Neobyčejný příběh firmy Motor Lučina trvá už 20 let. A úspěšně pokračuje

V době nesmlouvavého a tvrdého byznysu působí slova jako důvěra, chlapské slovo, poctivost nebo slušné chování k zaměstnancům často jako zjevení.

Firma Motor Lučina, která letos slaví dvacet let existence, však na těchto zásadách postavila své základy. A ukazuje se, že jedině díky těmto pevným základům je tak úspěšná a dále se rozvíjí.

Firma Motor Lučina ve třech vlastních a v jedné pronajaté hale vyrábí komponenty pro stavební jeřáby, naprosto zásadním odběratelem je německá společnost Liebherr. Ta ostatně stála u samotného zrodu firmy, kterou v roce 1997 založili společníci Boris Polach a Karel Valíček.

Všechno začalo v Mostárně

„Pracoval jsem jako šéf výroby ve vítkovické Mostárně ve Frýdku-Místku. Když pár roků po revoluci mostárna zanikla, vzal jsem pár chlapů, kterým jsem důvěřoval, a oni zase mně, a řekli jsme si, že to prostě zkusíme,“ vzpomíná Boris Polach.

Začátky byly krušné a nedopadly díky jedné vykutálené vídeňské bance a nevýhodnému úvěru dobře, jenomže Boris Polach se nevzdal a v roce 1997 spolu s Karlem Valíčkem postavil úplně novou firmu s názvem Motor Lučina.

Foto: Motor Lučina

Proč Motor Lučina, když ve výrobní náplni byly především ocelové části pro německé bagry a jeřáby? „Já tehdy ve Frýdku-Místku provozoval značkový servis Ford a k tomu jsem měl přidruženou výrobu na obráběcích strojích. Tak jsme si řekli, že to pojmenujeme takto a kdyby to nevyšlo, vrátíme se k výrobě pro servis,“ usmívá se Karel Valíček.

„Začínali jsme od nuly, všechny prostředky, které jsme měli, jsme dali do firmy. Zaměstnanci nám věřili, že to půjde a my jsme dělali všechno pro to, aby to opravdu šlo,“ říká Boris Polach. Vzpomíná, že když se jej v počátcích ptala manželka, kde má výplatu, odpovídal jí: „Nejdříve chlapi na dílně, potom my. A za dvacet let se nestalo, že by chlapi nedostali výplatu včas.“

Takové období trvalo dost dlouho, protože i když zakázky byly a německá firma platila dobře, nebylo za co nakupovat nové stroje a zařízení. „To bylo velmi těžké období,“ vzpomíná Karel Valíček.

Zaměstnance vytrénovaly vojenské zakázky

„Měli jsme pronajatou halu, v ní velmi šikovné zaměstnance, i zakázek bylo dost, ale strojů a technologií málo, kupovali jsme vše pomalu a postupně, zpočátku vše na leasing, což bylo vždy velmi předražené.“

Zakladatelé firmy ale měli vždy štěstí na zaměstnance. „Ti chlapi byli vycvičení z mostárny, kde jsme kromě civilních dělali i mosty vojenské. A vojáci nás tak pérovali, že jsme museli odevzdat pouze naprosto precizní práci. A tohle si chlapi vzali s sebou k nám,“ říká Boris Polach.

Foto: Motor Lučina

Dnes už působí vyprávění zakladatelů o začátcích podnikání úsměvně – vždyť dnes zaměstnanci Motoru Lučina, kterých je více než tři stovky, pracují se špičkovými stroji a technologiemi, jaké jim mohou ve srovnatelných firmách jen závidět.

„Pronajali jsme si halu v JZD v Raškovicích. V jedné polovině jsme byli my a ve druhé čistilo JZD rozmetače hnoje. Jak já se styděl, když za námi přijeli němečtí partneři podívat se na naši výrobu do toho smradu,“ vzpomíná Boris Polach.

Když německý odběratel viděl, že chlapi z Motoru Lučina v raškovické hale jsou opravdu šikovní, ale trápí je nedostatek technologií a strojů, dovezli jim zadarmo na půjčení špičkové svářečky. A když viděli, že kvůli velkému nárůstu zakázek bojuje Motor Lučina s nedostatkem lidí, půjčili jim i ty.

Německý odběratel půjčil nářadí i zaměstnance!

„Vždycky jsme je v pátek odvezli na letiště v Mošnově a v pondělí nebo v úterý pro ně jeli. Bylo jich šest a my je měli úplně zadarmo – vše platil náš zákazník. Tolik nám věřil a chtěl pomoci,“ vzpomíná Karel Valíček na dnes už asi těžko uvěřitelné začátky…

„Když jsme museli do Německa na ranní obchodní jednání, tak jsme jeli celou noc, protože jsme neměli na hotel. Ráno jsme dorazili, někde se opláchli a šli. No a pak zase hned domů,“ říká Boris Polach a Karel Valíček jej doplňuje s další historkou: „Na nádraží ve Vídni jsme dostali zakázku na výrobu a montáž přemostění dvou peronů, z něhož by se shora opravovaly lokomotivy. Představte si – ubytovali nás ve vagonech přímo na nádraží a večer pro nás na udání přišli policajti,“ směje se už dnes Karel Valíček.

Foto: Motor Lučina

To už je ale dřevní historie: Dnes má Motor Lučina své haly a zázemí ve Frýdku-Místku – Starém Městě, další haly vlastní v Dobré a Frýdlantu a jednu má pronajatou v bývalém provozu Mostárna ve Frýdku-Místku. „Já se vlastně po letech vrátil do Mostárny, kde jsem začínal jako kluk,“ uvědomuje si Boris Polach.

Firmu Motor Lučina dnes vedou tři jednatelé: zakladatel Karel Valíček a dva synové Borise Polacha. „Zpočátku jsme nevěděli, jak si mladí povedou, ale rychle nás přesvědčili. Vložili do firmy znalost ekonomiky, nových technologií, dělají to skvěle,“ říká Karel Valíček.

Otce zakladatele vystřídali mladí

A nechybí Borisi Polachovi továrna? „Já už jsem sice v důchodu a na řízení se už nepodílím, ale není téměř den, kdy bych si naše provozy neprošel nepodíval se, jak se chlapům daří. To by mi srdce nedovolilo, abych se nepřišel podívat,“ říká Boris Polach.

I syn Karla Valíčka ve firmě pracuje. „Jsme pořád rodinná firma. Vždyť mnozí z chlapů, kteří s námi firmu zakládali, už k nám přivedli i své děti a ty pokračují,“ říká Boris Polach.

Foto: Motor Lučina

Ale že by jeho dva synové přišli k hotovému, to rozhodně popírá: „Manželka mi dodnes vyčítá, že jsem je po průmyslovce dva nebo tři roky mučil u strojů a na provozech. Ale já měl jasno. Aby mohli dělníkům kecat do práce a dávat jim úkoly, museli přece vědět, co a jak lze zvládnout. A tak to taky dodnes je. “

Když se Borise Polacha a Karla Valíčka zeptáte, kdy jim za uplynulých dvacet let bylo nejhůře, nemluví vůbec o finančních krizích, nebo nedosažitelných úvěrech. Vzpomenou si oba najednou na něco úplně jiného.

Nějhorší okamžik? Nikoli krize, ale zranění kamaráda

„Když našeho zaměstnance a kamaráda Karla přimáčkla a těžce zranila šroubovice na velké frezce. Odvezli jsme jej do nemocnice a rádio mezitím hlásilo, že máme ve firmě úmrtí. Když jsme přišli za Karlovou manželkou říct jí, že je těžce zraněný, myslela si v té hrůze, že jí jdeme oznámit, že je vdova. Karel se za rok vyléčil a i když jsme mu chtěli nabídnout o něco pohodlnější místo, odmítl ho a hned nastoupil zase na té své frezce. Pak se stal mistrem a dnes je vedoucím výroby,“ popisuje nejtěžší okamžik v dvacetiletém podnikání Karel Valíček.

I tato vzpomínka potvrzuje, jak v Motoru Lučina vnímají slova jako důvěra, chlapské slovo, poctivost a slušné chování k zaměstnancům.

Motor Lučina se velmi rychle rozvíjí, v současné době končí obrovská náborová kampaň na svářeče a další profese, protože splnit požadavky váženého zákazníka, společnosti Liebherr, která je s Motorem Lučina od prvního dne, je stále náročnější na kapacitní možnosti. Výroba jede naplno a kvalita musí být stále špičková – tak jako tomu bylo celých dvacet let.

A kde by firma měla být za dalších dvacet let? „Tam, kde je dnes, myslím, že už je velká tak akorát,“ říká Boris Polach. Karel Valíček snad poprvé za dvacetileté partnerství s kolegou nesouhlasí: „Nene, já bych chtěl, abychom se ještě rozvíjeli, postavili časem ještě jednu halu, to by bylo krásné,“ říká a Boris Polach jenom vzdychne: „Tak to máme zas co dělat.“