Nejnovější zprávy: Denní přírůstek nakažených v kraji klesl, nastal čas pro rozvolnění? ​Obchodníci nefňukají a tvrdě makají. Na Ostravsku to jinak nejde

Společnost

Na beskydskou samotu covid netrefí, místní horal tady nepotká živáčka

​Jsou lidé, kteří se v této době nouzového stavu mohou ukrýt s dostatečnými zásobami jídla do své chaty někde na samotě nebo v horách.

Miroslav Surovec s jedním ze svých milovaných koní. Foto: Jakub Foldyna, Paměť národa

Svérázný horal Miroslav Surovec si tento „úkryt“ před civilizací vybral už před desetiletími, když se nadobro přestěhoval z města na hory. A nechce za žádnou cenu zpět „dolů“, přestože letos v červnu oslavil šestaosmdesáté narozeniny. Jeho žena přitom dál žije ve městě a marně jej k návratu přesvědčuje.

Miroslav Surovec byl vždy zdravý jako řípa. K doktorovi, jak říká, si jen jezdil pro potvrzení, že je zdravý. Na horách na samotě nad beskydskou Morávkou ho navíc drželi až do letošního jara jeho největší kamarádi - koně. Po letošní zimě, kdy už se prý nadobro ujistil, že starost o ně je nad jeho síly, je však přenechal zpět hospodáři, od kterého koně před lety koupil.

Byla to pro něj velká rána. A vzápětí přišla další, pro lidstvo horší. Koronavirus.

Moc lidí na samotě nepotká. S rouškou či bez ní

Miroslav Surovec se od jara toto těžké období snaží zvládat ve smyslu trochu drsného hesla, které si občas říká: „Každá současná situace je dobrá. Protože každá další může být ještě horší.“

Ač ho v poslední době zlobí nohy, má v koronavirové době jako horal ve své dřevěné chalupě s polem a zahradou proti většině obyvatel měst a větších sídel výhodu. Bydlí na samotě. A tak teď nepotkává moc lidí bez roušky ani s ní. Jen terénní pracovníci obce Morávka mu denně přiváží oběd.

„Nejvíc si cením toho, že mi oběd přivezou až domů. To je pro mne to nejcennější. Na rozdíl od jarní první vlny totiž teď zůstala zatím mateřská školka otevřená a jede tedy pořád i školní kuchyň. A ani nevaří špatně,“ říká s úsměvem pod svými „krakonošskými“ fousy horal z Beskyd.

Když jede „dolů“ do obchodu, dělá vše pro to, aby virus nepotkal

Má z koronaviru strach? „Tady jsem na samotě, kde široko daleko nikdo není. Tak nenosím roušku, jen když někdo přijede, tak si ji nasadím. Ale dobře vím, že stát se může ledacos. Třeba když si jedu jednou za čas dolů do Morávky něco koupit do obchodu, tak si roušku nasadím a snažím se dělat všechno, abych nepřišel někde s případným virem do kontaktu. Ale kde všude číhá ten vir, stejně nevíme,“ pokrčí rameny horal.

Dříve vždy ráno vstával se stále reprízovaným seriálem M.A.S.H., než mu ho televize posunula na dobu, kdy už dávno běhá po své zahradě. Dnes už je Miroslav Surovec je hned zrána „v obraze“, ráno poslouchá zprávy.

Ženě je smutno, pořád jsou ale horší věci

Také jeho žena ve městě má v těchto dnech při „relacích“, jak pan Surovec říká pravidelným každodenním odpoledním telefonátům s ní, trochu pesimistickou náladu.

„Je jí smutno. Říkám jí, pořád jsou ještě horší věci. Někoho vyplaví voda, na někoho padají bomby. My si tady pořád žijeme jako prasata v žitě. A že nosíme roušky? No tak to musíme nějakou dobu vydržet. Ta opatření nezaberou ze dnes na den. Ale já vím, mně se to tady na samotě mluví. Pro mě je všechno mnohem snazší než pro lidi dole. Nemusím chodit do práce, nemusím se starat o malé děti, oběd mi přivezou, něco málo si koupím, abych měl něco na večeře a na neděli. A tak se mi to lépe říká,“ připouští horal.

Jeho sedmasedmdesátiletá žena s ním opět strávila na jeho chalupě v horách celé léto. „Přestože už to pro ni tady není tak snadné jako dříve, vždy mi pomůže. Kdysi se však zvládala starat o zahradu, to byl její koníček. Každý se divil, jak to tu mám krásné,“ říká horal, kterého pravidelně někdo z rodiny jednou týdně navštíví.

Nemám své koníčky. Byli můj život a teď jsem bez nich

Přestože je Miroslav Surovec věčný optimista a veselý člověk, bylo jeho letošní léto na samotě, která v mapách už delší dobu nese horalovo jméno, o poznání smutnější.

„Možná v tom smyslu nejhorší. Už tu nemám své koníčky. Byli můj život a teď jsem bez nich. Ještě přes léto bych se o ně mohl starat, vždy jsem je vypustil na stráň, byli poslušní a moc práce s nimi nebylo. Jenomže na zimu už jsem s těmi nohami nemohl, muselo se vždy vylézt nad stáj po žebřu pro seno. A to už bych asi další zimu nezvládal. Žena už mi to říkala dlouho, ať se podívám do občanky, kdy jsem se narodil. No a letos po zimě už jsem ji poslechl,“ říká horal.

Koníky mu však nahradili psi a kočky, v létě kolem něj na samotě lítalo už osm těchto domácích tvorů. Vlastně právě díky koronaviru.

„Chtěl jsem kočku na jaře v březnu nechat vykastrovat, ale odložili jsme to kvůli nouzovému stavu, když se všechno zavřelo. No a vzápětí jsem zjistil, že je březí. Tak jsme ještě nechali kočičky narodit, přestože ta zvířata jsou na stravu nákladnější třikrát více než já. Ale jsou to skvělí společníci,“ usmívá se horal.

Potěšilo ho vzkříšení Bebka, horal už se chystá na zimu

Horala nedávno třeba potěšilo otevření staré beskydské krčmy U Bebka po asi třiceti letech. „Noví majitelé ji otevřeli už loni, letos v koronavirové pauze ji pronajali šikovným nájemcům. Dali to pěkně do pořádku, ale v takové hospodě v horách je vždy nejisté, jestli někdo třeba v nevlídný den přijde. Ale byl jsem tam už několikrát na kafe. Zrovna v úterý jsem jel vozem kolem nakoupit, tak jsem se tam zastavil. Ale mají tam už zavřeno kvůli novému zákazu provozu restaurací v druhé vlně,“ říká Miroslav Surovec.

V posledních dnech, kdy už na samotě u Surovce lehl na jeho hospodářství první sníh, se horal už chystá na zimu.

„Jsem už pomalý, tak mi domácí denní práce zaberou třeba celý den. Nikam ale nespěchám. Dám nažrat svému velkému pejskovi, který je pořád venku, ale na zimu ho dávám do kuchyně. Připravím si přes den pomalu dřevo na topení, protože tady jsou noci chladné. Tak si nadělám třísky, dřeva mi moji chlapi naštípali, mám přístřešek plný nasekaného dřeva, je ho tam asi deset kubíků,“ ukazuje horal.

Každá katastrofa jednoho dne skončí. A lidé jsou pak odolnější

Když se Miroslava Surovce zeptáte, zda něco podobného jako je letošní útok koronaviru na světovou populaci zažil, zavrtí hlavou.

„Samozřejmě, z historie a doslechu víme, že tu byl mor, španělská chřipka, ale naše generace nic takového nezažila. Někteří lidé tomu možná pořád nevěří a pořádají podobné demonstrace, jaká byla teď na Staroměstském náměstí. Tohle už ale moc nechápu. Když už taková nákaza je, tak by se proti ní mělo něco dělat, třeba dodržovat všechna ta opatření. Pokud nám mohou i zachránit život, tak to zase není nic strašného. Jsou přece na světě horší věci,“ míní horal.

A kdy tohle trápení s koronavirem skončí? To neví ani tento dobrý a moudrý horal.

„V minulosti byly různé podobné katastrofy. Samozřejmě, že nejhorší je vždy pomyšlení, že by měl na tuto nemoc odejít někdo blízký. Což se děje a to máme vyspělejší zdravotnictví a mnohem větší možnosti než kdysi. Ale říkám si, že tyto katastrofy také jednoho dne skončily. A příroda si umí zařídit, že ti, co je přečkají, jsou pak odolnější a více vydrží. Bude to tak určitě i tentokrát,“ říká beskydský samorost Miroslav Surovec.