Filmové návraty
24/11/2019 Martin Jiroušek

​Ostravou syčí plyn, technici NHKG bojují o záchranu města a Menšíkovi hrozí infarkt

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Velký závod si žádá velké změny, radikální výměna ale může ohrozit celé město, zvláště, když se jedná o únik vysoce hořlavého plynu.

Ve vzduchu se tak vznáší Hrozba (1978) a diváci se při celovečerním snímku Zdeňka Sirového cítí jak v emočním papiňáku totalitní doby. Před očima se nám odvíjí typický normalizační příběh o tom, jak se soudruzi semknou a čelí nenadálé katastrofě.

Velký závod, to je totiž už po x-té na filmovém plátně zachycený kolos Nové huti Klementa Gottwalda, kterou v rámci Stavby míru pomáhalo budovat celé Československo. V roce 1978 ale už zřejmě některé části hutě potřebovaly nutně renovaci a tak se motiv výměny turbíny, nebo přesněji exhaustoru, promítnul i do děje hraného filmu.

Na plátně se tehdy před diváky odvíjelo drama, že by se dalo řezat autogenem. Z každého záběru civí strnule vážné tváře předáků, vedoucích, náměstků, i ten dělník se místo úsměvu jenom zašklebí a zhnuseně si odplivne.

Jediným pozitivním zjevením je tady mladý Pavel Zedníček, jehož postavu nadějného hráče hokejových Vítkovic nakonec tvůrci obětují a téměř rituálně „zavraždí“ v prospěch děje.

Plyn hoří a ani vykutálený Čmaňa jej nedokáže zkrotit, záchranářská plošina přijíždí pozdě. I když s groteskní pózou a efektně proráží závory na železničním přejezdu v Kunčicích.

Nejen, že děj je ponurý, ponuré je i zbarvení obrazu ve vyšisovaných barvách. Vedle takového dramatu se i starší Město , které nic neví (1975), kde kriminalisté pátrají po únosci malých dětí, jeví téměř jako procházka růžovým sadem.

V Hrozbě už i ty prvotní záběry z hukvaldské obory sice zachycující radostné vítání se otce s ukázkově recitující dcerkou, ovšem působí jako pěst na oko, vysoké stromy se tady až příliš varovně tyčí k obloze a hudba teskně lká.

Ani Dvě věci pro život, film, ukazující, že i promarněný osud horníka hledajícího životní jistoty má smysl, nesahají Hrozbě po kotníky. Teď je totiž třeba někoho z kolektivu obětovat.

Jako první přichází na řadu inženýr Budil v podání skvělého Vladimíra Menšíka, který se při tomto výkonu musel soustředit rozhodně více než v hornické komedii Parta Hic! Už jen ta jeho bizarní úvodní scéna, kdy přehrává a těžce stoupá do schodů, působí otřesně.

Ve snímku exceluje řada známých hereckých tváří, vedle Zedníčka či Menšíka je to například Jiří Kodet, Milena Dvorská, Stanislav Remunda a v jedné z menších rolí se mihne i skvělá Marie Viková, dodnes hrající coby emeritní členka v Divadle Petra Bezruče.

Snímek natočil Zdeněk Sirový, jehož Smuteční slavnost mu vysloužila jméno černé ovce filmařské rodiny. Na Hrozbu se mu ale podařilo aplikovat podivně amputovaný westernový rozměr souboje hutnických rivalů.

Vykreslil typický spor generační proměny a také přidal koření jak z italských filmových dramat. Třeba scéna z nemocnice, kde křísí dcerku jedné z hlavních postav, vyznívá jako psychologicky hutné sousto v duchu krvavých hororů ala Absurd, ovšem tady ani není třeba krve, protože v tom ostravském uhelném prachu by ji nedohledal.

Scénářem Hrozby se blýsknul opět Jiří Křižan, i když, kde jsou časy jeho vrcholných Sedmi havranů? Sirový s Křižanem realizovali za normalizace podivnou trojici dobrodružných snímků podle povídek Jacka Londona (Kaňon samé zlato, Poslední výstřel Davida Sandela, Claim na Hluchém potoku).

Western z Čech, proč ne, ale Gojko Mitič z Vítkovic? Když se mohl Vinnetou prohánět v jugoslávských kaňonech, filmu to nijak nevadí, jen kdo je vnímavější, zůstává podiven.

Podle některých tento „film s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli má některé parametry katastrofického dramatu hollywoodského stylu. Což vyznívá přehnaně, protože hlavní slovo tady má kolektiv NHKG, i ta věčně ušpiněná Ostrava má k Hollywoodu přeci jen daleko.

Stejně tak samotné drama je složeno z nudných schůzí a vzájemného se pření hloupějších komunistů s těmi chytřejšími. Řada záběrů i hereckých výkonů přes jisté kvality vyznívá toporně, strojeně a účelově.

Všichni jsou pochopitelně co jak nejvíce „svědomití“, o to větší pak mají své osobní problémy. Jedinec umírá, město je zachráněno. Jakkoliv ošklivě tento ostravský snímek vyhlíží, nechybí mu dějový happy end, ovšem tíživý pocit doby prosakuje i skrze hrané úsměvy.

Autor je filmový kritik a publicista

Sdílejte článek