Kultura
02/01/2022 Adam Gold

Maruna Vavarová, Adamačenko, doktor Wolf. Robin Ferro baví Ostravu

​Robin Ferro (1996) je dnes jednou z nejznámějších ostravských hereckých tváří. Ačkoli pochází ze Zubří, svůj život spojuje s Ostravou, kde nejprve několik let působil v Divadle loutek a dnes je známý především spojením s Divadlem Mír a Třemi tygry.

Jako stoicky pohodový Mojmír, svérázná Maruna Vavarová, Boris Adamačenko nebo v poslední době Wolf z inscenace Chlap na zabití dokáže spolehlivě bavit publikum schopností bezelstné naivity a překvapivého pointování. V rozhovoru se dočtete, co dnes obnáší působení na volné noze, o Robinově spojení s Ostravou a o tom, co jej čeká v nejbližší době.

Čtenáři tě znají především díky účinkování v úspěšných online divadelních a filmových projektech Třech tygrů a Divadla Mír. Jak se nyní vypořádáváš s návratem ke standardnímu divadelnímu provozu s pravidelnými reprízami a živým publikem?
Myslím, že ten návrat pro mě byl celkem jednoduchý, protože mi to hrozně chybělo. Nejdřív jsem vystoupení s Třemi tygry bral jako určitou formu terapie, kterou jsem si maximálně užíval, ale vždy nanejvýš jednou nebo dvakrát měsíčně. Byl to pro mě spíš takový odpočinek od normální divadelní tvorby. Pak během kovidu jsme hráli jenom Tři tygry a k tomu občas točili nějaký větší projekt, takže mi normální hraní začalo chybět. Možnost hrát opět pro živé publikum mě velmi potěšila a žádný problém s návratem do normálního divadelního života jsem neměl.

Plánujete i po návratu před živé publikum rozvíjet s Třemi tygry online projekty?
Určitě se teď budeme zaměřovat spíše na živé publikum. Čímž nechci říct, že bychom sabotovali všechny projekty, které jsme vymysleli předtím. Chceme ale maximálně využít čas, kdy mohou divadla fungovat, protože situace je stále docela nejistá a nevypadá to, že by kovidová pandemie příliš ustupovala, nyní spíše naopak.

Co je pro tebe nejobtížnější při střídání dvou různých hereckých přístupů – výrazný autorský vklad v rámci improvizovaných skečů, a oproti tomu interpretační herectví, kdy ztvárňuješ autorem napsanou postavu?
Pro mě je zcela určitě snazší interpretovat postavu nějaké pevně dané divadelní hry nebo scénáře. Nemám natolik bystrý postřeh jako třeba moji kolegové Štěpán Kozub nebo Albert Čuba, takže je pro mě velmi těžké improvizovat nebo něco vymýšlet bez přípravy. Je pro mě lepší držet se určitých mantinelů, které mi vytyčuje napsaný text a režisér. Díky tomu se cítím na jevišti svobodnější a můžu v rámci těch mantinelů vymýšlet vlastní nápady, které ale zapadají do světa té konkrétní inscenace.

Co jako tvůrce děláš proto, aby ses v rámci improvizovaných skečů neopakoval? Promýšlíš chování své postavy dopředu, nebo to necháváš čistě na dané situaci v rámci skeče?
Spíše ten druhý případ, nechávám to na situaci a na kolezích, potažmo na tom, co mě právě napadne. Ony většinou ty naše postavy vznikly náhodou, spontánně a jejich život je tomu uzpůsoben. Rozvíjejí se tím, co se v dané situaci v rámci skeče stane. Samozřejmě potom byly projekty typu VyPlašení, kde jsme měli dost času si vymyslet, jakým způsobem budou probíhat interakce mezi jednotlivými postavami. Mohli jsme společně stanovit, že Mojmír by reagoval takhle a Lumír zase jinak a situaci jsme budovali na základě toho, že jsme své postavy detailně znali.

Spojení s Třemi tygry a Divadlem Mír ti přineslo řadu nových tvůrčích příležitostí. Z tvých připravovaných projektů mě zaujal zejména film Grand Prix. Mohl bys o něm prozradit více?
Roli v tomto filmu jsem dostal na základě mého účinkování v seriálu sKORO NA mizině, který jsme točili s režisérem Vláďou Skórkou. V nich jsem společně se Štěpánem Kozubem zaujal režiséra Grand Prix Prušinovského, šli jsme na kamerové zkoušky a v nich už jsme měli roli v podstatě jasnou, protože režisér Prušinovský nás do filmu chtěl. Jen si nás potřeboval vyzkoušet v konkrétních situacích ze scénáře filmu.

Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Byl to pro mě super zážitek, protože jsme během druhé vlny kovidu, kdy se nesmělo hrát divadlo, točili v zahraničí. Film je road movie o automechanikovi, který v televizní soutěži vyhraje dvě vstupenky na Velkou cenu Španělska a rozhodne se ji navštívit se svým bratrancem. A protože je velkým fanouškem závodů Formule 1, naplánuje cestu tak, aby mohli společně poznat další historicky významné okruhy. Do kin půjde film v listopadu příštího roku (2022, rozhovor vznikal ještě v roce 2021, pozn. red.).

Než ses stal pevnou součástí Divadla Mír, v němž dnes působíš ve stálém angažmá, fungoval jsi jako herec na volné noze, což v Ostravě není obvyklé. Bylo to pro tebe složité období? Jak moc aktivní jsi musel být ve hledání příležitostí?
Já jsem byl herec na volné noze, to je pravda, ale už v té chvíli jsem měl základnu v Divadle Mír. Neměl jsem v něm sice stálé zaměstnání s jistým platem, ale účinkoval jsem na této scéně ve třech nebo čtyřech inscenacích a k tomu jsem dohrával představení v Divadle loutek, kde jsem předtím působil ve stálém angažmá. K tomu jsem hrál ve Staré aréně, takže jsem na tom nebyl finančně až tak špatně, poznal jsem ale i druhou stranu mince, protože jsem se nezastavil. Zároveň mi takový pracovní shon nevadil, naopak mě bavil a hlavně motivoval, protože jsem díky tomu nepodlehl pocitu pohodlí. Pracovní příležitosti jsem nijak zlvášť aktivně vyhledávat nemusel, ony spíše přicházely samy.

Dnes jsi velmi známou tváří ostravského divadla, od kdy se ale datuje tvoje spojení s Ostravou? Od studií na konzervatoři?
Je to tak. Do doby studií na konzervatoři bych se vrátil hned. Strašně mě to bavilo. Na celou tu dobu vzpomínám velmi pozitivně, protože mi tahle zkušenost otevřela nové obzory, donutila mě pokládat si otázky, o kterých jsem předtím nepřemýšlel, vyhledávat stále nové informace.

A jaký je tvůj vztah k Ostravě dnes?
Už jsem pár pracovních nabídek, jejichž předpokladem bylo stěhování do jiného města, konkrétně do Prahy, dostal. Ale myslím si, že v dnešní době už to není úplná nutnost, protože vlakem se dnes člověk dostane do Prahy za tři hodiny. Hlavně Ostrava mi přirostla k srdci, takže si moc nedovedu představit, že bych se odstěhoval. Navíc tady mám ženu, se kterou budujeme společné hnízdo, a vetšinu kamarádů.

V té souvislosti se ale musím zeptat na tvé rodinné kořeny, které sahají někam mnohem dále než do Ostravy. Prozradíš kam až?
Jsem napůl Ital po otci, který se do České republiky přestěhoval těsně po sametové revoluci a zůstal tu.

Zůstalo ti něco z italského původu?
Myslím, že určitě tvrdohlavost, láska k jídlu a ke slunci.

Sdílejte článek