Nejnovější zprávy: Bohumínský žhář rodinu už dříve ohrožoval plynovou pistolí Sundejte roušky, hygienici kromě okresu FM zmírnili opatření

Společnost

Objev: Lidé utíkali před Hitlerem štolami ostravských dolů

Dokumentární film o dramatickém útěku ostravského rodáka Jakuba Grossmanna z Protektorátu do Švédska, který dokončuje s pomocí studentů Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku jeho vnuk Milan Grossman, zachycuje i jeden pozoruhodný fenomén, o němž řada obyvatel Ostravska a možná i někteří z historiků neví.

Dobová fotografie Dolu Ludvík. Foto: Archiv

V době prvních měsíců okupace po březnu 1939, kdy ještě Němci nerozpoutali druhou světovou válku napadením Polska v září 1939, pomáhali někteří ostravští horníci z dnes už zaniklého dolu Ludvík lidem, co prchali z Protektorátu, aby bojovali ve východním či západním odboji.

Převlečené do hornických montérek je převáděli podzemím v šachtách na polskou stranu. „Některé štoly dolu Ludvík totiž poté, co část území Českotěšínska a Frýdecka zabrali v roce 1939 na pár měsíců Poláci, ústily posunutím hranice do našeho vnitrozemí na polské straně,“ vysvětluje Milan Grossman.

V sedmnácti letech Artur zachraňoval židovské uprchlíky štolami dolu Ludvík

Také jeho dědeček z Protektorátu jednou důlní štolou unikl. A to v podzemí dnes už zaniklého dolu Ludvík. „Dědovi pomohl Artur Radvanský, který byl v roce 1939 mladým hochem, bylo mu v březnu 1939 jen něco přes sedmnáct let. Ten kluk ukrýval v domě v Radvanicích, kde bydlel, lidi, kteří chtěli uprchnout z Protektorátu do zatím stále tehdy ještě svobodných zemí. Aniž by o tom věděli jeho rodiče! Vůbec nechápu, jestli to bral jako dobrodružství nebo jestli už tehdy byl tak velký vlastenec. Ani za to nechtěl zaplatit,“ vypráví Milan Grossman, objevitel příběhu svého dědečka Jakuba.

Úspěšný uprchlík Jakub Grossman. Foto: Archiv

Štolami je odbojáři a horníci převedli na polskou stranu. Na území, na které Polsko po Mnichovu vpadlo a zabralo si je pro sebe. Polsko tehdy anektovalo východní část československé části Těšínska, jednalo se o celé území okresu Fryštát, téměř celý okres Český Těšín a několik obcí či jejich částí z okresu Frýdek.

Připravili jim šaty a ti lidé odjeli jako havíři do dolu, tam je spustili dolů klecí

Toto převádění líčí sám bývalý odbojář Artur Radvanský, který sice v roce 2009 zemřel, ovšem dochoval se videozáznam popisující jak převádění, tak dny, kdy ho dostalo i s otcem gestapo.

Artur Radvanský se narodil roku 1921 v Ostravě a vyrůstal v Radvanicích. Od mládí byl členem židovského mládežnického spolku Hašomer Hacair. „U nás v Radvanicích se soustřeďovali od března 1939 židé i lidé jiné víry z Německa, kteří museli uprchnout přes hranice. Byli jsme tehdy taková dost známá rodina, a já jsem byl ve spolku Hašomer Hacair. Všichni věděli, že znám dobře okolí na tom přechodu do Polska. U nás lidé, kteří chtěli za hranici, buď přespali, nebo jsem s nimi odešel v noci z domu, a předal je do dolu Ludvík. Tam je na haldě převzali horníci, někteří zadarmo, někteří za úplatu. Připravili jim šaty a ti lidé odjeli jako havíři do dolu, tam je spustili dolů klecí. Oni přešli na druhou stranu do Polska, tedy do Petřvaldu, kde už bylo tehdy po zabrání našeho území do září 1939 Polsko,“ vypravuje Artur Radvanský v dobovém záznamu.

Dělali kravál, německá policie je chytla a vytřískala z nich, kdo je převedl

Tam je zase převzali další odbojáři a vedli je dále do polského vnitrozemí. A líčí také nečekaný případ, který se odbojářům stal. „Převedli jsme takto i nějakého pana Hána. To byl německý občan židovského vyznání, který pocházel odněkud od Breslau, tedy polské Vratislavi a byl s ním i jeden člověk, který nebyl Žid. Přišli spolu jako kamarádi. Já jsem je převedl přes les na tu haldu u dolu Ludvík a havíři je převedli na polskou stranu. Ale polská policie je někde drapla mezi Katovicemi a Krakovem, šoupla je zpátky přes hranice. Když přecházeli zpátky do Protektorátu, tak dělali kravál, německá policie z Protektorátu je chytla a vytřískala z nich, kdo je převedl,“ vypráví Artur Radvanský.

Byl tehdy neplnoletý, jeho otec o ilegálním převádění nic nevěděl. „Ti převádění lidé přespávali na půdě. Zařídil jsem to tak, že naši o tom vůbec nevěděli, přátelé ze spolku Hašomer Hacair mě totiž upozorňovali, že musí existovat co nejméně svědků. Čím víc o tom lidí ví, tím je to horší. Už měli zkušenosti,“ říká v záznamu Artur Radvanský.

Dobrý známý se objevil jako německý voják. Vzal pistoli a pomohl jim

Otce Artura Radvanského gestapo zatklo i s nedospělým synem a ti skončili na ostravském gestapu. „Já jsem uměl německy, protože tatínkův kamarád z vojny, nějaký švec obuvník Gebauer, který bydlel v Annabergu na německé straně, měl také syna a my jsme se chodili učit navzájem k našim otcům řemeslníkům na výměnu. On na čtrnáct dní sem a já do Německa. Občas jsme se všichni navštěvovali, tátové se občas potkávali v Ostravě na kulečníku a my jsme jim počítali biliáry. A když nás s otcem zatkli a odvedli na gestapo, najednou se tam objevil Gebauer jako německý voják,“ líčí v záznamu na YouTube Artur Radvanský.

„Co tady děláš?,“ zeptal se Gebauer překvapeně Arturova otce.

„Všichni jsme samozřejmě začali brečet a on se rozhodl během okamžiku. Řekl: počkejte, my jsme mezitím v tom vězení chodili na procházce. On přiběhl s pistolí a ohlásil, že nás vede k výslechu, posadil nás do auta a odvezl domů. My jsme se převlékli a on nás vezl na hranice s Polskem. A my jsme s tátou přeběhli tou samou cestou oblastí uhelného dolu Ludvík do Polska. A dostali jsme se do Javišovic. A tam se udála zase taková tragikomedie. Tatínek se v Javišovicích narodil a tam nás také gestapo zatklo. A už to jelo,“ vzpomíná odbojář, kterému bylo v roce 1939 sedmnáct let. A tatínek Markus Tuberger 1888 zemřel Arturu Radvanskému v rukou v koncentračním táboře Buchenwald v roce 1939.

Prošel koncentráky v Osvětimi, Mauthausenu, Ravensbrücku a Sachsenhausenu

Portál Moderní dějiny uvádí, že sám Artur Radvanský prošel postupně po zatčení v Polsku několika věznicemi a sběrnými tábory, a poté již coby žid prošel koncentračními tábory v Buchenwaldu, Osvětimi, Mauthausenu, Monovicích, Ravensbrücku a Sachsenhausenu. Osvobozen byl v koncentračním táboře Ebensee.

Když mu po válce nadávali do Němců, změnil si jméno, původně se jmenoval Tüberger. V šedesátých letech byl důležitým svědkem na procesech s válečnými zločinci, po odchodu do důchodu se věnoval vzdělávání mládeže, zejména v Německu. O svých zážitcích za války vydal krátce před smrtí vzpomínkovou knihu.

Výpověď Artura Radvanského vybral pro účastníky letní školy Moderních dějin Martin Šmok z databáze USC Shoah Foundation Institute, což je obrovský archiv filmových svědectví pamětníků o holocaustu, kterou založil režisér Steven Spielberg.

Artur Radvanský, který v sedmnácti letech převáděl uprchlíky. Foto: Archiv

Martin Šmok vybral tři výpovědi vztahující se k fenoménu přechodů a převádění na Ostravsku v době od 14. března 1939 do konce srpna roku 1939, kdy přes tuto hranici odešlo do Polska na pět tisíc uprchlíků. Autoři upozorňují, že nebýt toho, tak by byl vážně narušen vznik druhého československého zahraničního odboje.

Dnes jsou na místě dolu Ludvík ruiny baráků, zarostlá džungle a bezdomovci

Touto neobvyklou ilegální cestou podzemím dolu Ludvík utíkal prakticky pěšky z Ostravy přes protektorátní hranici do neutrálního Švédska přes celkem čtyři země v roce 1939 také Jakub Grossmann, dědeček Milana Grossmana. Vnuk o této jeho skandinávské cestě dokončuje dokumentární film.

„Chtěli jsme mít samozřejmě v dokumentu na začátku i tento fenomén útěků přes důl Ludvík. A tak jsme tam také loni natáčeli. Dnes už však na jeho místě není skoro nic. Jen ruiny baráků a zarostlá džungle. Přebývají tam bezdomovci a samé pofiderní existence,“ říká Milan Grossman a dodává, že filmaři proto kvůli neexistujícímu dolu Ludvík natáčeli záběry štol v hornickém muzeu Landek Park.

Němci obsadili doly hned po okupaci a pár týdnů je střežili

Převádění uprchlíků z Protektorátu přes doly na Ostravsku není běžně známou kapitolou československého odboje. Vedoucí oddělení historického výzkumu Slezského ústavu Slezského zemského muzea v Opavě Ondřej Kolář k tomu říká:

„Co vím, tak ilegální přechody do Polska kulminovaly od června do srpna 1939. Někdy se způsob převádění kombinoval. Skupina cestovala nákladním vlakem na Petřvald, a pokud na hranicích hrozila kontrola, převaděč lidi před „čárou“ zavedl do šachty. Některé doly Němci krátce obsadili hned po okupaci a pár týdnů je střežili, ale jinak v roce 1939 ještě šachty většinou nebyly nějak systematicky a ostře hlídané. Kolik lidí prošlo takto přes šachty, to se dnes dá těžko přesně určit,“ říká historik.

Dodává, že mimo důlních chodeb se používaly taky železniční tratě. „Například z Michálkovic do Petřvaldu nebo z Kunčic do Šumbarku, kde se lidé ukrývali v nákladních vagonech. Další variantu představovaly lesní cesty v Beskydech, často přes Bílý kříž či Komorní Lhotku,“ popisuje vedoucí oddělení historického výzkumu Slezského ústavu Ondřej Kolář.

Reklama ×