Myslivecké Vánoce? Do lesa bez flinty a s nadílkou pro zvěř, říká František Chmelík

​Dlouholetý myslivec František Chmelík dodržuje zvyk, že na Štědrý den nejde žádný myslivec do lesa s puškou.

„Může tam jít jen s nekonečným množstvím dobrého futra, aby i ta zvěř měla pocit, že se v tom lidském mraveništi něco zvláštního děje. Já na svátky především zvěř krmím,“ říká František Chmelík, který je dnes předsedou mysliveckého sdružení v Bělé na Opavsku a má pronajatou honitbu v lesích na Vítkovsku kolem Kružberské přehrady, které obývá velké množství různé lesní dančí, srnčí i mufloní zvěře.

Jeleni vítají o Vánocích hajného se senem

Také František Chmelík se na počátku týdne zúčastnil lovu a v mražáku má rozporcované dančí maso, které v těchto dnech dělí mezi přátele a kamarády.

Už v dětství mu však jeho táta, než odešel do Ostravy a byl už několikátým hajným v rodu Chmelíků v Bílých Karpatech, zdůrazňoval, že myslivec není od toho, aby zvěř jen lovem reguloval. Ale aby se o ni především staral. Ostatně to podle něj dávno ukazují vánoční obrázky, na nichž jeleni vítají o Vánocích svého myslivce, který jim nese seno, kaštany a další krmivo.

„Myslivost je totiž jedna velká starost o tyto živé tvory. Myslivec má mít před zimou vždy na sto dní, kolik obvykle trvá zima, nastřádáno sena, žíru, kaštanů a všeho ostatního, co zvěři dodává kalorie, aby zimu přežila. Aby neohryzávala v zimě hladem mladé stromky,“ vysvětluje František Chmelík. A tak i on má už pár metráků kaštanů, které den před Vánoci a po svátcích rozváží po krmelcích. Kdyby bývá hluboký sníh, pomáhá mu krmivo rozvážet kamarád s pásovou čtyřkolkou.

Na Štědrý den musel domem vonět čerstvě uříznutý stromek

Nejkrásnější Vánoce zažil františek Chmelík stejně jako většina dospělých v dětství. „Nebyli jsme ale tehdy tak nároční, jako jsou dnešní děti. Naši ani neměli tolik prostředků a možností a tak jsme se uměli radovat pod stromečkem i z maličkostí,“ říká František Chmelík.

Co ale bylo zásadní a jeho otec to dodržoval každý rok do puntíku - o Vánocích musel být doma čerstvý voňavý stromek. „Pro ten jsme šli vždy na Štědrý den po poledni do lesa. Když jsme ho přinesli domů, tak jsme ho hned zdobili. A když jsme po večeři šli do místnosti, kde byly dárečky, tak se to v celém bytě tím stromkem rozvonělo,“ vzpomíná František Chmelík.

První saně a první lyže od Ježíška

Když dostal od Ježíška první saně, zdálo se mu prý, že se roztočí celý svět. „Co jsem se předtím nadělal dobrých skutků, abych si je zasloužil!,“ směje se. Vzpomíná i na první jasanové lyže.

„Byl u nás vynikající stolař a všeci kluci jsme jezdili na jeho jasanových lyžích. A kluci, co měli bohatšího tatu, tak měly na těch lyžích i kovové hrany, které se připevňovaly na ty jasanky takovýma malýma šroubkama. A když jsem měl hrany i já, tak byly Alpy proti našim kopcům hovno. Bylo deset večer a my při měsíčku sjížděli ty kopce, mokří jak boží svině. Do rána jsme kuckali, ráno jsme se omyli teplou vodou a už jsme zase mizeli na svahy v dáli, “ vzpomíná na dětství František Chmelík.

Rád jako malý chlapec pekl s maminkou cukroví a jeho mamka vyráběla i domácí čokoládu. „Víte, jaká to byla radost, když některá formička nevyšla a mohli jsme ji sníst? S tátou jsem zase zabíjel na Štědrý den kapry,“ vzpomíná dnes František Chmelík.

Na Štěpána není pána. Kdo má lepší slivovici?

„Dospělým“ myslivcem se František Chmelík stal už v deseti letech, když střelil prvního svého srnce. „Jako syn myslivce jsem tak myslivecky i dospěl. To se muselo. Když by se totiž strýček Gahurů v Krhově taty v mých deseti zeptal, jestli už mám jako myslivecký synek střeleného srnce a on by řekl ne, byl by znemožněný před celou veřejností,“ směje se František Chmelík.

Dnes musí před každým předvánočním honem či lovem jako předseda mysliveckého spolku zkontrolovat myslivce, jestli před honem nic alkoholického nepili. To ale v jeho dětství ještě neplatilo.

„V Pítíně bývaly hony dvakrát do roka, jeden z nich byl „štěpánský“, tedy na Štěpána. To byl hon s muzikou večer, s tombolou, byly tam i dorty. V Pitíně bylo na pětatřicet myslivců a platilo u nich heslo na Štěpána není pána. Takže ráno jsme šli, já jako devítiletý s tátou, a každý chlap měl u sebe ten půllitrový sodovčák s porcelánovým patentem plný svojí nejlepší slivovice,“ směje se.

Zajíc utíká, zajíc! A postřelil bratrance

A pak už bylo „Franto, vitaj, pojď dáme si po jedné, naleju ti, co jsem napálil“ a tata zase: „Pojď Lubošku, já ti dám okoštovat tu moji. Není sice nejlepší, ale dá se to pít,“ říkával jeho táta skromně, protože František Chmelík starší prý se nikdy nad nikoho nepovyšoval.

„Tak všichni okoštovali. Ale nikdy nebyl nikdo postřelený, nic takového se tam ani v historii nikdy nestalo,“ ujišťuje dlouholetý myslivec, který však později, už jako obyvatel Ostravy, zažil, když mu na honu postřelili jednoho z lovců.

Bylo to při jednom hlavním honu v Bělé před Vánoci, kterého se účastnil lovec, který měl vadu očí. Myslivci tehdy upozorňovali, že běží zajíc. A když křičeli „Zajíc utíká, zajíc!“, vyběhl prý ten muž z borovicového mlází a dvakrát po zajíci vypálil.

„Akorát si nevšiml, že metr a půl nad ním jde jeho bratranec. A postřelil ho. Na to se těžko vzpomíná, dnes jsem rád, že všechny nejdříve zkontroluji, že před honem nepili. I když po honu už to končí často dobrou pijatikou. Ale to už se nestřílí,“ usmívá se František Chmelík.

Na Vánoce má myslivec i zvěřinu

Říká, že myslivci by měli mít na vánočním jídelníčku kromě tradičního kapra i zvěřinu. „Vím, že rybáři nemají rádi ryby a někteří myslivci nemají rádi zvěřinu. Všichni mají ale rádi dorty a koláče,“ směje se.

Zvěřinu však už prý některé dnešní hospodyňky neumí připravit tak jako jejich babičky a prababičky. „Takový zajíc na smetaně se zdá být na přípravu jednoduchý, ale jen ty nejzkušenější hospodyně to opravdu umí. Bažantí polévka s domácími nudlemi, nakrájenými jatýrky a petrželkou je zase lepší než nejlepší polévka z domácí slepice. Však jsem si také z honu na bažanty bral vždy jen bažantí slepice,“ usmívá se gurmán a gastronom František Chmelík.

Plněné křepelky pro kardinála

Ví, o čem mluví. V gastronomických soutěžích František Chmelík jako vystudovaný kuchař, který pracoval mnoho let v kuchyních všelijakých ostravských hospod, vítězil často právě v úpravě zvěřiny. „Je zajímavé, že vepřové a kuře umí připravit kdekdo, ale zvěřinu málokdo,“ říká muž, který před časem připravoval například plněné křepelky pro vídeňského kardinála, když přijel na farnost odsloužit mši v kostele ve Velkých Hošticích.

„A měl přání, aby mu připravili tyto plněné křepelky. Hospodyňky z fary ve Velkých Hošticích ani nevěděly, jak taková křepelka vypadá. Tak jsem řekl, dejte to sem. Vždyť zvěřinu dělám celý život. Všichni se tehdy klepali, jak to dopadne, ale připravil jsem ty křepelky tak, že kardinál mi nabídl, ať mu jdu dělat do Vídně vrchního kuchaře,“ směje se František Chmelík.

Když ho zklamala tlačenka z obchodu, udělal si doma svoji

Z podobných specialit připravoval třeba i plněné sluky, které si však předtím musel sám i střelit. Nedávno si doma zase udělal i pořádnou domácí zabijačku a to poté, co se „božsky“ naštval, když si koupil kousek tlačenky, která se mu líbila za vitrínou obchodu.

„Říkám si, taková pěkná tlačenka. Pak jsem doma zjistil, že je nevychucená a že v ní jsou špatné druhy koření. Tak jsem si koupil metrák drobů, tedy játra, jazyky, srdíčka, zadní kolena, přední kolena, nožičky, prostě všechno, co potřebujete. A udělal jsem si sám přepychovou zabijačku, dal jsem pak všem ochutnat. Člověk si tím dokáže, že ještě pořád to dobré jídlo udělat umí,“ říká František Chmelík, který poznal právě na rodné jižní Moravě, jak se dělá správná tlačenka jen z masa.

K Vánocům hřibovici. Přijď už mami domů, táta nic jiného nejí

Jeho otec František musel mít v rodném Pitíně na Vánoce stejně jako ostatně i on dnes kapra. Ale také polévku ze sušených hřibů, zapraženou se zeleninou a domácími nudlemi. Ty hřiby s ním malý František chodil během roku do hlubokých lesů Bílých Karpat sbírat.

Nikdy nezapomene, jak ho jeho otec jednou zavedl na místo, kde bylo u starého dubu neuvěřitelné množství pravých hřibů. „Bylo to jako perský koberec ze samých hřibů, tolik hřibů jsem už nikdy pohromadě neviděl. Táta měl tehdy s sebou koš pro krávu s takovým popruhem a vysypal z něho, co jsme do té doby nasbírali. A naplnil ten koš až po vrch všemi těmi hřiby. Mě dal do rukou hřib, který měl po zvážení doma kilo a třicet deka. Tak jsme vpochodovali domů a chudák maminka to musel všechno čistit. A táta ještě večer sebral ten koš a šel pro ty hřiby, které v lese nechal,“ vzpomíná.

A František Chmelík dodává, že když byla jeho maminka v uherskohradišťské porodnici s tehdy právě narozeným bratrem Liborem, úpěnlivě ji prosil, ať už se vrátí domů. Jeho táta si totiž na dobu, co byla maminka v porodnici, navařil velký hrnec polévky hřibovice a celé dny prý nejedl nic jiného. A malý František to musel jíst taky.

Rád si zazpívá s lidmi z Buchlova. Letos ho překvapili

Čím jsou pro dlouholetého šéfa svinovské nádražky a velkého myslivce Vánoce? „Už jako malý chlapec jsem byl vychováván v duchu, že narodil se Kristus pán, veselme se. Měli jsme do kostela daleko, ale nikdy jsme tam na Štědrý den na půlnoční nechyběli. Dokonce jsem ve sboru na chóru zpíval koledy. A to zpívání mi zůstalo, rád si zazpívám jen tak s lidmi,“ říká František Chmelík.

Vždy o posledním víkendu před Vánocemi dělává velké vánoční rozloučení na své pstruží farmě v Bělé na Opavsku, kde si také i zazpívá. „Jezdí tam za mnou jedna rodina až z Buchlova, odkud jak všichni ví, větor věje. Všeci přijedou až z toho Buchlova vlakem, abychom si mohli i vypít. Vždycky to je velké přivítání, už dva roky tam ale nebyli, kvůli pandemii a já jsem byl navíc i marod,“ líčí myslivec.

Dančí závitky paní nadlesní podle Františka Chmelíka

Kdo by si chtěl připravit třeba na Vánoce nebo poslední dny v roce nějaký recept od kuchaře, šéfa nádražky ve Svinově a zkušeného myslivce Františka Chmelíka, máme tu i jeden recept:

Dančí závitky paní nadlesní (jídlo pro pět osob)

Vezmeme si 750 gramů kančí kýty, kterou rozkrojíme na pět stejných větších plátků. Každý z těch plátků jemně naklepeme, přidáme do každého špetku rozetřeného česneku, špetku soli, špetku pepře a špetku jalovce. Vezmeme pět plátků anglické slaniny ne silnější než dva milimetry a vždy jeden přidáme na každý plátek masa. Přidáme po tři kusy spařených sušených švestek nebo přidáme plátky mandlí, a to vše pak zatočíme a spojíme buď párátky, nebo svážeme nití. Jako španělské ptáčky.

Pro takto upravené maso si připravíme cibulový základ. Dáme osmažit na sádle sedm deska nakrájené anglické slaniny, do pánve přidáme jednu velkou nakrájenou cibuli a až je ta cibule do červena opečené, přidáme buď čerstvé hřiby, nebo čerstvé žampiony. Základ musí prostě vonět po hřibech. Základ ještě malinko posolíme, popepříme, přidáme trochu hořčice, aby později mase trochu zpikantnělo. Tak jedním dekagramem soli.

Všechno poté i se závitky dáme i s hříbky do jednoho kastrolka a dáme to pod pokličku a dusit a péci do trouby. Po půlhodině můžeme malinko maso přelít a otočit v kastrolku, znovu přikrýt a dalších deset až patnáct minut vše dodusíme do měkkosti, až je to prostě úplně měkoučké.

Pak závitky vyndáme ven a šťávu v kastrolku přihustíme, jíšku uděláme z jednoho a půl deka másla. Do této zahuštěné šťávy ještě vložíme očištěné závitky už třeba i bez párátek nebo niti a přikryté pokličkou to ještě necháme dodusit tak čtvrt hodinky.

K dančím závitkům podáváme třeba rýži buď se zeleninou, nebo šunkou. Můžeme podávat i čerstvé nové brambory nebo karlovarský nebo bramborové knedlíky. Můžeme k jídlu dát i trochu zeleného salátu se slaninou, nebo zeleninový salát nebo červenou řepu, aby to vzhledově nebo chuťově odpovídalo. K rýži lze podávat i lžíci brusinek a celé jídlo třeba posypat vlašskými či lískovými ořechy nebo spařenými nakrájenými mandlemi.

A dobrou chuť čtenářům přeje František Chmelík.