PATRIOT GURMÁN 2025
Hledáme nejlepší restaurace!
Nová výstava o ostravském centru podsvětí, takzvaných „laubech“ už pár týdnů láká do podzemí Ostravského muzea návštěvníky. Lauby - Světla a stíny Ostravy ukazují historické místo, které se z prominentní středověké ulice stalo centrem neřesti, alkoholismu a šmelinářů.
V improvizované muzejní putyce v původní staré moravskoostravské radnici se starým pivním výčepem si návštěvníci mohou také přečíst noviny Lauby, které muzejníci vytvořili a vytiskli po probádání ostravských archivů. Články pojednávají zejména o odvrácené straně místa „pod laubami“, a to v kontextu dané doby, tedy od meziválečného období do roku 1948.
Možná je právě teď po vánočních svátcích ten správný čas jít se na výstavu, která vrací Ostravě povědomost o této „vykřičené“ čtvrti, podívat. Dnes z novin Lauby přetiskujeme reportáž, v níž vzpomínal na „zlaté časy“ ostravských laubů 28. května 1933 redaktor Českého slova, ukrytý pod značkou ad remš.
Ostravské podloubí v době krise
Dnes, kdy vlivem krise nastalo všude ustrašené ticho, stěží by člověk poznal v nynější Ostravě tu Ostravu, jak ji znal před pěti, deseti lety, kdy žila ve znamení konjunktury.
Byť byl i denní život práce a obchodu seberušnější, byl překonáván ruchem nočním, když Ostrava se bavila. Byla to doba překotného rozmachu živností kavárenských, hostinských, šantánů a barů, byla to požehnaná doba pro existence všech odstínů, jež se věnovaly úkolu pobaviti bludné flamendrovské duše za každou cenu. Byla to také doba ohromného přílivu oněch milosrdných žen, které nezištně olupovaly láskychtivce o všechny iluze lásky a vedle toho ještě o tobolky a hodinky.
Démon pijanství a touhy flamendrů
Jako obrovská chobotnice hrozil démon pijanství uchvátiti svými chapadly vše do svého jícnu a bylo právě paradoxem oné doby, že člověk normální, který do tohoto davu zabloudil, působil dojmem abnormality. Hlavní atrakcí a magnetem noční Ostravy bylo její podsvětí, soustředěné v tzv. podloubí. Tam nesly se všechny touhy flamendrů, byť i obelhávali v tom směru i sami sebe. Nikdo z těch slušnějších tam nešel hned z večera a přímo, bylo nutno mravní skrupule, jež se ve střízlivém stavu neodbytně hlásily k slovu, utišiti pozvolnými injekcemi.
Začínalo to tedy velice nevinně a korektně návštěvou kina, pak návštěvou koncertní kavárny, odtud do nějaké noční vinárny s dámskou obsluhou, do baru a tak bylo viděti, že se okruh těchto poutníků stále zužoval, stále víc a více k podloubí, až ten nejkurážnější ze všech hodil ono spásné heslo, na něž všichni již od večera skrytě čekali:
Když už jsme tu, podíváme se na lauby!
Odpovědí na tuto výzvu bývalo radostné vykročení všech a vmžiku stanuli všichni v této pověstné úzké uličce, v níž rozléhaly se v děsné disharmonii všemožné i nemožné hudební produkce, opilé hlasy mužů, ječivé hlasy dam, rozhorlený křik pánů vrchních, kteří držíce právě dopadeného desertéra přitištěného ke schodišti, inkasovali své pohledávky přímo z kapes zapomětlivců.
Když nejstydlivější ze společnosti v posledním záchvatu slušnosti ujišťoval ostatní, že tam leze čistě za účely studijními, ulehčilo se všem očividně, neboť tento trulant, jak ho v duchu jmenovali, přišel vlastně na velice dobrou výmluvu. A již ho strkali před sebou na schodiště podsvětí, které však proti všemu zdravému rozumu nevede dolů, nýbrž nahoru a to ještě zatraceně vysoko.
Jako v pařížském Montmartre
Na jeho úpatí zakopli nejdříve o nabouraný tvrďáček, ostravsky „štauchr“ zvaný, jehož majitel na dlažbě klečel a usedavě brečel nad rozbitým ciferníkem zlatých hodinek. Švýcarská továrna prostě nepamatovala na různé štrapace, jimž takové hodinky jsou pod „laubama“ vystaveny.
Vystihli nevědomky onen příznivý okamžik, kdy po sérii vyhazovů - které podomek prováděl takřka jedním vrzem - následovalo období klidu. Bylo to tak zařízeno prozíravým panem šéfem, jenž uznal nutnost, aby ctihodným hostům ponechána byla také příležitost nejen z lokálu vyletět, ale také do něho vstoupit, čili jinak řečeno: Aby mohl býti někdo vyhozen, musíme mu poskytnouti nejdříve možnost, aby k nám přišel.
Kdysi - pokud policejní kronika pamatuje - byly lokály toho druhu skutečně jen útočištěm posledních a těch, kteří z nich přímo anebo nepřímo těžili. Později to však vzalo obrat. Těžko rozhodnouti, zdali to způsobilo Zolovo naturalistické vylíčení života v těchto špeluňkách, či šlo-li o to, kopírovat u nás něco jako pařížské Montmartre. Zkrátka počalo náležeti k dobrému tónu studovati noční život lůzy. Tím se stalo, že skutečná kasta zločinecká ustupovala před přívalem zvědavců do méně nápadných soukromých skrýší, kdežto obyčejní pasáci holek, karbaníci z profese a jiní „markýrovali“ zločince, jež návštěvníci oduševněle studovali.
Výjevy apačské, scény zápasů ve volném slohu, létající džbánky s pivem, žárlivé holky
Podniky v podloubí předstihovaly se ve snaze poskytnouti hostovi to, co toužil viděti: výjevy apačské, scény zápasů ve volném slohu, létající džbánky s pivem, žárlivé holky z ulice atd. I tam, jak se zdálo, našlo heslo: „Náš zákazník, náš pán!“ plného uplatnění s tím nepatrným rozdílem ovšem, že v podloubí dostal mnohý také po hubě, s čímž by, jak myslíme, tvůrce tohoto hesla rozhodně nesouhlasil.
Každý majitel takové putyky dbal tedy na to, aby byl pro hosty uspořádán nějaký „program“. Jen zasvěcenec postřehl, podle neomylných příznaků, že se za chvíli semele „program“, při kterém budou létat facky jako mouchy, při němž nic netušící „křenové“ budou obětmi racionalisačních metod majitele krčmy.
Prozradím vám tedy, že neomylným příznakem pohromy, blížící se na hosty bylo to, že páni vrchní počali náhle - mně nic, tobě nic - inkasovati útratu, čemuž byste se nedivili, kdybyste měli jejich zkušenosti. Jak ilusorní se stává dobývání pohledávek, jsou-li hosté zaneprázdnění rvačkou!
Špinavá podlaha a ubrusy budila nutkání pochlubiti se obsahem svého žaludku
Musíme se vrátiti k naší společnosti, kterou jsme viděli stoupati po schodech vzhůru do lokálu. Přesto, že každý z nich přinesl si již svoji porci „na kuráž“ s sebou, musil při pohledu na děsně špinavou podlahu, na neméně lákavé ubrusy a při každém vdechnutí této „rodinné“ atmosféry překonávati neodolatelné nutkání, tedy pochlubiti se veřejně s obsahem svého žaludku.
Příchod těchto „křenů“ vzbudil mezi domorodci - rozsazenými strategicky a účelně po celém lokále - zaslouženou pozornost a bystrý pozorovatel mohl postřehnouti, že pasáci, tvářící se tupě a lhostejně, dirigovali očima obsazení úloh, jež jejich „dámy“ měly zaujmouti.
Jejich „primadona“ s podivuhodnou jistotou rozeznala v příchozích toho, který za ostatní všechno „potáhne“ a již se také přiblížila s cigaretou v ústech, aby s žoviálním „servus“ požádala o oheň.
S roztomilou drzostí zaujala ihned v jeho nejtěsnější blízkosti místo a než minula čtvrthodinka, měl každý pán svojí dámu, jejichž úkolem nebylo nic jiného, než starati se o to, aby za dobu co možná nejkratší bylo co nejvíce vypito. Pak ovšem nebylo nic divného, že jeden za druhým ztrácel rapidně pojmy skutečna a propadal oněm mylným představám, jež se neodvratně po požití tolika posilňujících dávek dostavují.
Anča a Mici, svedené baronem nebo ředitelem
Jen tak je možno, že vyslechli dojatě pohnutlivé historie slečny Anči, Mici atd., u nichž nechybělo, že jsou dobrého původu, že přišly na zcestí, svedeny baronem, ředitelem anebo že klesly proto, že student, který se do nich nešťastně zamiloval, spáchal pod jejich okny sebevraždu. Na dotvrzení této tragédie vypila pak vyprávěčka obyčejně všechno víno, které na stole stálo a pak spustila žalozpěv „O krásné prostitutce“. Do tohoto zpěvu vpadly všechny ostatní, pánové chytali refrén a nebylo možno představiti si dojemnější obrázek harmonické shody, než jaký skýtala tato ponurá místnost.
Doprovodem k tomu všemu trýznil nevinné housle „primáš“ odněkud z Hulvák, harmonikář z Fifejd s kšticí, padající mu až do tváře, vyluzoval ze své třířadovky umělé přechody, nad nimiž musil každý konservatorista zatajovati dech, Pianista třískal s vervou do kláves a zíral při tom vytřeštěně na vyprázdněná štamprlata, seřazená na notové podložce. Také bubeník vynakládal všechny své síly, aby na svoji přítomnost důrazně upozornil.
To všechno mohli ovšem snášeti pouze lidé, kteří byli pitím zmožení již tak dalece, že se octli ve stavu jakési otupělosti.
Pasáci urovnávali spory tím, že hosty přesvědčovali argumenty ve formě facek
Přátelská shoda, která do této chvíle vládla, přestala býti předmětem zájmu, jakmile slečna Cilka nebo Žofka zjistily, že „křen“ po zaplacení útraty je nadobro „švorc“. Bylo na čase je vystrnaditi a proto kočičím hmatem rychle mu „kopla“ hodinky. Tím byli pro tyto dobročinné dámy hosté nadobro vyřízení, a když tuto smutnou pravdu nechtěli chápati, musel třebas pan účetní vyslechnouti s hořkostí v duši, že je „blbý „gruch“, pan správce si to nemohl srovnat v hlavě, proč naň tato děvčata volají „Ty smyku!“ a pan mistr se tu po prvé dověděl, že je „štricák a gyzd“.
To ovšem vneslo do situace jakýsi nesoulad, který se snažili pasáci urovnati tím, že se vrhli na hosty a přesvědčovali je pádnými argumenty ve formě facek, že se nacházejí ve slušném lokále, ve kterém se rvačky netrpí.
Podomek nakonec vyházel jednoho hosta za druhým
Jako poslední článek v řetězu obchodního podnikání pana šéfa vstoupil pak v činnost podomek, který mohutnými rozmachy jednoho hosta za druhým vyhodil.
To bývalo tedy typické zakončení výletu do podloubí. Nemusím asi připomínat, že se pak tito trosečníci pokoušeli pomocí hodně porouchané paměti zrekonstruovat na strážnici celý příběh jedné noci, kde se strážmistrem sestavovali pracně bilanci. Na jejím truchlivém výsledku nemohlo nic změniti, ani to, že pan správce tvrdil stále plačtivě: A já tam šel do restaurace, abych se zrestauroval!
To tedy patří bohudíky minulosti, „lauby“ sice ještě stojí, ale to, co tam zažije dnešní návštěvník, jest jen slabým odleskem jích bývalé, smutně proslulé slávy. Většinou změnily tyto lokály své majitele, kteří v nich již nenajdou zlatý důl. To by byla snad jediná světlá stránka dnešní krise, napsal v Českém slovu v roce 1933 redaktor skrytý pod značkou ad remš.