Na titulní straně: Tanec? To je milostná předehra, říká Zdeněk Chlopčík

Hlavní tváří nového vydání Magazínu PATRIOT je Zdeněk Chlopčík, který v rozhovoru mimo jiné potvrzuje, že tanečníkům nejde na ruku ve svých kurzech ani při Stardance.

V dnešní době Stardance a podobných show to může vypadat, že tančit umí opravdu každý druhý Čech. Když jste ve svých 17 letech začínal tancovat vy, jaké to bylo? Jak moc trendy byl tehdy tanec?
Chodilo se do tanečních, stejně tak fungovaly plesy a zábavy. Co se ale týče aktivního tančení, tak to se dalo provozovat jen v určitých zájmových kroužcích, které spadaly pod kulturní domy. Tam se lidé často dostali právě z tanečních. Dost se to považovalo za buržoazní přežitek.

Osobně jste to s tancem neměl nejlehčí, váš otec prý nebyl zrovna dvakrát nadšený z vašeho koníčku. Dostalo se vám v pozdější době nějakého uznání?
V době, kdy jsem zakládal taneční školu, byl už otec velmi starý. Samozřejmě jsem ho vzal do tanečních i na pár soutěží, tam se mu líbilo, ale nikdy mi neřekl, že bylo dobře začít se věnovat tanci a opustit tehdejší práci ve vítkovických železárnách.

Tušíte, jaký měl pro vás váš otec původní plán? Jak si váš život asi představoval?
Můj otec strávil celý život prací ve Vítkovicích jako technik, kam jsem za ním často jako student chodil na brigády a jeho představa byla taková, že půjdu v jeho stopách. V železárnách pracovala velká část naší rodiny. Můj děda a nějaký čas také moje maminka. Když jsem šel studovat průmyslovou školu, tak jsem měl vizi, že budu učit. Učitelství jsme měli také nějakým způsobem v rodině. Maminka byla učitelkou a stejně tak sestra. Nakonec se to splnilo, akorát, že místo školních předmětů učím tanec.

Jaký je rozdíl mezi snahou o profi tanec z vašich začátků a dnešní dobou?
Je to neporovnatelné. V dnešní době je neskutečné množství nabídek. Za mých mladých let to byly pouze lidovky, balet a společenský tanec. Dnes je obrovské množství žánrů, existují různé taneční skupiny a na scéně je mnoho skvělých trenérů. Člověk si opravdu může vybrat cokoliv.

Nebylo tedy kdysi lehčí se prosadit, když konkurence byla tak omezená?
To bych netvrdil. Sice toho bylo méně, ale stejně tak jsme měli i méně informací. Když jsem začal tančit s mou dnes již manželkou a byli jsme mistři republiky, tak se z nás stal úplně první pár, který vyjel ven trénovat s anglickými trenéry. Po nás už se ven dostali další a další, ale do té doby žádná taková možnost nebyla. Dnes se rodiče rozhodnou, že chtějí, aby jejich dítě tančilo a jednoduše ho zapíšou do kroužku s trenérem, kterého si sami vyberou. Dnešní možnosti jsou opravdu úplně někde jinde.

Celý rozhovor se Zdeňkem Chlopčíkem si můžete přečíst v novém vydání tištěného Magazínu PATRIOT.
Celoroční předplatné časopisu či jednotlivé vydání lze objednat prostřednictvím webového formuláře.