Filmové návraty
09/06/2019 Martin Jiroušek

​Legendární Jiří Krejčík získával první filmařské zkušenosti s horníky v Ostravě

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

V Ostravě působila celá řada zajímavých osobností, kteří do ní přišli odjinud, jednou z nejpozoruhodnějších je nepochybně legendární režisér a herec Jiří Krejčík (1918 – 2013), autor spjatý se svým opus magnum Vyšší princip (1960).

Že si právě tento tvůrce nesmlouvavého typu vybral za útočiště město uhlí, může mnohé překvapit, o to více, když zjistí, že se do něj opakovaně vracel. Získával v Ostravě zkušenosti jako naprostý začátečník, jako zkušený tvůrce celovečerních filmů, ale i muž v nelibosti pracující pro malý televizní formát a konečně jako vzácný festivalový host.

Ve Filmovém seriálu jsme se už věnovali dvěma Krejčíkovým příspěvkům zasahujícím do dějin místní kinematografie a to Svědomí (1948) a Nad námi svítá (1952).

Oba celovečerní filmy jsou výjimečné svým uchopením tématu a dá se říci, že tato ostravská etapa mistrova díla patří k velmi kvalitním, i když třeba na budovatelském dramatu z roku 1952 se již podepsal čas. Svědomí je bezpochyby stále jedním z nejkvalitnějších snímků své doby vůbec.

Krejčík ale s Ostravou udělal uměleckou smlouvu daleko dříve a to ještě ve svém naivním mládí. V době 2. světové války pracoval pro německého zaměstnavatele, kterému připravoval reklamní a náborářské filmy.

Při svých pracovních cestách v Říši zavítal i do Hotelu Palace, kde byl ubytován v nuzných podmínkách. Z ostravských záběrů vznikl zejména snímek Naši havíři (1943), který pak byl přestříhán a některé jeho záběry pronikly do téměř propagandistických a náborářských snímků Zdar Bůh, hoši! (1944) a V hlubinách země (1944).

Když byl mistr požádán, aby do Ostravy přijel v roce 2010 uvést právě tyto snímky, velmi se zdráhal, snad proto, že tušil jejich jistou problematičnost. O to však nešlo, základem bylo jej přesvědčit, aby poskytl dokumentární kontext k jejich vzniku a osvětlil právě svou ranou ostravskou epizodu.

Mistrovi se do toho vzpomínání na zašlé časy evidentně nechtělo. Přesto ale po jistém naléhání svolil, ale jen k omezenému promítání. A skutečně do poslední chvíle nebylo jisté, jak toto dobrodružství dopadne.

Dějištěm se stalo místní Minikino, které rok před tím hostilo s nepříliš valným úspěchem Věru Chytilovou a Jana Kačera, na které si už nikdo z Ostraváků pomalu ani nevzpomněl. Nyní mělo další šanci spatřil žijící legendu domácí kinematografie.

Přijel muž, který pracoval s Janem Werichem, to je známá historka, jak jej komik vyhodil přímo od natáčení Císařova pekaře, jenže Krejčík nejen, že režíroval levičáckého Wericha, také měl možnost se na place setkat s jadrnou Ostravačkou Věrou Chytilovou, která se už tehdy na Barrandově ocitla v roli komparsu. Takže Krejčíkův návrat do Ostravy byl více než žádoucí. Navíc, když se rozhodl přijet v doprovodu své paní.

Projekce samotného dokumentu či spíše propagační reportáže o budoucnosti ostravských uhelných dolů byla do poslední chvíle na vážkách. Jiří Krejčík jako pověstný „potížista“ neponechal ladem jedinou chvilku, aby nezajiskřil a nezasršel.

Nejprve chtěl odjet hned den po příjezdu na akreditační centrum do bývalého Divadla hudby, kde bylo sídlo týmu festivalu Ostrava kamera oko. Rozčílil se, když zjistil, že nedostane proplacené jízdné v celé výši. Jistě, legenda a tady ji mladí organizátoři v čele s ředitelem festivalu Jakubem Felcmanem obtěžují takovými formalitami. Stane se.

Naštěstí se Mistra podařilo přesvědčit, aby setrval. Vyžádal si dokonce přípravnou projekci, kdy od den dříve zkoumal, zda vůbec k promítnutí svých dávných hříchů svolí. Navíc s tím ožehavým německým komentářem.

Nakonec vše vyřešil šalamounsky, zakázal pustit zvukovou stopu. Není se čemu divit, komentář působil jako hlas gestapáka z Vyššího principu a Jiří Krejčík možná ani netušil, co jej tady na severu ve 21. století čeká.

Ale vzal to statečně. Nepomohlo mu ani vykrucování, že jde o dramaturgický omyl, a že se film natáčel na Kladně. Úvodní záběry na ostravské Vysoké pece, na Důl Hlubina jej po letech zapomnění odzbrojily a přiměly k jisté sdílnosti.

Dokonce svolil ke komentáři svého dalšího ostravského opusu Nad námi svítá, který obhájil před plným sálem jakožto dílo rafinovaně lavírující proti dobové propagandě a nemající moc společného s budovatelskou agitkou, za kterou bylo a je vydáváno.

Nezklamal ani v další fázi večera, když promítači v kabině vnutil svou donesenou videokazetu s nahrávkou Úsměvy Jiřího Krejčíka. Pan režisér se nezapřel a zbytek večera už byl ryze pod jeho taktovkou.

Publikum mělo společně s ním zapomenout na dělnickou Ostravu, která ale přitom pro něj byla tak zásadní. Mimo jiné také proto, že v Ostravě přišel na nápad, jak natočit svůj asi nejznámější komediální snímek Svatba jako řemen (1967).

A když bylo nejhůře a v Praze mu nechtěli dát práci, zase se našla ona Ostrava, které jej vzala do náruče a hostila v televizním studiu.

Autor je filmový kritik a historik

Sdílejte článek