ke své vlastní peněžence a okolnímu životnímu prostředí.

A u vody, která od spotřebitelů odtéká?

U odpadní vody je to trochu jiný příběh. Někdy máme problémy s tím, že naši zákazníci jsou ne úplně ukáznění a do záchodu či odpadu splachují ledasco. Nechci raději popisovat, co všechno za látky a předměty to může být. Zaměstnanci čistírny odpadních vod se někdy skutečně diví, co k nim kanalizační sítí přiteče.

Váš mluvčí Marek Síbrt každé Vánoce rozesílá zprávu, ať lidé nesplachují tuky ze smažení kaprů a řízků do toalety nebo dřezu.

Ano. Vypadá to nevinně, ale je to nebezpečné. Tuk je schopný se hromadit, dostává se z horkého do studeného, tvoří chuchvalce, v čistírenském provozu dělá obrovské problémy, může dojít až k ucpání kanalizace, tedy znemožnění jejího průtoku, ničí nám také čerpadla a další zařízení. Je to nepříjemný problém. Každý si taky musí uvědomit, že když splachuje zbytky potravin, tak dobře živí potkany, kteří jsou pak aktivní a můžou se objevit prostřednictvím toalety například až v jeho domácnosti.

Takže se nebavíme o nějakém imaginárním ucpání potrubí někde daleko od mého domova, můžu si způsobit problém v kanalizačním potrubí přímo u sebe doma a jeho odstranění samozřejmě také stojí nemalé prostředky.

Nestrašte. To je věc, kterou asi nikdo nechce zažít.

Nestraším, to je realita. Lidé se podle toho musí chovat.

Zlepšuje se povědomí a chování spotřebitelů?

Zlepšuje se to. Nicméně vždy budou existovat lidé, kteří jsou nezodpovědní a nikdy je nezměníte. Ale většinově si myslím, že společnost se chová racionálně, uvědomuje si řadu věcí z hlediska odpovědnosti za životní prostředí nebo z hlediska zbytečných finančních nákladů a komplikací, které si mohou způsobit. Je to podobné jako s tříděním odpadu – na začátku to nebylo pochopeno, dnes je to běžná věc a nemáme s tím sebemenší problém.

V jakém stavu je dnes kanalizace v Moravskoslezském kraji, kterou provozujete?

Za lokality, kde provozujeme systém my, mohu říct, že odpovídá stáří a použitým technologiím a materiálům své doby. Čistírny čistí odpadní vody tak, že splňují všechny limity, jak nám ukládá platná legislativa. Funkci, kterou má kanalizace splňovat, tak naplňuje a problémy se řeší na běžné provozní úrovni. To nic nemění na tom, že systém potřebuje nemalé prostředky, které do něj každoročně investujeme. A budeme tak činit i nadále, protože jiná cesta s ohledem na odpovědný přístup k budoucnosti a dalším generacím není možná. Havárie se objevují u vodovodů i kanalizací a my je musíme co nejrychleji a nejlépe odstraňovat. Podstatné v případě provozů kanalizací a čistíren je to, že čistíme v opravdu velmi dobré kvalitě a v limitech, které nám předesílá legislativa. A to je alfa omega naší práce.

Mluvil jste o vodě, kterou někdo spláchne, ta projde čistícím procesem. Co se s touto opět čistou vodou stane?

Vypouštíme ji do recipientů, končí tedy v řekách a potocích.

Zmínil jste čistírny odpadních vod, které asi dostaly při nedávných povodních zabrat. Ostravská čistírna nebyla dlouho v provozu, ta ale SmVaK nepatří. Jak dopadly ty, o které se staráte vy?

My máme sedmdesát sedm čistíren odpadních vod. Dvacet tři z nich bylo nějakým způsobem postiženo povodněmi, z toho některé velmi významně. Nejvíc byla postižená Čistírna odpadních vod Opava, ta byla úplně pod vodou. Když voda opadla, okamžitě jsme zahájili práce na znovu zprovoznění provozu. Musím říct, že zaměstnanci vyvinuli obrovské úsilí a čistírna aktuálně plní svou funkci. Byť řada práce je ještě před námi především s ohledem na situaci na trhu, kdy některá zařízení není jednoduché koupit a zajistit, aby mohla být využita v provozu.

Foto: Vladimír Pryček

Stejně tak čistírny v Orlové a Bohu­míně, které byly poškozeny také velmi těžce, jsme dokázali uvést do provozu během pár týdnů. Na to jsem hrdý.

Mnohá města a obce po povodních budou měnit procesy, u kterých povodeň ukázala, že nejsou úplně správně nastaveny. Ukázaly povodně něco i vám? Proběhnou změny?

Je pravdou, že predikace stavu povodní byla velmi přesná. Takže v okamžiku oznámení těchto informací jsme začali společnost, zaměstnance a majetek připravovat na to, že povodeň může přijít. Je naprosto jasné, že veškeré škody jsme nebyli schopni eliminovat, ale dokázali jsme je alespoň dle možností zmírnit. Když se nečekaně přivalí voda na čistírnu odpadních vod, tak s tím v daný moment neuděláte vůbec nic. Nicméně jsme po povodních situaci vyhodnotili, v lednu budeme v managementu dále vyhodnocovat podněty, které z hodnocení vyšly. A určitě budeme připravovat opatření, abychom stavy takto nenadálého charakteru jako povodně byli schopni řešit promptně a ještě efektivněji. Tím neříkám, že jsme něco nevyřešili úplně optimálně, ale vždycky něco najdete, třeba něco chybí, například elektrocentrála, která by mohla být na místě celý rok. Je to pro nás dobrá škola, umíme se z povodní učit. Uděláme taková opatření, abychom byli ještě lepší.

Pokud vůbec, kde jsou ještě problémy způsobené povodní, co se týče kvality vody?

Takové problémy nemáme. I v průběhu povodní byly jen okrajové.

Jaké jsou plány SmVaK na příští rok? Víte, co by se z větších věcí mohlo realizovat, co třeba opravy kanalizací?

Co se týče investic, tak máme stavby za zhruba šest set padesát milionů korun, k tomu opravy obnovujícího charakteru, dohromady je to za více než miliardu korun, která půjde do infrastruktury v příštím roce. Jedna z největších staveb, kterou budeme realizovat, je například dokončení rekonstrukce strojně-technologického vybavení úpravny vody ve Vyšních Lhotách na Frýdecko-Místecku.

Přitéká s útlumem těžkého průmyslu v kraji do čistíren čistší voda, nebo jste nepoznali, že mnohé těžké provozy skončily?

Je pravdou, že když ukončí produkci provozy, které mají výrobu zatěžkanou odpadním znečištěním nad limity, tak to poznáme. Připomněl bych to, že při povodních se řada firem v Ostravě dostala do problémů, protože ústřední čistírna v Ostravě nefungovala. Podniky ale potřebují produkovat odpadní vody, potřebují s nimi nakládat tak, jak jim ukládá jejich povolení, a my jsme pro některé našli řešení, jak můžou provozní vodu likvidovat u nás. Zní to zvláštně, nicméně jsme našli cestu a někdy jsme pomohli zachránit provoz, který by se dal velmi těžko obnovit.

Už jsme trochu cenu vody nakousli, ale jak se vlastně počítá, co při tom hraje roli? Jak se cena vody bude podle vašich prognóz vyvíjet v budoucnu?

O ceně vody se hodně hovoří, ale málo se o ní ví. Vadí mi, že se z toho často stává spíše politické než věcné téma. Mnozí politici si to berou jako téma, jak bojují za občany, že sníží cenu vodného nebo stočného. Nemyslím si, že je to ta správná politika. Aby byl majetek řádně provozován, aby se do něj investovalo, tak to má své nákladové vstupy. Ty si nikdo nevymýšlí, jsou oprávněné, prověřuje je pravidelně ministerstvo financí prostřednictvím svých institucí a určuje, jaké náklady mohou být počítány do vodného a stočného, které nikoliv. Do ceny se promítá i to, v jakém regionu službu provozujete. Je rozdíl, jestli provozujete například Ostravu jako regionální metropoli s koncentrovanou zástavbou nebo Moravskoslezský kraj. Koncentrování obyvatel na jednom místě na kilometr sítě je v obou místech úplně jiný – Ostrava s vysokou hustotou obyvatel versus malé odlehlé obce s rozptýlenou zástavbou a dlouhými přivaděči. I to se v nákladech projevuje. Dále hrají roli podzemní nebo povrchové zdroje. Pro odběr podzemní vody dostanete povolení a za kubík platíte dvě koruny. Za odběr povrchové vody platíte podle toho, jak je určena pro příslušné povodí. A je ve všech případech naší země několikrát vyšší než u podzemní vody. To dělá rozdíl v ceně už na samotném vstupu. Podzemní voda, kterou bychom měli s ohledem na životní prostředí více chránit, je paradoxně levnější než ta z nádrže.

Jak je to možné?

Bavíme se o tom, že voda v podzemí by měla sloužit jako jistota v okamžiku sucha, a jinak bychom měli používat povrchové zdroje. Nicméně ekonomika v tom taky hraje roli. Když se můžu jako představitel vodárenské společnosti rozhodnout pro levnější zdroj, tak jej budu využívat. A to říkám jako představitel společnosti, která vyrábí pitnou vodu z 95 % z dražší povrchové vody, přičemž v naší zemi je ten podíl spíše padesát na padesát. I to se odráží na ceně pro spotřebitele. Někdy se mi zdá, že se ze zvýšení ceny dělá obrovský strašák, mega problém a skandál.

A není to problém, když se cena vody zvyšuje?

Pro porovnání: existuje institut, který se jmenuje sociálně únosná cena. To je nástroj, který mluví o tom, jakou sociálně únosnou cenu vody může platit rodina. Počítá se ze dvou procent hrubého příjmu domácnosti. Pro náš region vychází sociálně únosná cena sto sedmdesát čtyři korun za kubík, tedy tisíc litrů vody, za vodné a stočné. Na příští rok máme sto třicet osm korun plus mínus DPH. My jsme výrazně pod sociálně únosnou cenou a navíc se od ní vzdalujeme. Nejsme drazí.

Jste propagátory toho, aby lidé pili kohoutkovou vodu. Daří se vám přesvědčovat spotřebitele, aby neutráceli peníze za drahé balené vody, navíc v PET lahvích?

Myslím, že obecně důvěra v pitnou vodu z kohoutku vzrůstá a trend je jasný. Lidé se spíše přiklánějí k pití vody z kohoutku. Přispívá k tomu také to, že dnes je spousta firem, které dodávají „sodovkovače“, příchutě, sirupy různých světových značek, které si smícháte doma. I zátěž přenášení a likvidace plastových obalů není úplně jednoduchá. To vše nám nahrává a spotřeba pitné vody u našich odběratelů pro pitné účely vzrůstá.

V jakém stavu obecně jsou dnes vodovodní potrubí v našem kraji?

Naše sítě jsou z materiálů, které jsou naprosto v pořádku a musí splňovat přísná kritéria. To, co má spotřebitel u sebe doma, už neovlivňujeme. Předáváme vodu k patě domu nebo k vodoměru. To, co je za vodoměrem, už patří danému vlastníkovi. Mnohdy se stává, že si někdo stěžuje na kvalitu vody. Ale při odběrech se ukáže, že problém není u nás na síti, ale u spotřebitele díky tomu, že má zastaralou síť u sebe v domácnosti.

Obecně můžu říct, že voda v našem regionu má vynikající kvalitu. Je to dáno kvalitou zdrojů v horách, moderním úpravárenským procesem v našich provozech a používanými materiály ve vodovodní síti.

Lidé z různých částí kraje se někdy hádají, kde mají tu nejlepší vodu – jestli z Kružberku, nebo z Šancí. Která voda je u vás nejlepší? Kterou byste si vy osobně dal nejradši?

Samozřejmě naši, to je jasné. Směju se proto, co to bude dělat s kolegy v Ostravských vodárnách a kanalizacích. Z velké části – asi dvou třetin – dodáváme pitnou vodu i do Ostravy. Nejsem schopný říct, ve které části Ostravy to je, protože se často míchá. A to je právě voda zdrojově z Kružberku upravená v našem provozu v Podhradí. Takové debaty, o kterých mluvíte, znám. Je to pravda, že v lokalitách, kde je voda povrchová, tak chuťový vjem je lepší. V podstatě celá Poruba nebo Ostrava – Jih jsou zásobovány společností OVAK (Ostravské vodárny a kanalizace, pozn. red.), nicméně pijí naši vodu. Paradoxem bylo, že v období povodní a řadu týdnů po nich, kdy Ostrava měla odstavené své lokální zdroje, a především úpravnu vody Nová Ves pod Hulváckým kopcem, jsme dodávali kompletně do krajské metropole naši vodu. Je opravdu rozdíl, jestli pijete povrchovou vodu, nebo vodu z podzemních zdrojů. Čerstvost vody je tam znát.

Co určuje to, že voda dobře chutná, kromě čerstvosti?

Hraje tam roli složení. Podzemní voda je obohacená o minerály. Pro zdraví to může být v pořádku, nicméně z chuťového pohledu může mít tato voda jiné vlastnosti, které nám chuťově úplně nevyhovují. Pokud se něco takového děje, tak stačí trochu citrónu a je to v pořádku.

Bydlíte ve Slezské Ostravě. Jakou tam pijete vodu?

Já piju tu ostravskou.