Nejnovější zprávy: ​Házenkářská extraliga je plná trenérských změn, Karvinou povede Brůna Tři malé kluky zabil granát z první světové války. Událost připomíná obnovený pomník

PŘÍBĚHY STARÉ OSTRAVY

Most z Přívozu do Petřkovic a příběhy nezvedených opilců

​Tato ostravská historka se stala někdy kolem roku 1900. Hlavní roli v ní hraje most přes řeku Odru.

Most přes řeku Odru. Foto: Archiv

Odra, jak známo byla hraniční řekou mezi Rakouskou monarchií a Pruskem. Z Přívozu do Petřkovic za řekou se chodilo a dodnes chodí po mostě. Na pruské straně platily pruské zákony. Velmi přísné k alkoholikům.

Když tam byl někdo prohlášen za kořalečníka, měl to velmi těžké. Pruský hospodský, pod trestem, mu nesměl nabídnout alkohol. „Prajzáci“ notorici si však uměli poradit, chodili se opíjet přes most na rakouskou stranu. Jenže když se vraceli domů do Petřkovic a na mostě je nachytal pruský četník, měli smůlu, strčil je do chládku.

Lyčku s Robenkem, dva kamarády z Petřkovic, nerozlučně spojila právě záliba v konzumaci kořalky. Byli kořalečníci. Výpravy za chlastem do ostravského Přívozu byly na denním pořádku. I stalo se, že Robenka jednou po pijatice rozčílilo, když viděl, jak se blíží pruský policajt, že přelezl zábradlí mostu a skočil do Odry.

Jeho mrtvolu se nikdy nikomu nepodařilo najít. Lyčka osiřel. Vedl však silácké řeči, že kdyby on se měl utopit, tak to udělá tak, aby ho rybáři našli, protože on chce být pochovaný v zemi, ne aby ho sežraly ryby, jako jeho kamaráda Robenka.

Peníze za ukradenou kozu propil a přepadla ho „smutná“ opice

Moravsko-ostravské výroční trhy byly hojně navštěvované domkaři z Petřkovic. Z Pruska. Jednou si na nich jeden, bylo to těsně po Robenkově utonutí, koupil kozu a vedl ji domů do Petřkovic na dlouhém provazu.

Lyčka si ho všiml a dostal na kozu zálusk. V noci ji sousedovi i s provazem ukradl a prodal ji v sousední Pruské Lhotce. Provaz si ponechal a peníze propil v Přívoze. Když se pak pozdě večer vracel z rakouské strany opilý domů, na dvoře místního pekaře z hromady dříví si vybral největší poleno. To proto, že ho přepadla „smutná opice“, rozhodl se, že umře. Jako jeho kamarád Robenek.

Chtěl se také utopit a poleno bude jako bójka signalizovat, kde mají hledat jeho tělo. Na mostě si přivázal provaz kolem pasu a druhý konec omotal kolem polena, přelezl zábradlí, rozžehnal se se světem a skočil do Odry. Co se však nestalo. Poleno se zaseklo o zábradlí mostu a nešťastný Lyčka zůstal viset těsně nad vodou. Okamžitě vystřízlivěl a křečovitě se držel provazu, aby se nepřevážil hlavou dolů, do vody. Začal volat o pomoc.

Když šli pruští dělníci na šichtu, zaslechli srdcervoucí zvuky

Byla hluboká půlnoc a vůkol pusto prázdno. Nikdo ho neslyšel. Jen voda hučela. Teprve až ráno šli pruští dělníci na šichtu do některých z ostravských továren, zaslechli srdcervoucí zvuky, které se ozývaly zpod mostu, uviděli tam nad vodou na provaze viset chlapa.

Vytáhli ho a nešťastného sebevraha zachránili. U toho se však namanul službu konající pruský celník na obchůzce, který poznal Lyčku. Dal ho hned zatknout, protože se o něm vědělo, že ukradl kozu.

„Unavil“ se tak, že na cestě zůstal v mrazu na cestě ležeti

V ostravském týdeníku Radhošť byl v dubnu 1895 otištěn článek s názvem Samaritán. Bylo to v březnu po vítkovické hutní výplatě. S obnosem šestatřiceti zlatých kráčel k Brušperku kovář Robert Špaček. A jak to už bývá a jindy se také stává, jest doba výplat pro mnohého osudnou. Špaček se „unavil“ tou měrou, že na cestě k Bělé zůstal v mrazu na cestě ležeti.

A kdyby nebylo samaritánských beder jeho krajana Mořice Michálka, byla by to bývala poslední Špačkova cesta do Brušperka. Zachranitel objevil se mu však v osobě Michálkově, zámečníku z Vítkovické strojírny, který vzal poloztuhlého Špačka na gajdy (záda) a smýčil do nejbližší hospody novobilské, kde vzkříšen byv po delší chvíli mohl nastoupiti cestu k Brušperku.

Roztrušoval, že mu jeho „zachranitel“ ukradl výplatu

„Únava“ Špačkova měla ale zlé následky. Cestou přišel o celou vý­platu. Neměl nic prospěšnějšího, než po Brušperku a Vítkovicích roztrušovati utrhačné zprávy, že jeho zachranitel „vzal" jemu výplatu.

Věc přišla k čet­nictvu a Mořic Michálek obdržel obsílku k soudu, aby se ospravedlnil z nařknutého zločinu krádeže. Šťastnou náhodou měl ale Michálek svědka o své nevině. Ženu totiž, která pomáhala zdvíhati ztuhlého Špačka na záda a která jej až do té novobilské hospody provázela, takže bylo naprosto vyloučeno, že by Michálek výplatu Špačkovu byl ukradl.

Trestní řízení proti Michálkovi bylo zastaveno, za to zůstal Robert Špaček před c. k. okresním soudem v Moravské Ostravě dne 24. března t. r., aby se nyní on ospravedlnil z obžaloby podané na něj od Mořice Michálka pro přestupek proti cti spáchaný tím, že křivě vinil Michálka ze zločinu krádeže.

Řízení průvodní dokázalo v plném obsahu obžalobu a byl proto Robert Špaček odsouzen ke třídennímu vězení zostřenému jedním půstem a k náhradě útrat. Trest přijal a slíbil nastoupiti. Samaritán Michálek ovšem si asi rozváží, než aby opět po druhé zdvíhal „vděčného" Špačka.

Jak vidno, soudy v Rakousko-uherské monarchii dovedly pracovat rychle...