Nová hvězda ČT aneb Čtvrt století s mikrofonem a kamerou

Už na střední škole věděl, že chce dělat novináře. Životní sen si Josef Kvasnička plní už pětadvacet let. S mikrofonem České televize v ruce. Jeho věrnost a oddanost veřejnoprávní televizi přečkala i málem fatální zdravotní trable. A aktuálně zlínský novinář vystoupal na pomyslný vrchol. Stal se moderátorem Událostí.

Když ho v roce 1996 v Praze na Kavčích horách přijímal Otakar Černý mezi redaktory České televize, nemohl Josef Kvasnička tušit, že právě začíná velký příběh. Příběh mimořádné věrnosti, příběh unikátní osobní oddanosti zaměstnavateli, příběh dlouholeté poctivé služby televizním divákům.

Tvář Josefa Kvasničky zná z televizní obrazovky ve Zlínském kraji asi každý. Vesnic, ve kterých „Kvasňa“ nenatáčel, už moc nezbývá. „Bavili jsme se s kameramany, že bychom měli udělat mapu, kde všude jsme natáčeli. Asi by těch bílých míst opravdu bylo pomálu,“ říká reportér.

Magazín PATRIOT se pokusil jeho pracovní cestu zmapovat. Je to rozhodně zajímavá story.

Začátek se skutečně datuje už to středoškolských studií ještě v dobých končícího režimu před rokem 1989. Už tehdy student gymnázia Kvasnička do dotazníků psal, že by rád pracoval jako novinář. Což se tehdy moc nenosilo.

Po roce 89 se skutečně přihlásil do Prahy na tehdy jedinou fakultu žurnalistiky, dvakrát se nedostal pro převis uchazečů. „Hlásilo se tam tehdy strašně moc uchazečů, bylo krátce po revoluci, novinařina byla najednou prestižní a ceněná profese, hlásili se tam všichni, kterým to léta bylo odpíráno. Šance dostat se na denní studium nebyla velká,“ vzpomíná Josef Kvasnička.

Toho, že žurnalistiku nevystudoval, nelitoval. „Mám za to, že k dobré novinařině stačí všeobecný přehled, bystrost, úsudek, schopnost empatie a komunikativnost. K čemu by krajánkovi televize byly dva vysokoškolské tituly, kdyby třeba na Kopanicích nebo na Slovácku neuměl mluvit s místními, nesnažil se je pochopit a vcítit se. To je moje krédo, umět mluvit s milionářem stejně jako s člověkem na okraji společnosti, zkusit mu porozumět.“

Nástup mezi novináře na sebe ale stejně dlouho čekat nenechal. Datuje se už do roku 1990, kdy Kvasnička dostal nabídku jít dělat eléva do tehdejších Zlínských novin. Přijal ji a začal psát. Školitele měl zkušené, jeho prvními nadřízenými a kolegyněmi byla Magda Gregarová nebo Vojtěška Kupcová, známé osobnosti zlínské novinařiny.

Dělal standardní zpravodajství, zpestřené o zajímavé rozhovory. Takovým bylo třeba interview s Davidem Kollerem a skupinou Lucie, když tato měla ve Zlíně vůbec první koncert tehdy ještě v Klubu ZPS ve Zlíně-Malenovicích , dnes už samozřejmě neexistujícím.

Vzdělání si vylepšil alespoň dvouletým pomaturitním studiem na zdravotní škole (ano, je diplomovanou zdravotní sestrou), poté musel na povinnou vojenskou službu.

Druhým pracovním angažmá bylo Radio Zlín. Na tehdejší dobu mimořádně populární stanice, s poslechovostí, kterou by mu dnes záviděla mnohá rádia s celostátní působností. Hlavní persony Radia Zlín Košťál, Uhřík, Táňa Březinová, to byly regionální celebrity se vším všudy. A Josef Kvasnička si prací pro Radio začal plnit své sny. „Jezdil jsem třeba dělat hokejové reportáže, s mikrofonem jsem byl u prvního titulu vsetínských hokejistů,“ líčí reportér.

Po necelých dvou letech přišel zlomový moment v jeho životě. Telefonát od Roberta Sedláčka, současného úspěšného režiséra a scénáristy. Právě on tehdy působil jako reportér české televize na Zlínsku.

„Odcházel tehdy studovat na FAMU. A vybral si mě, že bych mohl být jeho nástupcem. Hodně jsem přemýšlel, jestli to zvládnu, jestli si budu rozumět s kamerou. Jeli jsme společně za Otakarem Černým, tehdejším šéfem krajánků (krajský reportérů – pozn. redakce). Pamatuji si dodnes, co mi Ota při našem prvním setkání řekl. Josefe, neboj se. Buď to půjde, nebo ne a rozloučíme se. V listopadu šestadevadesátého jsem nastoupil,“ popisuje Kvasnička.

Zkušební lhůtu zvládl bez problémů, záhy bylo jasné, že spojení s Českou televizí může být životní láskou. Což se potvrdilo. „Už první týdny, kdy jsem absolvoval stáž v Praze, to byla hodně velká jízda. Objeli jsme Parlament, natáčeli povolební vyjednávání, brífink prezidenta republiky, byli jsme v kuloárech sněmovny, točili na Pražském hradu, prostě jiný svět. Byl jsem nadšený, že mohu být součástí České televize.“

Jaký byla jeho první opravdu vlastní reportáž ze zlínského regionu? Nikterak důležitá. Standardní zpravodajství o strastech jednoho z autobusových dopravců. Textový doprovod k natočeným záběrům psal Josef Kvasnička asi čtyři hodiny. Na psacím stroji. Dnes nemyslitelná věc.

Stejně jako drtivá většina televizních reportérů i on snil o své velké chvíli, profesionálním „zářezu“, díky kterému divákům přinese skutečně zásadní report o mimořádných událostech. Dočkal se brzy. Velkou roli sehrála náhoda, respektive přírodní živly.

Rok 1997 přinesl zkázu v podobě velkých povodní. Ve Zlínském kraji napáchala voda škody za stamiliony korun, televizní štáb Josefa Kvasničky se ocitl v centru dění, navíc dostal za úkol reportovat o záplavách i z Olomoucka, což mimo jiné zahrnovalo i reportáže z Troubek, vodou nejvíce postiženou obcí republiky. V Troubkách při povodních zemřelo devět lidí.

Celý příběh Josefa Kvasničky si můžete přečíst ZDE