​Marie Glázrová, hvězda z Horní Suché, ktará fackovala Vlastu Buriana

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Vlasta Burian od ní dostal facku, zazářila jako kněžna v Babičce nebo Jenůfa v Její pastorkyni. Rodačka z Horní Suché, prvorepubliková herecká hvězda Marie Glázrová (1911-2000), patří k nejslavnějším filmovým a divadelním rodákům našeho kraje.

Rodiče ji ve snaze dobýt divadelní svět vehementně podporovali, což ve své době nebylo zvykem.

„Narodila jsem se jako třetí dítě manželů Glaserových. Teprve později jsem požádala o změnu příjmení na Glázrová. Byl to můj občanský protest proti okupaci naší vlasti fašisty, proto jsem jako jedna z mála českých hereček také nehrála za války ani v jednom německém filmu. Můj tatínek, doktor Vavřinec Glaser, měl v Horní Suché na Karvinsku ordinaci. Lidé mu říkali táta chudých. Byl to obětavý lékař a šlechetný člověk,“ zavzpomínala ve svých pamětech.

Na hereckou dráhu ji sice připravil otec, známý ochotník, ovšem legendární Vlasta Burian ji v Praze na poprvé odmítnul, odešla tedy do angažmá v Plzni, aby záhy zazářila v Praze na Vinohradech. Od dětství přitom houževnatě dřela, recitovala, ovládala mimo jiné polštinu, francouzštinu nebo němčinu.

V roce 1937 se její herecká dráha kříží, odchází z divadla k filmu, pomáhá jí k tomu jeden z nejpovolanějších: Martin Frič. Jde od role k roli a dosahuje nejvyšší mety. Jako hvězda filmového plátna se dostává mezi nejpopulárnější herečky své doby, společně s Gollovou, Baarovou nebo Mandlovou.

Její píle je obdivuhodná, za dva roky zvládne na dvanáct filmů.

Zaskvěla se například v Čápově Babičce v roli kněžny, s Adinou Mandlovou si zahrála v Nočním motýlu, debutovala v komedii Martina Friče Poslední muž, prosadila se v dramatech Maryša nebo Lidé na kře.

Právě titulní Maryša patřila mezi její nejslavnější role na naši první scéně. V Národním divadle působila v letech 1939 až 1987. Traduje se dokonce její postup při ztvárnění jedné z rolí.

Tehdy se prý dotazovala uznávaného lékaře Jiřího Brdlíka: „Pane profesore, dostala jsem novou roli, ve které mám umřít na otravu arzenikem. Můžete mi poradit, jaké jsou příznaky, abych to zahrála přesvědčivě?“ „Víte, to skutečně nebude jednoduché,“ odvětil Brdlík. „Výrazným příznakem otravy arzenikem je úporné zvracení a časté vodnatelné průjmy. A to už je, milostivá paní, na vás, jak to zahrajete.“

Světská sláva, polní tráva, jak se říká a její titulní role ve filmu Rozina Sebranec, který měl premiéru po osvobození, tuto hvězdnou plejádu nečekaně utnula.

Nikdo nevěděl proč. Jak se říká, lidé ji milovali a ona si na rozdíl od některých kolegyň nikdy nezadala s nacisty. Nová socialistická doba pro ni dlouho nenašla uplatnění.

Zachovali se k ní pokrytecky, Národní divadlo ji sice poctilo v roce 1960 čestným titulem, poskytlo jí ale už jen čtyři divadelní role. Zapomenuta a zhrzená umírá v roce 2000, prý ji už téměř nikdo neznal. Pohřbena je na vyšehradském Slavíně.

Za svou kariéru přitom byla ověnčena řadou titulů: Za vynikající práci, zasloužilá členka ND, zasloužilá umělkyně, nabídky srovnatelné s jejím prvorepublikovým fenomenálním úspěchem už nepřišly.

Přesto i tak dokázala utkvět v paměti, například menší ale nikoliv nevýraznou rolí nebojácné vdovy v pohádce Byl jednou jeden král, kde její postava oponuje samotnému králi, kterého ztvárnil Jan Werich, jeho komořímu v podání Vlasty Buriana rovnou nafackuje. Možná si přitom vzpomněla na své začátky, kdy s ní slavný komik pro divadlo nechtěl počítat.

V pozdní době udržovala kontakty i s regionem, například s Lašským smíšeným pěveckým sborem, na jehož setkání v Bašce recitovala a kam zajížděla také se svým manželem, známým operním pěvcem Eduardem Hakenem.

Jednou z jejích posledních rolí pak byla komedie Velká filmová loupež (1986), kde překvapivě ztvárnila sama sebe. Její význam z dnešního pohledu zůstává nedoceněn, a je s podivem, že se i dnešní dramatici z regionu raději věnují osudům prvoplánových ikon jako jsou její kolegyně Baarová nebo Mandlová.

Autor je filmový kritik a publicista

Chcete vědět, jak Ostrava poznamenala milovníka Oldřicha Nového a jaké lekce mu dala? Čtěte jeho ostravský příběh!