Mistryně sportu Ukrajiny teď v Ostravě trénuje jinak. Denně nachodí i 12 kilometrů jako pošťačka

​Na Ukrajině byla Viktorie Ispravnikova uznávanou sportovkyní a trenérkou. Je mistryní sportu v akrobatickém tanci a vodním pólu, vítězkou celoukrajinských i mezinárodních soutěží a opakovanou držitelkou ocenění pro nejlepší trenérku roku. Trénovala tři až čtyři hodiny denně. Také v Česku, kam utekla před válkou, její každodenní práce vyžaduje vytrvalost: Viktorie pracuje jako pošťačka a denně nachodí více než 12 kilometrů. Říká, že tato práce je mnohem náročnější, než se na první pohled zdá.

„Když člověk sedí doma a pošťačka přinese důchod nebo noviny, zdá se, že na tom nic není. Ve skutečnosti ale hodně chodím, batoh je těžký — často mě bolí záda. Přesto tu práci mám ráda. Většinou pracuji v rodinné zástavbě. Už se tam skoro se všemi znám. Někdo pracuje na zahradě — hned mi nabídnou petržel nebo kopr. Někdo dá jablka, někdo maliny. V horku mi nabídnou vodu. Jedna paní mě jednou pohostila čokoládovými oplatkami. Jsou tam i lidé, ke kterým si můžu zajít na čaj,“ vypráví Viktorie.

Říká, že nejčastěji se setkává s laskavými a empatickými Čechy. Přesto zažila i nepříjemné situace. „Jednou mi řekli: ‚Co tu děláš? Jeď domů.‘ Řekl to pán, kterému jsem nesla dopis. Tehdy silně pršelo a byla jsem celá promočená. Odpověděla jsem: ‚Přinesla jsem vám osobní dokument k podpisu, i když jsem mohla jen nechat oznámení a vy byste šel v dešti na poštu sám. Ale jsem tady. Pracuji.‘ Hned se začal omlouvat.“

Foto: Vladimír Pryček

Po této zkušenosti, přiznává Viktorie, ne vždy hned říká, že je Ukrajinka. „Někdy žertem odpovím, že jsem Maďarka. Jednou jsem to tak řekla jedné paní a ona mi odpověděla: ‚Podle přízvuku slyším, že jste Ukrajinka.‘ Už jsem se připravila na cokoli. Ale ona se jen zeptala: ‚A jak se u vás máte?‘ Tehdy se mi opravdu ulevilo.“

Každou středu Viktorie doručuje poštu do čtvrti, kde tato paní žije. Říká, že má úžasného psa — zatímco si paní přebírá dopisy, stihne si s ním chvilku pohrát. Takové drobnosti dělají pracovní dny teplejšími.

Po přestěhování do Česka Viktorie nepřestávala myslet na svůj sportovní život. Hledala možnost vrátit se ke své oblíbené práci a znovu působit jako trenérka. První pokus vytvořit fitness skupinu pro ženy nevyšel. Její sportovní povaha jí však nedovolila se vzdát.

Později dostala pozvání od českého klubu Pro judo, kde hledali trenérku pro práci s ukrajinskými dětmi. Tak se Viktorie začala učit nový sport.

„S dětmi jsem začínala doslova od nuly — nejdřív mě pustili jen k rozcvičce. Ze začátku je to trochu nepříjemné: jste dospělý člověk a musíte se učit úplně od začátku. Ale když vás to baví, objeví se motivace růst. Přišla jsem s bílým páskem, teď už mám zelený. Brzy budu skládat zkoušku na modrý. Nebylo to jednoduché, ale hodně mi pomohl můj sportovní základ. V judu je však spousta specifik. Musela jsem se přeorientovat. Velmi mě podporovali čeští kolegové, kteří mě učili judo i češtinu. Protože když pracujete s dětmi, musíte všechno umět správně.“

Foto: Vladimír Pryček

Viktorie odjela se synem z Charkova v březnu 2022. První dva týdny žili v klášteře v Ostravě. Za tu krátkou dobu se spřátelili s řeholními sestrami. Teď se tam každý rok o Vánocích vracejí — stala se z toho hezká tradice. Poslední setkání bylo obzvlášť emotivní.

„Připravily stůl a uprostřed byl zephyr — zvláštní ukrajinská sladkost. A navíc byl vyrobený v mém Charkově. Když jsem ho uviděla, zaplavily mě vzpomínky, jak jsme se doma scházeli na všechny svátky. A teď jsme už skoro čtyři roky sami. Sestry četly své modlitby a já jsem přečetla tu naši. Svěřily mi i úryvek z Bible — už jsem se naučila číst a mluvit česky. A ještě pustily ukrajinské koledy. Řekla jsem jim: ‚Jak jste se krásně připravily.‘“

Navzdory nostalgii a vzpomínkám na život na Ukrajině Viktorie říká, že chce zůstat v Česku. Našla tu svůj druhý domov. Zároveň však přiznává, že pocit hosta v této zemi v ní pravděpodobně zůstane navždy.