Nejnovější zprávy: Výročí: ​25. května 2004 byl posvěcen základní kámen kostela v Zábřehu K Dolu Darkov zasedne krizový štáb, vyhlásí stav nebezpečí?

Cestování

Niké se mohla jmenovat 50 let výročí založení KSČ. Naštěstí se to nevešlo na trup lodi

​Dva osamělí mořeplavci se ve středu večer setkali v ostravském kině Vesmír. Richard Konkolski a Martin Doleček.

Foto: Petr Broulík

Oba obepluli po podobné trase jako jediní zástupci naší republiky na svých jachtách celou zeměkouli, avšak jejich cesty dělí pětačtyřicet let. Jejich zážitky si přišlo do jednoho z nejstarších ostravských kin poslechnout na čtyři sta diváků,.

Legendární dobrodruh z Bohumína, který pobýval po emigraci více než tři desetiletí v USA, se vrátil před pár lety domů.

„Mám kratky zobak a je to prostě můj kraj. Říká se, že domov máš tam, kde zasadíš strom. Ale já jsem vlastně začal tím, že jsem skácel strom. Modřín. Z něj jsem postavil Niké,“ říká muž, kterého k moři odmala táhly knížky. "Byl jsem válečné dítě. Frčela Kon-Tiki, četl jsem Děti kapitána Granta, v Bohumíně byl rybník, teče tu Odra, Olše. Vždycky jsem si přál být admirálem. Moře jsem však viděl až ve dvaceti čtyřech letech v Polsku. To už jsem byl stary hřib,“ vyprávěl Richard Konkolski, jehož slavná Niké se zrodila v bohumínském paneláku a stavěl ji asi pět tisíc hodin.

Zatímco Richard Konkolski je žijící legendou, šestatřicetiletý Martin Doleček z východočeského Letohradu se jí teprve pomalu stává. Hlavně svou pětiletou cestu kolem světa, kterou dokončil loni 15. května v zátoce Sv. Anna na karibském ostrově Martinik se svou lodí Alya II.

„Už od malička jsem ale znal moře, rodiče nás brávali na plavby a podporovali nás. Snil jsem vždy o své lodi a chtěl na ní být kapitánem. Proto jsem si postavil v šestnácti první katamarán a vyjel s ním po Labi do moře a odtud do Francie, Itálie až do Chorvatska. Cesta trvala skoro rok,“ vzpomíná Martin Doleček.

Loď pojmenovanou podle dvojhvězdy souhvězdí Hada jménem Alya získal Martin Doleček od ženy, jejíž manžel od Hronova její stavbu nedokončil. Jehož vzorem byl právě Richard Konkolski.

„Paní Alena slyšela povídání se mnou v rozhlase o cestě na katamaránu a nabídla mi tuto loď, abych dokončil sny jejího zesnulého manžela. Koupil jsem ji a přestavěl na Alyu II. Postupem let jsem ji otestoval, abych s ní mohl na cestu kolem světa."

Konkolski plul přes zrádné útesy podle válečné mapy

Z vyprávění obou mořeplavců bylo znát, jak hodně technika při jejich cestách pokročila. „Obě mají stejné jen to, že mají modrý kýl a bílý nátěr,“ smál se Richard Konkolski.

„Dnes jsou lodi větší, plavci v nich mají ledničku a televizi. Neměl jsem tehdy automatické kormidlo ani nynější moderní navigaci. Musel jsem třeba pořád seřizovat plachty, kolikrát jsem spal s nataženými lanky od kormidelní páky a budil se co půl hodiny, aby neuhnul ze směru. Přes velkou a nebezpečnou korálovou oblast jsem plul podle mapy z druhé světové války a plavbu útesy jsem často přerušoval, abych viděl, co je v moři přede mnou. Až později jsem poznal výhody GPS a automatického pilota. To jsem si pak plavby opravdu vychutnával,“ vzpomíná Richard Konkolski, který měl na lodi například starý kompas z rozbitého letounu MiG, který měl ale růžici naopak.

Ani dnes však mořeplavec nechtěl prozradit, jak k tomuto kompasu přišel. „Kamarádi se neprozrazují,“ smál se Richard Konkolski.

Martin Doleček také neměl dlouho satelitní telefon, ale je rád, že si jej při zastavení na Novém Zélandu pořídil. „Dvakrát mi potom zachránil loď. Poprvé, když jsem ztratil v Nové Kaledonii hlavní kormidlo a mohl jsem dát na vědomí, že přijedu o čtrnáct dní později, a podruhé, kdy jsem ztroskotal. To jsem pomalu brečel,“ říká Martin Doleček.

Oba jsou dnes rádi za nynější navigační systémy GPS a autopiloty. „Opravdu obdivujeme své předchůdce z dob objevitelských plaveb. Ti často nevěděli, kam plují,“ vyznali se.

Vzpomínají i na zásoby. Richard Konkolski vyprávěl o konzervách, které mu na cestu kolem světa vyrobili v masokombinátu v Ostravě-Martinově díky kuchaři z hotelu Imperial, panu Matulovi. A to tak, aby v nich nebyla žádná šťáva, ale jen maso.

Druhy konzerv měly své značky, ale mořeplavec je musel v každém přístavu očistit od rzi a probrat. „Při jedné cestě z Kapského Města do Nové Anglie jsem si však zajistil to nejjednodušší vaření. Koupil jsem pytel rýže a pytel zeleného hrášku. A jeden den jsem měl vařenou rýži a druhý den rýži s hráškem. Byl jsem štíhlý jak laň,“ smál se Konkolski.

Martin Doleček zase promítl divákům nejbohatší a nejlepší zásoby, které kdy na cestě kolem světa měl. „Ty mi pomáhala soustředit v Austrálii jedna kamarádka Češka jménem Blanka, když jsem ztratil kormidlo. Bohužel jsem je vůbec nesnědl, všechny se staly obětí mého ztroskotání,“ říká mořský vlk.

Došlo i na klasické pití námořníků. Na rum. „Venku jsem nikdy nesměl říkat, že se u nás vyrábí rum z brambor. Všude jinde se dělá z cukrové třetiny. Rum potřebujete třeba na závodech, pro hosty. Při jednom závodě s osmičlennou posádkou jsem naplnil tuzemským rumem velký padesátilitrový plastikový sud a posádka z něj chodila hadičkou odčerpávat do takového demižonku,“ popisoval Richard Konkolski.

Jméno Niké „zařídila“ nakonec až při křtu lodi manželka ředitele

Richard Konkolski prozradil i to, jak přišla legendární jachta Niké v roce 1971 ke svému jménu. Vděčí za ně vlastně manželce ředitele bohumínských železáren.

„Už zpočátku byly pro křest Niké ve hře dvě jména z řecké mytologie, bohyně osudu Aisa a bohyně vítězství Niké. Ovšem lidé z železáren navrhovali v době normalizace i jiná jména. Třeba Družba, Pomoc, Přátelství a nejdelší jméno znělo: 50 let výročí založení KSČ. To bych musel metr na nápis na trupu lodi přidat, aby se to tam vešlo! Tak jsem dotyčného poslal kdesi. Nakonec jsme vybrali jméno Mír, proti tomu jsem nic moc neměl,“ vyprávěl Richard Konkolski.

Tehdy si myslel, že loď pokřtí jeho žena Mirka. „Ale oni přišli s tím, že mi najdou kmotru. A po týdnu opravdu našli. Ženu ředitele bohumínských železáren a drátoven. A před křtem v bohumínské loděnici se mne ta žena zeptala, jak že se má loď jmenovat. Řekl jsem, že původně se měla jmenovat Niké, ale funkcionáři si vybrali jiné jméno. A ta manželka ředitele říká, že se jí líbí ta Niké. A k mé úlevě loď tímto jménem i pokřtila. A to jméno už zůstalo,“ vyprávěl Konkolski.

Oba mořeplavci si při několikaletých plavbách kolem světa museli vydělávat na pokračování svých poutí. Konkolski psal při své tříleté cestě kolem světa hodně pro časopisy, fotil a filmoval a napsal tři knížky.

„Když už jsem byl potom v USA, tak jsem si musel vydělávat na cesty i rukama. Tam jsem postavil rodinný, tam jsem pokryl střechu, tam namontoval kuchyňskou linku. V New Yorku jsem dělal řezníka, na cestách na ostrovech jsem postavil i chýši z tvárnic náčelníkovi, na Tahiti jsem opravoval lodě, v Austrálii jsem postavil rodinný dům a udělal rekonstrukci obchodu, v Jižní Africe jsem postavil velkou farmu. Tím jsem si vydělal na poplatky, na stravu, ale hlavně na filmy do kamery,“ popisuje.

Martin Doleček také na své pětileté cestě „škrábal“ při cestách každý dolar. „Jsem vyučený elektrikář, díky tomu jsem si své lodi i postavil. Na cestě kolem světa jsem pomáhal na marínách, při opravách, a pak jsem mohl zase dál. Spíše jsem se však nabízel, protože v každém přístavu se vám hned naopak hodně lidí nabídne na práci, protože ve vás vidí pojízdnou pokladničku. Nenechal jsem se ale sežrat a vysvětloval, že naopak to já hledám práci,“ líčí Martin Doleček.

Když byl na moři sám, hrál na kytaru a zpíval. Příšerně

Kdy bylo mořeplavcům nejhůře? Bylo jim někdy smutno? Martin Doleček říká, že byl rád, že je na lodi sám, zejména díky tomu, že má zkušenosti s posádkami. „Jednou jsem měl na lodi čtyřicet dnů stopaře a za po tu dobu se na lodi všechno kazilo. Samota mi nedělá problém,“ říká dobrodruh.

Ani Richardu Konkolskému prý samota na moři mu nevadila. „Ale někdy se přes vysílačku bavíte se ženou a pak se vysílačka vypne a jste sám. Vzpomínám však na chvíli, kdy jsem byl strašně vzteklý. Klel jsem tenkrát jak pohan. Bylo to při závodě, kdy jsem byl padesát dnů na prvním místě, a najednou jsem uvázl v bezvětří. Ostatní se to dozvěděli a tomu místu se obloukem vyhnuli. A já jsem zůstal sedět. A vyzunknul jsem tehdy celou flašku whisky. Ani to však nepomohlo,“ směje se mořský vlk, který hodil do moře i pár lahví se vzkazy a možná některá z nich ještě v některém oceánu plave.

„Ale jen z legrace. Dělal jsem různé hovadinky. Nejvíce jsem ale na moři zpíval, hlavně při první plavbě kolem světa. Hrál jsem jako mladík na kytaru a dokonce i v orchestru, ale příšerně jsem zpíval. Absolutně. Na Portoriku jsem si však koupil v takovém sekáči kytaru, v jejímž těle dokonce stálo Made in Czechoslovakia. A hrál jsem a vyl. Chudák Neptun musel vyslechnout všechny ty mé nádherné tóny. Ale i když mi občas dal pořádný kopanec, neutopil mě,“ žertoval Konkolski.

Ztroskotali oba. Konkolski se srazil i s tankerem

Setkání obou mořeplavců doprovázela projekce mnoha, někdy dramatických videí a záznamů. Diváci mohli vidět divoké bouře s obrovskými vlnami, kterými proplul Martin Doleček, či ztroskotání jejich lodí, které si „užili“ oba z mořeplavců.

Richard Konkolski mluvil o ztroskotání při obeplouvání Mysu dobré naděje z filmu, starého téměř půl století.

„Tam za neobyčejné bouře a dvacetimetrových vln udělala Niké tři kotrmelce. Vlna roztřískala vybavení, druhá vlna mne vyhodila do šestimetrové výšky a spadl jsem do moře. Se zraněními jsem se dostal pomocí potrhaných lan. Třicet hodin jsem pumpoval vodu, abych se dostal zpět do přístavu,“ popisoval z filmu Konkolski ztroskotání.

Další srážku zažil s tankovou lodí pod rovníkem. „Bylo to ve tři hodiny ráno. Byla ještě tma a probudil mne třeskot. Palubu zaplavila velká vlna a strnul jsem – před sebou jsem měl velikou stěnu. Skočil jsem ke kormidlu a stočil Niké. Až po několika metrech jsem zjistil, že ta stěna je lodní bok velké tankové lodi, která mne předjížděla. Hlídka tankeru mne přehlídla a horní část paluby sťala můj stěžeň, plachtu a navigační světla,“ popisoval Richard Konkolski v letitém černobílém dokumentu.

Martin Doleček, který zprvu myslel, že plavbu kolem světa „udělá“ za dva roky a nakonec to trvalo celých pět let, ztroskotal zase v Austrálii.

„Byl to pořádný kopanec. Byla to moje chyba, přepadla mne únava, v noci jsem najel na mělčinu. Člověk se sice rychle probere, ale bylo pozdě. Štěstí, že jsem nenajel na skály, které byly nedaleko, ale na mělčinu. Loď to bohužel nevydržela a ztratila podlahu. Deset dnů jsem se ji snažil vyprostit, ale ani přes nové technologie a satelitní telefon pomoc nepřicházela,“ vzpomíná Martin Doleček.

Naštěstí tam poznal dobré lidi, kteří mu pomohli loď dostat i přes buš do civilizace a do bezpečí, opravit ji a plout dál. Od té doby zná třeba osmdesátníka Johna, kterému říká kouzelný dědeček.

„Ten mi pomohl vysvobodit poškozenou loď, která ztratila kýl, opravit ji a pokračovat v cestě. Pak jsem ho za to pozval dna tři měsíce do Čech. A setkali jsme se tady oba také s Richardem,“ vzpomíná Martin Doleček. Všechny zážitky popsal v knize, která vyjde na začátku února.

Niké ztroskotala podruhé. Na Jadranu

Slavná Niké si však prožila kruté ztroskotání i podruhé. Richard Konkolski ji věnoval v sedmdesátých letech bohumínským železárnám, protože s ní nemohl plout na další cesty, třeba na osmiměsíční závod přes Atlantik.

Protože Konkolski prostě nemohl absolvovat tento „kapitalistický závod na socialistickém majetku“. Niké zůstala dlouhou dobu ve skladu železáren.

„Po sametové revoluci ji železárny prodaly nadšencům. Bylo to pět hochů, kteří dali Niké dohromady a jezdili s ní do Chorvatska s manželkami. Pak už jezdili sami a hoši začali loď půjčovat. A nějací nezkušení hoši ji rozbili. Naštěstí je úřady donutily hodně poničenou Niké odvézt zpět domů. Pak byla nějakých patnáct let kdesi v Rychvaldu ve stodole a nakonec ji koupil Český svaz jachtingu, který chtěl nejdříve pozdější Niké II. vystavit v sídle pod Vyšehradem. Pak naštěstí změnil názor, koupil původní rozbitou Niké a opravill ji. Nějakou dobu stála loď vedle klubu jachtingu, ale začala chátrat a určití lidé si z ní vzali různé suvenýry. Nakonec ji jachtklub prodal Národnímu technickému muzeu. Tam byla pár let a měla být vystavena nastálo v technickém muzeu v expozici lodní dopravy. Ale změnili se direktoři a už z toho byly jen čtyři měsíce,“ vyprávěl Richard Konkolski.

Nejdříve sám, později ve spolupráci s Nadačním fondem Historie dobrodružství, začal Richard Konkolski domlouvat s vedením národního muzea, aby se Niké vrátila alespoň na nějakou dobu do Ostravy.

„Jednání trvalo skoro dva roky. Ale nakonec nadační fond Historie dobrodružství uspěl a dnes je Niké tady,“ řekl legendární mořeplavec.

Marek Hýža z Nadačního fondu Historie dobrodružství řekl, že 10. března se v Malém světě techniky v Dolní oblasti Vítkovic v objektu U6 otevře interaktivní výstava, jejíž hlavním exponátem a tahákem bude právě opravená první slavná jachta Richarda Konkolského z Národního technického muzea.

Jedinečná expozice potrvá zhruba do listopadu.