Filmové návraty
04/01/2020 Martin Jiroušek

Město mé naděje. Z agitky se stala osobitá výpověď o Ostravě své doby

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, přesto se slavný herec i režisér Jan Kačer vydal do Ostravy po letech opět. Ubránil si tak možnost tvořit v době, když byl v Praze nežádoucí, v nelehké dekádě normalizace 70. let.

Do roku 1965 působil v Divadle Petra Bezruče, nyní se uchytí ve Státním divadle Ostrava. Nachází zde své staré přátele i nové tváře. Společně jim a především své milované Ostravě složí epochální pomník v podobě svého druhého celovečerního snímku Město mé naděje z roku 1978.

Tento název vznikl až dodatečně, pracovní se nesl téměř Dietlovsky v duchu dobové socialistické ságy a zněl: Josef, Josífek a Josef III. Příběh tří generací mužů, kteří oddaně pokračují v rodinné tradici, byl ale zasazen do prostředí ocelářů, kteří jsou nečekaně postaveni před atomový program.

Ano, už tehdy se stalo jádro centrem pozornosti a jednou z klíčových výzev pro dělný lid. Poněkud nesmyslný děj odkazující ke komunistickým ideálům ale Kačer překvapivě posunul k formátu kosmické poémy.

Lyrický útvar filmu nevyhovuje každému divákovi, a kdo nezná souvislosti, téměř jej nepochopí. Zvláště ti mimoostravští zoufale tápou. Každopádně z angažované agitky o tom, jak soudruzi sešněrují i nevyzpytatelný atom, se stala velmi osobitá výpověď o Ostravě a okolí.

Na záběrech najdeme unikátní již neexistující stavby nacházející se v centru města. V přímém, přenosu je zachycen odstřel starodávné hospody, nechybí typické, dnes již dávno zaniklé hornické či ocelářské kolonie, a mnoho dalších zajímavostí.

Kačer ve snímku vystupuje jako „dvojnásobný“ režisér: uvidíme jej v této roli, když na place decentně režíruje kolegy v ostravském angažmá u příležitosti adaptace slavné inscenace Cyrano z Bergeracu. Hrálo se v dnes již neexistujícím Divadle loutek na Masarykově náměstí (tehdy Náměstí Lidových milicí), k vidění jsou vzácné záběry z jeho interiérů.

Scéna loutkového sálu ve své době sloužila jako náhradní za nešťastně vyhořelé Divadlo Jiřího Myrona. Kačerovy inscenace byly považovány za velkolepou událost a dodnes na ně vzpomínají pamětníci s nadšením.

Kromě záběrů na město zaujmou neméně silně i ty z jeho okolí, zejména třeba z míst od Slezskoostravského hradu. Jeho rozbořené zdi vidíme ještě v původní podobě, na rozdíl od té umělé ze současnosti. Pozoruhodné jsou i letecké záběry na ostravská satelitní sídliště.

Unikátně zapůsobí rovněž scény z ostravských oceláren (jsou kombinovány s těmi třineckými), zvláště pak potěší jedinečné pasáže se stařičkým parovláčkem, který řídí služebně nejstarší dělník (hraje jej filmový veterán z němého období Josef Antonín Stehlík).

Kromě dokumentární hodnoty se jedná o symbol odcházející doby. Ještě dnes pobaví trochu prvoplánová legrace s benzínovým vlakem, kterému selže elektrické relé a starý mašinfíra jen tak prohodí, že až bude čas, vrátí se jej odtáhnout.

Stejně jako je Město mé naděje esejí na zanikající Ostravu pozdních sedmdesátek, přestavuje unikát v oblasti hereckého obsazení. Kačer vedle sebe postavil herce všech generací, řada z nich by bez ostravského angažmá nezačala úspěšnou kariéru a ještě dnes platí ke špičce ve svém oboru, nyní však zejména v Praze.

Namátkou jmenujme Jiřího Čapku, Miluši Šplechtovou, Tomáše Töpfera, Jana Vlasáka. V roli manželky hlavního hrdiny exceluje ostravská divadelní ikona Štěpánka Ranošová, která bůhvíproč nedostala více filmových příležitostí.

Zejména pak potěší účast hned dvou hereckých legend spjatých s dějinami svého oboru a to Miloslava Holuba a Karla Vochoče, které jsme již předtím celá desetiletí mohli potkávat v jiných proslulých dílech své doby.

V roli hlavního hrdiny se představila další místní legenda, herec „na kterého se chodilo“, Drahomír Ožana, pro nějž to byla rovněž jedinečná filmová příležitost.

Na filmu se podíleli ikoničtí tvůrci české nové vlny, kteří se tak díky Kačerovi mohli opětovně, po letech zákazu, setkat nad smysluplnou prací. Zejména se jedná o hudebního skladatele Jana Klusáka a režiséra Evalda Schorma.

Možná, že ale také díky nim se Město mé naděje stalo posléze nežádoucím a zmizelo z kin. Zcela jistě za to může pozdější emigrace scénáristy a herce Zdeňka Braunschlägera.

Město mé naděje musí chytit za srdce každého ostravského patriota, už nikdy nenajdeme tak vřele vyjádřený vztah umělce k celé té ostravské mašinérii, od hutí až po přírodní krásy.

Snímek je skutečnou poémou, která spojuje těžkou ocelářskou dřinu s hledáním životního smyslu, takřka před branami vesmírné existence, ovšem s pořádnou porcí Kačerovského patosu.

Z hrané normalizační filmografie věnované Ostravě jde o unikát, který v lecčem předběhl dobu, včetně stále ožehavých otázek ekologie nebo tolik potřebné duchovní vyrovnanosti.

Autor je filmový kritik a publicista

Sdílejte článek