Na kole do Mexika. Expedice startuje. Šéf ztrácí v Rakousku peníze

Možná si pamatujete toho vitálního pána jako hospodského beskydské hospůdky Na Staškově. Fungovala v jedné z chalup u dnešní hospody U Zbuja, kousek nad známou hospodou U Veličků v půli cesty na vrchol Lysé hory.

A možná jste tohoto vždy dobře naladěného muže z Havířova potkali někde na horách jako člena Klubu českých turistů.

Slavomír Kácal však ukrývá i velký příběh, který když někde vypráví, tak jeho přátelé pobaveně a někdy i nevěřícně kroutí hlavou. „To je story na knížku,“ říkají mu občas.

Ten velký příběh má podobu anabáze, kdy se s třemi kolegy jako dvacetiletý mladík vydal v srpnu 1968 na bicyklu značky Favorit na letní olympiádu v Mexiku, která se do dějin českého olympijského sportu především úspěchy Věry Čáslavské, její slavnou svatbou s běžcem Josefem Odložilem a odvážným vzdorem proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy.

O olympionicích však tento příběh není. Je to o mladíkovi z Havířova, který se jednou při čtení novin v roce 1967 rozhodl, že vyrazí s trojicí dalších nadšenců z Československa na dobrodružnou cestu na kole do Mexika.

Když dojel do Lipníku, málem neslezl z kola

A jak vypadala příprava na cestu cyklistů z Československa do Francie? „Nic moc. Když jsme dostali ty favoritky, tak jsem si řekl, že v rámci nějaké přípravy pojedu z Havířova do Lipníku k našim. To dělá tak osmdesát kilometrů. Přijel jsem do Lipníku a tam mě mamka musela pomalu sundávat z kola, jak mě to zničilo,“ směje se šéf čtyřčlenné výpravy.

Když prý psychiatr a sexuolog František uviděl poprvé přehazovačku na svém kole, ptal se, k čemu to je. „Já jsem aspoň tehdy chodil po horách, ale oni absolutně žádný sport neprovozovali. Ale lákalo je to dobrodružství dlouhé cesty za oceán a dostat se na olympiádu. Do kapitalistické ciziny. Navíc nám nahrávala šedesátá léta a rok 1968, vše bylo tehdy uvolněné,“ říká Slavomír Kácal.

Hutníci z Žofinky se jim posmívali, jazyky uměli jen Jirka s Frantou

Spolupracovníci na Žofince mu však před odjezdem dávali pořádně jeho opovážlivost „sežrat“. O výpravě nesourodých dobrodruhů už totiž kdekdo v létě roku 1968 věděl.

„Spolupracovníci mi zdálky posměšně naznačovali, že šlapu na kole, ťukali si na čela. Zavolal si mě i dílenský výbor KSČ, jak si můžu dovolit jet tak mladý do Mexika, když jsou tam mnohem více zasloužilí soudruzi a ti nikam nejedou,“ vzpomíná.

Dlužno také dodat, že Pepík ani Slavomír neovládali žádný cizí jazyk. Slavomír uměl tehdy prý jen německy poprosit o vodu slovy „Bitte, wasser“ a pozdravit. Naštěstí zbývající dvojice, Franta a Jirka, tedy „inteligence výpravy“, jak celé cesty říká, uměla dobře francouzsky a německy.

Nic však tyto čtyři poutníky do Mexika neodradilo. Vzal si tři měsíce neplaceného volna a vyrazili.

S sebou si směli vzít jen každý sto dolarů

Čtyři účastníci výpravy do Mexika si předem koupili letenky z Paříže do Mexico City a mohli si vyměnit každý sto dolarů - každého to přišlo na tři tisíce šest set korun československých. Ty půjčil Slavomíru Kácalovi příbuzný kolegy Pepy z Žofínské huti, který byl evangelickým knězem.

Slavomír Kácal chtěl také nechat na dobu výpravy nějaké peníze manželce. Proto se rozhodl požádat o půjčku ve výši pěti tisíc korun v tehdejší spořitelně. Kolega Pepík se mu rozhodl na půjčku ručit. Přitom třeba vlastní bratr Slavomíra Kácala ručit odmítl. Co když se z Mexika nevrátí?

To však platilo i pro Slavomírova spolupracovníka Pepíka. Úřednice v socialistické bance se kolegy Pepíka při vyřizování ručení na půjčku zeptala: „A víte, pane, že když se pan Kácal z toho Mexika nevrátí, budete tu půjčku muset splácet za něj?“ Dobromyslný kolega prý tehdy střelhbitě opáčil: „Jak já? Já do toho Mexika jedu s ním!“

A bylo málem po půjčce. Dokud opět nezasáhla členka rodiny z Havířova, která Slavomíru Kácalovi a jeho ženě sehnala bleskurychle byt v Havířově. Ta jako ředitelka základní školy učila dceru ředitelky oné pobočky státní spořitelny. A půjčka byla doma.

Peníze načerno ukryli před celníky ve skrýších

Přišel očekávaný Den D, tedy 2. srpna 1968.Všichni čtyři účastníci cyklistické výpravy do Mexika se sjeli z různých stran vlakem k místu startu expedice, do jihomoravského Mikulova. S Československem se loučili ve vinném sklepě vinařství Turold.

Poslední noc spali na půdě babičky manželky Slavomíra Kácala, která žila a pocházela z Mikulova. Už tam v seně na půdě ztratil Slavomír své polobotky, potom chodil dlouho jen v cyklistických tretrách z módního domu Ostravica.

Každý z účastníků měl v různých svých úkrytech v zavazadlech schované ještě další peníze navíc mimo státem určený a povolený limit jednoho sta dolarů. „Ty jsme si chtěli nechat až do té Ameriky. A legálně bylo možno mít s sebou myslím tři stovky na jednu osobu, které bylo třeba zapsat do celního prohlášení. A my jsme si každý načerno vezli ještě asi patnáct set korun. A ty prachy jsme si každý někam nacpali, třeba do spacího pytle,“ popisuje dobrodruh.

Hned v první rakouské vesnici peníze ztratil v lesíku

Jakmile čtyři cyklisté projeli hraniční česko-rakouskou kontrolou, vjeli hned v první pohraniční rakouské vesnici Drasenhofen do lesíka.

„A teď jsme z těch svých skrýší začali vytahovat ty prachy. Já jsem ty peníze měl v knížce česko-španělské konverzace, kterou jsem si půjčil v havířovské knihovně. A nějak jsem tam zazmatkoval. Měl jsem v ní tři stovky, byl tam i takový deníček s propiskou. V tom lese byla vysoká tráva a já jsem v ní to všechno s těmi třemi stovkami nějak nechal,“ vzpomíná dobrodruh.

Jaké bylo však o několik měsíců později jeho překvapení, když mu už nějaký čas po návratu z Mexika zazvonili v bytě doma policajti. „Dobrý den, byl někdo od Vás nedávno v zahraničí?“ ptali se.

Slavomír opověděl, že on. A havířovští policisté podávali překvapenému Slavomíru Kácalovi ten deníček s třemi stovkami. „V tom lese to nějaký poctivý rakouský dobrák našel a odevzdal. V té konverzaci bylo razítko Městské lidové knihovny Havířov a přes ministerstvo zahraničních věcí v Rakousku zjistili, kdo má tu knihu půjčenou. A poslali ji sem i s těmi ztracenými penězi. Promočenými a flekatými,“ směje se.

Strava po cestě? Hrachovka v kostce a čtvrtina tabulky čokolády

Dobrodruhové vyrazili na dlouhou cestu Rakouskem do Paříže. Šlapali do pedálů a šlapali. Projeli se Vídní a pokračovali podél rakouských Alp do Lince. Tam už vážil Slavomír Kácal o sedm kilogramů méně než na startu v Mikulově.

Přesto jako zdatný turista znalý tatranských velehor naplánoval trasy i alpskými kopci, kde všichni účastníci mexické „expedice“ museli třeba půl dne šlapat vedle kola do kopce, aby poté i dvě hodiny jeli pořád z kopce. „Myslel jsem někdy, že mě chlapi zabijou,“ usmívá se potměšile.

„Měli jsme na kole každý ruksak s osobními věcmi, na tom spací pytel. Stan jsme na kole vezli, a každý jsme měli nacpané boční kapsy favoritů. Taky jsme jedli jen takovou nenáročnou stravu. Náš oběd byl třeba, jestli si pamatujete, taková ta hrachová polévka, která vypadala jen jako slisovaná hranatá kostka. A my jsme se vždy někde zastavili, uvařili tu hrachovou polévku, snědli ji s krajícem chleba, a jelo se dál,“ líčí.

Nebo si čtyři dobrodruzi rozlomili tabulku čokolády na čtyři díly a to bylo jejich jídlo mezi jednotlivými úseky cyklistické pouti. „Občas jsem si po cestě říkal, že tu celou cestu asi nedám. Vážil jsem tehdy devětašedesát kilo, dnes mám osmdesát. Bylo to fakt náročné,“ popisuje Slavomír Kácal.