Miloval černou Ostravu. Ale musel jsem pryč, vzpomíná Pavel Dobeš

​Svůj první letošní koncert odehrál písničkář Pavel Dobeš doprovázen kytaristou Tomášem Kotrbou ve svém rodném kraji, v Beskydech.

V obci Morávka byl prvního února jedním z taháků vrcholu celodenního Festivalu sněhu, přestože letošní ročník se odbyl kvůli rekordně teplému počasí bez sněhu.

Průkopník nezapomenutelných songů v ostravském nářečí jako například Hruška či Blažek a autor hitů jako jsou Jarmila či Něco o lásce vzpomenul před svým vystoupením nejen na dětství v Beskydech, ale i na své mládí v Ostravě, odkud musel kvůli tlaku funkcionářů minulého režimu odejít do Hradce Králové.

Tam žije už přes třicet let, ale do rodného kraje se často při vystoupeních i soukromě vrací. V sále hotelu Partyzán vsadil v sobotu na skladby, které lidé už řadu let znají a kterým spokojeně aplaudovali.

Jste opět v rodných Beskydech. Čím jsou pro vás tyto hory?
Beskydy jsou pro mě hlavně krásná krajina, do deseti let jsem vyrůstal ve Frýdlantě nad Ostravicí. Ale já už na ně moc nemůžu myslet, to mě nemůžete takhle trýznit vzpomínkami, to bych zaslzel. Bydlím teď už dlouho v Hradci Králové, to je oproti Beskydám opravdu rovinka. Když se rozhlédnu kolem sebe, tak tam nevidím žádný horizont. Žádný kopec. Ale zvykl jsem si a také, mám tam rodinu, a to je nejvíc.

A čím je pro vás Ostrava?
Vidím, že se Ostrava mění. Chce se stát univerzitním městem bez uhlíkové stopy. A ztrácí tím svou identitu. Koksovna u Frýdlantského mostu už tam dávno nestojí, Vítkovice ještě zůstaly, ale jen jako atrakce. Pro mě Ostrava znamená především černou Ostravu a já jsem ji černou nejvíce miloval. Ač tenkrát se mi zdálo, že je toho průmyslu možná až moc. Ale duch Ostravy nemělo žádné jiné město v republice! Žádné!

Napsal jste hodně písniček v ostravském slangu. Ještě si někdy napíšete takový text?
Ne, ne. Přestal jsem ostravsky psát, když jsem se odstěhoval do Čech. Musel jsem se začít trochu učit česky (směje se) a ostravštinu jsem nechal jiným kolegům, kteří tu zůstali. Říkal jsem si tenkrát, že mě už tady nebude potřeba. Ostatně když jsem odcházel, tak mí tehdejší soudruzi říkali, že svými písničkami dělám Ostravě jenom ostudu. Tak když dělám ostudu, tak jsem odjel pryč. Vydal jsem se směrem na západ a skončil ve východních Čechách (směje se). To byl ale rok osmdesátý pátý a to už je prostě dávno.

Některé vaše dřívější písničky minulé časy hodně parodovaly. Je také dnes doba pro protestsongy?
Byla to taková doba, že písničky se psaly prostě samy. Na festivalech politické a angažované písně nám říkali, že i v naší společnosti mohou být chyby, které je třeba odhalovat, tepat a upozorňovat na ně. No, takže vznikly naše první české, vlastně ostravské protestsongy.

Jaká je ta dnešní doba? Svobodu máte, můžete si zpívat a říkat co chcete. Ale stačí to? Někomu se dnešní politika nelíbí.
Myslím, že se nelíbí nikomu. Ale psát o tom? To je jako hrách na stěnu házet. Mladá generace už je jinde a pro nás staré se to už vlastně ani nevyplatí. Já mám pár pěkných písniček, které můžu dodnes hrát, a ty ten svůj smysl neztratily. Navíc dnešní doba už není pro písničkáře ani inspirativní. To však může být jen můj pohled, s mladšími kolegy jsem to nediskutoval. A když se do debaty pustíme s chlapama v hospodě u piva, mají třeba na dnešní dobu podobný názor jako já, ale písničku z nich také ještě nikdo nenapsal. Rozdíl mezi „tenkrát“ a „dnes“ je v jednom malém detailu. Tenkrát jsme žili a tvořili v naději, že změníme svět k lepšímu.

Kdysi tu byl jediný nepřítel. Tak takové písničky možná lehčeji zabíraly…
Kdysi jsme si všichni, kterým se některé praktiky minulého režimu nelíbily, mysleli, že jsme jedna parta. Až po revoluci se ukázalo, že je to několik part, které mezi sebou začaly bojovat. Každý měl naráz úplně jiné zájmy. Tehdy jsme nevěděli, že se republika rozkrade, že se zničí průmysl a zemědělství, a kterým směrem se bude ubírat školství. Ale možná to některá skupina už dříve chtěla. Někdo chtěl vrátit zámek, někdo fabriku, někdo jiný banku… Ale my jsme v rodině žádný zámek neměli. Nepotřeboval jsem nic vracet, nechtěl jsem na změnách jakkoliv zbohatnout. Takže jsem se stáhl do ústraní. Stranou od těch, jak bych to řekl, zastydlých revolucionářů, kteří ještě furt bojují proti bolševikovi. Jakoby nepochopili, že karty byly zamíchány nově, že se rozdaly a začala úplně jiná hra.

Máte v Ostravě dál svá oblíbená místa? Která tam zůstala?
Když přijedu do Ostravy, spíše navštívím někoho z rodiny, kterou tu mám. Rád se potkám se svým synem, on se zase zná s Radkem Patstrňákem z Butů, zajdeme si na pivo buď do Rady, nebo do jiné staré ostravské hospody. Jen teď už se v hospodách nekouří. Takže my v takovém počasí, jaké je dnes, stojíme s přimrzlým pivem venku někde u hospody a kecáme. Ale o tom se písnička moc napsat nedá.

Bude vám jednasedmdesát. Co vám dnes dělá nejvíce radost?
Moje děti. A mám takové své malé radosti. Třeba chatu v lese u Hradce, je to deset minut autem. Těším se, že tam teď na jaře uklidím stromy, které nedávno popadaly. Místo nich vysadím nové, kluci mi budou pomáhat, moje kamarádka tam vysází zase kytičky. A pak uděláme oheň a opečeme buřty. A mé děti jednou uvidí, jak z těch malých dvaceticentimetrových stromečků vyrostou velké stromy. Já možná už ne.