Společnost
24/12/2024 Petr Sobol

Místo pádu vzkříšení. Manželé zachraňují zámek v Dolní Lutyni

Foto: Vladimír Pryček

Lidé mají spoustu koníčků. Aktivita, které „propadli“ Otakar Lucák se svou manželkou Ivanou, je ale tak trochu netradiční. Společně zachraňují zchátralý zámek v Dolní Lutyni.

Otakar Lucák je úspěšným a respektovaným plastickým chirurgem, jeho žena zase mnoho let podniká v sociální oblasti a pracuje na vysokých pozicích ve státní správě. Že budou zachraňovat chátrající zámek, to je nenapadlo. Osud tomu ale chtěl jinak…

Kořeny dolnolutyňského zámku sahají ke sklonku 16. století. Jeho vznik je přisuzován šlechtickému rodu Šliků, který získal Lutyň v roce 1639 a nechal postavit renesanční zámek.

Manželka hraběte Jindřicha Viléma Šlika, Alžběta Maxmiliána z Drahotuš, se po jeho smrti provdala za Františka hraběte Taafe, pocházejícího z Irska. Ten po smrti Alžběty v roce 1700 statek se zámkem zdědil. Taafové panství vlastnili až do roku 1792 a k renesančnímu zámku přistavěli „nový“ barokní zámek, stejně jako naproti ležící kamenný kostel, který nahradil kostel původní – dřevěný. „Je prokázáno, že dřevěné trámy z původního dřevěného kostela byly použity na krovy a stropní trámy nového zámeckého křídla,“ upozornil Otakar Lucák.

Bohatí Taaafové si Dolní Lutyni, stejně jako místní zámek, zvolili za své slezské letní sídlo. Na konci 18. století ale zámek prodali a získal ho hrabě Jan Larisch-Mönich. Jenže Larischové už svá sídla měli v Karviné, a tak lutyňský zámek postupně začal sloužit jen jako správa dvora a přilehlého statku. Byly v něm kanceláře, byty úředníků a sýpka. „Sousední statek funguje dodnes. Je v něm asi 2000 krav a je jedním z velkých dodavatelů mléka pro značku Olma,“ upřesnil pan Lucák.

Další prameny zámecké historie se liší. Podle jedněch zámek až do roku 1945 vlastnil hraběcí rod Larisch-Mönichů, podle jiných zdrojů se ale okolo roku 1920 stal vlastníkem celého dolnolutyňského statku a obou zámků Ing. Jiří Hahn. Ten na zámku údajně bydlel a také do něj měl výrazně investovat, jenže po druhé světové válce jeho majetek přešel do vlastnictví státu.

Zámek začal chátrat a v roce 1950 bylo třeba zbourat přilehlou kovárnu a konírnu. Plány na záchranu zámku měla obec Dolní Lutyně, vzhledem k velké finanční náročnosti je ale nikdy nezrealizovala. Zámek střídavě vlastnili podnikatelé a nakonec zámek obývali i lidé bez domova. Devastace zámku vedla až k jeho současnému katastrofálnímu stavu.


Foto: Vladimír Pryček

V roce 1984 byl, z doposud neznámých důvodů, stržen starší renesanční zámek a zachována už zůstala jen novější barokní budova z počátku 17. století. A tu teď zachraňují manželé Lucákovi. „Dosud se nám nepovedlo zjistit, kdo a z jakých důvodů nařídil zboření původního renesančního zámku. Ještě pár týdnů před jeho stržením byl obýván trvalými obyvateli. Od pamětníků už ale víme, kde asi skončily jeho trosky,“ prozradil Otakar, který po kořenech původní budovy stále pátrá.

Barokní zámek přežil. Kdyby si ho ale pod svá křídla nevzali Lucákovi, brzy by šel také k zemi – bez zásahu by se totiž v nejbližší době propadla střecha a počínající trhliny ve zdivu by dokončily kompletní zkázu. „Poslední investice do zámku proběhly někdy okolo roku 1940. Střecha je děravá, do zámku teče střechou až do přízemí, jsou porušeny stropy i podlahy. Před tím, než jsme jej získali, se už dle informací jednalo o vynětí zámku z památkového fondu, což by byl jeho konec. Moc dlouho už by nestál,“ popsal situaci Otakar, jehož rodiče dříve zachraňovali staré chalupy. A jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu. „Vždy jsem měl nesplnitelný sen. Mít nějakou kamennou tvrzičku. Žena Ivana zase uvažovala o prostorech pro své sociální služby. Pak nám jeden známý řekl o tomto zámku. To bylo ve čtvrtek, no a v sobotu už jsme podepisovali smlouvu,“ dodal.

Dnes je zámek krásně vidět od hlavní cesty vedoucí Dolní Lutyní, ještě před pár měsíci to tak ale nebylo. Noví majitelé se k němu totiž museli doslova prosekat jako v pohádce o Šípkové Růžence. „Někteří místní lidé už snad ani nevěděli, že tady nějaký zámek je,“ usmál se Otakar.

Největší problém nyní představuje střecha, kterou „drží“ trámy ze 13. století. „Největší dírou by projel i nákladní vůz. Proto jsme ihned začali se sanací a čeká nás kompletní výměna. Ale ještě předtím je třeba střechu strhnout a provést opravu statiky celého zámku. Celý ho musíme zpevnit, je třeba vyzdít opěrné rohové sloupy. Ale nejdřív musíme mít souhlas statika, Odboru památkové péče a Národního památkového ústavu,“ nastínila nejbližší kroky Ivana. Pokud vše půjde optimálně, oprava by mohla zabrat deset let. Manželé ale počítají s tím, že se rekonstrukce může zhruba o dalších pět let protáhnout. „Jsme plní optimismu a věříme, že se nám zámek podaří zachránit,“ prohlásili manželé odhodlaně. Ale co když jejich plány nakonec nevyjdou? „Oba jsme typičtí kozorozi, takže ani nevíme, co by se muselo stát, abychom nenašli cestu k cíli. Samozřejmě, že stát se to může, ale už jen to, že zastavíme chátrání zámku, bereme jako pozitivní. Každo­pádně věříme, že to dotáhneme co nejdál a jednou tady slavnostně přestřihneme pásku,“ dodali.


Otakar Lucák. Foto: Vladimír Pryček

Zámek potřebuje obrovské investice, při současných cenách by rekonstrukce mohla stát odhadem mezi 100 a 120 milionů korun. Kromě klíčové opravy střechy je třeba zpevnit statiku zámku, odpady, udělat nová okna či omítky, v zámku není elektřina ani voda. „V tuto chvíli je hlavním úkolem zámek zakonzervovat tak, aby přežil následující roky, během nichž budeme hledat cesty k dalším možnostem a investicím. Během toho zámek v rámci možností otevřeme pro veřejnost, včetně všech zazděných oken a dveří. Prostor už jsme i přesto, že omítky stále opadávají, vyzdobili nějakými obrazy, dobovým nábytkem, koberci či porcelánem,“ rozhlédla se Ivana Lucáková.

Noví majitelé jsou aktivní. Založili webové stránky zámku, sociální sítě, jsou ve spojení s obcí i s místními občany, kteří snahu o záchranu zámku vnímají velmi pozitivně. „Obyvatelé jsou velmi aktivní. Píšou a drží nám palce na sociálních sítích, posílají nám své příběhy a vzpomínky spojené se zámkem, ale co je nejdůležitější, chodí i přímo za námi. Povídají si s námi, vzpomínají a také nám pomáhají s úklidem. Udělali kus práce, na brigádu dorazili i starosta a někteří zastupitelé,“ potěšilo Otakara. Společně s dospělými brigádníky chodí do zámeckého areálu i děti, které pak nadšeně pobíhají na dvoře a vdechují místu nový život. „Něco takového zámek už třicet let nepamatoval. Víte, oprava a peníze jsou jedna věc, ale komunitní práce a vztah lidí k tomuto místu, to je něco, co nejde ani popsat. Jejich vztah k zámku je opravdu silný,“ zdůrazňují oba majitelé dolnolutyňského zámku.

Manželé před časem, společně s vysokou školou, vytvořili dotazník, jehož prostřednictvím se místních ptali, v co by si přáli zámek proměnit. Padaly zajímavé tipy, například obchodní centrum, muzeum nebo herní koutek pro maminky s dětmi.

„Jedním z výstupů dotazníkového šetření je absence místa pro společné setkávání a prožívání společného času, a to průřezem všemi věkovými kategoriemi. Alternativ pro podobu takového místa je mnoho. Mohou to být prostory pro sociální služby, prostory pro oslavy, interaktivní aktivity malých, velkých i těch, kteří již mnoho pamatují. Cesta, kterou chceme jít, je ta, která je průsečíkem potřeb obyvatel, potřeb obce, nabídky dotačních titulů a přání nás samotných,“ uvedla Ivana.

Lucákovi se se svým zámkem snaží co nejvíce zapojit i do života v obci. Na zámku se čtyři měsíce poté, co jej získali, konal první zámecký den, pak i Halloween nebo drakiáda. Všech akcí se pokaždé účastnilo několik stovek zájemců. O aktivitě manželů už se dokonce dozvěděli i lidé z Čech, kteří se přijeli na zámek podívat.

„Lidé se nás ptají, jestli nelitujeme, do čeho jsme se pustili. Rozhodně ne! Oba máme zkušenost, že zachránit se dá všechno, je to jen otázka chuti, vůle a času,“ prohlásili manželé.

Velké plány mají i s místní lípou, která je jen o něco mladší než samotný zámek. Chtějí ji přihlásit do soutěže Strom roku, aby byla památkově chráněná. „V příběhu zámku jsme ponořeni až po uši. Pokud mám čas, tak jsem tady, sekám trávu, uklízím a přemýšlím, co dál. Ivana má těžkou hlavu a velký úkol, jak najít cestu k financím. Je to velká výzva, velký závazek, ale také velký koníček,“ uzavřeli Ivana a Otakar Lucákovi.

Foto: Vladimír Pryček
Sdílejte článek