Ostrava je krásná a ještě ne úplně objevená, říká Ilona Rozehnalová

​Je to parta lidí, kteří mají Ostravu rádi, a vadí jim, když ji někdo ničí, bourá nebo špiní.

Jdou třeba s kartáči umýt a vyprostit z náletů zapomenutý náhrobek nebo nechají vytvořit pamětní desku člověku, na kterého mnozí kvůli dnešnímu shonu či dějinným kotrmelcům zapomněli.

Mezi těmito nadšenci jsou známí výtvarníci, historici, památkáři, básníci, spisovatelé, fotografové. Jejich stmelující motto zní: Ostrava je krásná. Ač to možná někteří nevidí.

S šéfkou Okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu a také antikvariátu Fiducia Ilonou Rozehnalovou jsme hovořili o bohaté činnosti seskupení, které se snaží zvelebovat tvář Ostravy už osm let.

Jak váš spolek „okrašluje“?
Snažíme se okrašlovat své okolí, lidi a sebe fyzicky a doufáme, že i duchovně - různými akcemi, diskusemi, ale také třeba vydáváním bulletinu Krásná Ostrava. Chceme se v Ostravě cítit lépe, protože toto město má samozřejmě i své problémy. Proto se snažíme „opravovat“ různá místa, protože když člověk nějaké místo opraví, tak ho má pak raději a má k němu vztah. Zjistili jsme časem, že tak ve městě vytváříme jakási záchytná místa a lépe se nám, ale možná i dalším lidem, v něm žije.

Na která taková místa jste nejvíce hrdí?
Mně osobně nejvíc těší asi vytvoření pamětních desek ostravským rodákům. A to i takovým jménům, která bohužel nejsou dnes v Ostravě známá, ač to jsou to mezinárodně známí rodáci, jako je například Zdeněk Rossman. To byl český modernistický architekt a strážce odkazu Bauhausu, scénograf, fotograf a designér a pedagog. Tady jen málokdo ví, že to je rodák ze Slezské Ostravy, a kdo to je. Pamětní desku má v Přívoze, na takovém jakoby lehce periferním místě. Je dobré, že i na takových místech se připomíná jejich důležitá minulost. Paradoxně je v Přívoze i nejstarší naučná cedule, kterou jsme instalovali, a ta tam vydržela celých osm let bez oprav. Úplně bokem, v místě, kde je tma, je to naučná cedulka k bývalé přívozské židovské synagoze, která je tam celou dobu bez dotknutí. Kdežto na jiných místech už jsme museli cedulky a pamětní desky opravovat, vyměňovat, protože „je někdo ukradl“ nebo „rozbilo se“.

Překvapuje vás to?
Ne, ale člověk si někdy o takové části města jako je Přívoz třeba myslí, že tam nemůže nic být, nic vzniknout, nic vydržet, ale paradoxně je to místo, kde to funguje na rozdíl třeba od centra Ostravy, kde na některých místech pořád válčíme s tím, že nám tam někdo něco rozbije nebo zničí. A musíme to opravovat.

Která okrášlená místa jsou takto „ostře sledovaná“?
Ze začátku jsme s tím hodně zápasili u místa upraveného na paměť mlýna, který stával v Mlýnské ulici. Tam nám místo, co jsme upravili, pořád někdo sprejoval. Ale postupem času problémy ubývaly, ale možná i proto, že jsme vždy vizitky sprejerů, nebo když někdo místo polepil plakátem, vyfotili a dali to na facebook. A napsali jsme jim, ať nám to neničí. A docela to zabralo. Jen bohužel nám tam někdo asi před měsícem vykácel katalpu, strom, který za těch osm let už nádherně vyrostl. Nevíme vůbec kdo, tak se místo vyprázdnilo a zase se tam začínají objevovat podpisy sprejerů. Když tam byly kytky, strom, cedulka, tak to bylo v pořádku. Teď o to místo budeme muset více pečovat.

Sprejeři jsou asi velký problém Ostravy. Jejich výtvory jsou vidět na každém domě a zdi… Ostatně s tím se asi potýkají i poměrně nedávno opravené sochy z proslulého mezinárodního sympozia v roce 1969 v parku Milady Horákové, ne?
Problém je jen u jedné, té naposledy opravené. Tam je zajímavé, že u těchto soch ze sympozia prostorových forem nám nikdo nevěřil, že když se opraví a očistí, že se to hned neposprejuje. Sami jsme měli obavy, ale to musím zaklepat, že některé ty sochy jsou už tři roky opravené, třeba Labuť, a není na nich jediný sprej. Jen u jediného objektu, který jsme ale neopravovali my, ale město, je taková velká rovná plocha. A tu sprejeři přirozeně považují za zeď a posprejovali ji. Oni nechápou, že je to umělecký objekt. Ale u jiných soch nás lidé hodně překvapili. Možná tam funguje i potenciál sadu. Není to sad nějakých výlupků, kde je binec, naopak doslova s opravou soch prokouknul a myslím, že by se ten potenciál měl využít.

Jak ho využít?
Má tam například vzniknout přístavba koncertní síně za domem kultury.To je skvělé, že se právě tato přístavba podařila prosadit, a že byl právě tento návrh v krásně připravené architektonické soutěži vybrán. Hodně lidem se tedy nelíbí, připadá jim arogantní vůči domu kultury, připadá jim jako UFO. Ale kdo se byl podívat na výstavu všech soutěžních návrhů, mohl si uvědomit, že vybraný návrh se chová k původní stavbě ze všech vlastně možná nejcitlivěji. Vstupuje do ní vůbec nejméně a vytváří jakoby novou duši toho starého domu. Navíc je to opravdu architektura 21. století, která Ostravě chybí, a nejsme na ni tady ještě zvyklí. Může to být podle mě světová, ikonická stavba. Doufejme, že se povede.

Nyní se diskutuje také o v rozlehlém prostoru u domu kultury, o záměru úprav sadu Milady Horákové.
Je to velký celek, kterým prochází spousta lidí, je v něm spousta soch, skvěle zakomponovaných. Proto by podle mě při úvahách o budoucnosti sadu měla proběhnout architektonická soutěž. Tak jako tomu bylo třeba u Komenského sadů v době, kdy vznikaly. Dnes je na řadě sad Milady Horákové, který je velký a významný. Je to bývalý městský hřbitov, kde byla pohřbeno spousta obyvatel Ostravy, stále tam například leží pod hlínou šest tisíc pohřbených Židů a my dnes tápeme, co tam udělat. Někdo tam chce in-line dráhu, což je podle mne sporná myšlenka, někdo tam chce zase něco jiného. Soutěž by přinesla více nápadů a mohl by se vybrat ten nejlepší. Navíc není to jen samotný sad, ale je tam v okolí řada kulturních staveb a má tam vzniknout ještě knihovna či koncertní síň, takže by měla proběhnout nějaké poctivá úvaha, jak ho zakomponovat do celého tohoto celku.

Jste okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu. Je Ostrava krásná?
Ano. Je krásná, ale ta krása je občas nevyužitá nebo není úplně objevená. Neumíme ji ani prodat a neumíme ji také podpořit. Takže je to v některých místech i zašlá krása, což je škoda. Protože toto město má v určitých částech za sebou lepší minulost, než je jeho dnešní současná tvář, v jiných místech je to ale naštěstí naopak. Ostrava má podle mě velký potenciál také v ostravské městské hornické krajině, za kterou se teď někteří lidé možná i stydí nebo nechtějí, aby se propagovala. Chtějí moderní metropoli, moderní architekturu a pryč s historií, nějaká hornická minulost nás nezajímá. Přitom tím odsouváme jednu velkou kapitolu dějin města a část krásy města. V jiných částech republiky, třeba v Krušných horách, se mohou od loňska chlubit, že se tam hornická krajina dostala na seznam památek UNESCO. Tam dnes chrání i přírodu po hornické činnosti, zarostlé haldy a lokality, na nich unikátní společenstva živočichů, která díky dolování vznikají. Ostrava zatím propaguje část technických památek, ale krásu unikátní přírody zatím neumí prodat.

Která místa v Ostravě máte vy osobně ráda?
Určitě přívozská halda a místo, kudy se jde zadem kolem řeky na Landek. Mám také ráda Komenského sady. Člověk si uvědomí, že naši předkové před sto lety udělali založením sadů opravdu velkorysé gesto v centru města. Mohli ty pozemky klidně nechat v té pro Ostravu bohaté době zastavět, ale natáhli tam pro lidi tento obrovský park a odpočinkovou zónu. Chodím tam z Přívozu skoro každý den do práce pěšky, vždy jim za to děkuji. A jestli si někdo myslí, že členy našeho spolku baví se pořád o něco hádat a něco kritizovat, tak to je omyl. Jen si myslím, že máme stejnou povinnost něco tak pěkného zakládat nebo ochraňovat, co naši předci vystavěli. Tím, že se lidé z Ostravy odstěhují na vesnici nebo někam na hory, nic nezmění.

Vaše kniha Cesty do ostravského (v)nitrozemí, nominovaná na cenu Jantar, ale taková přírodní místa a zákoutí propaguje. Pro někoho mohou být i překvapením.
Ano. Máme tu opravdu unikátní místa. Například uprostřed města máme krásné zachovalé lužní lesy. Přírodní rezervaci Rezavku, ta leží přímo u Rudné. Je obklopena dálnicí a Rudnou, u ní leží obrovské sídliště. Nebo přírodní památku Turkov, v Muglinově jsou krásné lokality s rybníčky a lesíky, které nejsou moc známé. Nebo heřmanická halda, tam by se daly dělat nádherné procházky. Není to jen halda, která dýmí, ale za ní je obrovská plocha s lesy a rybníky. Jsou tam krásné pěší trasy, unikátní teplomilná společenstva zvířat a rostlin a dnes to tam chtějí zrekultivovat. Myslím, že ty lokality rekultivací poničí.

Zánik se dnes týká i řady starých staveb. Bojovali jste i za zachování unikátního šachovnicově zbarveného komína Strakáč. Zachránit se ho ale nepodařilo, loni ho majitel zboural.
Chápu, že některé stavby se musí zbořit, že není finančně únosné je zachovat a starat se o ně. Ale v případě komína Strakáč by jeho oprava byla zřejmě levnější než jeho demolice, mohl stát v krajině bez využití jako dominanta. Mohlo ho koupit město, ale to dalo bohužel od pokusu o záchranu ruce pryč. Víceméně by podle mě stála minimum. Je otázkou, jak složité by bylo jednání, ale mrzí mě, že se o to město ani nepokusilo. Přitom Strakáč byl dominantou města, je i na pamětní minci města Ostravy a teď je pryč. Je to škoda. Když se komín zbořil, vznikl v té oblasti zub. Nejen fyzický, ale i mentální.

Na druhé straně se třeba z Dolních Vítkovic podařilo vybudovat celorepublikově přitažlivou a velmi atraktivní technickou památku. Jsou i další takové příklady?
Určitě. Jsou tu menší stavby, které jsou krásně opravené. Třeba Důl Alexandr, Důl Michal, Trojhalí nebo kreativní čtvrť na Hlubině. U Vysokých pecí se mezi odborníky mluví o tom, že některé kroky jsou problematické či vzbuzují různé emoce. Památkáři například upozorňují na to, že by se navrhovanými vestavbami mezi vysoké pece mohlo poškodit unikátní panorama Dolní oblasti. Vedou se docela živé diskuse, jak dál s tamními památkami nakládat. Chtěli bychom se tomu v květnu věnovat v odborné diskusi, co dál s ostravským industriálním dědictvím. Protože máme cenné památky, ale Ostrava nedokázala vstoupit do UNESCO, přestože se o to velmi snažila. Hodně se o to snažila Ostrava už v devadesátých letech, zejména díky pánům Stanislavu Vopaskovi, Miloši Matějovi i dalším lidem. Komplex památek v Ostravě je díky nim zapsán na seznam čekatelů, ale dnes už se mluví o tom, zda je možné vůbec do UNESCO vstoupit, když v některých památkách byly tak velké redukce, tedy že se jejich různé části zbouraly. Je to velká škoda. Zvláště, že ani v celém Moravskoslezském kraji žádná památka UNESCO není. Některé velké příležitosti se prostě zmařily nebo nám utíkají mezi prsty.

Co v Ostravě by zasloužilo ještě záchranu?
Určitě několik staveb z druhé poloviny 20.století, staveb takzvaného bruselského stylu. Třeba vítkovické železniční nádraží. Tam ale už probíhají jednání a vypadá to, že by nádraží a jeho okolí mohlo být opravené a sloužit dále. A je mi úplně jedno, jestli tam bude finanční úřad, sportoviště, prodejna Hrušky nebo kulturní instituce. Klidně ať tam prodávají třeba sekačky. Budu ráda, když se nádraží jako památka bruselského stylu šetrně opraví a zůstane zachované. Funkce se může časem měnit, jde o záchranu stavby. Jen ať to funguje, ať to žije. A za padesát let se pro to třeba najde jiné využití.

Je něco, co vás ještě na současné Ostravě trápí?
Historické centrum. Potřebovalo by nějak nakopnout. Loni už jsem měla pocit, že všechno funguje, že je v centru život, ale člověk přišel v lednu do práce a zjistil, že takových třicet obchodů v centru je pryč. Úplně mne to šokovalo. Třeba jen vedle antikvariátu všechny ty obchody odcházejí pryč, tuto ulici opouštějí, já tady zůstanu skoro poslední. Asi se objeví nějací jiní, ale o něčem to v Ostravě podle mě svědčí. Něco nefunguje. Proluky v centru nejsou od války dořešené, a když se udělá rekonstrukce Nádražní ulice, tak dopadne hnusně. Město má prostě jakési dvě tváře. Na jedné straně tady jsou lidé, kteří zde žijí strašně rádi, je tu spousta patriotů a srdcařů, kteří se tu snaží podnikat a město zvelebovat. Je mezi nimi i spousta mladých do třicítky. Vymýšlejí akce, dělají třeba průvodce po Ostravě. A pak je tu druhá věc. Vymyslí se třeba projekt, ale neudělá se pořádně, nebo se peníze investují do něčeho a dopadne to špatně. Naštěstí jsou ale i dobré příklady, těším se třeba, že se dočkáme rekonstrukce jatek, to je věc, která se městu povedla vyjednat a je mimořádná.

Podle statistik odešlo hodně mladých lidí za poslední tři desetiletí z Ostravy pryč. Proč?
Protože jim asi hlavně vadí znečištěné ovzduší. S tím je velmi těžké něco udělat. Ostrava je ale rozhodně dobré místo pro život. Když vezmete Prahu, je tam strašně moc lidí. V Brně taky. Olomouc je zase oproti Ostravě malá - v Ostravě je spousta malých klubů, řada soukromých galerií, město je v kulturní oblasti úžasně živé. Pořád jsou tu nějaké kulturní akce, koncerty, divadla. Velké mínus Ostravy je ale životní prostředí.

Taky tu není moc práce pro mladé kreativce.
Když například vzniklo Plato, šlo tam spousta mladých pracovat. Je tam spousta třicátníků, kteří by tu možná už nebyli, protože by odešli jinam. Nám ve spolku je třeba strašně líto, že Ostravské muzeum je tak malé na to, jak je Ostrava velké město. Kdyby se mohlo rozvinout třeba přístavbou na Lauby, mohly by tam vzniknout nová pracoviště a instituce a v nich práce pro mladé. V Ostravě je také spousta strojů coby kulturních technických památek, ale není tady pro ně nějaká instituce nebo pořádné velké muzeum industriální historie města. Kde by byla třeba konzervace, badatelská nebo vzdělávací oddělení a depozitáře technických památek. A dá se to udělat atraktivně, ne postavit někam stroj a dát k němu cedulku. V Klatovech mají moderní muzeum, tvořili ho architekti, a je tam pořád plno.

Kniha Cesty do ostravského (v)nitrozemí bude mít i druhý díl. U kterých zákoutí jste ráda, že se do prvního dílu dostala?
Jako patriot z Přívozu jsem ráda, že je v ní konečně zmapovaná právě tato městská část. Sama jsem se o něm při rešerších příspěvků Pavla Hrušky také hodně nových věcí dozvěděla. Ale, co je pro mne silná trasa a pro mnohé lidi doslova objev, jsou heřmanické rybníky, halda a její okolí. Je to úplně úžasná oblast. Plno mých kamarádů, kteří si tam teď podle trasy v knížce vyrazili, mi píšou sms, že jsou doslova v šoku, jak je to nádherná a poetická krajina. A vznikla právě díky zanikajícímu ostravskému hornictví.

Čím je pro vás osobně Ostrava? Narodila jste se tady?
Ano, stejně jako moji rodiče, prarodiče, praprarodiče. Já si neumím představit, že bych žila někde jinde. Zaprvé tu mám spoustu přátel a rodinu. To je v životě nejdůležitější. A pak mám tohle město opravdu ráda, hodně jsem ho poznala, protože jsem bydlela v Ostravě na jedenácti místech, v dětství jsme se hodně stěhovali. Nejraději mám ale Přívoz, tam žiju od dvaceti let. Má zvláštní, až magickou atmosféru, je tam třeba nejhezčí a unikátní ostravské náměstí, na jehož výstavbu kdysi radní pozvali špičkového urbanistu z Vídně. Někdo říká, že je to romská čtvrť, ale ráno tam vidíte, jak se Romové snaží pracovat, jak jdou do práce. A když jedu z Ostravy někam pryč, třeba na dovolenou, vždycky se, když se vracím, těším zpátky do Ostravy. Může to být třeba někde i hezčí, ale pro mne je Ostrava opravdu krásná.