Od regálů k dortům. Jak se z dělnice stala cukrářská hvězda

Dezerty této ukrajinské cukrářky si získaly srdce i těch nejnáročnějších gurmánů v Česku. Kariéru cukrářky začala, když jí bylo přes padesát, a dokázala sobě i ostatním, že všechno je možné v jakémkoli věku a za jakýchkoli okolností, pokud si vytrvale jdete za svým cílem a věříte svému snu.

Natálie Skovorodina přijela z Ukrajiny do Česka v roce 1997. Spolu se svými dvěma dětmi a manželem zde začala budovat nový život. Přijala jakoukoli práci a snažila se zajistit rodinu a vydělávat na živobytí. Nejprve pracovala v podniku na výrobu obuvi, později dvacet let ve firmě v Orlové, která vyráběla kovové regály. Ale po celou tu dobu snila o něčem jiném. Ve své kuchyni vytvářela dezerty, které prodávala za minimální cenu, a z vydělaných peněz si kupovala online kurzy cukrářského umění. A přitom snila o práci cukrářky.

Po dlouhém váhání se Natálie rozhodla ukázat své zákusky v ostravských restauracích. V noci pracovala ve výrobě regálů, ráno jezdila do ostravských restaurací. Skládala své zákusky do krabiček a odjížděla s nadějí, že chuť a vzhled jejích dezertů jí pomohou najít vysněnou práci.

„Každý viděl, že s těmi zákusky je hodně práce, a každý se díval, co by na tom mohl vydělat. Ale všichni chápali, že na tom moc nevydělají. Buď mě rovnou odmítli, nebo vzali zákusky a řekli, že zavolají. A pak – ticho. Jen jednou mi nabídli práci, ale měla jsem dělat jen to, co mi řeknou podle jejich receptů, co se lépe prodává. Ale to jsem nechtěla. Člověku se vždy dává šance. A já jsem čekala. Šanci buď využijete, nebo ztratíte,“ vzpomíná Natálie.

Nečekaná šance přišla v továrně, kde vyráběla kovové regály. Dozvěděla se, že majitel firmy Zdeněk Maďa otevírá restauraci.

„Tu šanci jsem doslova chytila za ruku. Za jeho ruku,“ vzpomíná Natálie. „Vidím – jde pan Maďa. Nějakým instinktem jsem k němu přiběhla a chytila ho za ruku, aby neutekl. A začala jsem vyprávět, jak krásně peču dorty a zákusky, že všechny mé dezerty jsou luxusní. Asi jsem se nikdy v životě tak nechválila. A on kouká, teď na mě, teď na ruku, myslím, že mu asi zmodrala. Pak jsem mu konečně jeho ruku pustila, omluvila se za své chování a domluvili jsme se, že mu přinesu dezerty ochutnat.“

Natálie byla před tím setkáním tak nervózní, že ho dokonce chtěla zrušit. Rozhodující krok jí pomohla udělat dcera, která si moc přála, aby maminka konečně uskutečnila svůj sen.

„Mami, půjdeš – řekla dcera – už jsme vyrostli, o nás se nemusíš starat. Prosím, udělej to pro sebe.“ A já šla. Vstoupila jsem k němu, a on tam byl s manželkou. Stáli, otevřela jsem krabici, podívali se na zákusky, jeho to posadilo do židle a řekl: „Klobouk dolů, paní.“ A až potom jsem mohla vzít šálek kávy a vypít ji. Do té doby se mi ruce silně třásly. Pak pan Maďa vytáhl peněženku a zeptal se: „Kolik vám mám zaplatit?“ Byl to první člověk, který chtěl za mé dezerty zaplatit. V ostatních restauracích je prostě jen brali.“

Už následující týden Natálie pracovala v profesionální kuchyni restaurace Cattaleya, to se psal rok 2019 a luxusní podnik v Čeladné tím získal novou šéfcukrářku. Spolu s majitelem se rozhodli nehledět na náklady dezertů, ať je konečná cena jakákoliv.

„Šéf chtěl, aby vše bylo z kvalitních surovin. A já jsem chtěla totéž.“ Řekl: „Jen se domluvíme, že do dezertů nedáváte nic nekvalitního.“ Říkám mu, že to bude drahé. A on říká: „Naučíme návštěvníky to jíst. Naučíme. Mám čas.“

Ve svých tehdejších 53 letech Natálie začala novou etapu života a radikálně změnila profesi. Roky praxe v domácí kuchyni a online kurzy u nejlepších šéfcukrářů Francie a Ukrajiny přinesly výsledek, který ocenili návštěvníci ochutnávající její dezerty, jež vzhledem připomínají umělecká díla a chutí mohou směle konkurovat výrobkům nejlepších cukrářských podniků světa.

V Natáliině kuchyni jí nyní pomáhají ještě dvě ukrajinské kolegyně. Pod jejím vedením vytvářejí svatební patrové dorty, zákusky, bonbony, sušenky, croissanty a dokonce pečou chléb a ciabattu – zdá se, že pro tuto ženu v pekařském světě není nic nemožné.

„Některé dezerty dělám přesně podle toho, jak jsem se naučila. Pak název neměním. Například dezert ‚Tiki‘ s tureckým sezamem od Emmanuela Gamo. Když ale dezert vytvořím sama, pojmenovat ho je pro mě katastrofa. Nemám na to fantazii. Takže názvy vymýšlíme s celou kuchyní. Vymyslím dezert, udělám ho, všichni ho ochutnají a navrhnou názvy.“

Natálie pořádá také workshopy jak pro profesionály, tak pro běžné návštěvníky restaurace. Například oslavenec a hosté mohou připravit dort k narozeninám přímo v cu­krářské dílně restaurace, ovšem pod jejím vedením. Také vyučuje cu­krářství studenty Albrechtovy střední školy v Českém Těšíně. Nepřestává se rozvíjet a pokračuje ve studiu. Kvůli kurzu svého oblíbeného šéfa loni odjela do Kyjeva. Předtím ale proběhl vážný rozhovor s majitelem restaurace, který se bál pustit svou cukrářku na Ukrajinu.

„Vždy jsem velmi sledovala a sleduji tvorbu Emmanuela Gamo. Jeho technika se mi moc líbí. Nikde jsem ale nemohla najít jeho online kurzy. A pak vidím, že bude v Kyjevě.“ Rychle běžím do práce a říkám šéfovi: „Jedu na kurz! Do Kyjeva!“ A on říká: „Ne, nepojedete, tam lítají rakety.“ A já: „Šéfe, já mezi těmi raketami prokličkuju a stejně tam pojedu. Vrátím se živá, slibuji!“

Občas Natálie navštěvuje svou rodnou vesnici Bajkivka na Ukrajině. Tragédie, která postihla její zemi, jí nedá spát, stejně jako všem jejím krajanům. Její neteře momentálně slouží v Ozbrojených silách Ukrajiny. Stejně chrání svou rodnou zem její spoluobčané, kterým Natálie pomáhá. Také aktivně spolupracuje s ukrajinskými dobrovolníky, aby poskytla jakoukoliv podporu vojákům.

Plánuje vytvořit dezert, až Ukrajina vyhraje? Na tuto otázku Natálie odpovídá se slzami v očích: „Bude dezert k vítězství. Jen aby ono přišlo. Teď se pro to nemohu nadchnout. Ještě nevím, jaký přesně bude, ale udělám ho. Máme velkou tragédii. A moc mě to bolí. A ještě mě to moc rozčiluje. Nemůže celý svět zastavit jednu blbou zemi? Opravdu ne? Jsem na celý svět naštvaná. Říká se, že se má začít u sebe. Co mám udělat, abych to zastavila? Co? Nevím.“

A tak zatím Natálie dělá vše, co je v jejích silách, vytváří nové dezerty a pomáhá své zemi. Její cukrářské umění není jen o chuti, ale také o příběhu vytrvalosti a lásky k vlastní práci. Dokazuje, že každý sen se může splnit, když máte dost víry a odvahy.