Nejnovější zprávy: David Girten přestěhoval oblíbené LaPeCo z Chelčického na Tyršovu ulici Tatra Defence Vehicle předala armádě první speciální pandury

Filmové návraty

​Legendární Kamenný řád. Jak se natáčelo na skutečném statku u Příbora

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Velká část šestidílného seriálu Kamenný řád (1975), který podle mnohých patří k vrcholným dílům ostravské televize, se odehrává na statku Poštulkových.

Jeho skutečná obdoba se nacházela mezi Příborem a Novým Jičínem. Dramaturgyně ostravského studia Hana Juračáková ve své vzpomínce uvedla, jak se statek podařilo štábu objevit.

Vybrat místo pro natáčení se podařilo architektu Petru Gleichovi náhodně kousek od Ostravy. Při cestě z Příbora na Nový Jičín je za městem les, na jehož okraji stojí budovy Mutinova statku.

„Přijeli jsme tam jednoho nevlídného jarního dne v roce 1975. Žena na zápraží se na nás dívala s velkou nedůvěrou. Na otázku, komu že patří statek, odpověděla: „Jemu, Mutinovi, je na poli“. Vyšli jsme před příjezdovou bránu spolu s ní a ona blížící se osobu označila: „Manžel už jede“. Později jsme si na jejich zvláštní oslovování zvykli, ale na první pohled to vypadalo, že na statku žijí dva sobě zcela cizí lidé. Po představení se ledy nedůvěry prolomily a pan Mutina nás provázel po velikém statku, který byl kdysi chloubou jeho rodu,“ vzpomíná dramaturgyně.

Statek Mutinů měl typickou venkovskou strukturu. Budovy byly postaveny do tvaru podkovy. Po pravici výstavná selská budova, na ni navazovaly chlévy, v čele jednopatrový výměnek a na levici veliké stodoly, kůlny a přístřešky.

V době natáčení seriálu ale zemědělství u Mutinů už zdaleka nekvetlo. „Vše bylo prázdné, v hospodářských budovách hospodařil už jenom čas. V jedné z kůlen stály pod nánosem prachu a pavučin krásné sáně, pan Mutina sundal na stěně visící rolničky a začal jimi rytmicky pohybovat tak, jako kdyby jel na saních. Rolničky se rozezvučely. „Zavřete oči“, říkal do jejich zvonění, „a představte si tu krásu!! Silnice se v zimě nikdy ničím neposypávaly, byly bílé a my jsme každou neděli jezdili na saních do příborského kostela a nebo jen tak… na vyjížďku“,“ vzpomíná Juračáková.

Statek skutečně znovu ožil díky filmařům z televize. „Na tři měsíce jsme se stali skoro obyvateli Mutinova statku. Členové televizních štábů jsou zvláštní, dokáží se rychle přizpůsobit prostředí, protože dnes jsou tady a zítra jinde. Všude jsou hned doma. A u Mutinů tomu tak bylo doopravdy. Měli nás rádi. Když jsme se vraceli po přestávce, v níž jsme natáčeli v jiných prostředích, vítali nás tak, jako bychom se vraceli z veliké cesty."

Prostorná kuchyň s velikým kachlovým sporákem sloužila jako catterig, šatna i skladiště zároveň. „Jedli jsme tam, chystaly se tam rekvizity, herci se převlékali do kostýmů, líčili a čekali na své výstupy. Paní Mutinová nám dělala vaječinu z krásně žlutých vajec a sem tam něco uvařila. Když se jídlo nevyvedlo, omlouval ji pan Mutina: „Nezlobte se na ni. Ona je ještě taká mlaďúčká“. Byla, ale ne pro nás. Tenkrát jí bylo jedenapadesát a jemu šedesát pět. Byla to mladší sestra jeho zemřelé ženy a vzali se nedlouho před natáčením.

Jednou se dramaturgyně zatoulala a našla na statku staré úřední záznamy dokumentující dřívější hospodaření ještě z doby před válkou. Tak jak se to posléze pokusili televizní pracovníci znovu evokovat, ale už v roce 1975, kdy seriál vznikal.

„Podívala jsem se z okna a snažila jsem se alespoň v duchu převést obsah zažloutlých knih do současnosti: na velikém dvoře bylo hnojiště s malinkou kupkou hnoje od jediné krávy a sem tam pobíhalo pár slepic. Sláva statku vzala za své vstupem do JZD, kde pan Mutina pracoval. JZD zabralo i rozsáhlé lány polí okolo Jako připomínka minulosti tam zůstal osamělý kříž. Nedej bože, aby se nám dostal do záběru,“ upozorňuje Juračáková na dobovou komunistickou cenzuru.

Od 23. dubna do 26. července se natáčelo na statku téměř denně, i v neděli. „Štáb se při takové práci sžije, ale dostává také ponorkovou nemoc. Určitě se vyskytly i konfliktní situace, ale čas vše smazal. Po dlouhé a namáhavé práci si štáb zasloužil dotočnou. Naplánovala jsem zahradní slavnost, dokonce jsme rozeslali i pozvánky s mottem: „Na big–beat a na Kamenný řád, na to vás užije!“.“

Pan Mutina u té slavnostní chvíle věnoval berana, vařil se guláš a na zahradě vlály girlandy a svítily lampiony. „Prostě zahradní slavnost se vším všudy. Sotva jsme skončili natáčení (dobová mlátička v jedné z posledních scén ne a ne fungovat) začalo pršet. Nejdříve do guláše, pak se rozpadly girlandy a nezbývalo než přestěhovat lampiony, kotel s gulášem a hosty do prostor stodol, kůlen a přístavků.“

Kamenný řád je pojem a také ten zahradní rej měl v sobě neopakovatelnou intenzitu. „Ten večer mi zůstal v paměti jako přízrak. V jednotlivých prostorách se usadili herci, členové štábu a hosté. Jedni v kůlně vyzpěvovali u kytary, druzí se pohupovali při big–beatu, který pouštěl zvukař z magnetofonu. A pro ty starší a hlavně pro ty dva, kteří nás po tři měsíce přijali za své, vyhrávala, rovněž z magnetofonu, dechovka. V čele dvora trůnily dva soudky vína. Končil čas, kdy ve stáji opět zaržáli koně a chlév byl jednou zase plný krav. Ve svitu lampionů vše bylo neskutečné,“ líčí ve své vzpomínce Hana Juračáková.

Pocit nostalgie ze završené práce a vědomí, že statek za pár sní opět pohasne, udělaly své.

Autor je filmový kritik a publicista

Fotogalerie