Ostrava za časů cholery. Lidé byli oproti dnešku bezbranní

​Fotografie jako z katastrofických filmů, na nichž lidé v bílých kombinézách a pláštích desinfikují tunami přípravků místnosti či dopravní prostředky, desinfekční roztoky a gely na hospodských záchodech, lidé s respirátory a rouškami na ulicích a v obchodních centrech. To je obraz dnešní, už prakticky „světové války“ s novým, smrtelně nebezpečným koronavirem.

Nic takového naši předkové v 19. a na počátku 20. století v boji s jinými zákeřnými virovými zabijáky neměli.

A tak šíření všelijakých epidemií v Ostravě a v okolí „pomáhaly“ v té době často velmi nehygienické a nezdravé životní podmínky. Dnes už je to vlastně dávná minulost, ale pojďme se ponořit v čase o nejméně sto let zpátky a podívejme se s pomocí ostravských archivářů, kronikářů a historiků, jak tehdy toto průmyslové a dynamicky se rozvíjející město vypadalo.

Neexistující kanalizace, hnojiště a chlévy v centru města

Ve městě tehdy neexistovala pořádná kanalizace a Ostrava byla propletena shlukem zapáchajících stok. Jen některé domy měly zřízené žumpy, většina fekálii a odpadních vod z domácnosti odtékala přímo do Mlýnské strouhy. Primitivní městský vodovod neměl dostatečnou kapacitu a většina obyvatel tak byla nucena používat vodu ze soukromých i veřejných studní, Mlýnské a Valchařské strouhy. Navíc kvalita těchto zdrojů vody byla naprosto nevyhovující.

Celkovou situaci zhoršovala i skutečnost, že u ve dvorech některých měšťanských domů přímo v centru města existovaly i ve druhé polovině 19. století páchnoucí hnojiště a chlévy, z nichž vytékala močůvka do ulice. Část původních staroměšťanů se totiž ještě stále zabývala mimo řemeslo či obchod i zemědělstvím.

Nehygienické velké dobytčí trhy, středověká tradice masných lávek

Zdravotně hygienickým poměrům uvnitř města nepřidávaly ani velké dobytčí trhy, které se konaly několikrát ročně na Svinském trhu, dnes Smetanově náměstí. Ty byly přeloženy teprve roku 1881 do nových městských jatek na konci Stodolní ulice. Také středověká tradice takzvaných masných lávek, na kterých řezníci prodávali maso a masné výrobky a které se nalézaly v blízkosti radnice v Radniční ulici, přispívaly k celkové nečistotě. Lávky byly přemístěny do okolních měšťanských domů až v roce 1885.

První dělnické kolonie, které vznikaly na území Ostravy, byly nezdravé. Měly podobu malých bytů, přeplněných nejenom členy dělnických rodin, ale i různými nocležníky, takzvanými kvartýrníky, bez hygienického zázemí. Spolu s těžkou prací, dlouhou pracovní dobou proto nevyhovující bytové podmínky přispívaly k otřesné mortalitě dělnictva.

Sezonní epidemie tyfu, cholery, spalniček a chřipky, „sociální“ choroba tuberkulóza

Období mezi lety 1840 až 1872 patřila v tomto vývoji asi k nejhorším. Kromě sezonních epidemií tyfu, cholery, spalniček či chřipky tu byla neustálá hrozba v podobě tuberkulózy plic, jež byla z velké části v podstatě „sociální chorobou“ a postihovala často celé generace jedné rodiny.

Životní prostředí v průmyslové Ostravě také nepatřilo k nejzdravějším a pomáhalo epidemiím v šíření. Ovzduší znečišťovaly exhalace a popílek z koksoven, vysokých pecí a chemických závodů. Odpadní průmyslové vody byly vypouštěny přímo do vodních toků - řek Ostravice a Odry, Valchařské i Mlýnské strouhy. Rychlá, nekvalitní výstavba domů pro dělníky přispívala ke zvyšujícímu se počtu nezdravých a přeplněných bytů.

Právě časté epidemie vysoce nakažlivých chorob, proti nimž tehdy prakticky neexistovaly účinné medikamenty a lékaři se proto spíše zaměřovali na profylaxi než na záchranu již postižených, vedly k tomu, že v polovině 80. let 19. století nechalo město vybudovat městský izolační špitál. V této infekční nemocnici byli soustřeďováni nemocní k léčbě, ale především k izolaci, aby dále neohrožovali zdravé obyvatele. Umístění městské nemocnice v samotném centru města bylo ale z hlediska zabránění šíření epidemii nevhodné.

Infekční nemocnici otevřeli předčasně, dostavovala se při epidemii pravých neštovic

Upozorňovali na to jak představitelé zemské zdravotní komise, tak tehdejší městský fyzik MUDr. Ph. Weinreb, který navrhl okamžitou výstavbu izolační nemocnice mimo tehdy zastavěnou část města a to na Fifejdách, kam měli byt přepravováni nemocni tyfem, cholerou, neštovicemi, spálou, záškrtem, spalničkami a dalšími infekčními chorobami.

Obecní výbor 17. ledna 1884 rozhodl o postavení infekční nemocnice na Fifejdách z vlastních prostředků. Infekční nemocnice byla předčasně zprovozněna v květnu 1885, když tehdy náhle vypukla epidemie neštovic. Dokončení stavebních prací a dovybaveni nemocnice se tak dělo už za ostrého provozu. Součástí zařízení byla dezinfekční komora, prádelna, studna a také pece na spalování infikované slámy ze slamníků.

Na Fifejdách prozíravě postavili dva cholerové baráky. Nákaza se blížila z Ruska

Vzhledem k blížící se cholerové nákaze, která si klestila cestu z Ruska, byly v nové infekční klinice na Fifejdách prozíravě postaveny i dva cholerové baráky s celkem 30 lůžky. Tím v roce 1893 vzrostl celkový počet infekčních lůžek na osmdesát.

Po vzoru Moravské Ostravy vybudovaly v roce 1892 infekční nemocnice i Vítkovice a Přívoz, v roce 1894 zřídily infekční místnosti obce Hrabová a Hrabůvka. V případě propuknutí epidemie byly vytisknuty profylakční vyhlášky v českém a německém jazyce, které obyvatelstvo informovaly o hrozícím nebezpečí infekce, o tom jak se chránit a o oznamovací povinnosti, kterou občané měli.

Zákazy prodeje potravin v oblastech nákazy, omezování ubytování v soukromí

Mezi ochranná opatření patřil například zákaz prodeje potravin z oblasti, kde nákaza propukla, omezovala se možnost soukromého ubytování osobám z nakažených území. Prováděla se různá preventivní opatření, jako byl úklid veřejných prostranství, dezinfekce odpadních jam, výstavba nouzových cholerových baráků, kde byli shromažďováni nakaženi.

Vytvářela se zdravotně-policejní služba, nakupovala se dezinfekce a podobně. Lékaři sepisovali hlášení o průběhu každé epidemie. V případě, že se objevila onemocnění, která nebyli lékaři schopni diagnostikovat, žádal obecní výbor po nadřízených organech státní správy vyslání specialistů.

Městská nemocnice na Fifejdách zajišťovala péči především domácím příslušníkům, případně dělníkům okolních závodů, ale i cizím příslušníkům s akutními problémy. Dětské pacienty mladší dvanácti let přijímala pouze při infekčních onemocněních, případně pokud léčbě v domácím prostředí bránily okolnosti.

Výjimečně v městské nemocnici rodily ženy, které byly bez přístřeší, v přímém ohroženi života či byl-li nutný operační zákrok. Valná většina porodů probíhala stále v domácím prostředí za pomoci školených porodních bab, lékař se volal pouze v případě komplikací nebo k rodičkám z bohatších vrstev.

Kvůli hrozící choleře vystavěli „černý“ pavilon, sloužil ale pro oční a pohlavní choroby

Všeobecná městská nemocnice, vybudovaná na Fifejdách v letech 1896–1898, byla slavnostně uvedena do provozu v roce padesátiletého jubilea panování císaře Františka Josefa I. Vypuknutí první světové války v roce 1914 její provoz zkomplikovalo. Válka ovlivnila i personální stav nemocnice, neboť hned na jejím počátku byli do armády povoláni tři lékaři.

Vzhledem k hrozící epidemii cholery byl v nemocnici postaven nouzový barákový komplex, takzvaný černý pavilon, který měl 60 lůžek. Naštěstí se epidemie městu vyhnula a baráky nemocnice využila pro nemocné venerickými a očními chorobami.

Boj s pohlavními chorobami byl především v této době nesmírně složitý, neboť ve městě v souvislosti s přemístěním krakovského velitelství do Ostravy vzrostl počet vojáků a s nimi i počet prostitutek. Po celou válku správa nemocnice zápasila s nedostatkem míst a kritická situace se vyřešila teprve po roce 1918.