Sport
24/09/2021 Admin PATRIOT

Můj první zápas? Prohráli jsme 9:1, ale já dal svůj první gól, vzpomíná Milan Baroš

Jaké byly začátky Milana Baroše? Kdo vlastně rozhodl o tom, že spojí svůj život s Baníkem Ostrava?

Magazín PATRIOT coby mediální partner knihy Milan Baroš Opravdová legenda, která byla přesně před rokem pokřtěna a je o ni stále neutuchající zájem, představí některé z nejzajímavějších kapitol této publikace.

"Fotbal mě pohltil už v raném dětství. Dělali jsme s kamarády různé sporty, ale fotbal před barákem byl číslo jedna. Kopali jsme si pořád. Dokonce jsme hráli fotbal i v zimě na sněhu. Abychom mohli vůbec hrát, uvázali jsme na špagát nárazník ze starého auta a odhrnovali jsme sníh ze hřiště. A bylo jedno, jestli u někoho na zahradě nebo někde na louce. A když nebyli kamarádi po ruce, přicházeli s kopáním na řadu i babi s dědou. Kolikrát si za mnou přijeli zakopat i z práce o polední pauze. Kopání mě s nimi tak bavilo, že jsem je někdy mým neustálým přemlouváním ani na druhou část směny už nepustil. Kopal jsem pochopitelně i s otcem, se kterým jsem v pozdějším věku stloukl v garáži svou první branku ze dřeva. Do fotbalu byla u nás prostě zapojena celá rodina," vzpomíná v knize Milan Baroš.

Nejen, že ve Viganticích Bary vyrůstal, chodil do školky, do školy, ale i jeho první fotbalové kroky začaly v pěti letech v místním klubu TJ Modrá hvězda Vigantice.

"Trenér mi v týdnu na tréninku řekl, že v sobotu poprvé nastoupím v ostrém zápase. Otec mě na něj vezl autem a já jsem vůbec nevěděl, co od prvního zápasu na velkém hřišti čekat. Hrálo se na škváře v Zašové. Prohráli jsme sice 19:1, ale já jsem dal svůj vůbec první gól v kariéře. Když jsme přijeli domů, děda hned vyběhl z domu a gratuloval mi. Byl jsem maximálně nadšený a tento okamžik spojený s dědovou upřímnou radostí z mého prvního gólu mi dodnes zůstal v srdci."

Netrvalo to dlouho a cesty Baryho a Baníku se protnuly. Ostravští žáci přijeli v létě roku 1992 odehrát přátelské utkání do Rožnova pod Radhoštěm proti místnímu celku. Rožnov tehdy dostal slušný výprask a vstřelil jediný gól, jehož autorem byl právě Milan. Nejen samotný gól, ale celkový Milanův výkon zaujal trenéra žáků Baníku Václava Štverku, který o něj projevil zájem. Vše už dále řešil Milanův otec jakožto jeho zákonný zástupce.

Foto: Tanasis

Milan Baroš starší: "Pan Štverka za mnou po utkání přišel a řekl mi, že se mu Milanův styl hry líbí, a zeptal se mě, jestli bych ho nedovezl do Ostravy na trénink. Bez jakéhokoli váhání jsem souhlasil. Týden jsem ho vozil a po neoficiální týdenní zkoušce se podepsalo půlroční hostování do konce roku s tím, že si v zimě sedneme a dohodneme se, co dál, jestli bude mít Baník o Milana zájem nebo ne. Tady musím podotknout, že to měl Milan o to složitější, že hrál celý půlrok s o rok staršími spoluhráči."

Václav Štverka: "Milan mě zaujal na první pohled. Byl rychlý a velmi běhavý. Jeho zarputilost dát po celou dobu zápasu gól mě nadchla. Na hřišti šlo okamžitě poznat, že je do fotbalu zapálený. Navíc se nebál zkusit jít jeden na jednoho, a i když byli jeho protihráči starší a silnější, do všech soubojů chodil naplno. Stál jsem u lajny a kousek ode mě stál nějaký pán. Hned po konci zápasu jsem přišel k němu a zeptal se ho, jestli nezná toho šikovného mladíka. Odpověděl mi: „Znám. Proč se ptáte?“ Načež jsem odpověděl: „Protože se mi líbí a chtěl bych ho do Baníku.“ Začala klasická fotbalová debata, až z toho vyplynulo, že je to jeho otec. Slovo dalo slovo a musím říct, že Milanův otec byl velmi přístupný k přestupu do Baníku. Cítil, že když má Baník zájem, tak je šance, že se jeho syn může posunout fotbalově výš. I když to v té době nevypadalo, že se z něj může stát tak skvělý fotbalista. Ale určitě v něm něco bylo."

Zkouška Baryho v Baníku začala nadějně. Už po pár trénincích za mnou přišel tehdejší trenérský kolega František Valošek: „Vašku, Milan vypadá šikovně. Nebojí se hrát a k fotbalu má výborný přístup. Z něho by v budoucnu něco mohlo být.“

Začátky ale jako každý nováček v týmu neměl jednoduché. Milan přišel do zaběhnutého kolektivu, který držel spolu. Navíc pocházel z vesnice, což všichni jeho spoluhráči věděli. S týmem kromě doby na hřišti netrávil žádný čas. Jeho otec ho dovezl na trénink, počkal na lavičce a po tréninku Milana odvezl zase domů. Tím se ze začátku nevyhnul několika vtípkům na jeho osobu. Do kolektivu se hlavně vzhledem k tomu zapracovával pomalu. Ale jeho kamarádská povaha mu pomohla během pár týdnů mezi kluky zapadnout. Navíc jeho výkony na hřišti byly dobré a kluci poznali, že nebude zdaleka jen do počtu, ale naopak vedle něj můžou vyrůst.

Onen vysněný přestup do Baníku Ostrava si Bary a celá jeho rodina museli prostě vydřít. A vyplatilo se – 21. března 1994 se stal dvanáctiletý Milan Baroš oficiálně hráčem Baníku Ostrava. Aby si tento den zapamatoval a vážil si toho, že je již součástí slavného slezského klubu, dostal na památku vzpomínkovou vlaječku, kterou má dodnes schovanou.

Milan Baroš starší: "Dle dohody přijeli v zimě do Vigantic zástupci Baníku v čele s mládežnickým trenérem panem Nesrstou. Já jsem měl jasnou představu o dalším působení Milana v Baníku. Chtěl jsem hostování ještě o půl roku prodloužit, aby se jednalo o kompletní rok. Důvodů bylo z mé strany více. Třeba aby se víc sžil s kolektivem, poznal, jak to v Baníku funguje, a jestli se opravdu fotbalově chytí. Když jsem tyto požadavky zástupcům Baníku řekl, dodnes si vzpomínám, jak mi pan Nesrsta jasně a nekompromisně sdělil, že pokud se hned nepodepíše přestup, ať si ho nechám ve Viganticích. Nasucho jsem polknul a vzal si pět minut na rozmyšlenou. Přece jenom je přestup, i vzhledem k ježdění do Ostravy a zpět, daleko závaznější než půlroční hostování. Šel jsem ven, zapálil si cigaretu a uvědomil jsem si, že vlastně nemám nad čím přemýšlet. Se zástupci Baníku jsme si plácli a zpětně vím, že šlo jednoznačně o nejlepší možné řešení."

Vše má však svůj vývoj a je potřeba jít krůček po krůčku. Už toho, že součástí jeho „angažmá“ byla čestná funkce podavače míčů při mistrovských zápasech na Bazalech, si Bary považoval.

"Jako na každý mládežnický ročník přišla šance podávat míče na zápasy A-týmu i na ten náš. Vidět zblízka hrát Radka Slončíka a spol., to byla motivace jako hrom. Možnosti být ligovému fotbalu vizuálně tak blízko jsem si nesmírně vážil a byl jsem odhodlaný udělat vše pro to, abych na tom hřišti mohl jednou hrát i já.

Jednou nás dokonce starší hráči po vítězném zápase pochválili. Baník potřeboval utkání otočit a my jsme míče podávali, jak nejrychleji to šlo, aby nedocházelo k jakýmkoli prodlevám. Samozřejmě když byl výsledek příznivý, v zájmu Baníku jsme s podáváním nikam nespěchali, což hostující hráče kolikrát celkem slušně naštvalo," usmívá se Milan Baroš.

Pokud jste již dříve četli jednu z knih o Milanu Barošovi, věřte, že tahle s podtitulem Opravdová legenda je prostě výjimečná. Společně s autory – Jiřím Vojkovským a svým dlouholetým kamarádem Jiřím Holišem – ji dal Milan Baroš dohromady a od počátku stál u celého projektu, který neobsahuje „jen“ jeho publikaci.

Zleva: Jiří Holiš, Milan Baroš a Jiří Vojkovský. Foto: Tanasis

Fanouškům Milana Baroše je kromě úžasné knihy také k dispozici i luxusní box, jehož obsahem je samozřejmě podepsaná kniha a Milanův dres Baníku Ostrava s osobním věnováním dle přání kupujícího. Cena tohoto jedinečného deluxe boxu je shodná s rokem, ve kterém byl Baník založen a koupit si jej můžete pouze na webu www.milanbaros.cz.

Ostravský Maradona, jak mu při jeho začátcích v Liverpoolu přezdívali, sám říká, říká: „Tato kniha je nejosobnější a zároveň jedinou zpovědí, ve které je shrnut celý můj fotbalový i osobní život. Popisuji v ní nejen raketový start v Ostravě, realitu zahraničních angažmá až po návrat domů, ale také období, kdy jsem ztratil ke hraní fotbalu veškerou motivaci, což se projevilo i v mém soukromém životě. Dočtete se, jak mi úspěchy a sláva naprosto změnily život. Přes to všechno jsem se snažil na hřišti vždy makat naplno a svou zapáleností do hry budil u soupeřů a fanoušků emoce…“

Sdílejte článek