Na lince v Hyundai Motor. Aneb urob si sám!

O test sportovního Hyundai i30N jsme stáli už dlouho. Tak moc, že jsme nakonec souhlasili i s extrémním řešením v podobě fyzické práce. Přeci jen vyzkoušet si, jak se takový enkový Hyundai vyrábí a pak to dílo pořádně otestovat, to je nabídka, kterou nemůže odmítnout ani redaktor, jenž má běžně k manuální práci nejblíž, když doplňuje kafe do kávovaru.

Auto Autotest: Hyundai Tucson. První česká kosmická loď 25/03/2021

Přivítání v Nošovicích je ve velkém stylu, už mě tu čeká snad celé PR oddělení. Hned na recepci si uděláme památeční foto, asi pro případ, že bych po šichtě nebyl zrovna ve formě. Nebo se musel rychle klidit z dohledu, kdybych třeba svou nemotorností zastavil celou linku. To je mimochodem dost tíživý pocit. Myšlenka, že něco zkazím a kvůli mně se stopne celá linka, čímž naruším práci několika tisíc lidí, ta už mi pár nocí hlodá v hlavě.

Zatímco fasuju pracovní oblečení, Pavel a Simona z PR mě uklidňují, že zastavit linku se mi prý jen tak nepovede. Chtěl bych sdílet jejich optimismus.

Nakonec obouvám nejpohodlnější pracovní boty, jaké jsem kdy na noze měl. Já vím, moc jich v životě nebylo, ale i tak poznám, že za tyhle papuče ti při každodenní šichtě nohy poděkují. V HMMC vědí, že pohodlí a pořádné pracovní pomůcky jsou základ. Dozvídám se, že během směny na lince jsou co chvíli zdravotní přestávky a v pravidelných intervalech si operátoři mění pozice, aby jejich práce nebyla stereotypní. Taky tu mají lékařskou službu, vlastní rehabilitace anebo třeba volně přístupné luxusně vybavené fitko s trenéry i fotbalové hřiště s pažitem jak na Bazalech.

Když se převléknu, zhlédnu nové video o továrně a zase cítím ten tlak. Nošovická Hyundai patří k nejmodernějším v Evropě, pracuje tady 530 robotů, ale taky 3200 lidí, kteří dohromady tvoří skvěle fungující stroj. A pak přijde nějaký floutek z časopisu, co má obě ruce levé, a stroj se zadrhne.

Naštěstí jsou tady všichni chápaví a na každé pozici mám zkušeného mentora, který mi vše ukáže a dohlídne, abych tu linku fakt nezastavil.

Začínám na lisovně. Nasazuju ochranné brýle, drátěné brnění na paže a na ruce drátěné rukavice, abych se při nešikovné manipulaci neřízl, a jdeme na to. Buchary s tlakem asi miliardy tun přesně lisují plechy v několika krocích a nakonec to jde ke kvalitářům.

Ti přísným pohledem kontrolují dokonalost výlisků. Když se jim něco nezdá, zručně zasáhnou diamantovým brouskem, aby karosářské díly byly opravdu bez chybičky. Každý dvacátý plech jde na namátkovou kontrolu, kolega mi ukazuje, co se mu nelíbí a já poslušně brousím. Upřímně řečeno, mi ty plechy přijdou úplně v pořádku, ale tady ti kluci jsou fakt pedanti.

Cestou na další štaci míjíme recyklační linku. Každý sebemenší odřezek plechu tu skončí, aby jej recyklovali a mohli znovu použít. Ani gram nazmar. Recyklace a udržitelnost tady není jen frází. V lakovně používají výhradně vodou ředitelné barvy, mezi jednotlivými halami mají spojovací mosty, aby ušetřili dopravu, palivo a tím i životní prostředí a náklady. Má to smysl.

Po lisovně míříme na svařovnu. Přicházíme po galerii, dole pod námi neúnavně pracují stovky robotů. Fascinující scéna jako by vypadla z filmů o Terminátorovi. Roboti ladnými pohyby bezchybně svařují a operátora potřebují jen proto, aby jim občas něco podal. Jdeme mezi ně a já doufám, že Skynet ještě nepřevzal vládu nad světem.

Nepřevzal. Nebo se slitoval, když viděl, jak ze začátku bojuju se správným upevněním výlisku do přípravku. Ono se to lehce řekne. Prostě to tam upevníš a robot to svaří. Jenže nesmíš na to sahat, když ti nesvítí zelená. Vlezeš tam na červenou a stojí půlka linky. Musíš to stihnout upevnit docela rychle, a ještě to potvrdit stiskem tlačítka. Dost úkonů na jednoho amatéra. Ze začátku to chce více soustředění, ale s každým dalším svařencem je to lepší a lepší a po několika minutách je pan šéf docela spokojen. Prý by mě dozoroval týden dva a pak už by prý měl jistotu, že to robotům a kolegům nezkazím.

Konečně se dostáváme k lince finální montáže. Tady už je třeba šikovných rukou. Roboti jsou vymakaní, ale úplně všechno ještě nezvládnou. Svařené karoserie jsou osazovány motory, kabelovými svazky, prvky interiéru. To vše v taktu 63 vteřin. Ano, to je přesně doba, za kterou z linky vyjede jedno nové auto. A všechny úkony se za tu minutu musí stihnout.

Rozumíte správě. Tady když se zaseknu, bude se mi hromadit práce od kolegů na pozicích přede mnou tak dlouho, až tu linku supervizor zastaví. To nechceš!

Mým úkolem je kompletovat dveře. Namontovat zámek, aku šroubovákem dotáhnout šrouby a pak nasadit tapecírung včetně kabelů. Za 63 vteřin! S pocitem mechanika formule 1 a mírným třesem rukou jdu na to. Správně nasadit zámek. Jeden šroub. Dotáhnout. Honem druhý. Zatím vše v cajku. U třetího jsem se trošku zasekl, ale dopadlo to dobře. Team leader vidí, že se s tím peru a hned zasahuje, nedá mi prostor k chybě, ukáže správný úhel a je to!

Tapecírung jsem zvládl bez zaváhání. Nasadit, připojit kabelový svazek a poté udeřit na správná místa, aby polstrování pořádně zaklaplo do dveří. Dobrý. Ukázal jsem šéfovi, že nejsem úplně ztracený případ.

Utíká to v neúprosném minutovém taktu, enková i třicítka už je hotová. Rovnou na lince dostala olej, všechny náplně, a dokonce i benzin. Chybí poslední věc a může na testovací dráhu. Chvilku koukám na paní, která zkušenými pohyby přesně lepí „háčka“ a označení modelových řad a říkám si, že to bude brnkačka.

No úplně nebyla. Ta minuta se ukázala tak akorát. Zatímco já teprve lepím na kufr označení N, kolegyně vedle už má dávno hotové celé auto a vyhlíží další. Musím ještě trochu potrénovat.

Každé auto, které tady vyrobí, je na konci linky nastartováno, projede kontrolními stanovišti a pak musí na dlouhou venkovní testovací dráhu. To je moje chvíle! Sedám za volant, konečně enko nastartuju a vyjíždím z linky. Tady jsem silný! Auto výhružně zachraptí a já se sebevědomě hrnu k odjezdu na venkovní okruh. Ale prý bych nestihl oběd, tak mě nakonec odvolají.

Teprve u toho skvělého autentického korejského jídla mi vysvětlí, že na testovací okruh je třeba důkladně proškoleného a zkušeného jezdce. Oni vážně nepustí ven nic, o čem by nebyli přesvědčeni, že je to ve stoprocentní kvalitě. Tak třeba příště.

Den v Nošovicích byl plný zážitků. Linku jsem naštěstí nezastavil, testovací enko si tak určitě zasloužil a v příštím čísle se můžete těšit na podrobný test tohohle úspěšného sportovního derivátu i třicítky.

Foto: Vladimír Pryček