Mladá ostravská hospoda, která má duši. Jakube, jak ti bude, až ti roků přibude

Vzpomínáte na Zrzavou Mary, o které jsme psali v minulém čísle Magazínu PATRIOT? To na člověka dýchl kus historie. Dneska trochu omládneme a zajdeme na jedno do zařízení, které je tu zatím pár let, ale od začátku jede přesně v tom duchu, o jakém Štamgast je.

Osud a deadline mě tentokrát zaváli do na svůj věk poměrně známé hospody U Jakuba. Tuhle nenápadnou hospůdku najdete hned vedle Kuřího rynku a slova „nenápadná“ i „hospoda“ jsou tady hřebík trefený na hlavičku. Pro svůj orosený kousek si totiž hezky sejdete po schodech dolů a v momentě, kdy vejdete dovnitř, máte jasno. Tohle není restaurace, ani bar. Tohle je pivnice každým coulem. Dřevěné obložení, kamenné bloky, téměř vše původní. S pohostinstvím se tady totiž nezačíná úplně od nuly – navazuje se na dlouholetý provoz hospody, nebo posléze „meníčkárny“. Každopádně, opět se nebavíme jen o vizuální stránce věci, je to jedno s druhým.

Nevím, jestli jsem ujetý jen já, nebo to tak máte taky, ale to, jak daný podnik voní, mi prostě dělá půlku zážitku. Nemyslím tím, že hospoda má smrdět po cigárkách. Mám na mysli takové to pivní / dřevité ovzduší, které někteří milují, a některým je ukradené, takže vlastně nikdy neurazí. Aspoň myslím. Taková win-win atmosféra. Got it? Atmosféra? No dobře. Vevnitř na vás čeká fakt jednoduchý prostor – jedna místnost, jeden výčep, několik stolů, které už nevoní novotou. Jednoduché a funkční. A pokud nepřijdete včas, ty stoly jsou plně obsazené, což si tahle hospoda rozhodně zaslouží. Navíc, je super být toho včelího úlu součástí. A že tady obvykle všichni pěkně pilní jsou.

Tak jo, Štamgast má být o místech, která mají duši. Proč tak mladá hospoda? A to je přesně ono. Kolik nových podniků dnes jde cestou typické hospody? Bez okázalého baru, hudby a fancy drinků? Správně. Jakub touhle cestou jde. Je to odvážné, ale když to uděláte pořádně, lidi to dokážou ocenit, což mi dává o něco větší důvěru v dnešní dobu. Ne vždy je ten desetiletími ošlehaný provoz potřeba.

Půjdeme na to! Pivečko je tady sázka na jistotu – poctivě načepovaná Plzeň. A když říkám poctivě, myslím tím poctivě. Hospoda má od Plzně Hvězdu sládků za každý rok své existence, a kvalitou piva šlape na paty konkurenčním podnikům v okolí, které navíc mají výhodu tanku. Pěna tak krémová, že by se za ni nestyděl ani flat white toho týpka s knírem a mulletem, v obtáhlem dresu a cyklo přilbě. A hned po ní vás hitne to osvěžující tekuté zlato. Neskutečná věc.

Foto: Jan Krupica

Najde se i pár míchaček, a panáčky jsou taky klasika – dominuje tady zelená, dát si můžete i rumík nebo tři druhy pálenky. Tu mají od Žufánka, což mě hladí po duši, protože Marťas pálenku fakt umí a hospoda, která vám nabídne jeho věc namísto Jelena, si automaticky získává moje srdce. Ještě k té zelené – už jste ji někdy pili s kapkou limetky? Úplně nový obzor, a tady nám ho ukázali. Když jsme tuhle objednávku pak s přáteli zkusili v nejmenovaném podniku nedaleko odsud, chvíli jsem měl pocit, že nás chytnou za flígr a prohodí oknem. Tady jsou aspoň okna vysoko, a tam nikdo člověkem nedohodí.

Pít na prázdné bříško vás tu samozřejmě nenechají. V nabídce jsou pivní klasiky, jako nakládaný hermelín, utopenec nebo tlačenka. Kdo má větší hlad, zaujme ho pečené koleno. Trochu se stydím, že jsem ho ještě neměl. Ale všichni mi o něm básnili tak, jako jsem tady básnil já o pivečku. Takže tomu dávám nějakou váhu. Jo a jednou jsem tady měl valašskou kyselicu, a vzpomínám na ni doteď. Takže kuchyň má moji plnou důvěru.

Foto: Jan Krupica

Co atmoška, mám vůbec popisovat hospodskou atmosféru? Je tu rušno. Pro někoho je to moc, já myslím, že je to akorát. V pozadí jede velká televize, kde mrknete na fotbal, hokej, prostě to, co zrovna má běžet. Jednou jsme koukali na snooker. Takové to, jak tomu nikdo nerozumí, ale zažraní jsou do toho všichni. Když hrály Vítky play off s Hradcem, zašli jsme s kamarádem po práci mrknout. Byl z toho teda nejdelší zápas v historii play off a posunutá zavíračka. Vyhráli jsme. Jen ten druhý den v práci byl předem prohraný boj. Představte si ale atmosféru vypjatého utkání v tak malém prostoru plném stejně napjatých lidí. Velká paráda. A do toho se o vás celou dobu starají jako o vlastního. Dochází pivko? Hned jsou u vás. A přitom tak nenuceně. Takový krásný kompromis mezi tím, kdy po vypitém pivku půl hoďky sušíte a tím, jak vám frajer naservíruje nový kus ve chvíli, co se napijete toho prvního. Tady jste prostě jako doma. Spíš líp, tam s tím pivíčkem tolik ochoty nebývá, co si budem…

Tak co, může tak mladá hospoda mít duši? Pokud je to opravdu hospoda, tak rozhodně. Jedna věc jsou podniky v hospodském stylu, které dneska praktikují velké pivovary prostřednictvím svých franšíz, druhá věc je něco, co si otevře hospodský nadšenec, který do toho vloží kus sebe. A ve finále je to hrozně znát. Žádný předpisový postup a něco, co se uplatňuje napříč republikou tak, aby to vygenerovalo ranec. Mluvím tady o podniku, dělaném lidmi pro lidi.

Tak zase příště!