Na vlastní kůži. Strach z lezecké stěny v Hlubině střídá euforie a nadšení

Foto: Marek Dudzik

Nepamatuju si, kdy naposledy jsem měl domácí úkol. Teď jsem ho dostal. Nauč se dělat osmičkový uzel! Na lezecké stěně jsou totiž správně uvázané uzly důležitější než kdekoliv jinde.

Když jsme se s Tendonem Hlubina domluvili, že uděláme článek s lezeckým instruktorem o tom, jak na stěně odbourávat strach a jak s ním správně pracovat, přišlo mi to jako skvělý nápad. Mělo to však jeden háček. Nejlépe o tom napíšete tak, když to zažijete na vlastní kůži.

„Strach je dobrá věc. Je to vykřičník, který ti zazvoní v hlavě a říká: pozor, to, co děláš, není úplně standardní. Strach je dobrý v tom, aby tě chránil,“ říká mi Honza Rušaj, zkušený instruktor, který leze už spoustu let. Své zkušenosti předává i v lezeckém centru na Hlubině.

Někdo se bojí výšek. Někdo pocitu, že leze do neznáma. Někdo si zkrátka nevěří, fyzicky ani psychicky. „Ale se vším se dá pracovat. Znám způsoby, jak lidi dostat salámovou metodou až k topu, tedy úplně nahoru lezecké stěny,“ usmál se Honza.

Já sám jsem dříve po stěnách lezl. Stačil ale jeden nepříjemný zážitek. A byl konec. Myslel jsem, že definitivní. Až teď, po letech, přišla nová výzva. Kvůli práci. A taky kvůli překonání sebe sama.

Honza je sympaťák. Ráno jsme se přivítali, ukázal mi pár věcí a šli jsme na věc. Vyfasoval jsem lezečky, které docela tlačily. Jak jsem ale zjistil, tak je to správně. Dostal jsem sedák, lano, základní školení, dozvěděl se, co dělat a co nedělat.

Foto: Marek Dudzik

Jistím! Lezu! Během kurzu je třeba řídit se několika pokyny. A taky svou důvěru musíte vložit do rukou člověka, který vás jistí. Já měl oporu v Honzovi. Nebylo se čeho bát, vždyť v lezeckém světě se pohybuje už zhruba dvacet let. „Tehdy mi kámoš poprvé ukázal, co je to lano, sedák nebo osma. Učili jsme se, hodně jsme lozili pod mostem u Ostravice. Mimochodem, to je dodnes lezecky velmi zajímavá lokalita,“ říká mi.

Honza si vyzkoušel spoustu sportů. U každého se i vzdělával, aby se o nich dozvěděl něco víc. Lezl na umělých stěnách i po skalách. Z lezení se stala jeho vášeň a taky práce. Leze s kamarády i s rodinou. Vlastně, na stěnách už „žije“ jeho žena i děti. „Spoustu času trávíme venku, na skalách. Trávíme čas v přírodě, stanujeme, jídlo si děláme na ohni. Milujeme to,“ pokračuje. Spoustu času tráví také na lezecké stěně v Hlubině. Všechny trasy má dokonale načtené, dokáže poradit, povzbudit. A taky namotivovat. Nahoru už dostal třeba rodinu, jejíž každý člen vážil okolo 120 kilogramů. Pravidelně k němu na kurzy chodí i téměř nevidomá paní. Stejně jako jeho kamarádka, která si při nehodě vážně poranila ruku a nohu. „Dnes ale leze ještě na vyšší výkonnost než před nehodou,“ žasne Honza.

Svůj kurz jsem začal na malé stěně. Tady jsem nabral potřebné sebevědomí a zjistil jsem, že to půjde. Honza mi však ukazuje, že lezení není o tom najít náhodně nějaký úchyt a vydrápat se na sílu nahoru. Je třeba naučit se stěnu číst a volit správný postup. Daleko důležitější než přitahování se rukama je práce nohou. A tu je třeba pilovat. Nejprve tak lezu bez jedné ruky, poté bez druhé. Nakonec bez obou. Dře to, ale jde to.

„Na lezení je krásné, že i když člověk začíná od nuly, tak se může dostat, kam až bude chtít. Lezení nemá limity, je to sport pro každého. Samozřejmě je tomu třeba obětovat i nějaký čas a trénink,“ upozorňuje Honza.

Tendon Hlubina nabízí kurzy pro děti, dospělé i celé rodiny. Základní kurz trvá hodinu a půl, účastníci mají v ceně vybavení i instruktora. Ten vede kurz hravou formou, aby to byl pro účastníky zážitek. Pokud se pak chcete v lezení posunout dál, můžete se přihlásit na kurz New Adventure. Ten už obsahuje šest lekcí, během nichž se naučíte postupně vše od navazování, přes jištění až po finální test, kde instruktor ověří, jestli jste se všechno naučili správně. Je fajn, když na kurz chodí společně alespoň dva lidé – jeden leze, druhý se ho učí jistit, pak se zase vyměníte. Pokud všechno zvládnete, můžete lézt volně sami. Velké oblibě se těší i kurz pro rodiče s dětmi, kteří si (samozřejmě, že i s instruktorem) užijí společný dobrodružný zážitek.

Z malé stěny, na které jsem začínal, se přesouváme na tu opravdovou. Jsem nahoře, na topu. Strach? Ten necítím. Úlevu? Tu ano. Je to skvělý pocit. Díváte se dolů, rozhlížíte se okolo sebe, celý Tendon máte jako na dlani. Je to dobrý!

Foto: Marek Dudzik

Lidé během lezení objevují sami sebe. Posouvají své limity, spoléhají se jen na sebe a na parťáka, který je jistí. „Nejdůležitější je probudit lásku k lezení,“ zdůrazňuje Honza.

Během kurzu zkoušíme i další stěny, stejně jako lezení na navijáku. A trénujeme taky pády. Honza je vždy připravený: když vás jistí, opravdu se není čeho bát. Když se ale odrazíte a letíte ze stěny dolů, je to teda zážitek. Docela fičák… „Lezení se na první pohled může jevit jako nebezpečný sport. Ale pokud se dodržuje vše, co se dodržovat má, tak je zcela bezpečné. S nadsázkou bych klidně řekl, že i bezpečnější než jízda na kole nebo chůze po schodech,“ popisuje můj instruktor.

První kurz proběhl až nad očekávání dobře. Těším se na další. Už docela zvládám osmičkový uzel, opět začínáme na malé stěně, abych si vše osvěžil. Znovu zkoušíme pády, lezení po barevných cestách a i trochu náročnější trasy. Začátky zvládám, i díky Honzovým radám. Čím déle ale na stěně jsem a čím jsou cesty těžší, tím víc mi přijde, že nad sebou – tělem i hlavou, ale taky lezením, ztrácím kontrolu.

I takové momenty k tomu patří. Hned jsem si vybavil slova, která mi Honza říkal: „Čím víc slábneš, tím větší máš strach. Vyplavuje se více adrenalinu, bojíš se chytat, více se vysiluješ. Je to spirála, ve které se začneš točit dokola.“

Přesně tak to bylo…

Přiznám se, na poslední stěně už jsem to několikrát chtěl vzdát. Sakra, už to nedám… Honzo, sorry… Už jsem se nedokázal chytit, ruce byly bez síly, hlava už to možná ani nechtěla. Asi už bych byl nejradši dole, Honza mě ale nenechal. Moc dobře věděl, jaké chyby dělám a snažil se, abych je nedělal. Nakonec jsem se s jeho přispěním nahoru vydrápal. „Když se posuneš za hranici komfortní zóny, tak dolů slezeš v euforii. Překonáš sám sebe, své limity, strach a vykoupeš se v lázni hormonů štěstí. Lidé pak odchází s rozzářenýma očima – a to je pro mě největší štěstí. V ten moment vím, že jsem jim pomohl objevit lásku k lezení.“

On sám už zdolal spoustu vrcholů. Na lezeckých stěnách i v přírodě. Má svá oblíbená místa, i kousek za Ostravou, ale rád leze také v zahraničí. Třeba v Rakousku. Má před sebou i jednu vysněnou metu, kterou by chtěl v nejbližší době překonat. A buďte si jistí, že se mu to povede!

Foto: Marek Dudzik

Díky němu jsem překonal svou krizovou chvíli i já. „Uklidni se, odpočiň, si, zůstaň chvíli sedět. Jsi na laně, které nerozvážeš. Vydýchej se, podívej se na cestu a lez dál.“ I když vysílený, na top jsem dosáhl. Díky!

V Tendonu mohou lozit úplní začátečníci i zkušení lezci, kteří chtějí zdolávat ty nejtěžší stěny. „Obrovská výhoda je v tom, že tady můžeš trénovat za každého počasí. Máme tým proškolených instruktorů, takže jsi pokaždé v dobrých rukách. Starají se o tebe, hlídají tě. Naučí tě úplně všechno, od začátku, bez chyb a zbytečných zlozvyků,“ zdůrazňuje Honza.

Jsou lidé, kteří po pár kurzech mohou lézt sami. Někomu to ale trvá mnohem déle. „Je to individuální. Instruktoři na všechno dohlíží, bezpečnost je totiž nejdůležitější,“ dodává Honza.

Po druhém kurzu jsem vyšťavený. Ale šťastný a plný zážitků pokračuju ve svém dni dál. Honza zůstává v Hlubině, čeká ho totiž další kurz. „Je to práce, kterou miluju. Zároveň je to ale obrovská zodpovědnost. Neustále musím být ve střehu, v podstatě jsem zodpovědný za něčí život. Staráš se o to, aby si člověk užil lezení, zároveň ale hlídáš jeho bezpečnost, musíš předvídat. Snažím se, aby to pro lidi byl co největší zážitek. A když pak pětasedmdesátiletý pán vyleze do výšky dvaceti metrů, tak je to obrovský zážitek i pro mě,“ uzavírá.