Na zájezdech jsme si připadali jako v jiném světě, vzpomíná Vladislav Klíma z JFO

Janáčkova filharmonie Ostrava slaví letos sedmdesát let. U příležitosti jubilea vychází kniha Janáčkova filharmonie *70, která je dárkem všem posluchačům a fanouškům orchestru.

Kniha vznikala pět let a jsou v ní zaznamenány vzpomínky více než stovky lidí, kteří JFO tvořili či tvoří. Magazín PATRIOT přináší exkluzivní třídílný miniseriál s jedním z nich – Vladislavem Klímou, který svůj život s ostravským orchestrem spojil už před neuvěřitelnými pětašedesáti lety. V roce 1959 nastoupil do tehdejšího Ostravského symfonického orchestru jako hráč na bicí nástroje a od roku 1986 pak působí jako archivář filharmonie. Je tak vůbec nejdéle sloužícím zaměstnancem filharmonie v celé České republice.

Kultura Janáčkova filharmonie Ostrava zveřejnila program na novou sezonu, odhalila řadu novinek 04/05/2024

Zasvěceně si s ním můžete popovídat o historii i zákulisí orchestru. Pamatuje si otevření Domu kultury města Ostravy, detailně si zaznamenává programy všech koncertů a umí vyprávět neuvěřitelné historky ze zájezdů filharmoniků. Právě vzpomínkami na dobrodružství zájezdové činnosti náš třídílný rozhovor s Vladislavem Klímou začíná…

Janáčkova filharmonie Ostrava má za sebou bohatou historii zájezdů. Kdy jste poprvé vycestovali do zahraničí?

První kroky orchestru vedly do sousedního Polska v letech 1958 a 1959. Tři roky nato jsme vyjeli do tehdejší Německé demokratické republiky, NDR. Následovala cesta do západního Německa, kde jsme odehráli osmnáct koncertů. 22. listopadu 1963 jsme hráli v Tübingenu, ten den došla zpráva o atentátu na prezidenta Kennedyho. Po všech koncertech jsme vždy přidávali Slovanské tance. Tentokrát po skončení koncertu zaznělo Largo z Dvořákovy Novosvětské symfonie, což publikum ocenilo a bez potlesku se začalo rozcházet. To je nezapomenutelné. Potom následovaly další země, například Rumunsko nebo Itálie, kde jsme jeli dlouhou šňůru a cestovali jsme vlakem. Mezi jednotlivými zastávkami byly velké vzdálenosti, takže jsme po koncertě nasedli do vlaku, najedli se, vyspali se a probudili se na jiném místě. Vzpomínám si i na zájezd do západního Německa na podzim 1968, tedy těsně po okupaci. Vzadu na autobuse jsme měli československou vlajku, ostatní řidiči na nás troubili a vyjadřovali tím sympatie. Posléze jsme se vydávali i dál na západ, například do Španělska. Nechyběly ani cesty na východ. V roce 1974, tedy přesně před padesáti lety, jsme jeli tour na Ukrajině, koncertovali jsme v místech, kde se dnes válčí – v Záporoží, v Doněcku, v Luhansku a Kyjevě. V paměti mi utkvěl také zájezd do Vídně, kde jsme vystupovali se slavným ruským baletem, který tehdy celý emigroval na západ. Bylo vyprodáno a publikum projevovalo baletkám a baleťákům velké sympatie.

A zámoří?

Tam jsme se vydali až po Sametové revoluci. Poprvé jsme se tak ocitli například v Jižní Koreji anebo v Japonsku, kde bylo vše perfektně zorganizované. Podívali jsme se také na západní pobřeží Spojených států amerických. Byl to zážitek.

Když jste v době komunismu překročili železnou oponu, jak na vás svět na druhé straně působil?

Na první zájezd na západ jsem ještě nejel, protože jsem byl ve filharmonii krátce a přednost dostávali služebně starší kolegové. Nicméně jsem se tam vydal dva roky nato. Prožíval jsem jisté rozechvění. Najednou jste byli v jiném světě. U nás vládla šeď, nepořádek, pohraničí bylo zanedbané, za hranicemi jste naopak viděli upravené vesničky, pěkné cesty, hezká políčka. No a pak samozřejmě hromada věcí v obchodech. Měli jsme pocit chudých příbuzných.

Takže jste si i něco nakoupili.

Něco ano, ale jen omezeně. Diety tenkrát dělaly asi dvacet marek za den, takže jsme šetřili, jak se dalo, jídlo jsme si vozili z domova. Většinou jsme pořizovali dárky anebo něco pro sebe, hlavně oblečení a elektroniku, která u nás nebyla. Když jsme se vraceli zpátky, na hranicích to byly nervy, naši celníci byli nekompromisní, tvrdě šli jedno zavazadlo po druhém. Návrat domů byl jako noční můra.

Vladislav Klíma v roce 2021. Foto: Dita Pepe

Co jste si s sebou vozili za jídlo?

Mívali jsme plynové vařiče anebo spirály, které umí ohřát vodu. Takže jsme si vařívali instantní polévky, ohřívali jsme si párky, jedli jsme zavařené konzervy s masem, řízky. Na hotelích jsme nemívali snídaně, jako je to nyní zvykem. Ráno jsme vstali a hromadně jsme si začali vařit vodu na čaj nebo kávu – v tu chvíli vypadly pojistky v celém hotelu, takže všichni věděli, že přijeli filharmonici z Východu. Trápení s jídlem ale bylo nepodstatné, mívali jsme slavnostní pocit, že jsme v jiném světě. Tehdy se cestovat nemohlo, na západ se většinou dostali jen divadelníci, filharmonici, vrcholoví sportovci, chápali jsme to jako obrovskou výhodu a současně si uvědomovali, v jaké mizérii tady žijeme.

Takže se občas někdo ze zájezdu nevrátil?

To se stalo jen jednou, tuším, že v roce 1981. V Itálii zůstal jeden mladičký člen orchestru. Později jsme zjistili, že byl vyslán naší rozvědkou na západ, což netušil ani náš ředitel. Potom prý zakotvil v Mnichově, měl pracovat v Hlase Ameriky. Po revoluci se vrátil domů, a dokonce se hlásil o místo v Janáčkově filharmonii.

Hádám, že ho nedostal.

Hádáte zcela správně.

Ve druhém díle našeho miniseriálu si budeme s Vladislavem Klímou povídat o tom, kde se za socialismu v Ostravě koncertovalo, a jak vnímá výstavbu nového koncertního sálu.

Více o historii Janáčkovy filharmonie Ostrava se dočtete ve výpravné knize Janáčkova filharmonie *70, ve které nejdete mnoho vzpomínek, dobových i současných fotografií. Kniha je k dostání v prodejním místě JFO Janáček pointu vedle centra Pant na ulici Čs. Legií anebo si ji objednat online na webových stránkách JFO.