Loučení v nové hale? Byla by to krásná tečka, říká Lukáš Palyza

Basketbalová Ostrava během léta zažila velký návrat. Dres tradičního tuzemského klubu po dlouhých patnácti letech opět oblékl místní odchovanec Lukáš Palyza, jenž se ihned stal jedním z lídrů týmu. Ještě předtím ale stihl napsat hodně zajímavých basketbalových příběhů.

Šestatřicetiletý Palyza se v Ostravě narodil. A právě v centru Moravskoslezského kraje nastartoval svou basketbalovou kariéru. Po odchodu z NH slavil několik titulů s Nymburkem, zahrál si prestižní evropské soutěže, byl v Německu, Polsku, Velké Británii nebo na Islandu. Oblékal také dres české reprezentace, se kterou v roce 2019 vybojoval historické šesté místo na mistrovství světa v Číně.

Palyza si zahrál také na olympijských hrách v Tokiu. V létě se vrátil do Ostravy, ve které se stal kapitánem. Do sezony ostravský tým nevstoupil vůbec dobře, postupně se ale zvedl, vyhrál poslední dva zápasy základní části a zajistil si místo v elitní skupině A1.

Začátek sezony vám vůbec nevyšel, prohráli jste sedm zápasů v řadě. Co se stalo?

Byli jsme slabí pod košem, prohrávali jsme doskoky. Pak tým posílil a zvedli jsme se, ale takový start by poznamenal každého. Doufali jsme, že budeme hrát v elitní šestce, ale špatný začátek už se doháněl složitě.

Do Ostravy jste se vrátil po dlouhých patnácti letech. Jak se klub za tu dobu proměnil?

Patnáct let je dlouhá doba. Je tady nový trenér, noví hráči, nová filozofie. Změny nastaly i ve vedení klubu. Stále je tady ale Tatran. I když přesluhuje, má své kouzlo. Máme v něm vše, co potřebujeme.

Je to místo, kde jste basketbalově vyrostl. Jaké na něj máte vzpomínky?

Je jich spousta. Nejen, že jsem tady nakoukl do ligy, ale já jsem ryzím odchovancem NH Ostrava. V klubu jsem byl od deseti let, prošel jsem všemi mládežnickými kategoriemi, od minižáků až po dorost. Zažil jsem toho tady hodně a jsem rád, že jsem se mohl do Tatranu ještě vrátit.

Tatran však v příštích letech půjde k zemi a v Ostravě vyroste nová hala pro míčové sporty. Těšíte se na to?

Město, ale i celá basketbalová komunita, si nový stánek zaslouží. Hala určitě přivede i další nové diváky. Projektu moc fandím, snad hala bude stát co nejdřív.

Stihnete si v ní ještě zahrát?

Mám smlouvu na dva roky. A výstavba haly, to je běh na dlouhou trať. Uvidíme, jestli se toho jako hráč ještě dočkám.

Teoreticky byste to ale stihnout mohl…

Pokud se mi bude dařit, možné je všechno. Byla by to krásná tečka, rozloučit se v nové hale – a také odměna za mou kariéru.

Tatran sice dosluhuje, stále ale umí nabídnout parádní atmosféru, souhlasíte?

Je to tak. Pokud je hala plná, je to super. Jedná se o malý prostor, akustika je speciální a v hale se hraje opravdu dobře.

Foto: se souhlasem NH Ostrava

V zahraničí jste ale zažil větší kulisy, že?

To ano, Německo a Polsko je úplně jinde. Tam mají haly, které mají kapacitu od tří a půl tisíců diváků nahoru, klidně i haly pro deset tisíc lidí. Nedá se to srovnat, možnosti tam jsou úplně jiné.

Z Ostravy jste před lety odešel do Nymburka. Jak moc to pro vás tehdy znamenalo?

Hodně si toho cením, pro české hráče není vůbec jednoduché se do Nymburka dostat. Drží si kvalitní reprezentanty, existují jen určitá okna, kdy se ta možnost naskytne. Musíte být konzistentní, ne rok, ale několik sezon, stále jim klepat na dveře. Je to klub, který převyšuje ostatní české týmy. S Nymburkem jsem si zahrál několik skvělých soutěží, které bych jinak neokusil.

Následně jste šel do Německa. Lákalo vás zahraničí?

Vždycky jsem chtěl do ciziny. Myslím, že každý dobrý hráč by měl někdy vytáhnout party z Česka a podívat se i jinam, kde je mnohem větší tlak. Já jsem v zahraničí působil celkem pět let a byla to skvělá zkušenost. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem si nikdy nezahrál Euroligu.

Do Ostravy jste přicházel po angažmá na Islandu. Jaké to bylo? Přeci jen, tam si nezahraje každý…

Islandská liga je velmi kvalitní. Místní hráči jsou poloprofesionálové, ale jsou opravdu dobří. Island je bohatá země, žije se tam na vysoké úrovni, takže když tam jdete jako cizinec, musíte mít už dobré jméno. Nikoho nevezmou naslepo. Basketbal se mi tam hodně líbil, zápasy měly úroveň, v soutěži je řada skvělých Američanů i Evropanů.

Jak se vám na Islandu žilo?

Island je místem, kam se spousta lidí chce podívat. S rodinou jsme si to hodně užili. Byla to hezká a zajímavá země, i když i velmi nebezpečná. Je tam úplně jiné klima, v zimě třeba čtyřikrát za den sněhová bouře, do některých destinací se v některých měsících nesmí ani cestovat, protože by to byl hazard se životem. Přesto každoročně zemře několik turistů, kteří lezou, kam nemají. Fouká tam šílený vítr, kdy člověk není schopen stát na nohou. Sám jsem zažil, když jsme museli na zem na čtyři. To všechno je ale vykoupeno úžasnými gejzíry, sopkami či rozpadajícími se ledovci. Takových míst na světě moc není, byl to zážitek na celý život. Navíc jsme se dostali až do semifinále a získali jsme pomyslný bronz.

A pak jste si řekl, že se vrátíte domů?

S Ostravou jsem byl v kontaktu už několikrát, ale nikdy nenastala ta správná doba. Až teď, někteří hráči končili, kádr se přebudovával, teď si to sedlo. Vždycky jsem přemýšlel o tom, že se budu chtít vrátit a s Ostravou ještě zkusím něčeho dosáhnout. Je to srdcovka. Syn měl v létě pět let, je z něj předškolák, takže jsme se už v Ostravě usadili.

Před lety jste odcházel jako mladý talent, teď jste se vrátil jako zkušený lídr a kapitán.

Máte pravdu, není to jednoduché. Člověk si něčím projde, je na něco zvyklý, ale každý klub má svá specifika, svou filozofii a procesy. Můžu radit, ale taky musím akceptovat požadavky a cestu daného klubu.

Foto: se souhlasem NH Ostrava

Když jsem odcházel, bylo mi dvacet. Jsem za to vděčný, Ostrava mi umožnila podívat se do světa. Teď jsem se vrátil a snažím se plnit spoustu věcí – pomoct týmu, zkušenostmi působit na mladé a jejich přístup, jsem prostředníkem mezi českými hráči a cizinci. Snažím se to zvládat, i když naše situace na začátku sezony nebyla dobrá, jsem rád, že jsme se zvedli.

Během vašich basketbalových cest se neproměnil jen klub, ale i Ostrava. Jak se vám sem vracelo?

Mám k městu srdečný vztah. Má krásné kouty, kde rádi trávíme čas, na druhou stranu, po Velké Británii, Německu nebo Islandu je to zkrátka jiné. Mentalita Ostravy je specifická, trochu jsme si na to zvykali, ale povedlo se!

A co říkáte na proměnu české reprezentace? I s tou jste toho spoustu prožil.

Dosáhli jsme obrovských úspěchů, byli jsme šestí na mistrovství světa, dostali jsme se na olympiádu. Budu na to vzpomínat celý život. Povedlo se nám sjednotit basketbalový národ, jenže ten level je v takto malé zemi těžké udržet.

Víte, narodili se nám dva odskočení hráči, Satoranský a Veselý. Kolem nich se vytvořila dobrá skupinka hráčů, kteří působili v Nymburce nebo zahraničí. Vyvolalo to chemii, která fungovala. Teď už je to ale jiné, poslední cyklus pod trenérem Ocampem byl náročný pro hráče i fanoušky.

S Lubošem Bartoněm, jenž je teď u kormidla, se však snad blýská na lepší časy, vrací se česká filozofie, která předtím fungovala. Věřím, že český basketbal před sebou má spoustu světlých dnů.