Nesmrtelné hospody: Příběh legendárního hostince U Bebka nekončí
Kdo z návštěvníků, chatařů a obyvatel Beskyd by neznal autobusovou točnu zvanou U Bebka v Morávce.
Kdo z patriotů těchto hor, především z řad dnešních padesátníků a výše, by neznal na tomto místě stejnojmennou legendární hospodu.
A kolik lidí v posledních dlouhých možná třiceti letech při cestě tímto koutem Beskyd nezalitovalo, že ta stará dobrá hospoda, která přežila první i druhou světovou válku, je od devadesátých let zavřená a ukrutně pustne.
Od loňského července má však hostinec otevřeno. Postarali se o to manželé Mertlovi, kteří už předloni chátrající ruinu, v níž už byla z bezpečnostních důvodů zazděná některá futra, koupili a vdechli jí nový život. „Po dlouhých třiceti letech. Zavírala se na jaře roku 1990,“ připomíná majitelka Gabriela Mertlová.
Otevřený a z velké části rekonstruovaný „Bebek“ si po otevření okamžitě získal u návštěvníků Beskyd popularitu a loni ho až do podzimu navštívila spousta turistů.
Bebek na prodej, noví majitelé a nový nájemce
Noví majitelé hospůdku prodávají. Naštěstí pro ty, kteří si Bebka rychle oblíbili, si pronajal hospůdku Michal Čížek, který na její rekonstrukci i pracoval. A tuto sobotu 13. června ji opět otevírá.
„Sezval jsem plno kamarádů, tak doufám, že lidí bude dost,“ říká nový nájemce a chce mít přes léto otevřeno každý den kromě pondělků. Zatím tak od jedenácti do osmi do večera, to záleží, jaká bude návštěvnost. Pokud teď do prázdnin nebude přes týden takový zájem, upravíme dobu tak, že bychom zkrouhli otvírací dobu od čtvrtka do neděle,“ přemítá Michal Čížek.
Na čepu budou u Bebka piva Bernard a Radegast. „Budeme mít zatím jen taková stylová dvě jídla, o kterých si lidé řeknou, že jsou dobrá a řeknou o tom známým. Guláš, zelňačka, fazolová. Aby i ta nabídka zapadla ke stylu horské nebo podhorské hospůdky, která bude nabízet právě to dobré pivo a kuchyni. Jednoduše, jako kdysi. Teď jsem narazil na takovou jednu hospůdku kousek od Adršpachu. Vládne v ní pohodové tempo, nesnaží se obsloužit tisíce lidí, ale člověk se tam dobře nají a dá si dobré pivko,“ říká muž, jehož snem je už pár let otevřít a mít svou hospůdku.
„Chci to vyzkoušet, bydlím na Morávce tady v lese. Ještě před dvěma lety byl Bebek v žalostném stavu a já jsem s kolegou pracoval na jeho opravě. Tak mám k Bebkovi i takový blízký vztah,“ říká Michal Čížek.
Upozorňuje však, že pronájem Babka je trochu nejisté podnikání. „Až někdo Bebka koupí, bude záležet jen na něm, jestli hospůdku zachová v této podobě. Ale už loni byla hodně navštěvovaná a vzhledem k morové ráně bude asi v Beskydech mnohem více lidí než jindy. Tak si myslím, že by mohla jet dál,“ říká nájemce Michal Čížek.
Ještě jedna zima a Bebek by už asi spadl
„Ruinu“ krčmy zachránili noví majitelé manželé Mertlovi možná v poslední chvíli. „Ještě jedna zima a už by spadla. V takovém zoufalém stavu to bylo,“ popisuje dnešní majitelka.
„Zvládli jsme rekonstrukci za jedenáct měsíců a devátého května loni jsme kolaudovali. Museli jsme to vzít od základu a komplet. Jediné, co z původní hospody zůstalo, je střecha. Tu státní statek Hlučín, který měl hospodu dříve jako rekreační zařízení pro své zaměstnance, nechal udělat novou z kanadského šindele. My jsme ji ale stejně ještě překryli, protože tento materiál tady v horách moc nevydrží.“
Co však vydrželo a manželé Mertlovi to po rekonstrukci zachovali, jsou některé trámy ve výčepu. Když je pan Pavel Mertl brousil a odstranil z nich lak původně hráškově zelené, dnes už spíše vyuzené šedočerné barvy, objevil na nich letopočet 1887. A noví majitelé třeba zjistili i to, že původní podlahové desky hospody byly položené na hlíně. Dnes je nahradila dlažba.
Šenk pro místní horaly a turisty, kteří se projdou na Visalaje a Bílý Kříž
Majitelé však nechtěli stavět žádnou novou horskou chatu. „Chtěli jsme lidem hlavně tuto krčmu vrátit. A ať to dopadne, jak dopadne, máme s mužem nehynoucí zásluhu, že ožila a nespadla. Navíc známe její bohatou historii. Teď je to zase ta původní obyčejná horská hospůdka pro místní horaly a turisty, kteří sem přijedou, projdou se na Visalaje a Bílý Kříž a pak si k nám přijdou odpočinout, posedět si a dát si pivo nebo něco dobrého,“ říká paní Mertlová.
A lidé opravdu chodí. Noví majitelé otevřeli loni pátého července a hned zažili asi nejdojemnější a nejsilnější moment. Prvním z hostů byl totiž pan Bebek, potomek bývalých majitelů, který v hospodě kdysi zamlada pomáhal své mamince. Sedl si do lokálu, své upracované ruce dal do klína a tiše řekl: „Tak. Včera jsem byl na hřbitově a řekl jsem tatínkovi i dědečkovi, že hospoda je zase otevřená.“
Kvůli návalům v hospůdce neměla loni čas ani na borůvky
Na opět fungující hospodu se přijela loni podívat i paní Anna Kubačáková z Pražna, která v ní čtvrtstoletí obsluhovala hosty. Dnes je jí devadesát let. Několikrát se tu už také stavil i známý horal z Morávky Miroslav Surovec, když jel do města na poštu. A přijeli se podívat i mnozí lidé z Ostravy a dalších měst, kteří hospodu U Bebka pamatují třeba z šedesátých let, a dožili se jejího znovuotevření.
Návštěvníci Beskyd a turisté ovšem vzali hospodu U Bebka doslova útokem.
„Skočili jsme po rekonstrukci rovnou do plného provozu a byl to trochu masakr. Už v jedenáct stálo před hospodou čtyřicet lidí. Vůbec jsme netušili, že u nás bude od první chvíle takový nával. A neustával. V létě výletníci, v září a říjnu nastala sezona houbařů. Byli jsme na to navíc zpočátku dva a občas nám pomohly děti,“ říká Gabriela Mertlová, která s úsměvem dokresluje loňské návaly slovy, že neměla ani čas si nasbírat borůvky.
„Musela jsem jich poprvé v životě trochu koupit. Jinak bych na ně musela asi jenom v noci s čelovkou."
Rekord otevřeného Bebka: Osmašedesát smažáků za den
Zpočátku manželé zkoušeli mít v hospůdce klasická jídla. „Ale dnes už jsou stravovací návyky lidí jiné než dříve. Můžete mít tři skvěle uvařená jídla, ale zejména mladí lidé nad tím ohrnou nos. Takže máme rekord za jednu sobotu v podobě šedesáti osmi smažáků. A kop hranolků k tomu. Taková je ale realita,“ popisuje majitelka hostince U Bebka.
Historie hospody U Bebka začala stavbou stavení, které v místě postavila už v roce 1820 rodina Kaňokových. „A paní Kaňoková, svatá to žena, bojovala asi od roku 1902 rok s byrokracíí, aby mohla za Rakouska-Uherska získat koncesi na hostinskou činnost,“ vypráví majitelka slavné hospody. „Už v roce 1905 však koupil hospodu Johann Bebek, který jí dal navždy své jméno. Jeho potomci pak hospůdku vedli po dlouhá desetiletí."
Hospody v Beskydech nebyly jen ohnisky „kořalečního moru“
Historii oblíbené krčmy před časem zpracoval pro Sborník státního okresního archivu ve Frýdku-Místku historik Milan Myška. Spousta horalů je mu však vděčná, že o legendární hospodě našel doslova, co se dalo. Milan Myška dal povídání o Bebkovi i svou poetiku, proto nechme hovořit především jeho.
„Hospody v Beskydech nebyly jen ohnisky „kořalečního moru“, jak se o tom mnohdy dočítáme ve starší mravoučné literatuře, ale i významnými společenskými centry setkávání často v izolaci žijících horalů. V časech, kdy ještě nebyl rozhlas, televize a internet, to byla také jediná místa, na nichž se předávaly a odkud se šířily informace. A služeb krčmářů využívali lidé na svých cestách za obchodem, prací nebo zábavou,“ říká dnes už zesnulý badatel a historik.
Poutník, kráčející z Bílého kříže po zelené značce na Morávku, narazí po nějaké době na soutok bystřin Býčí potok a Lúčka, které vytváří řeku Morávku. Na jejím levém břehu nás upoutá dříve silně chátrající dřevěnka, dnes už ovšem opravená, široko daleko známá beskydská krčma.
Do povědomí horalů i turistů vstoupila už za Rakouska jako Bebek
Do povědomí místních horalů, ale i turistů z průmyslové Ostravy i vzdálenějších míst, vstoupila už za Rakouska-Uherska pod názvem Bebek. Kupní smlouvou z 2. dubna 1906 totiž získal dům č. p. 428 z pozůstalosti po židovském krčmáři a obchodníkovi Františkovi Veličkovi jistý Johann Bebek.
A to za 3 300 rakouských korun. A právě jeho příjmení se stalo synonymem proslulé beskydské krčmy.
Johann Bebek v uniformě c.a.k. armády. Jeho zásluhou se stála hospoda na horním konci Morávky známou a vyhledávanou v širokém okolí.FOTO: archiv Oldřicha Boháče
Okresní hejtmanství ve Frýdku mu 8. března 1907 udělilo koncesi k provozování šenkovní, která obsahovala oprávnění ubytovávat cizince, připravovat a podávat jídla, čepovat pivo, víno a ovocná vína, čepovat a v drobném prodávat pálené alkoholické nápoje, podávat čaj, kávu, čokoládu a ostatní teplé nápoje a občerstvení a konečně držet dovolené společenské hry, nejspíše karty.
Pil se většinou čistý líh smíchaný s čistou vodou nabranou z potoka
Milan Myška popisuje, že se Johann Bebek se vší vervou pustil do podnikání. Velmi mu při tom pomáhala jeho žena. Klientela, složená z místních horalů a dřevorubců se postupně rozšířila o dělníky z dřeviště, formany a koňáky.
Lesník Karel Kwapulinský na to vzpomínal: „Večer po práci, když se setmělo, stavili se lesní dělníci někdy v jedné z místních hospůdek, aby si povykládali, rozptýlili se a vypili nějakou tu štamprli. Pil se většinou čistý líh, ale smíchaný s čistou vodou nabranou z potoka, protože studní u místních hospůdek nebylo. Dřevaři si poručili u hospodského Žídka na „Juřičoně“ nebo u „Bebka“ achtlík, tedy osminku litru již připravené kořalky."
K tomu jim dal hospodský odpovídající počet štamprlí. Podle počtu členů v partě, která se chtěla posilnit. Nalévali si sami a bavili se. Večer pak šli unavení dělníci domů, aby brzy ráno opět pospíchali do práce. Krčmu, v létě proslulou dobrým jídlem z kuchyně paní Bebkové a její pomocnice, začali hojně vyhledávat turisté. A tak se Bebkova krčma stala pojmem nejen v místě, ale i ve Frýdku nebo v Ostravě.
Krčmář Bebek podnikal s kumpány spanilé jízdy s pálenkou a kartami
Krčmář Bebek byl muž dobrodružné povahy. Rád se svými kumpány čas od času mizel na několik dní při spanilé jízdě s pálenkou a kartami, a tak péče o hostinec přecházela stále více na jeho manželku. Proto bylo těžkou ranou, když jeho žena za první světové války v roce 1914 ve věku sotva dožitých 32 let zemřela.
Po první světové válce ale nabrala Bebkova krčma nový dech. Přibývalo zákazníků, rozšiřovala se klientela, s rozvojem turistického ruchu rostly tržby. Rozpočet rodiny významně zvyšoval i provoz malého, ale široko daleko jediného obchodu. V něm Bebkovi prodávali základní potraviny a petrolej, nezbytný prostředek k svícení v krajině, kam nebyl zaveden elektrický proud.
V roce 1927 se Bebek rozhodl pro velkorysou přístavbu krčmy, počítající i s vybudováním pokojů pro ubytování hostí. Plány na přestavbu vypracovala stavební kancelář Antonína Bezděka ve Frýdku. Návrh respektoval tradiční znaky dřevěného lidového stavitelství v Beskydech i citlivé spojení nových částí stavby se starou původní dřevěnkou. Bebkové se však touto přestavbou dosti zadlužili.
Pohromou pro šenk se stala náhlá smrt krčmáře Johanna
„Bezpečně víme, že Bebkovu hostinci a obchodu se po konjunktuře v polovině dvacátých let přestávalo dařit. Pohromou pro bebkovské podnikání se stala náhlá smrt krčmáře Johanna Bebka. Ten když se vracel z jedné ze svých „spanilých jízd“, zřejmě s větší dávkou alkoholu v krvi, usnul za mrazivé únorové noci ve sněhové závěji. Prochladl natolik, že 21. února 1930 ve věku 54 let zemřel,“ popisuje historik Milan Myška.
Hostinská koncese a tíha dluhů přešla na vdovu Evu Bebkovou. A hrozilo jí odebrání koncese. A tak jí nezbylo než prodávat kus po kuse parcely patřící k usedlosti. Hrozbu exekuce odvrátila až v květnu 1939, tedy až po okupaci Československa. Smířena mohla proto krčmářka Eva Bebková zemřít 14. července 1940, v třiašedesáti letech.
Pohroma pro Bebka: Nový krčmář mastil karty, hosty neobsluhoval a hrubě urážel
Nejstarší syn pronajal krčmu jistému Karlu Teperovi. Sázka na něj však byla pro Bebkovu krčmu holým neštěstím. „Nájemce, jak o tom svědčí řada dokladů, byl nenapravitelný alkoholik, který vedl správu krčmy od desíti k pěti. Se zákazníky, ať už to byli místní usedlíci nebo procházející turisté, jednal jako s lidmi jej obtěžujícími. Nejraději sedával se svými kamarády z "mokré čtvrti" nad sklenicí pálenky s kartami v ruce, zákazníky neobsluhoval a někdy i hrubě urážel,“ popisuje Milan Myška.
Urazil třeba známého ostravského primáře Ježka a jeho manželku, když se v krčmě chtěli občerstvit před výstupem na Bílý kříž. Syna na dovolené pobývajícího německého frontového vojáka Mittasche nejen neobsloužil, když ho otec poslal pro žejdlík pálenky nebo vína, ale zle se na něj osopil.
Marie Bebková, manželka majitele krčmy, prožívala chvíle hrůzy, když Teper, silně podnapilý, ohříval cosi na lihovém vařiči a přitom usnul. Často nechybělo mnoho, aby dřevěnou krčmu podpálil. Návštěvníci hospody si stěžovali na nepořádek, nečistotu, špatně umyté nádobí a sklenice. Míra trpělivosti s nájemcem přetekla, když udání na něj, ovšem silně nacisticky motivované, poslal do rukou okresního hejtmana v Místku počátkem prosince 1942 revírník Walter Tannert z Pražma.
Za Protektorátu se Bebkova krčma stala na čas ubytovnou vojenského oddílu
Adolf Bebek musel zasáhnout: zrušil nájemní smlouvu, vyplatil Teperovi odstupné 6000 korun za nedodržení doby nájmu a převzal k 1. květnu 1943 provoz hostince do vlastní režie. Duší krčmy i obchodu se od té doby stala jeho pracovitá a podnikavá manželka Marie, na níž od té chvíle ležela veškerá tíha hostinského podnikání. Lehké to rozhodně neměla.
Tehdy už byla horská obec Morávka zprvu po mnichovském diktátu hraniční obcí mezi Československem a Polskem a poté mezi Protektorátem Čechy a Morava, Slovenským štátem a říšskou provincií Ober-Schlesien. Státní hranice probíhala jen několik set metrů od Bebkovy krčmy.
Když se na Slovensku rozmohlo partyzánské hnutí a v létě 1944 tam vypuklo protinacistické povstání, německá okupační správa zesílila vojenskou ochranu hranic a Bebkova krčma se na čas stala ubytovnou vojenského oddílu, který měl střežit protektorátní hranici.
V Bebkovi bydlel „houf trestanců a zločinců se slabým velením“
Původně se uvažovalo o tom, že k ochraně hranice nacisté použijí oddíl takzvaného Ruského svazu dobrovolníků Kaminského, což byli původně kozáci s rodinami a dobytkem, kteří se na protest proti sovětskému politickému režimu přidali k nacistickému wehrmachtu. Tento oddíl však měl velmi špatnou pověst, proto v kraji velící generál Höfl jeho nasazení odmítl.
A tak se v Bebkově krčmě ubytovala četa brigády Dirlewanger, kterou ovšem dobový pramen charakterizoval jako „houf trestanců a zločinců se slabým velením“. „Zřejmě se své pověsti nezpronevěřili, ani když pobývali na Morávce v Lúčce, protože pamětníci dodnes je vzpomínají jako vězně a trestance v uniformách wehrmachtu. To určitě prosperitě krčmy neprospívalo,“ míní historik Milan Myška.
Po osvobození v roce 1945 se Bebkové snažili obnovit dobrou pověst své hospody. Času jim však již zbývalo málo. Už v roce 1947 komunisté, kteří se drali k moci, začali klást soukromému drobnému podnikání překážky.
V říjnu 1947 navštívila krčmu komise, která podmínila další trvání pohostinské živnosti nesplnitelnými požadavky. ONV v Místku poté pohrozil panu Bebkovi v listopadu 1948 odebráním živnosti a osud Bebkova podnikání se naplnil 8. září 1950, kdy byla Bebkům odebrána hostinská koncese a krčmu převzalo Sokolské družstvo služeb Vzlet z Prahy II.
Ženě hajného se dařilo zachovat historický kolorit krčmy i v nové době
Marie Bebková však zůstala v hospodě jako zaměstnanec tohoto družstva a od roku 1952, kdy hostinec převzalo družstvo Jednota ve Frýdku-Místku, až téměř do zániku, tedy přestěhování krčmy na počátku 90. let, plnila úlohu krčmářky žena místního hajného paní Anna Kubačáková. Té se až obdivuhodně dařilo zachovat historický kolorit krčmy i v nových podmínkách. Jen krátce měli krčmu v nájmu manželé Matějkovi z Havířova, jinak důchodci chalupáři z nedalekého Myšacího.
„V šedesátých a sedmdesátých letech hostila krčma vedle stálých hostí z řad místních pasekářů a dřevorubců stále více místní chalupáře a chataře, kteří se zde v létě v zimě posilovali před cestou do svých rekreačních domovů. Před krčmu zajížděla pojízdná prodejna potravin a masa, na ni se v krčmě čekalo a po jejím odjezdu se zde posedělo, něco vypilo a povykládalo,“ popisuje Milan Myška.
Labutí píseň kdysi slavné krčmy horalů a turistů
Vytvářelo se zde tak společenství pasekářů, dřevorubců, učitelů, lékařů, inženýrů, muzikantů – prostě široké spektrum starousedlých i nových osadníků. Sdělovaly se informace, poskytovaly nejrůznější služby a výpomoci. Kolorit krčmy se v posledních letech existence scvrkl na několik štamgastů v místnosti o 30 čtverečních metrech s nálevním pultem.
Pod ním byl sklípek na sud piva a u stropu „zářila“ na drátě visící čtyřicítka. Teplo vydávala litinová kamínka, v nichž se topilo voňavým dřevem. Příležitostí k větším společenským podnikům se však našlo vždycky dost: improvizovaná setkání o Silvestru, „popravky“ svateb v rodinách některých ze štamgastů či velikonoční šmigrust.
To už ovšem byla podle Milana Myšky „labutí píseň“ kdysi slavné krčmy. Pár desítek metrů od ní se už pilně přestavovala bývalá malotřídní škola, zrušená v roce 1972 pro naprostý nedostatek žáků, na novou restauraci.
Byla moderní, v ničem si nezadala s jinými venkovskými hospodami. Snad právě proto se duch Bebkovy krčmy do nově pojmenovaného hostince Na konečné už jaksi nevešel. Zůstalo jen povědomí tradice a trocha nostalgie, projevující se v tom, že i novému hostinci pamětníci neřekli jinak než Bebek.
„Jenže Bebek už není Bebek,“ posteskl si ve své práci o jedné z nejznámějších beskydských krčem historik Myška, který dlouhá léta chalupařil v údolí Lúčky poblíž hospody, dožil v Beskydech na horním konci Morávky a místní lidé i návštěvníci na něj s úctou vzpomínají.
Znovuotevření milované hospůdky se už ale Milan Myška bohužel nedočkal. Určitě by se mu v ní dnes líbilo.