Bez frází: Mikloškovy dveře do Anglie. Neexistovala cesta zpátky!

Přijeli jsme do Leedsu a bylo mi jasné, že poteče krev. Leeds. Wimbledon. Crystal Palace. A pro nás speciálně Millwall. Tam tekla krev na hřišti i mimo něj.

Bylo to něco mezi fotbalem a rugby, hráči létali vzduchem. Všichni to věděli, všichni k tomu tak přistupovali. I rozhodčí. I já. Věděl jsem, že musím přijmout, abych mohl rozdat.

Byla to Anglie devadesátých let.

Fotbal se hrál vlastně primitivní, z dnešního pohledu rozhodně. Nikoho moc nezajímalo, co se děje mezi vápnem a vápnem. Rychlá rozehrávka, nákop do šestnáctky a boj. Pak zase sprintem na druhou stranu. V neskutečném tempu, nasazení.

Lidi to milovali.

Dvakrát v týdnu jsme nastupovali před vyprodané tribuny do neuvěřitelné vřavy. Byly stadiony, kdy šel z ochozů na soupeře až strach. Ten náš mezi ně patřil. Upton Park. Domácí hřiště West Ham United. Můj fotbalový domov.

Foto: Jana Mensatorová

V Anglii musíte lidem ukázat, že máte pro fotbal a klubové barvy stejnou vášeň jako oni. Trvá to, není to snadné. Zažil jsem dost kluků, které byli skalní příznivci schopní vyštvat. Nebavily je jejich kličky, pokud vzápětí neudělali skluz. I velké hvězdy to poznaly. Naopak, pokud jste ochotni bojovat, rvát se, nikdy vám to nezapomenou.

I dneska, když přijedu na West Ham, tak všichni spustí pokřik, kterým mě vítají.

My name is Ludo Miklosko

I come from near Moscow,

I play in goal for West Ham,

West Ham!

When I walk down the street,

Everybody I meet says,

Oi big boy,

What’s your name,

My name is Ludo Miklosko

I come from near Moscow,

I play in goal for West Ham,

West Ham!

V Anglii se totiž fotbal dědí z generace na generaci, s jedním klubem se narodíte a se stejným umíráte. Stane se, že potkám dědečka s vnukem, poprosí mě o podpis a on mu vypráví o mé kariéře. O mé éře. Těší mě to, nebudu říkat, že ne.

Mám díky tomu pocit, že se mi alespoň částečně podařilo to, co jsem jako fotbalista z východního bloku pro své krajany chtěl. Nikdy jsem se tam necítil být jen za sebe.

Chtěl jsem otevřít dveře do Anglie.

—-

Dneska je Anglie fotbalově dvacet let – a možná i víc – před námi. Přijedete do Manchesteru a mají tam deset tréninkových hřišť střižených jedno jako druhé, každý tým má obrovské lékařské zázemí a jsou to skutečné továrny na fotbal.

Já přijel v devětaosmdesátém na West Ham a bylo tam jedno tréninkové hřiště a jedna nízká budova se šatnami. Dva háčky nad lavicí, sprchový kout a obrovská vana. Právě do té vany po tréninku naskákalo dvacet čuníků a společně se v ní cachtali.

Nikdy jsem tam nevlezl. Bylo to horší než nějaký vesnický rybník.

Vždyť v Baníku už jsme v té době měli společné ranní tréninky, jezdilo se na obědy do Imperialu, před zápasem bylo soustředění na hotelu. Tehdy jsme byli mnohem dál, my měli relativně široký realizační tým, tam jsem chtěl masáž a nikdo nechápal, o čem mluvím. Byl jeden fyzioterapeut a ten mi suše odvětil: „Masáže nedělám.“

Na druhou stranu hřiště bylo perfektní. A na něm se rozhoduje. Pokud máte kvalitní trávník, můžete předvádět kvalitní výkony. Všechno ostatní bylo velice skromné, ale nakonec mi došlo, že na tom nesejde. Je jedno, jestli sedíte v kabině na dřevěné lavici nebo v koženém křesle. Důležité je, co se děje tam venku. Na pažitu.

Byl jsem v šoku. Ne ze spartánských podmínek, ale z nadšení pro fotbal. I za těch pár dní jsem stačil poznat, že tam chci hrát, a stalo se to pro mě svým způsobem otázkou cti. Nedovedl jsem si představit, že tu šanci pustím.

Foto: Jana Mensatorová

Ujal se mě tehdy trenér Lou Macari, bývalý skotský reprezentant a hráč Manchesteru United. Chlap, který si mě v Baníku vyhlídl a v Anglii se o mě ty první dny staral. V úterý jsme po tréninku jeli na zápas jedenadvacítky, ve středu mě vzal do Wembley.

Do chrámu fotbalu.

Vedl k němu most, přes který jsme ze stanice metra po našem tréninku doslova běželi, protože Lou hrál za veterány exhibici před hlavním zápasem reprezentace Albionu. Nestačil jsem na všechno zírat. Odevzdal mě do VIP zóny a řekl, že si mě po utkání zase vyzvedne. Nerozuměl jsem tam nikomu půl slova, ale bylo to jedno. Stačilo vnímat atmosféru tribun, lásku k naší hře.

Do Československa jsem se vracel pěkně hotový. Moc jsem toho za ten týden nesnědl, protože po tréninku byly maximálně sendviče, a ani jsem toho moc nenaspal, protože jsme s Macarim chodili po fotbalech.

Foto: Jana Mensatorová

Nejvíc vyřízený jsem ovšem byl z toho, jak moc může fotbal ve společnosti znamenat. Vracel jsem se rozhodnutý, že se co nejdříve do West Hamu vrátím. Byla by pro mě nepředstavitelná ostuda, pokud bych to nedokázal. Bral bych to jako osobní selhání.

Neexistovala cesta zpátky.

Celý příběh Luďka Mikloška čtěte zde: www.bezfrazi.cz.