Miloslav Cváček: Krok za krokem k ISMM Group

Možná jste o něm ještě neslyšeli. Buduje firmu, ne svoje PR. A funguje mu to, za dvacet let, krok po krůčku, staví Miloslav Cváček úspěšný projekt jménem ISMM Group.

Skupinu, která vyrábí komponenty pro zemědělské stroje, ale působí i v hotelnictví, gastronomii, sportu.

Miloslave, známe se dlouho a navrhuji nepředstírat oficiózní vykání, co myslíš?

Souhlasím.

Co to vlastně je ta ne úplně lehce zapamatovatelná zkratka ISMM?

Implementation System Marketing Management, takže implementace systému marketingového řízení. Začínal jsem někdy v roce 1997 jako markeťák, ale to byl tehdy ještě marketing o něčem úplně jiném než dnes. Později se zkratka předefinovala na náš hlavní business model tj. International Sales Marketing Management.

Co jsi tehdy spolu s kolegy dělal?

Snažili jsme se firmám pomáhat implementovat marketingový management, který by vedl k jejich prosperitě. Posléze se produkt rozšířil o oblast zahraničního obchodu – toto rozšíření bylo klíčové pro další vývoj skupiny. Tím, že jsme přišli na zahraniční obchod, tak jsme si postupně vytvořili síť potenciálních zákazníků. V první fázi to bylo Německo, ale pak víceméně celá Evropa. Zákazníci nám to zase vraceli tak, že nám posílali své poptávky, potřeby a my se je snažili nabízet do konkrétních nabídek. A co osud nechtěl – nejvíce poptávek se rekrutovalo z oblastí strojírenství.

Takže jste dohazovali kšefty českým strojírenským firmám pro evropské odběratele?

Přesně tak. A jednoho dne došlo k zásadnímu rozhodnutí. V mana­gementu jsme si řekli, že chceme začít s vlastní výrobou.

Kdy a kde se to rozhodnutí odehrálo?

V roce 2005 na Ráztoce ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Počkej, to si parta manažerů, kteří sháněli práci pro místní výrobce, řekla, že půjdou vyrábět sami?

Ano.

To muselo být docela bláznivé.

Bylo to šílené, ale mělo to svou podstatu. Vycházeli jsme z toho, že v těch letech byla na trhu relativně velká konjunktura. Tržní kapitalismus v Česku začal najíždět na plné obrátky. Dodavatelé na nás jako na obchodníky vytvářeli velké tlaky. Šponovali nás, byly tam i extrémní případy, že jsem jel pro zboží a v kufru měl třeba dvě stě tisíc, protože chtěli peníze hotově, aby mohli pokračovat ve výrobě. Místy to byla fakt těžká doba. No a tento tlak dodavatelů na nás vedl nakonec k tomu, že musíme začít s vlastní výrobou, jinak nás to semele.

Foto: Petr Hrubeš

Jak jste začali?

Hledáním místa, haly, areálu. A podařilo se, našli Jistebník.

O co šlo?

O bývalou firmu TESO, která vyráběla dlažby a obklady. Zkrachovala, šla do konkurzu a správce konkurzní podstaty ji chtěl prodat – přihlásili jsme se do dražby a koupili ji.

Proč Jistebník?

Líbilo se nám tam, je to kousek z Ostravy, všechno nám tak nějak zapadlo do našich představ. A 14. března 2007 jsem podepsal smlouvu o koupi areálu s konkurzním správcem – tím datuju svůj start své výrobní činnosti.

Přepokládám, že jste kromě haly už museli mít nakoupeny nebo předobjednány stroje a lidi, co je budou obsluhovat. Nebo to byla jenom hala, a pak jste si říkali, že uvidíte, jak to bude?

Bylo to jinak. To byl výrobní areál, který byla po likvidaci, stroje byly vyrvané, vše bylo v dezolátním stavu. Někde mám ještě schované dobové fotky. Začali jsme objekt rekonstruovat směrem ke strojírenské výrobě. Zaměstnance jsem neměl, tak jsme vyhodili inzerát a nabrali jsme první lidi. Hledali jsme čtyři svářeče, někoho na obsluhu pily, jednoho manipulanta na vysokozdvižný vozík. Přijali jsme tehdy šest prvních zaměstnanců – tři z nich u nás ještě pořád pracují.

Já tomu pořád nerozumím. Měli jste zkušenost s obchodem, věděli jste, které díly kdo potřebuje, v jaké kvalitě. Přece jste ale nemohli vůbec tušit, jak to je s výrobou, s logistikou a dalším. To jste se museli učit za pochodu, nebo jste měli někoho, kdo to uměl?

Ano, učili jsme se za pochodu. Za pochodu bez předchozí zkušenosti.

Foto: Petr Hrubeš

A přišel nějaký průšvih, nebo to prostě šlo?

Vždycky jsem říkal, že to důležité, aby to mohlo fungovat, je mít byznys. To je základ. My jsme měli nějaké kapacity i v těch dodavatelích, plus vlastní výrobu. Kdybychom měli problémy, že něco nezvládáme, tak bychom měli dodavatele v záloze. Takhle se to nějak kombinovalo. Ve výsledku to postupně vedlo k tomu, že jsme se všemi dodavateli spolupráci ukončili a řekli si, že budeme dělat všechno sami. Hodně jsme se inspirovali u dodavatelů. Učili jsme se z toho dobrého, jak to dělali, ale taky z jejich chyb.

To asi skončily přátelské vztahy s dodavateli dílů, kterým jste řekli: Díky, ale my už si to budeme vyrábět sami?

Skončilo, ale bylo to takové přátelství, že v podstatě nás kolikrát ti dodavatelé dostávali do krizové situace tím, že s námi jednali velmi manipulativně. Často na ně nebyl spoleh.

Takže to byl rok 2007. Pak to byla už jízda nebo pozvolný pokrok?

Většinou to bylo tak, že jakmile jsme naplnili výrobní kapacity toho provozu, začali jsme se poohlížet po dalším.

Po Jistebníku tedy přišlo co?

Dozvěděli jsme se, že v Bravanticích byla nějaká bývalá automatárna: přímo naproti obecnímu úřadu a kostelu, v centru Bravantic. Byla to ruina. Jeden zaměstnanec, který byl z Bravantic, to nějak zprostředkoval s majitelkou, nebo spíše dědičkou. Potkali jsme se a domluvili se, že bychom to od nich koupili. A koupili jsme celý ten areál, tři tisíce metrů čtverečních, nějaká ta budova – za asi jeden a půl milionu korun. A začali jsme budovat další výrobní závod. To bylo v roce 2011.

Co bylo dál?

Jistebník plný, Bravantice plné, takže hledáme dál. Hledal jsem, objížděl brownfieldy a narazil jsem ve Štítině u Kravař na bývalou zkrachovalou pilu. Zprostředkovalo se to přes realitní kancelář, potkali jsme se s majitelem. Celkem se mi to líbilo. Sice to bylo v dezolátním stavu, ale domluvili jsme se, že do toho půjdeme.

Pokud se nepletu, vybudovali jste svou první lakovnu.

Ano, přesně tak, ve Štítině vznikla lakovna.

Miloslav Cváček a Jaroslav Baďura. Foto: Petr Hrubeš

Ty jsi měl tu odvahu a trpělivost pořád nakupovat staré ruiny a dělat z nich moderní haly?

Mně se líbí, když ze starého udělám něco pěkného.

Kdy byla ta Štítina?

To byl rok 2013, pak jsem si dal přestávku. V roce 2016 za mnou přišla bývalá jednatelka a společnice firmy Egas, že o nás slyšela a jestli nechceme koupit její firmu v Pustějově, ve které byli tři společníci. Sešel jsem se s nimi, firma se mi celkem líbila, dělali tam obrábění, které jsme potřebovali. Takže jsem se s nimi domluvil a paní Eva Krasovská tam zůstala jako jednatelka a je tam dodnes ředitelkou.

Jste společníci?

Ano. Udělali jsme společný podnik ISMM & Egas, kde jsem dvoutřetinový majitel a ona má zbývající třetinu. Firma patří do skupiny ISMM Group.

Zůstalo tam obrábění?

Je tam obrobna plus malá svařovna. Oni měli svůj výrobní program a čtyři poslední zaměstnance, vyráběli zámky na vagony, v tom jsme pokračovali dál a přidali nějaké další naše projekty. Firma má momentálně kolem třiceti zaměstnanců a roční obrat asi 40 milionů korun.

Pak sis dal další přestávku?

Ani ne, protože už v roce 2018 mě oslovil bývalý majitel firmy TESO, výroba dlažeb a schodů z teraca. Člověk, od něhož jsme koupili náš první areál v roce 2007, pak podnikal na jiném místě v Jistebníku, ale posléze řešil své nástupnictví. Už nás znal, věděl, že ISMM celkem prosperuje, lidi jsou u nás spokojení, tak mě oslovil, jestli nechci koupit tu jeho firmu TESO Jistebník i s velkým areálem o rozloze 3 ha. No tak jsem to koupil.

To byla první investiční odbočka od strojírenství?

Ne, ta první byla už v roce 2015, kdy jsme ve Štramberku koupili Hotel Gong. Jsem rodák z Chlebovic u Frýdku–Místku a manželka byla z Kopřivnice, takže jsme k tomu regionu měli blízko a hotel jsem jí dal na starost.

A ty jsi chtěl v té firmě TESO Jistebník i nadále vyrábět dlažbu a schody, nebo jsi chtěl využít jen ten areál?

Ano, chtěl jsem v tom dále pokračovat, líbilo se mi to. Firma měla neskutečné reference v Praze anebo tady v Ostravě, např. centrální schodiště v OC FORUM Nová Karolína. Pak už jsem ji chtěl dále rozvíjet, a přitom využít i toho velkého areálu bývalého JZD na konci Jistebníku. No a aby toho nebylo málo, využil jsem TESO i pro řízení naší stavební divize, kde máme nyní asi 10 lidí a děláme si vlastní stavební činnost pro celou skupinu, ale i externě.

Foto: Petr Hrubeš

Řekl ti někdy někdo z odborníků, z kolegů, jiných podnikatelů, že tříštíš síly, když máš něco v strojírenství, v pohostinství, děláš dlažbu? Nebo to je dobrá diversifikace?

Mně se to líbí.

No to je hezké, ale kritizoval tě za to někdo?

Ne.

A zatím se ti to vyplácí?

Ano. Bylo to dobré rozhodnutí.

V roce 2018 jsme začali s rekonstrukcí areálu TESO. A pokud se nepletu, tak v roce 2020 jsme ho zprovoznili. Byl to náš další výrobní závod v Jistebníku označený jako závod 01 prvovýroba. Přeorganizovali jsme celou jistebnickou výrobu v obou závodech. Stroje, které byly v prvním závodě v Jistebníku (ozn. závod 02), jsme přestěhovali nyní do závodu 01 a soustředili se na prvovýrobu, jako pálení, ohýbání, vrtání. V závodě 02 jsme chtěli už jenom svařovnu a koupili jsme ještě tři horizontky a začali obrábění po sváření. Takže to bylo rok 2018 až 2020. Ale příběh nekončí.

V roce 2021 jsme zase byli ve stejné situaci, měli jsme plné kapacity. Vznikla potřeba nového výrobního závodu. Tehdy, přes nějakou realitku, mě oslovili z firmy Bosch Termotechnika. Celý areál ve Městě Albrechticích, byl na prodej. Chtěli za to 100 milionů. Řekl jsem jim: Dívejte, mně se to celkem líbí, ale jsem ochoten jednat, když ta cena bude poloviční.

Ou, to jsi jim řekl?

Ano. Takže 50 milionů. A oni, že to s klientem proberou. Čtrnáct dní bylo ticho, pak telefonát: klient souhlasí.

Myslíš, že ta původní cena byla přestřelená?

Zjevně ano. Domluvili jsme si schůzku, šel jsem se tam podívat a byl jsem nadšený. Vnitřně jsem si říkal, že by to bylo dobré. V té době jsme už měli svého vlastního firemního právníka, který pro mě tyto věci připravuje. A on měl známého, který mu říkal, že v Dívčím Hradě je nějaká firma, Strojírna Jan Bacho, vlastní to dva majitelé z Prahy, neví si s tím rady, firma není v dobré kondici, chtějí to prodat – nemáte o to zájem?

Nepřekvapilo by mě, kdybys zájem měl…

Řekl jsem, že mám teď rozdělaného něco jiného, ale zajel jsem se tam podívat, do té firmy, a zalíbilo se mi to. Tak jsem si říkal: tak nic, zkusíme to, uděláme dvě akce najednou. Koupili jsme ten areál od Bosche, a během toho jsme koupili i tu firmu v Dívčím Hradu.

Stalo se ti někdy, že se ti něco nelíbilo a nekoupil jsi to?

Ano, stalo. Takže v roce 2021 jsme koupili dva areály a začali jsme vše synergicky propojovat. Postupně jsme nabrali zaměstnance. Ve Městě Albrechticích teď dělá asi 130 nebo 140 lidí. A Dívčí Hrad se kupoval jako firma, kde pracovalo zhruba 90 lidí, kteří tam jsou více méně dodnes všichni. Někteří nejdříve dali výpovědi, protože nám nevěřili. Nakonec téměř všichni výpovědi stáhli.

To jsou oblasti, kde té práce moc není, ne?

V regionu Osoblažska jsme největší zaměstnavatel. Mám ale další příběh, který už je skoro aktuální, už se dostáváme do současnosti.

Nějaká další hala?

Obec Dívčí Hrad měla projekt s nějakým podnikatelem na stavbu haly, kde měly být sklady nebo něco podobného. Jenže podnikatel z toho odstoupil, nicméně hala se postavila, obec ji vybudovala. A starosta mi říká: víte, my tady máme nevyužitou halu. Tak jsme jeli někam k lesu a tam stála nová hala, celkem pěkná.

Neříkej, že jsi ji koupil. Beztak se ti nelíbila když to nebylo shnilá ruina…

Máš pravdu, byla to nová pěkná hala. Já na ni tak koukám a říkám si: tady by mohla být pěkná lakovna. Začali jsme kolem toho chodit, dali dohromady technologii. Takže Dívčí Hrad má teď dva provozy.

Tvou úplně nejnovější transakcí je nákup třinecké lisovny PressMetal. To jsi stihnul kdy?

V mezičase nás oslovila jedna brněnská poradenská firma, zda nemáme zájem o nějakou další akvizici. No a já si udělal výlet do Třince. Firma se mi celkem líbila, protože měla technologii, které my nemáme. Lisované díly pro naši výrobu potřebujeme, takže jsme nad tím přemýšleli, jestli by to nebylo vhodné. Nakonec jsem se rozhodl, že jo. Začali jsme to dotahovat do konce a finální transakce se odehrála minulý týden po roce a půl vyjednávání (konec května 2025, pozn. red.).

Trvá to vždycky tak dlouho?

Třinec byl spíše delší. Obvykle to bývá hotovo asi za rok.

Jsi trpělivý? Umíš si počkat?

Jsem trpělivý a umím si počkat. Stejně jako jsem si počkal na příležitosti v gastrobyznysu.

Ano, to téma jsme už nakousli, začali jste v roce 2015 Hotelem Gong.

Ano, pak jsem se potkal s podnikatelem panem Šmírou, který začal prodávat nějaké majetky. Ptal se mě, jestli nechci koupit mlýn v Kozlovicích. Musel jsem se na to jet podívat a celkem se mi to zalíbilo. Bylo to v roce 2023. Nakonec jsme se domluvili a na přelomu let 2023 a 2024 jsme celý areál koupili. Teď se blížíme do finále, v letošním roce bychom měli dokončit celkovou rekonstrukci celého areálu. Jsme z výsledku už teď nadšení, Mlýn Kozlovice s funkčním mlýnským kolem bude fakt perlou Moravy.

A ještě potom přišel štramberský Hotel Šipka.

Oslovila nás Česká spořitelna, že má klienta, který vlastní Hotel Šipka a uvažuje o prodeji. V prosinci 2024 jsme hotel koupili.

Překvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že nakupuješ hotely a restaurace – gastrobyznys je úplně jiný než strojírenství, kterému navíc dobře rozumíš. Jak se v gastru cítíš?

Cítím se v tom celkem dobře, ale bez schopných lidí by to nešlo.

Baví tě tyhle výzvy, které jsou úplně jiné?

Ano, celkem mě to baví. Máme to rozdělené. Gastro byznys má na starosti dcera Natálie, konzultujeme spolu ty zásadní věci. V podstatě to nastavujeme v profesionálním režimu. Teď už máme tři gastro provozy, v každém z nich dělá asi deset lidí, navíc brigádníci, tak už tady máme nějakých třicet, čtyřicet lidí, které vlastně tato divize ISMM zaměstnává. Už to vyžaduje určitý tah na branku. Teď se po rekonstrukcích a opravách dostáváme do fáze, že jedeme na plný výkon ve všech provozech. Budeme vyhodnocovat, jak se to jeví, co to chce dělat, jaké změny a tak dále.

Jak často se ti stává, že se ti ozve někdo, kdo má starou zanedbanou halu, nebo hotel, penzion? Lidé vidí, že máš tah na branku, máš peníze, chuť věci měnit. Přibývá ti nabídek?

Ano, stává se to celkem dost. Lidi mi volají, že mají areál, firmu na prodej. Oslovují nás i různé poradenské společnosti, co dělají prodeje firem. Víme, že je na prodej i Hotel Štramberk, ale už jsem říkal, že teď momentálně nemáme kapacity. Potřebuje dostat do kondice to, co máme a pak uvidíme, co bude…

Takže minimálně čtrnáct dní nebudeš nic kupovat?

Minimálně tento rok.

Prozradíš aspoň, jestli je v plánu rozrůstání gastronomické nebo strojírenské divize ISMM Group?

Strojírenskou divizi jsme teď rozrostli. Máme nějaké rozdělané věci, které jsou z nějakých důvodů zajímavé. Jsou to třeba věci, kde máme nějaký finální produkt. Teď se koncentruji na tyto záležitosti, které jsou významné svojí přidanou hodnotou. Máme něco aktuálně v jednání; pokud by to dopadlo, bude to někdy na začátku roku.

Foto: Petr Hrubeš

Pokud jde o strojírenství, pak vyrábíš díly pro zemědělskou techniku, především pro koncové výrobce v Evropské unii. Nenapadlo tě někdy, si ty díly, které všechny děláš, poskládat a vyrobit stroj tady?

Napadlo, ale samozřejmě mám smlouvy se zákazníky, takže to není možné. Není to ve hře. Ale ve hře je to, že může být nějaká firma, která má svůj vlastní výrobní program, vyrábí stroje, nemá třeba kapacity na výrobu, nakupuje si to subdodavatelsky, má svůj vývoj, kterým si prošla – tam si dovedu představit, že takovou firmu bychom koupili. A tím pádem si koupíme i ten finální stroj.

Kolik dneska zaměstnáváš lidí?

Máme zhruba 700 zaměstnanců. S tou novou firmou PressMetal nám přibylo osmdesát dalších lidí. Jsme už celkem velký zaměstnavatel, to je pravda.

Říkal jsi, že když jste přišli do nové fabriky, tak lidi dávali výpovědi, pak je stahovali, nevěřili vám. Stává se to ještě dneska?

Už se to nestává. Už máme dobré jméno. Třeba v PressMetalu se těšili na to, že se transakce odehraje. Věděli už půl roku, že to bude. Představili jsme se někdy o Vánocích, ale musely se dotáhnout do konce právní záležitosti, uzávěrky, audity a tak dále. Celé se to natáhlo. Ale lidi už se těšili na změnu.

Jsi úspěšný v segmentu, o kterém v poslední době často slýchám, že z kraje pomalu, ale jistě odchází a že to je nezvratný proces. A ty jdeš proti tomu, buduješ strojírenský holding, zaměstnáváš stovky lidí, potřebuješ šikovné lidí, strojaře. Neštve tě, když někdo říká, že průmysl je out, už ho tady nechceme, budeme dělat zelené technologie, umělou inteligenci, IT?

Stačí se zamyslet selským rozumem. Podívejme se kolem sebe, kolik je všude železa. Co všechno ze železa existuje? Od mostů, zábradlí, stavby, stroje, auta. Železo nás více méně doprovází všude. Takže teď může být iluzorní a můžeme si myslet, že najednou železo nebude potřeba pro další vývoj. Jasně, budou změny, řeší se vyšší efektivita výroby, akcenty na automatizaci, robotizaci, digitalizaci. Ale železo bude potřeba. Je to, jako bychom řekli, že nebude potřeba stavebních materiálů. Bude potřeba, stavět se bude pořád něco. Dokud bude lidská populace a bude jíst, což bude a populace se pořád rozrůstá, tak zemědělské potraviny bude potřeba vyrobit průmyslovou výrobou, ne okopávat záhonek. A v průmyslovém zemědělství jsou stroje, které mají určité parametry, efektivitu, záběry, výkonnost, kvalitu, výdrž. A to všechno dohromady bude potřeba. Jíst se bude vždy. A toto mi vždy říkal můj táta, když jsem šel na zemědělku do Nového Jičína. Snad by na mě byl teď hrdý.

Nenarážíš na problémy s lidskými zdroji? Máš dost schopných lidí, kteří dělají se strojem, železem? Je u nás dostatečné učňovské školství?

Obecně se říká, že je méně technických profesí. Samozřejmě ale funguje princip kyvadla. V devadesátých letech byla poptávka po marketérech. Proto jsem taky mohl být úspěšný. V té době jsem se věnoval správnému oboru. Teď je zase poptávka po strojařích, strojních inženýrech, technicích a tak dál. Na druhou stranu je pravda, že školy neumí generovat studenty, kteří jsou schopní obsluhovat stroje, které jsou na špičkové úrovni.

Tak kde bereš lidi?

My si musíme lidi zaučit. Je dobré, když má kluk nějaké povědomí, ví, jak přečíst výkres, dokáže se zorientovat. To je samozřejmě plus. Ale každý stroj má svůj systém ovládání, svoje formy. Stejně se to tedy každý musí naučit.

Ty se v tom orientuješ, nebo to nepotřebuješ znát?

Studoval jsem technické kreslení, strojírenskou technologii. Tak snad vím, o čem to je.

Takže tě nikdo ve fabrice neochčije?

Ne. Ve škole jsme měli právě tyto předměty. Tyto procesy jsem absolvoval a navíc jsem makal rukama jako svářeč v Rakousku a současně jsem byl student VŠZ v Brně.

Kolik podniků dneska máš? Včetně těch strojírenských.

Ve skupině máme celkem sedm firem. Vlajková loď je ISMM Production & Business Cooperation se svými pěti závody.

Sedm podniků je jako sedm dní v týdnu. Máš jeden den na jednu fabriku? Jak řešíš operativu?

V pondělí většinou řeším věci kolem provozu v Ostravě. V úterý jsem celý den v PressMetalu, ve středu bývám v JB Machinery (nový název Strojírny Jan Bacho); někdy zařadím i Město Albrechtice. Ve čtvrtek máme velkou poradu ISMM – setkání celého středního a top mana­gementu. Pátek mám většinou volný a dělám si, co potřebuju, zalepuju díry v práci. Pracuju jiným stylem než normální zaměstnanec. Jsou fáze, kdy nepracuju. A samozřejmě jako podnikatel pořád přemýšlím.

Foto: Petr Hrubeš

Vypínáš si někdy mobil?

Ne, nevypínám. Lidi mi zas tak moc nevolají.

Miloši, jsme stejně staří, oba máme 56 let. Uvažuješ někdy o nástupnictví? Tvá dcera má na starost gastronomické provozy ve skupině, předáš jí jednou i zbytek?

Máme plán. Jsme teď ve fázi přípravy změny struktury. Připravujeme změnu struktury ISMM tak, že bude vytvořen rodinný nadační fond, kde budou uloženy i moje podíly ve firmách. Fond bude spravovat master organizaci ISMM Group a.s., což bude zastřešující firma, která bude menežovat všechny společnosti ve skupině. Je to stejný model, jak to dělají ostatní velcí hráči na trhu. Já jako zakladatel firmy si definuji správce fondu – tím budu já. Stanovím pravidla, jak to bude pro další generace.

Máš naplánováno, kdy by ses případně z byznysu chtěl stáhnout a cestovat, užívat si? Nebo to máš tak, že dokud máš sílu a chuť, nebudeš odcházet?

Abych řekl pravdu, tak představa, že bych nic nedělal, mě opravdu nenaplňuje. Mám rád ten shon ve firmě, pořád se něco děje a rád vidím mé zaměstnance. Nevím, co bych dělal doma. To nehrozí. Ještě si říkám, že mám potenciál a energii, kterou investuju. Od ostatních mě asi odlišuje to, že mám vizi a vidím za roh. Říkám jedno přísloví: Každý dobrý podnikatel musí mít vizi a pak taky smysl pro každodenní jízdu (anglicky ride), aby se té vize dožil. Myslím, že mám vizi i schopnost každodenní reality. Snažím se v tom fungovat. Mám nápady. Myslím, že ještě nějakou dobu v řádu několika let asi určitě pojedu tak, jak jedu teď. Pokud budu zdravotně ok a nebudu mít zásadní zdravotní problémy, tak není důvod, abych z toho couval. Jinak moje starší dcera Natálie vstoupila do byznysu, je druhá jednatelka firmy a můj zástupce. Druhá mladší dcerka Valentina pracuje na své kariéře, ale bude součástí správy našeho majetku. Pro mě se toho hodně změnilo, protože jsem byl sólista, nemusel jsem se radit.

A umíš to, dát na její názor nebo udělat něco jinak, než jsi původně chtěl?

Ano. Mám to tak i s managementem. Když mě přesvědčí a má to hlavu i patu, tak jim dám za pravdu a dělá se to podle nich. Nemám s tím žádný zásadní vnitřní problém, že by to narazilo na moje ego. Když je dobrý nápad, který k něčemu vede, tak ho přeberu a nápad společně naplňujeme.