Kultura
16/11/2019 Martin Jiroušek

Na titulní straně: Šílenství musí být zdravé, říká Vladivojna La Chia

Hudba, zpěv, výtvarno, literatura, to vše ovládá Vladivojna La Chia nebo také Vladivojna Kladivojna, nepřehlédnutelná osobnost pocházející z ostravské scény.

Za svou pestrou kariéru založila a zase rozpustila několik kapel, na slavné Stodolní ulici začínala jako divoký punker s formací Banana, pak přišla tišší sólová etapa, pozoruhodné autorské počiny včetně Vladibajek a třeba dnes už neexistující metalová kapela Vladivojsko.

V současnosti patří ke svébytným ikonám české audiovizuální kultury, na kterou se s důvěrou obrací jak divadelní inscenátoři, tak filmová elita typu Jana Hřebejka, píše a skládá pro ně hudbu. Do Ostravy se pravidelně vrací, ale stejně ráda ji prý opouští, její vztah k ní připomíná německý termín hassliebe, tedy lásku i nenávist zároveň.

Při našem rozhovoru se setkáváme poblíž dnes už notně proměněné Stodolní ulice, na které se s nadsázkou Vladivojna narodila. Dodnes k ní má velmi nostalgický vztah.

Vaše hudební počátky jsou spojené s místními kluby, třeba se dříve známým Bumerangem, což byla záležitost spojená s festivalem Colours of Ostrava, ten byl ale tehdy ještě v plenkách. Vzpomenete si, kdy jste na Stodolní hrála naposledy?
Pamatuju si, jak jsme se znovu dali dohromady s Bananou na chvíli, asi po šesti letech jsme se setkali a zahráli v klubu U Pecivála. Panovala tam tehdy strhující skvělá atmosféra. V Boomerangu jsme tehdy někdy kolem roku 2003 měli koncert každých 14 dní a vymýšleli jsme různé programy. Třeba jsem doma vytvářela kostýmy pro bizarní módní přehlídku nebo jsem na jevišti udělala performance s figurínou jednoho místního umělce.

Dnes už ale tento klub jako mnoho jiných neexistuje, měla jste možnost si prohlédnout současnou Stodolní, jak se od té doby změnila?
Do Ostravy jezdím často a občas z nostalgie se projdu i po Stodolní. Už dávno pro mě ztratila svůj dřívější půvab, ovšem dnes, když se na ni podívám, vytvářím si k ní nostalgii novou. V dobách své největší slávy, za éry klubu Černý pavouk, kde se scházeli výtvarníci, spisovatelé i punkáči, byla Stodolní převálcována docela brutálním konzumem. Jak ale dnes skomírá i tento konzum, tak krom pár dobrých klubíků už zbyly spíše takové vekslácké pajzlíky a to mě znovu dojímá. I ten zašlý lesk diskotékových barů je vlastně příjemný. Třeba ale Stodolní nabere nový dech.

A co kdyby se město nebo někdo rozhodnul po letech třeba vzkřísit tu dávnou atmosféru?
Kdyby někdo znovu otevřel třeba Černého pavouka, tak by to už jen těžko navázalo na svou nejlepší éru. Změnily se časy, podle mě dnes mají větší hodnotu „čtyřky“, staré hospody čtvrté cenové kategorie, které ještě někde přežily anebo herny, non stopy, které mám také hodně ráda. Třeba u Čapkárny je jeden, kam občas s tátou zajdem. Potkává se tam rozmanité osazenstvo, od zaměstnanců České televize až po taxikáře, uklízečky, řezníky. A nebo Oáza v Porubě, tam chodím, když jsem u mámy. Oáza je roztomilý oldscool, stojí tam snad už třicet let a je furt stejná. Ale to říkám proto, že nerada chodím do moderních designových hospod. Když hospoda, tak pořádná a trošku smradlavá.

Bydlíte už delší dobu v Praze, jak to vypadá tam, má se v ní Ostravan s podobnými zájmy kam uchýlit?
V Praze do hospod moc nechodím, nejblíže mám Tatran, kam chodí sportovci po tréninku ve skupinkách, takže jsem tam vždycky spíš sama.

Celý rozhovor s Vladivojnou La Chia si můžete přečíst v novém vydání tištěného Magazínu PATRIOT.
Celoroční předplatné časopisu či jednotlivé vydání lze objednat prostřednictvím webového formuláře.
Sdílejte článek