PATRIOT GURMÁN 2025
Hledáme nejlepší restaurace!
Nová výstava o ostravském centru podsvětí, takzvaných „laubech“ už pár týdnů láká do podzemí Ostravského muzea návštěvníky. Lauby - Světla a stíny Ostravy ukazují historické místo, které se z prominentní středověké ulice stalo centrem neřesti, alkoholismu a šmelinářů.
V improvizované muzejní putyce v původní staré moravskoostravské radnici se starým pivním výčepem si návštěvníci mohou také přečíst noviny Lauby, které muzejníci vytvořili a vytiskli po probádání ostravských archivů. Články pojednávají zejména o odvrácené straně místa „pod laubami“, a to v kontextu dané doby, tedy od meziválečného období do roku 1948.
Možná je právě teď po vánočních svátcích ten správný čas jít se na výstavu, která vrací Ostravě povědomost o této „vykřičené“ čtvrti, podívat. Dnes na ni budeme lákat články, při jejichž čtení si může člověk procvičit znalost původní „ostravštiny“.
Jak Francek přišel o manželčino věno
Franta Kalas byl chlapem, před kterým se třásla hospoda, když do ní vkročil, ale to bylo za svobodna. Jakmile se oženil, řekl si: Ni, nebudu furt chodit od sudu k sudu. Zanechal řádění a vedl pořádný život. Snad měla na tom hlavní zásluhu jeho energická žena.
Franta dostal zaměstnání na závodě a práce si vážil jako soli. Když odpoledne přišel ze šichty, poobědval, nanosil vody a uhlí, naštípal dříví, pomyl nádobí a zametl i světnici. „Vidíš, jak ho zkrotila, šeptali si sousedé. Když tomu uvěřila i jeho manželka, svěřila se mu jednoho dne se svým tajemstvím: Francku, že jsi pořádný chlop, prozradím ti cosi. Když jsem ještě robila v cihelni, ušporovala jsem si 3000 korun.“ „O, ty buděme potřebovat,“ dodal Francek. A žena zase: „Kupime nové meble a tuž zítra zajeděš pro peníze do Ostravy.“
Na druhý den po šichtě zajel Francek do Ostravy a hned zamířil do banky. Opouštěl kanceláře banky s plnou kapsou „zelených“. „Peníze tvoje, peníze moje,“ pomyslil si, když se dostal na rynek a přemýšlel, kdeže by měl jít oslavit takový neočekávaný přírůstek na majetku.
Nalejte mi tam vařonky. Poruč si Růžo, taky
Zašel do jedné putyky „Pod laubami“. „Vítám vás pěkně, mladý pane,“ vítala jej hostinská už na prahu hospody. „Ej, taková zima, nalejte mi tam vařonky,“ poroučel Francek.
Za malou chvilku stála před Franckem horká vařonka. Chutnala mu, jako nikdy předtím. Vypil jednu, druhou, třetí, čtvrtou a pak přisedla k němu sličná blondýnka, slečna Růže.
„Bobečku, můj miláčku, poruč mí též vařonku,“ žadonila na Franckovi. „A tuž si poruč,“ souhlasil Francek a zapomněl na přísahu, zapomněl na vše, co slíbil ženě. A slečna Růža to dovedla. Půlka za půlkou ztrácela se v jejím bezedném hrdle.
Půjdeš se mnou, ty křene?
Přišla půlnoc a Francek s Růžou sotva stáli na nohou. „Půjdeš se mnou, ty křene?“ tázala se ho společnice. „A co bych nešel,“ prohlašoval Francek. Pak vyšli vrávoravým krokem a zastavili až u domu s nápisem: Hotel, cizinecké pokoje. Tak, miláčku, mumlala slečna Růža. „Až se pěkné vyspíš, půjdeš domů.“
V hotelovém pokojíku se Franta svalil na lůžko a než by napočítal do pěti, usnul. Ráno se probudil a bolela ho hlava. „Safrment, kaj sem se dostal?“ divil se. A pak nahlédl do náprsní tašky... byla prázdná. Okamžitě vystřízlivěl, běžel na policii a tam svou společníci Růženku vypodobnil. Ještě téhož dne ji dopadli, ale peníze byly fuč. Nic prý Franckovi nevzala a ani za vyspání prý jí nezaplatil.
Půl roku těžkého žaláře za to vyfasovala a trest hned nastoupila. A Francek, ten ztratil důvěru své ženy úplně a sousedé zase o něm mluví jako o nenapravitelném flamendrovi. K vařonce však už do smrti nečichne, se zařekl. (Denní Noviny z 11. února 1940)
Pod lauby aji za pobaveňim aji tež za tym nakupem
Následující článek od Josefa Filgase vyšel v listu Ostravská neděle 7. července roku 1940: Já vím, že někteří a zvláště ti starší, kteří ještě pamatují, jak tu neb tam byly kdysi samá pole a lučiny, kde dnes jsou nové čtvrtě městských ulic, nedůvěřivě pochybují: Co tež un nam može povědať co a jake to tame było. Možne, že to znam lepši něž un. Pod lauby, co sem se ja nachodil skorem každu nědělu, skoro po každe vyplatě aji za pobaveňim aji tež za tym nakupem.
Dokeď sem byl eště svobodny synek, kajkery kut sem tame vysmyčil. Co chalupa, to hospoda, co poschodi, tuž to bar, něskaj už to take něni jake to byvalo. Tame se temu pravjelo „U Zlamané kryky“ - bo tam jedyn chlop druheho řnul kryku, ež ju złamal, naprotivo se temu pravjelo „U Špinavé vesty“, tame se raz popichali a tuk se pravjelo Pod nožami. Ja, ja, bylo to všelijake, kór za mojich mladých časuv.
Lauby znají i daleko za mořem
Ostravské podloubí, či jak povídají Ostraváci „Pod laubama“ je známé široko, daleko v kraji, v Protektorátu a i když se třeba sejdou dva lidé někde za mořem a vzpomenou Ostravu, buďte přesvědčeni, že jeden druhému povi: Na Ostravu nězapomenu, něraz sem se byl podivať pod laubama! A človjek aji lacno tame v tych kšeftach kupil, tuž tež inších kšeftuv na městě ani něbylo.
A potem tame to umjeli. Eště se včile na to kolik razy zpomenu. Pravim mu - slevtě, kupim. Němožu, němožu, nebudu přeci na vas doplacať! - Pravim: Jak sem řek! Budě to za tu cenu? - Ni, to nědam! Tuž sbohem, idě se kajindě. - Už sem byl mezi dveřami a un leti za mnu, raf mně za kabat: Tu matě, abystě ně odešel po praznu!“
Po výplatě svobodní synci z okolních vesnic a někdy i ti ženáči zůstali přes neděli v městě a domů vzkazovali: „Robimy durch aji něděle!“ - Sami si myslili: „Škoda peniz, na tu chvilku jezdiť do dom, radši se za to vypiju pivo a trošku pobavim!“ - A ten, kdo už byl jednou pod podloubím, zval kamaráda: „Jane, co tu nasediš na kasarni, poď pod lauby. Hnedaj po poledňu muzika začně hrať veselo, ež milo! A šikovne děvuchy tame tež choda! - Co by se človjek něšel pobaviť, dyž stejnak mamy na světě enem tu dřinu! A něviš, esli zítřka dožiješ, esli ešče zitra přideš ku obědu...“
Pod lauby za pobavenim, poslechnout muziku a vypit nějaké to pivečko
Jedni šli pod podloubi za pobavenim, poslechnout muziku a vypit nějaké to pivečko, aby prohlásili: „Aspoň na chvílečku se ma človjek dobře.“ - Jiní opět pospíchali pod lauby za nákupem. Byly tam řady obchodů, šativo, pracovní pláště visely na tyčích až skoro na ulici. Bylo tam toho zboží, radost se podívat a nejedna máma se tam podívala i přes týden. Zvali ji hned do toho obchodu, hned zase u souseda, avšak ona odmítala: „Ež po vyplatě!“
Po výplatě se vypravovaly celé rodiny do Ostravy na nákup - dříve ještě bývalo v neděli dopoledne otevřeno v krámech, stejně přes týden lidé zaměstnaní na šachtách a v železárnách toho volna mnoho neměli. - A počme co kupovať, potem kupi člověk kuru a do dom doněse kohuta, přiděm radši za vidňa!“.
Tatiku, davej pozur na penize
Třeba už tenkrát jezdila tramvajka - lidé si ještě na ni nenavykli. „Jedna cesta se půjdě pěšo a z města se pojedě,“- rozhodoval tatik. Cestou máma tátu co krok napominala: „Tatiku, davej se pozur na penize. A táta ruku přitisknutou na náprsní kapse ji uspokojoval: „Něbuj se mamo, taki miglanc se ešče něnaroďil, kery by mje okrad!“
Chodívalo se k Blokšovi na kanafas, maminky kupovaly na cíchy, když chystaly pro dcerky peřiny. Tenkrát se handlovalo o krejcar. „Tuž aspoň krejcar slevtě.“ - Ta paní, co ten kanafas prodávala, prodává ho ještě dnes a nejednou vzpomíná: „V ten čas byl loket za dvanact krejcaruv a to sem slevila krejcar, dy už se bralo na cele cichy a neskaj? Přidě kdo kupiť a dy mu řeknu: „Tuž pět korun meter,“ řekně: „Na za tři koruny to nebudě...“
Pane Letocha, potě dalej. Ja něsem Letocha
Před krámy vždycky někdo stál a přecházel sem a tam a sotva se tatík a mámou na chvilenku jen zastavili, popad tatíka za rukáv a zve: „Potě se podívať dale, kupovať němusitě, potě se podívať! Přidětě třeba po druhe! Jak chapnul človjeka, to bylo ani by držela chobotnica, šak se im darmo něpravělo chapří! Huba mu jela ani na masle! Tajak dyby ju měl na špagatach uvazanu.
A hnedaj kamaradsky se mnu, pane Letocha, potě dalej. Či se u nas něstavitě? - Ja něsem Letocha, ja se menuju Pětroš! - Paně Pětroš, něhněvaju se, ja sem ty mena popliť. - Či mjě znatě - pravím. - Ja už vas znam, už smy se viděli kolirazy! Tež mi to celu cestu hlavjě vrtalo, kaj ja sem muh teho chlopa viděť. Zkaď un mjě zna - nale něpřišel sem na to, isto un to tak pravjel ten hrom každemu, aby ho enem zlakal.
Tež sem se tame raz zamotal bez mamy, jak sem šel od vyplaty, eště ani něumyty, že se podivam za vylohy a tež mjě tak jeden furt enem zval: Tuž potě se podívať, pravě smy vybalili čerstve, šak kupiť němusitě, přiděte po druhe. Človjek něma taku naturu, aby kaj vliz do kšeftu, dy někupuje; něprodal mi ten hrom dvě šlajfky? - Cestu se mi to potem v hlavjě rozleželo: Na co sem ja enem ty šlajfky kupoval? Dy ich mam doma do ala! Roba doma nadavala: Vyhazuješ penize! Klobuk potřebuješ a ni šlajfky! Népohadali smy se potem zkrz hlupe šlajfky? Už sem se myslel, že pujdu na teho chlopa a něch se hrom na tych šlajfkach pověši. Potem sem se myslel: na dy chlop chce tež žiť; - a tuž přeci mamo, šak tvuj chlop zasej zarobi - a tuž smy se potem udobřili.
Omacajte jake je dobre futro
Prodávat uměli pod podloubim dobře - to uznávali všichni, kdo tam jednou přišli: „Přišel si kupiť kozu a předali ti bravka. - Tenkrát nebylo reklamních letáčků, ani v novinách se neinserovalo jako dnes, avšak pod podloubím si reklamu zjednali a nic je nestála. – „Ja, ja pravda, že to umjeli. Přišel chlop, oblikli mu kabat, koleva krku ho to škrtilo, koleva pasu teho mjel moc, vlizli by tame dva - a všeci obskakovali a enem namluvali: „Dostaněte ho levnějši, bo už to vyjdě z mody v tym nězmrznětě aji dyby bylo sto stupiu. Omacajte jake je dobre futro, Chlop maca a v kapse coši tvrdeho, kulateho - isto rynsky abo dvurynščak. Už ani moc kabat něohlidal: - Ja už se ho něcham na sobje! Rozparal podšivku a našel tame rynsky - kaj kemu to vykladal a chlopi potem chodili tajak do kostela s procesim a enem kabaty ohmatovali ze všeckich stran.
V ten čas žadnemu nězaleželo na tym, či je to moderni - enem dy v tym našel rynsky a ten druhy tež a reklama byla lacna, nale hromsko vydatna! Po nákupu se už obyčejně vždycky stavili do Haberfelda na gulaš a táta na pivo. Mámě tatík poručil šťávu „Kdoši tu vodu muši piť!“ Muzika hrála, zpěváci zpívali kuplety, veselo bylo - a tuż ostatně, kaj ten človjek měl v te Ostravě ist? Dy tu nebylo nic inšeho, enem par kominuv a lauby. Kolirazy, dy byl škaredy čas, to aji taki, co to pivo němjel rad, też se stavil pod laubami. „Tuž kaj človjek mjel isť, povizte mi? Či byly kina lebo znel človjek jaku inši zabavu… To nebylo ta jak neskaj. Kaj tež tam!“ napsal Josef Filgas v době Protektorátu do novin Ostravská neděle.