Kultura
14/08/2022 Petr Broulík

Legendární trafika, bufet i záchodky. Ondřej Durczak zachycuje místa před zánikem

​Fotograf a učitel fotografie na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Ondřej Durczak už více než deset let zachycuje Ostravu „v důchodu“, tedy ty kouty města, kde se čas jako by zastavil.

Ostatně stejnojmennou knihou, vydanou v roce 2015, zabodoval mladý fotograf u patriotů Ostravy napříč generacemi a má už za sebou podobně zaměřené knihy o Karvinsku či Bruntálsku. S třiatřicetiletým ostravským rodákem a patriotem jsme si povídali o „jeho“ Ostravě, fotografiích a také o tom, čím a proč ho připomínky staré Ostravy přitahují.

Vaším dlouhodobým tématem je Ostrava v důchodu, proč fotíte kouty města, které připomínají její minulost?
Začal jsem Ostravu v důchodu fotit někdy před deseti lety, kniha vyšla v roce 2015. Už tehdy jsem věděl, že spousta motivů časem zmizí a některé do vydání knihy opravdu zanikly. Jsou po smrti nebo opravdu v důchodu.

Dnes už ikonická trafika, kterou jste fotografoval v Kunčičkách, ještě existuje?
Ta dřevěná trafika v Ostravě-Kunčičkách byla vlastně v dubnu 2011 jednou z vůbec prvních věcí, které jsem v tématu Ostrava v důchodu zachytil. A to ještě byla otevřená, ale myslím, že hned na podzim ji zavřeli, protože ta paní, která tam dlouho prodávala, onemocněla. Takže pořád stojí, dokonce ji několikrát i natřeli. Místní o ni pečují a asi je to pro ty lidi i klenot.

Kde jsou nějaké podobné stavby? Fotil jste i neobvyklé vstupy do veřejných záchodků na náměstí Jiřího z Poděbrad ve Vítkovicích. Ty už ale asi nefungují...
Ano, ty byly bohužel zdemolovány krátce poté, co jsem je vyfotografoval. Byla to bizarní relikvie Ostravy kupodivu až z brzkých porevolučních let. Přestože vypadaly jako ze sedmdesátek. Už když tyto záchodky vznikly, vyvolávaly kontroverze. Například noviny psaly, že ty vstupy jsou nevzhledné a pak mi jeden sběratel fotografií Ostravy říkal, že jsem možná jediný, který ty záchodky nafotil. Setkal jsem se i s paní architektkou Naděždou Valíčkovou, která navrhovala prodejny a stála také za tímto projektem.

Foto: Ondřej Durczak

Jste fandou Ostravy?
Ostravu mám nesmírně rád. Je to jednou moje rodné město, žiju tady stále a jsem tu moc spokojený. I když se mi zdá, že dlouhou dobu Ostrava hledala v nové době svou identitu, teď to vypadá, že se to usazuje a snad jde dobrým směrem. V poslední době hodně věcí směřuje k lepšímu, co se týká zamýšlených architektonických projektů či, kultury. Je možná škoda, že si nezachovala něco z té poválečné historie Ostravy. Máme Dolní Vítkovice, ale mohlo se v nich zachovat více objektů doby, které se po ukončení výroby zdemolovaly. A možná by byly v UNESCO.

Čím je pro vás historie Ostravy?
Získávám si vztah k těm prazvláštním nemoderním místům, které fotografuji. Už kolem maturity jsem začal fotografii chápat jako prostředek k uchování těchto historických motivů. Když nemohu iniciovat jejich záchranu, aby alespoň v obraze ta stará místa zůstala. Už od dětství jsem s otcem často procházel Vítkovicemi, kde jsem se i narodil. Fascinovaly mě svou cihlovou architekturou a pozůstatky průmyslu. Ostatně jako všechna ta raně porevoluční Ostrava, kdy už končil těžký průmysl a ostravské doly už byly zavřené.

Foto: Ondřej Durczak

Vašim fotkám sluší černobílé odstíny. Fotíte i barevně?
Všechno primárně fotografuji barevně. Ostravu v důchodu jsem poté převedl do černobílých odstínů. S odstupem času jsem dospěl k tomu, že to barevné i mohlo zůstat, protože atmosféra těch motivů se možná zdůraznila. Například můj poslední knižní projekt Bruntálsko je už publikovaný barevně. Kniha je v podobném duchu jako Ostrava v důchodu a snažil jsem se v ní soustředit na historii, městskou krajinu a architekturu. Ten okres hodně postihlo porevoluční zanikání průmyslu a řada lidí, která tam v bývalých Sudetech žije, nemá k oné po válce vysídlené oblasti doposud žádné vazby.

Která města vás svou historií ještě oslovila?
Když jsem vydal Ostravu v důchodu, tak jsem se při studiu Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě přesunul na Karvinsko. Tam jsem procházel celý okres a vyhledával opět postpůmyslové znaky a místa, kde bývaly doly, ale i města. Vydal jsem z toho malou knížku.

Jaké příběhy míst v Ostravě vás dostaly?
Třeba bufet Úsvit ve Vítkovicích. Ten vznikl někdy v šedesátých letech a měl pečovat o stravování zaměstnanců Vítkovických železáren. Později byl privatizován, ale bylo krásné, že se tam dál zachovala původní atmosféra. Několik let po tom, co jsem začal fotografovat, jej zavřeli. Nejenže jsem se tam vždycky dobře najedl, ale fotografoval jsem i ty zvláštní lidi, co tam chodili.

Po vaší Ostravě v důchodu se doslova zaprášilo...
Přitom jsem před dokončením uvažoval nad tím, jestli se vůbec najde člověk, kterému něco ta místa a objekty něco řeknou. Nakonec mám pocit, že knížka oslovila lidi napříč generacemi. Pořizovali si ji mladí i pamětníci, kterým ukázala, jak Ostrava vypadala a jak ji oni zažili. Ten úspěch Ostravy v důchodu už asi nepředčí žádná knížka (směje se).

Ondřej Durczak. Foto: Petr Broulík

Měla Ostrava nějaké své významné fotografy, po nichž nám zůstaly obrazy třeba už zaniklých objektů a částí třeba z Rakouska, první republiky či po válce?
Na rozdíl od jiných měst neměla Ostrava fotografa, který by zachytil obraz její atmosféry komplexně v období rozmachu těžkého průmyslu. Přesto tady byli výborní fotografové i v poválečném období a za normalizace. Třeba Viktor Kolář, kterého opravdu považuji za ostravskou špičku. I když fotografuje hodně subjektivně, atmosféru města zachytil skvěle. A potom si vážím Františka Krasla, který v šedesátých a sedmdesátých letech často publikoval a který se tvorbou skvěle pohyboval v hutnictví a hornictví.

Někdy je těžké sehnat v archivech a muzeích nějakou fotku staré podoby konkrétního místa v Ostravě. Třeba hostince u Rady, který tu stojí přes sto let, ale jeho fotka z první republiky prostě v archivech není...
To je pravda. Je to i tím, že některé archivní materiály o Ostravě se nenávratně vytratily. Například v Ostravském večerníku vznikla řada snímků, ale dnes jsou nedohledatelné. Mnoho materiálů bylo vyplaveno během povodní v devadesátém sedmém. Řeknu konkrétní případ: na Fifejdách byla několik let v provozu trolejbusová trať, která vedla někde za Polským domem a z té trati existuje snad jedna jediná fotografie. Je to tím, že řadu věcí považujeme za samozřejmou a málokoho napadne je fotografovat. Bohužel, Ostrava není tak zdokumentovaná jako jiná města. Kdysi i dnes se fotografují historická města jako Praha, Brno, Olomouc, ale Ostrava je mladá a mnozí fotografové ji považují za bezútěšné město.

Foto: Ondřej Durczak

Přesto...
Nejvíce snímků života Ostravy a lidí v ní pořídil od čtyřicátých let minulého století asi Květoslav Kubala, který byl fotoreportérem deníku Nová svoboda. Z jeho archivu potom vytvořil galerista Petr Pavliňák dvě knížky.

Jak jste se vůbec dostal k fotografování?
U nás v rodině k tomu nikdo moc vztah neměl, ale u mě zájem vyvolala koupě fotoaparátu. Byl to obyčejný digitální kompakt. Ale já jsem nefotil rodinu a kamarády, ale začal jsem zkoušet jakousi výtvarnou fotografii. Byl jsem na průmyslovce v Ostravě, ale pak jsem přešel na SUŠ Ostrava a jsem šťastný, že jsem tam šel. Pak jsem se dostal na Institut tvůrčí fotografie v Opavě a dnes jsem tam pedagogem a dokončuji tam doktorské studium. Učil jsem se od Jindřicha Štreita a dnes jsme kolegové. Jeho tvorbu z Bruntálska ze sedmdesátých a osmdesátých let mám moc rád a je to podobně skvělý fotograf jako ostravský Viktor Kolář.

Co připravujete nyní?
S kolegou Jiřím Siostrzonkem, který mi píše do knih doprovodné texty, chystáme knížku o Ostravě. Tentokrát z archivních fotografií z doby padesátých a šedesátých let, kdy byla Ostrava v rozmachu průmyslu.

Sdílejte článek