Marek Stuchlý: Mou motivací je přivádět dětí ke sportu

Bývalý basketbalový reprezentant, vítěz českých basketbalových titulů, držitel ocenění Sportovní legenda města Ostravy Marek Stuchlý vede v Ostravě klub Academy NH Ostrava z.s., kde sportuje téměř šest stovek dětí.

Marku, četl jsem, že jste ukončil svou kariéru jako nejvíce bodující hráč v historii české nejvyšší basketbalové soutěže.

Přesně tak, v roce 1993 jsem poprvé nastoupil do nově vzniklé samostatné české nejvyšší basketbalové ligy. Bylo to krátce po rozdělení Československa, odehrál jsem přes 700 zápasů a nastřílel přes 9500 bodů.

Pořád ten titul držíte?

Pořád ho držím, myslím, že mám ještě náskok přes tisíc bodů. Asi mě dohání Jakub Šířina z Opavy, určitě existují aktualizované přesné tabulky, už je ale moc nesleduji, nebudu se zlobit, když mě předežene. Jen mě mrzí, že takový top ostravský hráč, neobléká ostravské barvy. Na druhou stranu se mu nedivím, vyrůstá vedle Petra Czudka, kde polovina mých bodů paří právě jemu, jelikož dlouhé roky jsme hráli bok po boku, on asistoval a já skóroval.

Myslíte, že to Jakub dokáže?

To nevím, taky už má svůj věk. Ale přeju mu to, fandím mu. Nikdy jsem basketbal nehrál pro to, abych byl v tabulkách, ale proto, že jsem ho prostě miloval, ale nebudu lhát, že jsem chtěl být vždy nejlepším. Druhé místo mě nikdy neuspokojovalo.

Jak se to stalo, že jste se stal tak skvěle bodujícím hráčem?

Snad touhou se nikdy nevzdat a neustoupit ze svých snů, jakkoli to bylo těžké. V patnácti letech jsem se při zápase vážně zranil. Lékaři mi řekli, že už nemůžu hrát basketbal, či dělat jakékoli kontaktní sporty, protože jsem měl přetrženou oční sítnici na hodně místech a přicházel jsem o oko. Podrobil jsem se třem operacím. Všichni doktoři mi hrát basket zakázali.

Ale nemohl jsem se toho vzdát, obětoval jsem tomu dosavadní život, každý den mnoho hodin trénoval, ráno vstával každý den v pět, abych šel běhat na běžecký ovál, tak jsem si nasadil lyžařské brýle a šel jsem hrát. Hrál jsem basketbal, který jsem miloval, všichni soupeři se mi smáli, říkali mi Kyklope. Naštěstí jsem vždycky měl podporu u svých rodičů. Ze začátku mě rodiče hodně vynadali a zakázali, ale když následně viděli, jak na sobě opět makám a že mi jsou okolnosti úplně jedno, hnali mě dopředu a podporovali co to jen šlo. Tehdy jsem si šel za svým snem, bavilo mě to, miloval jsem to, bylo mi úplně jedno, co riskuji. Mám takovou „špatnou“ vlastnost – výsledek. Vidina dokázat všem, co ve mě nevěřili, mě lákala. Nechtěl jsem jen uspět, chtěl jsem být nejlepší.

V podstatě hned potom, co jste kariéru ukončil, jste se stal trenérem mládeže. Kdy to bylo a co vás k tomu vedlo?

Mládež trénuju jedenáctým rokem, dva roky před tím jsem strávil jako asistent mužů. Když jsem skončil jako aktivní hráč v Nové Huti, (správně BK NH Ostrava a.s.), dostal jsem hned nabídku k mužům. Dělal jsem asistenta úžasné trenérská dvojici – Medvecký, Hummel.

Úplně mě do toho vtáhli, mohl jsem vést dopolední tréninky, moje bývalé spoluhráče - profíky, byli jsme trenérsky i lidsky velmi dobrá parta. Vždy jsem ale měl na oku mládež, pokud byla někde možnost v té době výrazně pomoci, věděl jsem, že právě tady. Věděl jsem, že tam už nebudu vidět, že nebudu slavný a vlastně i to mě lákalo, chtěl jsem pomoci těm, kteří třeba hledají oporu jako kdysi já, něco vybudovat, rozvinout, předat zkušenosti, nezůstat po hráčské kariéře na ocet, nechat si dále své zaujetí a lásku k basketbalu.

Foto: Vladimír Pryček

BK NH Ostrava z.s. (nyní již Academy NH Ostrava z.s.) byl vždy úplně samostatný subjekt, nebyl ničím propojen s muži, vedl jej pan Petr Šubrt, tehdy chtěl zrovna končit, tak jsem se začal o post předsedy ucházet a byl jsem zvolen, možná už jen proto, že jsem byl jediný zájemce. Zpětně Petrovi moc děkuju, snad ho má práce nezklamala. Byly to velmi těžké časy, v klubu bylo sotva padesát, šedesát kluků, nebylo dostatek financí, skoro žádné přípravky, šel jsem do toho, ale nikdo mi nevěřil, snad jako kdysi dávno v těch lyžařských brýlích.

Vím, že původně nejste z Ostravy, pocházíte ze Šumperka. Proč jste zůstal v Ostravě? Co vás tady udrželo?

Vždy jsme si vždy říkal, že do 50 let budu sdílet svůj život s basketbalem, po 50 se vrátím ke kořenům. Jsem z farmářské rodiny, maminka je neuvěřitelný dříč, má svá léta, také zdravotní problémy, které si přivodila okopáváním šestnácti hektarů pole s obyčejnou motyčkou v ruce. Je to moje neuvěřitelná máma, pomáhám jí, kdykoli jen můžu a vím, že se do Šumperka jednou vrátím. Nyní své tvrzení o padesátce ale asi budu muset trochu posunout, rozjeli jsme se synem sportovní klub, máme tu hráče, trenéry i mnoho lidí, které nechceme zklamat. Spoustu věcí je před námi, naše práce tady ještě zdaleka není dokončena. Asi mám z toho dětského, být nejlepší, stále ještě něco v sobě…

Zpátky k začátkům s mládeží. Kolik bylo dětí v klubu na začátku, když jste do klubu vstoupil? Kolik je dětí dnes?

Když jsem začínal já, mohlo tady být cirka šedesát dětí. Dnes máme pět set devadesát kluků, a to nepočítám děti z mateřských škol.

Působíme na Ostravsku ve dvaceti jedna základních školách a sedmi mateřských školách.

Jak se vám povedlo tu základnu, tak rozšířit?

Nebudu lhát, ty začátky byly velmi těžké, vůbec jsem nevěděl, jak se to dělá. Zkusil jsem snad vše, od rozdávání letáčků v dešti až po schůzky s řediteli škol. Zpětně bych chtěl poděkovat Kamilu Havrlantovi, který vede dívčí basket, a který mě vlastně do toho všeho zasvětil a jako první nabídl pomocnou ruku a také bych chtěl poděkovat Ivaně Kupkové a Martině Dostálové, které už nyní v klubu nejsou, ale v začátcích mi byly velkou organizační oporou.

Tehdy jsme hodně debatovali, říkal jsem si, že na to možná nemám, kde dělám chybu, proč mi to nejede, kde mám brát malé děti. Jednoho dne jsem zašel na Základní školu Ostrava, Matiční 5 (neboli 30. dubna), kde byla zástupkyně ředitele paní Hana Malíková. Té jsem asi hodně padl do oka a ona mě detailně zasvětila, co mám dělat, za kým jít. Celé se to pak otočilo, kam jsem následně šel, tak mě vždycky s radostí a úsměvem přivítali. Nevím, jestli mě ještě trochu znali, nebo čím to bylo, ale od jisté doby po neúspěších se vše otočilo k lepšímu.

Dnes tedy máte dvacet jedna základních škol, kde provozujete kroužky pro děti od nejmenších. Jak často a kde trénují?

Na dvaceti jedna základních školách trénujeme jednou týdně, pak si děti svážím do haly. Je to můj osobní projekt, nikdo jiný z republiky to nedělá, ale už se mě na to občas někdo zeptá. Svážím si děti ze škol na halu, tady trénujeme a rodiče si pro ně po tréninku přicházejí.

Kolik dětí denně převezete? Jak to stíháte?

Dětí je hrozně moc, svážím děti od druhé třídy. Každý den máme tréninky od dvou do půl čtvrté, kdy nikdo jiný nikde netrénuje, třicet až čtyřicet dětí. Nemůžu kapacitu navýšit, protože už teď musíme děti v takovémuto počtu rozdělovat, a tak trénujeme na polovinách, ne-li čtvrtinách. Jsem vděčný za sportovní halu Tatran, ale potřebujeme daleko větší sportovní zázemí, je to naše největší slabina. Haly, zde v Ostravě bohužel jen školní tělocvičny, se snažím najít kde se dá, trénujeme po všech čertech, ďáblech. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale jsem jak cirkusáček, trénuju v centru, pak přejíždím do Poruby, na Slezskou, Vítkovic, Jih… Pojeďte někdy se mnou, neuvěříte. Byla by to neskutečná nádhera, kdyby se mi povedlo centralizovat vše pod jedno opravdu velké zázemí. Bylo by to nádherné komunitní centrum pro ostravské děti, mohly by jej využívat neomezeně a rodiče by o ně neměli strach.

Co mají rodiče dělat, když si řeknou, že chtějí dát dítě na basket? V kolika letech je ideální začít?

Čím dřív, tím líp. Klidně ať mi rodiče zavolají – vždycky jim vyjdu vstříc. Pokud děti chtějí sportovat, tak nikdy nikoho neodmítnu. Máme i tréninkovou skupinu pro kluky ze sedmých, osmých, devátých tříd a prváky, druháky na střední škole, máme tam čtyřicet dětí. Jmenuje se to Basket pro radost. Nehrají oficiální soutěž, opravdu to mají jako zábavu. Ale teď už za mnou přišli, že by chtěli soutěžit, tak se domlouvám s okolními kluby a hrajeme spolu přátelské zápasy.

Proč by měli rodiče zvolit pro své dítě jako sport basketbal?

Basketbal je úplně vším. Basketbal je skvělý na rozvoj motoriky, dynamiky, atletiky, je to kolektivní hra, děti se naučí fungovat v kolektivu, přijmout svou roli. To dobré i špatné, projdou náročným pubertálním obdobím s partou stejně aktivně smýšlejících, zažijí vítězství i porážky. Vše, co jednou v živote využijí.

Jak tréninky pro děti od druhé třídy do dvanácti let vypadají?

Na trénincích přípravky se hrají hry a postupně se děti začínají seznamovat s balonem. Když už děti přijdou do sportovní haly, tak jsou rozdělené na dvě skupiny. Jedna skupina procvičuje motoriku, atletiku, gymnastiku a přidáváme tam prvky basketbalu. Druhá skupina si jen hraje v tomto novém prostředí, aby je okouzlilo a zaujalo je. To je hodně důležité. Pak se to nabaluje a malé děti z her pomalu a přirozeně přechází k drilu, už trénují basket.

Musí mít děti speciální předpoklady na basketbal?

Ve starším věku je malý vzrůst do jisté míry handicap, ale jinak tam speciální předpoklady a požadavky nejsou. Vůbec bych se toho nebál, ani když je dítě menší. Hlavní je, když chce sportovat a baví ho to. Spíš mi přijde, že děti jsou čím dál tím horší po motorické stránce.

Jak na tom jsou dnešní děti s pohybem?

Vezmu to zeširoka. Jak jsem zmínil, působíme i v mateřských školkách, daří se tam, po sportovní stránce vše funguje. A najednou přijdou děti do první, druhé třídy, do přípravky, a děti prostě neudělají ani kotoul. Nechápu, proč je tam takový skok. Kvůli tomuhle problému jsem šel před lety za náměstkem pana primátora s projektem trenérů do škol v hodinách tělesné výchovy. Vzal si to, ale už se neozval. Projekt „Trenér do škol“ byl pro první, druhou třídu. Byl o zapojení sportovního trenéra přímo do hodin výuky tělocviku na školách, kde prostě cítím, že problémem je to, že kantoři se více soustředí na stěžejní předměty, čeština, matematika apod. Pak jsou další předměty a tělesná výchova je na posledním místě, kdy je to víceméně taková hodina volna k proběhnutí a vydechnutí. Kdy ale mají dostat děti sportovní návyky a kdy si mají uvědomit, že sport je prima než právě v prvním výraznějším kolektivu, který za svůj život poznají?

Foto: Vladimír Pryček

Projekt jsem v rámci svých možností ale spustil i tak, jen osobně, spousta škol to využívá a zájem je veliký. Nic za to nechci, nic za to nemám, jen dobrý pocit, že děti třeba přivedu buď ke svému či jinému sportu. Velká škoda, že se tyto věci nepodporují, myslím že investice sem jsou tu nejdůležitější, bohužel asi nejdou hned vidět, nevím.

Je lež že děti nechtějí sportovat, že je jiná doba, že nepotřebují živé kamarády. Děti jsou pořád stejné, mají rády pohyb, kamarády a aktivní životní styl, stejně jako ke všemu se ale i k tomuto musí vést a musí se jim podat tou správnou formou.

Vím, že v klubu působí váš syn. Kolik celkem je tady trenérů?

Mám ještě tři stěžejní trenéry, za kterými stojím a jsou skvělí. Dělají svoji práci nad rámec, na úkor svého osobního života, jsem jim za to moc vděčný. Aneta Černá je šéf trenérka sportovního střediska mládeže. Musím se přiznat prvních čtrnáct dní jsem jí tolik nevěřil, furt jsem jí kontroloval, byl jsem jí za zadkem, říkám to narovinu a teď vím, že je daleko lepší než já. Jsem z ní úplně nadšený, staví se k tomu skvěle, pro všechny dělá aktivity navíc, třeba nedělní jógu, Hallowenský večer a další. Zároveň je tvrdá a nekompromisní, ale lidská.

Pak je v našem týmu Vojta Štainer, kondiční trenér, který je i u v reprezentace. Je to velmi pracovitý, spolehlivý člověk, jeden z nejlepších kondičních trenérů, které znám.

Pak je tady můj syn Marek, má na starosti „Áčkové“ kategorie od 14 let. Jeho kluci získali šestnáct mistrovských titulů, přes třicet medailí z mistrovství, hrají mezinárodní soutěže, rostou tam reprezentanti. Jsme vlastně nejúspěšnější basketbalový mládežnický klub v Česku.

Krom těchto top trenérských osobností, jsou zde samozřejmě také další trenéři a učitelé, starající se jak o nejpočetnější skupinu dětí a hráčů v přípravkách a na ZŠ, tak v basketbalu pro radost.

Jaké to je podílet se na chodu klubu jako otec a syn? Jak máte rozdělené role?

Přes týden se defacto vůbec nevídáme. Oba přebíháme z jedné haly na druhou, já mám malinké, Marek má starší. Samozřejmě když je čas, diskutujeme o klubu a kam bychom jej chtěli vést.

Vy to odmakáte a Marek pak má tituly.

Dá se to tak s nadsázkou říct. Někdy jsem měl pocit, že z některých dětí nejdou udělat baskeťáci, ale Marek to dokázal. Vítězství a tituly už ale nějakou dobu jistě nejsou to, co Marka uspokojuje, plně si uvědomuje, že jeho hlavní role je dovést ty nejnadanější, jak daleko to jen půjde.

Kolik dětí se pak dostane do těch vyšších kategorií nad dvanáct let?

Hrajeme devatenáct soutěží, děti hrají na různých úrovních a uplatní se u nás opravdu všichni, kteří chtějí u basketu zůstat. Máme tady kategorie, které jsou pro zábavu, nebo pak pro ten sportovní výkon. Děti pak jdou svojí cestou. Důležité je, že je to prostě baví.

Jak vypadá sezóna? Míváte kempy o prázdninách?

Každý rok je teď už v podstatě stejný. Začátkem srpna pořádáme basketbalový kemp, což je pro děti všech úrovní. Máme jich pokaždé okolo stovky. Kemp probíhá tady ve sportovní hale Tatran a na základní škole Nádražní. Jsou tam kategorie, které chtějí makat, ty trénují dvakrát, třikrát denně. Ale jsou tam i ti malincí, ze školek, kteří si chtějí hrát – ti hrají hry, pak jdeme třeba na bazén. Děti to hodně baví.

Přípravná fáze začíná v srpnu, kdy probíhají soustředění a kondiční příprava. A pak už začíná příprava na další sezónu. Pořádáme Steel Cup, letos to bude šedesátý druhý ročník. Je to mezinárodní turnaj a po něm již v září začínají soutěže, které končí v květnu. V dubnu, květnu bývají mistrovství, pak jsou tři týdny, kdy hrajeme jiné hry, aktivity, ať si děti odpočinou. A v červenci je měsíc prázdnin.

V průběhu sezóny samozřejmě děláme spousty jiných akcí, Ostravskou ligu, týmové minikempy, spousty jednodenních akcí, kdy asi nejhezčí je Mikulášská nadílka, kde je vždycky tak 150 dětí. Děláme to pro celou Ostravu a máme na to skvělou zpětnou vazbu. I těmito akcemi se snažíme dostávat do podvědomí veřejnosti, snažíme se děti nalákat k našemu sportu.

Napadá mě otázka, jestli sledujete školní prospěch dětí? Má basket pozitivní vliv i na tohle? Jak je to u starších kluků?

U malinkých dětí to kontroluju, hodně se s nimi o tom bavím. U těch malých dětí je to jednodušší, ti pro vás udělají všechno. U patnáctiletých, šestnáctiletých kluků spolupracujeme se Sportovním gymnáziem Dany a Emila Zátopkových, kde máme hodně našich nejlepších sportovců. Také naši trenéři prospěch hlídají. Tato forma péče o sportovce musí být nedílnou součástí jejich rozvoje. Škola je vždycky na prvním místě.

Klub je obrovský, máte hodně dětí. Jak je těžké klub uživit? Jak jej financujete? Máte partnery?
V dnešní době je velice těžké, řekl bych až skoro nemožné získat partnery z komerční sféry, myslím, že asi především z důvodu vizibility možných partnerů, jelikož mládežnický basketbal prostě není to, co je v médiích na pořadu dne. Máme nicméně velkou podporu od rodičů našich sportovců, většina, když s čímkoliv potřebujeme pomoci, nás podpoří, moc si toho vážíme.

Nic na tom ale nemění fakt, že náš rozpočet je ze tří čtvrtin z veřejných zdrojů a dotací, jedna čtvrtina jsou hráčské příspěvky. Z hlediska nákladů to pak jde zhruba po třetinách, nájmy na halách a ZŠ, platy trenérům, náklady spojené se soutěžemi.

Jak je to finančně náročné pro rodiče?

U přípravky bereme tisíc korun na půl roku. Za svoz dětí, který jsem zmiňoval, jsem si v životě nevzal peníze, i když mi je rodiče občas chtějí dát. Minižáci obecně platí 4250 korun na půlrok, starší platí šest tisíc na půlrok.

Kdo z komerčních partnerů vám pomáhá?

Žádného velkého partnera nemáme, těch menších je opravdu hodně, především z řad rodičů našich hráčů, jejich podpora je pro nás velmi důležitá, jelikož když mnoho lidí spojí síly, mnohdy se toho dokáže více než s jedním silným partnerem. Samozřejmě nyní před Vámi hovořím v oblečení KILPI, kdy firma rodičů našeho svěřence Karla Nováka obléká všechny naše trenéry do sportovních a kvalitních oděvů jejich firmy.

Kolik kluků jste za jedenáct let dostali do profi basketbalu?

To je poměrně náročná otázka, jelikož od náboru do možných profi podmínek uběhne nějakých 10 let. Zároveň například takový dorostenec má i dvojnásobné tréninkové dávky než hráč dospělé kategorie. Pokud se díváme na profi z hlediska výhod, pak některý hráč dorostu může mít lepší smluvní podmínky než hráč mužů, a to především v prvních třech letech přechodu z dorostu do mužů, je tedy hodně zavádějící, co vlastně v aktuálním českém basketbale znamená slovo „profi“, rozhodně je to něco jiného než třeba ve fotbale nebo hokeji.

Foto: Vladimír Pryček

V každém ročníku máme aktuálně asi pět reprezentantů. Samozřejmě, čím ti kluci rostou výš a výš, tak reprezentace je neúprosnější. V dorostech, což je poslední přechod před mužskými soutěžemi, ale vždy pracujeme s reprezentačními hráči. Končíme v devatenácti letech a snažíme se o to, abychom hráče co nejvíce připravili na profesionální angažmá a naši hráči dostali co nejlepší podmínky. Ať už devatenáctiletý kluk dostane dobrou smlouvu v některém z týmů KNBL (nejvyšší české soutěže), nebo se vydá cestu poloprofesionálního sportu recipročně se školou, či již zůstane basketbal hrát jen pro zábavu v některém týmu oblastního přeboru, snažíme se ho podpořit a v této cestě mu pomoct. Aktuálně nám dorůstají první početně velmi silné ročníky a okolní mužské soutěže začínají být plné, na pořadu je tedy i zajištění mužské soutěže pod naším sportovním klubem.

Jak je těžké dnes profi hráče vychovat?

Předně bych chtěl určitě poznamenat, že Ostrava a Moravskoslezský kraj je neskutečná líheň talentů. Jen se podívejte na soupisky nejvyšší soutěže mužů KNBL. Největší početnost je z Ostravy. Opavský tým KNBL, modla Jan Veselý, Mates Svoboda, Lukáš Palyza, Dája Vlk, Peťa Šafarčík, Bohačíci a to jen střílím od boku… Všichni tito borci ale mají jedno společné, v určitém věku museli odejít z Ostravy, aby se v diamanty obrousili někde jinde.

A přesně s tímto se aktuálně potýkáme i my, nemáme možnosti pronájmů, finance, a především adekvátní zázemí na konečnou tvorbu nejlepších českých basketbalových hráčů. Těchto hráčů je velmi málo a v konkurenci nám stojí české a zahraniční kluby se sportovními halami v každém obvodu, top zázemím a velkorysými financemi, o kterých se nám zde může pouze zdát.

Věřím ale, že se blýská na lepší časy, nespadnou ale z nebe, nedostaneme je hned ani zadarmo, musíme si je sami vytvořit svou každodenní prací, snahou a úsilím. A to pak hezčí možná budou.