Společnost
20/08/2016 Tomáš Svoboda

Olympiáda jinak: Přinášíme unikátní rozhovor (nejen) o vědě v dnešním sportu a významu fair-play

Výkony vrcholových sportovců na právě probíhajících olympijských hrách v brazilském Riu de Janeiru jsou ukázkou lidského pohybu, který jde někdy až za hranici možného. Zkoumáním sportovních limitů se zabývá mnoho odborníků z různých oborů. S jedním z nich, docentem Danielem Jandačkou z Katedry studií lidského pohybu Ostravské univerzity, jsme si povídali nejen o vlivu věd na současný sport, ale taky o fair-play hodnotách a příkladech velikánů Jágra či Zátopka.

Abychom byli v obraze, ostravská katedra patří mezi českou špičku v oblasti kinantropologie, tedy vědy o lidském pohybu. V rámci svého výzkumu, kterého se účastní vrcholoví sportovci i vynikající vědci například z USA, se zabývá především biomechanikou lidského pohybu, prevencí zranění nebo novými trendy z oblasti běhu, gymnastiky, cyklistiky či volejbalu.

Dá se říct, čeho si všímá sportovně zaměřený vědec při sledování vrcholných výkonů na olympiádě?
Tady chci nejprve upozornit, že neznám dokonale všechny sporty. Přesto mohu říct, že vývoj ukazuje, že se stále častěji do přípravy vrcholových sportovců zapojují experti na fyziologii či biomechaniku. Jako vědce mě tedy těší, že ve zvyšování výkonnosti se projevuje tento, s nadsázkou řečeno, povolený doping. Někdy se přijde na zlepšení, které zásadně mění disciplínu, ať už je to nová technika provedení pohybu či design sportovního náčiní. Je to však většinou o trpělivé cestě a záleží taky na disciplíně. Někde je to radikální posun na špici, jinde ale jen o pár míst v žebříčku.

Našli bychom konkrétní příklady?
Například sportovní biomechanika ovlivňuje sporty zhruba posledních patnáct let. Je to třeba skok na lyžích, ale i cyklistika, kde se používají v přípravě aerodynamické tunely, díky kterým zjišťují, že třeba změna posedu může znamenat až několik sekund náskoku v cíli. Věda ale rozhodně není všechno. Viděli jsme, že ragbisté Fidži teď vyhráli pro svoji zemi vůbec první olympijské zlato, když porazili ve finále Velkou Británii, kde je kromě dlouhé tradice také špičkové zázemí s vědeckou kontrolou přípravy. Přestože mají okamžitou zpětnou vazbu v jednotlivých detailech tréninku, Fidži je porazí. To jsou genetické předpoklady, se kterými věda souboj prohrává, a to je dobře, protože jde o další rozměr sportu. Všechno nemůže být naplánované.

Přesto asi jsou sporty, u kterých se jde cestou zlepšování pomocí vědy a výsledky jsou markantní?
První oblasti, kde věda dosáhla výsledků, jsou cyklistika nebo vytrvalostní sporty. Tady můžeme zmínit Emila Zátopka, který jako jeden z prvních aplikoval metodu intervalového tréninku. Dříve to bylo tak, že kdo chtěl trénovat vytrvalost, měl běhat hodně závodů, aby se zlepšil. Maratonci tak běhali maratony a podobně. Pak se zjistilo, že intervalový trénink, tedy kratší úseky s krátkým odpočinkem, zvyšuje ve vytrvalostních disciplínách výkonnost. Této znalosti Zátopek využil a bylo to hodně vidět. Je to otázka fyziologie, která je bohužel dnes ve vytrvalostních sportech všudypřítomná a může jít i za hranici toho, co je povoleno. Třeba trénink ve vyšších nadmořských výškách je běžnou součástí přípravy.

Z dnešního pohledu však Zátopkův trénink vypadá až příliš drsně. Metody se změnily a s nimi i vnímání zátěže a optimálního způsobu přípravy…
Běh je dobrý příklad sportovního fenoménu. Dneska běhají miliony lidí po celém světě. Všude jsou maratony a různé akce, na kterých jsou desítky tisíc sportovců a další běhají jen tak pro radost. Je zajímavé, že se zjistilo, že až 80 % nováčků se během prvního roku běhání zraní tak, že musí ustat s během. I proto se jde do jemnějších věcí a do vnímání vlastního těla. Takže když něco bolí, uzpůsobí se tomu tréninkové návyky. Z toho zní závěr, že i Zátopek byl schopen rozeznat, co mu tělo říká a zvládat velké dávky, protože byl patřičně geneticky postaven. Jinak není možné, aby to všechno zvládl.

Je možné říct, kde jsou limity výkonů, kterými třeba právě teď na olympijských hrách sportovci ohromují celý svět?
Limity určitě jsou. A právě ony jsou tím, co nás nakonec táhne mimo jiné ke studiu vlivu sportu na lidské zdraví. Tady narážíme na problém dopingu, který vyvolává mnoho kontroverzí. Mnoho lidí třeba odsuzuje Lukáše Pollerta (lékař a bývalý kanoista, který prodal obě své olympijské medaile a peníze poté věnoval dobročinné nadaci, pozn. red.), který říká, že by doping povolil. Myslí to přitom jinak než většina lidí. Sport je pro něj zábava. Jestli si někdo chce kvůli sportu ničit zdraví a za každou cenu dosáhnout maximálního výkonu, byť ho to stojí zdraví, což je nejvyšší hodnota, kterou máme, pak je to jeho problém. Tento pohled se mi líbí. Měli bychom sportovat proto, že nás to baví, ne pro zdolávání limitů za každou cenu.

Jak ale princip zábavy aplikovat v prostředí profesionálního sportu, který je silně ovlivněn komercí?
Příklady tady jsou. Třeba u Jaromíra Jágra je tento přístup značně citelný. Skloubil to dohromady. Dosahuje neustále vysokých výkonů a má sportování spojeno s tím, že ho to baví. Když to tak funguje, je to správně, a tak by to mělo vypadat. Zvyšování výkonnosti za každou cenu si totiž vždycky vybere svoji daň. Důležité je propojení správných motivů ke sportu s tím, co máme vrozeno. To je nejlepší kombinace. Takové příklady bychom měli vidět ve sportu, na olympiádách. Věřím, že tomu tak bude zejména u českých reprezentantů.

Jenže co s tím, když i olympijské hry jsou poznamenány dopingem, kvůli kterému se třeba zpětně odebírají medaile? To přece není o radosti a zábavě…
Bohužel, právě zvyšování výkonnosti za každou cenu k tomuto vede. Jak se tomu postavit? Asi není řešením úplné povolení dopingu, ale věřím na svobodu slova a vysvětlování problému. Líbilo se mi, jak teď v Riu český šermíř Jiří Beran přiznal, že mu byl neprávem uznán bod. Udělal gesto fair-play, i když ho to stálo vítězství. O takových pozitivních příkladech bychom měli mluvit v médiích, to má smysl. Restrikcí k jinému vnímání sportu nedojdeme. Když se vrátíme k olympijským hrám a dosahování maxima za každou cenu, mělo by se možná objevit něco, co je ještě hodnotnější než medaile. Třeba olympijská medaile získaná fair-play, zkrátka něco, čím by se ocenila čistá cesta a pozitivním způsobem by se mohl měnit systém a myšlení lidí.

Média obecně si však raději vybírají negaci, která se lépe prodává divákům či čtenářům. Příkladem za všechny může být třeba fotbal, který je nejpopulárnějším sportem, avšak na fair-play se v něm moc nehraje…
U fotbalu je ztráta smyslu pro fair-play všudypřítomná. Ukazování dobrých příkladů v něm chybí. Prakticky nevidíme situace, aby se někdo přiznal k ruce nebo penaltě. Jelikož jsem původně fotbalista, vybavuju si situaci, kdy jsem trénoval naši univerzitní fotbalovou reprezentaci. Hráli jsme turnaj, na který jsme jako pořádající tým pozvali rozhodčího. Byl jsem zděšený, když mi kluci v kabině řekli, že prohrávají i kvůli mně, protože jsem nepozval rozhodčího, který bude pískat pro nás. Myslel jsem si, že na univerzitě všichni chápeme hodnotu fair-play. Jenže ukázalo se, že když si ti kluci předtím prošli fotbalem na různých úrovních, je s takovým myšlením konec.

Takže je to tak, že jednotlivé sporty se svými pravidly a specifiky svým způsobem formují charaktery sportovců?
To je otázka ze sociologie sportu, zda daná sportovní disciplína ovlivňuje charakter člověka a zda třeba špatně nastavená pravidla, například ofsajd ve fotbale, nevedou k tomu, že vychováváme lidi, kteří se snaží podvádět. V praxi opravdu vidím mezi sportovci rozdíly. Máme na katedře celou řadu atletů, plavců i fotbalistů a u každého prostě trošku cítíte, že jejich charaktery jsou odlišné podle toho, jak je formovalo prostředí, které kolem daného sportu existuje. V případě fotbalu, ale i jiných sportů platí, že dokud u mládeže nebudou lidi se smyslem pro fair-play, kteří k dětem přistupují jako k dětem, tak se z toho nevymotáme. Nemůžeme totiž začít se změnami u vrcholového sportu.

Když se vrátíme zpět k vědě a od vrcholového sportu přejdeme obecně k lidskému pohybu, nabízí se otázka, jak jej vlastně v rámci své profese vnímáte?
To je velmi těžká, obecná otázka. Popsal bych to tak, že v rámci sportovních věd se můžeme věnovat různým oblastem. Ať už je to něco, co se týká fyziologických záležitostí, biomechaniky nebo výuky tělesné výchovy. Všechny tyto směry většinou vedou ke dvěma hlavním hodnotám, a to je buďto zvyšování sportovní výkonnosti, anebo zamezování zranění či onemocnění a také udržení stavu zdraví organismu po dlouhou dobu. Tady se potvrzují benefity sportu, jako je redukce stresu, snížení kardiovaskulárních chorob či výskytu onkologických problémů. Dosahy jsou opravdu velké.

Který směr převažuje v rámci vámi vedené katedry Ostravské univerzity?
Musím říct, že vítězí směr zdraví v oblasti sportovních věd, a to nejen u nás, ale všude ve světě. To má dva hlavní důvody. Zaprvé se na takový výzkum lépe získávají finanční prostředky a zadruhé zdraví je hodnota, která společnost velmi zajímá. Abych ale neutekl z původní otázky, lidský pohyb je pro mě jako vědce něco naprosto úžasného. Pořád ještě nevíme, jak funguje řízení lidského pohybu a jakým způsobem jsme vlastně schopni zdolávat v terénu ty nejtěžší překážky. Ani ty nejlepší přístroje nebudou nikdy fungovat tak, jako funguje lidské tělo. Je to zázrak a je moc pěkné to studovat, poučit se a aplikovat poznatky do běžného života.

Čemu z oblasti zdraví se momentálně věnujete?
Jako příklad uvedu křížové vazy, kterými se hodně zabýváme. Je to tak, že tam, kde lékař začíná, my končíme. Děláme prevenci, zajímá nás pohyb ve hře a zkoumáme různé situace. Kolega David Zahradník (bývalý extraligový hráč, pozn. red.) se teď věnuje oblasti biomechaniky kolenního kloubu ve volejbale. Nevědělo se totiž, proč ženy mají pětkrát více přetržení předního křížového vazu než muži. Je to doslova epidemie ve sportu. Takže budeme v naší laboratoři sledovat, zda ženy v ovulaci a počáteční fázi těhotenství nejsou vlivem estrogenu náchylnější k tomuto typu zranění. Na to musíte mít někoho, kdo perfektně rozumí volejbalu, zná jednotlivé pohyby, chápe je a může zkoumat možná rizika. To je však jen jedna z oblastí, kterým se věnujeme.

Jaké jsou dnes vlastně podmínky pro studium sportovních věd v našem kraji?
Přestože jsme v kraji docela velký hráč, narážíme na určité limity. Máme tady třeba Centrum individuálních sportů Ostrava, což je organizace, která se stará o vrcholové sportovce v kraji. Domluvili jsme se, že jim vyjdeme vstříc, aby mohli lépe trénovat a zároveň studovat tak, aby z kraje neodcházeli. Bohužel, zatím nám utíkají do Prahy či Brna. Budeme se jim snažit vytvořit u nás na katedře podmínky, aby mohli obojí zvládat. Už od příštího roku bychom s tím chtěli něco udělat. Vědy o sportu a lidském pohybu tady totiž máme silné, takže věřím, že to pomůže.

Chystají se kromě toho i nějaké další projekty, třeba ke zlepšení sportovní infrastruktury?
Je pro nás docela handicap, že ačkoli jsme univerzita, která má jako čtvrtá v republice všechny tři typy vzdělávání v oblasti kinantropologie, tedy bakalářské, magisterské i doktorské, nemáme vlastní sportovní zázemí. Vypadá to však, že město má v současné době zájem o to, aby někde v oblasti Černé louky vzniklo něco jako centrum sportu, zdravého pohybu a rekreace Ostravské univerzity. Měli bychom tak vlastní sportoviště, která si zatím pronajímáme. Přitom mnohé základní a střední školy své areály mají. S tím chceme něco udělat, a to v tom duchu, aby vše bylo napojeno na sportovní kluby i rekreační oblast města, která by měla sportovní ráz. Nové centrum by se mohlo propojit s Dolní oblastí Vítkovic, a tak přitáhnout do Ostravy mladé lidi a třeba i zahraniční studenty. Když totiž dnes jednám s lidmi například z Číny, Indie, Ruska či USA, ptají se, jaké máme zázemí. Je těžké je sem přitáhnout, když odpovídající zázemí nemáme. Věřím, že takový projekt může být zajímavým impulsem pro sportovní život v Ostravě.

A třeba i důvodem, proč se sportem vůbec začít. Je podle vás pro děti v útlém věku lepší vybrat si obecnější průpravu, nebo hned zkusit specializovaný sport?
Myslím si, že je dobře začínat s obecnými sporty. Může, ale nemusí to být třeba gymnastika či atletika. Jsem fanda různých kroužků, některé z nich mají třeba i naši studenti. Nemají ambici být sportovními kluby, které formují celý život sportovce, ale dělají třeba základní gymnastiku a atletickou průpravu. Takže určitě je dobré věnovat se koordinaci pohybů, naučit se správně běhat ve správné obuvi a potom se dostávat do sportovních specializací. Vše ale souvisí to s tím, čeho jako rodiče chceme sportováním u dětí dosáhnout. Pokud budoucího vrcholového sportovce naučíme bruslit kolem první třídy, kdy se pohyby osvojují nejlépe, je to ideál. Ale hodně velkou roli tady hraje kvalita trenérů, aby dokázali skloubit dovednost s atletickým a gymnastickým základem a psychikou dětí. Důležitá je proto všestrannost trenérů, kteří by neměli tlačit děti do toho, že musí vyhrávat. Rozumný trenér si klidně počká na to, že budou lepší o něco později.

Doc. Mgr. Daniel Jandačka, Ph.D. – je vedoucím Katedry studií lidského pohybu, pedagogickým poradcem pro doktorské studium Kinantropologie a prorektorem pro mezinárodní vztahy Ostravské univerzity. Ve své výzkumné činnosti se od roku 2005 zabývá především biomechanikou lidského pohybu v kontextu zvyšování výkonnosti a prevence zranění. V rámci svých přednášek se věnuje mimo jiné analýze pohybu, diagnostice sportovní výkonnosti či technologii rozvoje síly. Poznatky získává také na pracovních stážích v prestižních institucích, například v biomechanické laboratoři Massachusettské univerzity v Amherstu.

Sdílejte článek