Nejnovější zprávy: Muž v dresu Baníku napadl během duelu se Spartou strážného. Poznáte ho? Autotest: Toyota Hilux. Pracovník roku.

NESMRTELNÉ HOSPODY

Legendární Bořík, lokál horníků i umělců, přečkal obě války i socialismus

​Hostinec U Boříka stával v ostravské Nové Vsi na hlavní říšské silnici spojující Ostravu s Opavou.

Manželka hostinského Bořivoje Dardy s hostem restaurace U Boříka. Foto: archiv Kamila Rodana

Kdysi kolem něj vedla hlavní páteřní tramva­jová trať mezi centrem Ostravy a Porubou, před vystavěním Poruby tudy vedla frekventovaná cesta na slezskou metropoli Opavu.

Tehdy to v této hospůdce hučelo, bývala plná štamgastů a horníků, kteří si tu rádi zastavili a vypili svých pár piv po šichtě.

Foto: archiv Kamila Rodana

Dnes už řadu let vede tramvajová trať jinudy a tak se tato restaurace stala spíše oázou kli­du pro místní štamgasty. Ale spousta pivařů na ni nezapomněla.

V archivu města Ostravy leží tlustý spis popisující, jak František Dar­da úporně žádal nejen o koncesi, ale i o její rozšíření na podávání lihovin. Zakladatel Boříka požádal o koncesi pro hostinec už v březnu 1898. Když mu ji okresní hejtmanství o tři roky později při­dělilo, začal jeho další jedenáctiletý boj s úřady, aby mohl obyvatelům rozvíjející se Ostravy čepovat také liké­ry, slivovici, borovičku. Ale například i horkou čokoládu.

Na pivo do Boříka s historikem a kronikářem

Přímo v lokále jsme se v jedno pozdně zářijové odpoledne sešli s kronikářem ostravské čtvrti Nová Ves Kamilem Rodanem, který před třemi lety podrobně zmapoval historii bývalých hospod i „lepších“ podniků, které v této trochu nenápadné městské části kdysi fungovaly. A ví hodně také o Boříkovi, který jako jeden z mála zdejších hostinců vydržel až dodnes.

„Dnes už hospoda u Boříka vypadá trochu jinak. V roce 1923 tady byl ještě venkovní násep z hlíny a také veranda je přestavěná,“ ukazuje dobové fotografie hostince kronikář. „Původně to byl rodinný domek s dvěma pokoji hostinského a řeznický krámek v přízemí, ve kterém je dnes skladiště sudů. A k tomu domku majitel František Darda přistavěl výčep. Dnes jsou místo původního bytu hostinského dva salonky.“

Dva původní hostince pro pěší i vozky

Přímo na říšské silnici stávaly před koncem 19. století blízko u sebe dva hostince. Bořík mezi ně však ještě před rokem 1899 nepatřil. Na místě dnešního kamenictví stával původně obecní hostinec U Lípy provozovaný Marcusem Haasem. Kousek od něj fungoval v blízkosti železničního mostu dnes již neexistující hostinec Rothův. Na říšské silnici, která vedla Novou Vsí od 18. století, byl obrovský provoz.

„Po rušné silnici spojující Ostravu s Opavou a Těšínem jezdily koňské povozy, jejichž vozkové si po přejetí mostu přes Odru chtěli v některém z novoveských hostinců odpočinout, přepřáhnout a napojit koně," popisuje dobovou situaci Kamil Rodan.

Kamil Rodan. Foto: Petr Broulík

Tehdy samostatná obec Nová Ves lákala na konci 19. století množstvím levných ubytovacích prostor dělníky, kteří v době průmyslového boomu nacházeli na Ostravsku dobře placenou práci. A tak, i přes pravidlo, podle kterého se na jeden hostinec počítalo pět set obyvatel, si demograficky rostoucí Nová Ves, ve které žilo na prahu 30. let 20. století až tři tisíce obyvatel, mohla dovolit hostinců více.

Starosta chtěl také hostinec, potýkal se se „střetem zájmů“

V roce 1897 se rozhodl ze svého domu udělat hostinec i novoveský starosta František Darda. Kvůli očividnému „střetu zájmů“ se však ozvali někteří novoveští občané, kteří proti starostovu zištnému jednání sepsali stížnost.

„Tehdy se k celé záležitosti vyjadřovali také obecní zastupitelé, četnictvo a okresní úřad, který vydával hostinskou koncesi. Policie neboli četnická stanice pro Zábřeh a Mariánské Hory třeba zkoumala, jak je budoucí hostinec vzdálený od hlavních veřejných budov, jako je škola nebo kostel. Aby nebyly ohroženy slušné mravy,“ líčí Kamil Rodan.

Signatáři „petice“ uváděli, že Nová Ves nevyžaduje dalších hostinců, že tento malý rodinný dům není vhodný pro hostinec a divili se, proč ani jeden člen zastupitelstva, tehdy představenstva Nové Vsi, nehlasoval proti založení hostince.

„Protože to byla tehdy v podstatě jedna rodina. Ale starosta Darda přesto přistavil hostinskou část a pak mnohokrát opětovně žádal o koncesi, různě ji měnil od podávání jídel, čepování piva a vína, kořalky, a nápojů, čokolády, kávy a povolení různých her, až ji nakonec v květnu roku 1901 získal,“ vysvětluje historik.

Ti lidé nechtějí rozumět, že nemám právo nalévat jim lihoviny

Plnoprávný hostinec se vším všudy s naléváním kořalky a teplých nápojů, teplými jídly a povolením her (kromě ubytování) však starosta František Darda začal provozovat až v roce 1910.

Začtěme se do jedné z opakovaných žádostí Františka Dardy o nalévání lihovin, psané v dobové češtině:

„Můj hostinec leží u říšské silnice a jest proto navštěvován obecenstvem buď pěší nebo vozmo po silnici se ubírajícím. Za chladného počasí, zvláště pak v ranní době, přichází jeden za druhým a chce skleničku lihoviny nebo teplého nápoje, protože na pivo a víno jest zima. Nemohu žádosti vyhověti, mám z toho jednak škodu, jednak nepříjemnosti. Musím místnosti čistiti, vytápěti, a když u mě někdo se staví, aby se sehřál, nemohu mu v tom brániti. Ti lidé nechtějí tomu rozumět, že nemám právo nalévat jim lihoviny, oni si myslí, že tak činím svévolně, začež na mě doléhají a mně nepříjemnosti činí, aniž by mne utržiti dali,“ píše starosta František Darda a ujišťuje úřady: „Už mé postavení v obci ručí za to, že já z hostince toho neučiním žádnou kořalnu.“

Hostinec U Boříka, ač se tak ještě dlouho nejmenoval, se stal oblíbeným místem novoveských sedláků, sousední dva hostince totiž byly židovské. Ale Rothův hostinec měl i velký divadelní sál, takže tam chodili vedle místních ochotníků také sportovci Dělnické tělocvičné jednoty, schůze tam měli i novoveští dobrovolní hasiči.

"Konaly se tam také srpnové krmášové zábavy, byť to byl křesťanský svátek. Bořík se svým malým výčepem a charakterem vesnické hospody Rothově hostinci rovnat nemohl,“ vysvětluje Kamil Rodan.

Za první války vyvěsil na krčmě „provokační“ slovanský prapor

Když se na počátku první světové války stal František Darda znovu starostou, svůj hostinec z obavy před opětovným nařčením ze střetu zájmů na několik let pronajal. Z té doby našel Kamil Rodan v archivních materiálech zmínku, že se o významných svátcích vyvěšoval na hostinci U Boříka slovanský prapor.

Tento zvyk se stal hostinskému Dardovi málem osudným v srpnu 1915, když na svůj hostinec vyvěsil u příležitosti 85. narozenin císaře Františka Josefa I. červenomodrobílý prapor. Učinil tak totiž, aniž by si uvědomil, že je vyvěšení slovanské standardy v době války přísně zakázáno.

Nožíř čeká před Bpříkem na spoj, snímek ze 60. let. Foto: archiv Kamila Rodana

„Protože to s ohledem na příchylnost Čechů k Rusům a Srbům, kteří používali stejné barvy, považovali uvědomělí za provokaci, byla z toho v Nové Vsi a okolí obrovská aféra. Do hospody přišli četníci, prapor jako předmět doličný zabavili a odvezli ho na stanici do Mariánských Hor. Byla válka a starosta mohl být za svůj neuvážený čin postaven dokonce před vojenský soud,“ upozorňuje kronikář.

František Darda se však hájil, že si to neuvědomil, že nebyl znalý zákazu věšet prapory, a nevěděl, že jsou podobné projevy zakázány. „Zachránil ho pouze fakt, že byl v daný den společně s jinými funkcionáři obce na okresním hejtmanství, kde se vzdávala čest císaři při příležitosti těch narozenin, a tudíž sám prapor fyzicky nevyvěsil. Nakonec i kvůli tomu, že nebyl nikdy trestaný, dostal František Darda 50 korun pokuty, které musel odvést do fondu na podporu válečných vdov a sirotků. Tím se to smazalo. Ale bylo to na hraně,“ říká Kamil Rodan.

Násilím se dožadovali po válce zabaveného lihu

Vypráví také, že těsně po první světové válce se v době hospodářského nedostatku stal Dardův hostinec terčem nájezdů rozzuřených obyvatel. Když se Novoveští v létě 1919 dozvěděli, že jim má být během žní rozprodán líh zabavený Židu Ignátu Freundlichovi z Mariánských Hor, dostavila se na večerní schůzi hospodářského úřadu dne 22. června asi padesátka občanů z Nové Vsi i se sklenicemi v rukou a důrazně žádali, aby jim přímo na schůzi tento úřad líh vyprodal, nebo si ho vyprodají sami.

Pod tímto nátlakem se úředníci dohodli, že tedy líh následující den v hostinci Františka Dardy rozprodají. Hned po otevření prvního sudu však prodej zakázalo místní četnictvo.

Novoveští se vrhli na připravené sudy s výkřiky: „Chcete židovské keťasy podporovat!“ či „Pryč s lihem!“. Sami si líh nalévali a peníze za něj pokládali překvapeným členům hospodářského výboru na stůl. Tehdejší nájemkyně hostince Františka Barnetová pak četníkům podle dochované dobové zprávy, kterou Kamil Rodan nalezl, vypověděla:

„Jest pravda, že lid se četně s nádobama shromáždil u hostince a byla obava, že vytlačí okna. Poslala proto pro hospodářský úřad, že dále za líh neručí. Ale mezitím násilím otevřeli dveře hostince a vnikli dovnitř a hlučně se dožadovali zabaveného lihu. Z obavy, aby líh nebyl násilím rozebrán, dostavili se členové hospodářské rady a líh z místnosti se rozprodal.“

Ukryté proněmecké listiny raději šenkýřka odnesla na policii

V období Mnichova, kdy Československo v září 1938 přišlo o Sudety, si zase u hostinské U Boříka uložil nějaký člověk tiskoviny s tím, že si pro ně za tři dny přijde.

„Když si je po nevyzvednutí po těch třech dnech prohlédla, zjistila, že jsou to proněmecké propagační letáky a tak je odnesla na policii. Kdyby je v té napjaté době někdo v hospodě objevil, mohlo by to být bráno tak, že hostinská straní Němcům, kteří pak na jaře následujícího roku zabrali Československo,“ vysvětluje Kamil Rodan. „Bořík pak byl na rozdíl od jiných místních hostinců, kde se scházeli sympatizanti s Němci, neutrální, a jeho majitelé si dávali bedlivý pozor, aby se nedostali do křížku se zákonem.“

Bořivoj Darda na snímku zcela vlevo. Foto: archiv Kamila Rodana

Kolem restaurace se prohnaly i osvobozovací boje v posledních dubnových dnech roku 1945. „Odra v Nové Vsi byla hraniční řekou mezi Svinovem a Novou Vsí, tedy mezi německou říší a Protektorátem. V dubnu 1945 tudy procházela fronta a nacházely se zde německé bojůvky. Ustupující Němci se v oblasti Nové Vsi, Hulvák a okolí schovávali před rudoarmějci. I v Nové Vsi došlo k bojům, při kterých bylo několik mrtvých,“ líčí kronikář.

Majitel Bořivoj se po roce 1948 stal vedoucím provozovny

František Darda se vzdal hostinské koncese ve prospěch syna Bořivoje v roce 1935. Od té doby se hospodě říká U Boříka. Když v roce 1936 původní majitel Boříka František Darda zemřel, bylo na jeho synovi, aby vyplatil sourozence, splatil dluhy a postaral se o chod hostince.

Když po převzetí moci komunisty v únoru 1948 nebylo možné soukromé podnikání dlouho udržet, podal si na konci roku 1949 hostinský Darda přihlášku do komunálních služeb, kterým svou živnost předal. Po uzavření nájemní smlouvy se stal z majitele zaměstnanec a vedoucí novoveské „provozovny“.

Komunálu odprodal hektolitry piva, ale i 100 gramodesek či dvě plivátka

Bývalý soukromník odprodal státníku podniku Restaurace a kavárny Ostrava zboží za tehdejších 7 611 korun. A to například 2,5 hektolitrů piva Plzeň, 3,5 hektolitrů piva Ostrava, 200 lahví piva Ostrava, 3 sedmičkové lahve koňaku. Dvě půllitrové lahve kakaového likéru, 40 lahví sodovky, 20 kusů sýru a jako otop deset metráků koksu, pět metráků uhlí a jeden metrák dřeva.

Inventář hostince vyčíslil komunál na 112 371 korun. Do vlastnictví státu přešel jeden elektrický výčepní pult, jedna vitrína, jedna skříňka na cukroví, nová železná kamna, deset židlí, čtyři stoly, 15 křesel, tři dlouhé lavice, dva nástěnné věšáky, šest dalších stolů a také čtyři obrazy státníků. Dva ventilátory, 31 dalších židlí, osm garnýží. Jeden kulečník a stojan na tága, 38 porcelánových tácků na pivo, jedno zrcadlo, jeden kotel na vzduch, kompresor a 69 půllitrových sklenic na pivo s uchem a dva půllitrové štucy.

Darda udal i sklenice na sifon, 70 třetinkových sklenic na pivo, tři narážecí jehly, jedno dvoulampové rádio značky Phillips, jeden amplion, 100 gramodesek, deset ubrusů, dva rámy na noviny a dvě plivátka.

Hostinec U Boříka „vydělal“ na tom, že ostatní hospody zanikly

Když na konci 50. let vyšla vyhláška, že dům, ve kterém se nachází živnost, o kterou stát projeví zájem, může zestátnit, byla také budova hostince U Boříka zestátněna. V roce 1963 Bořivoj Darda zemřel a vdova po něm se po vyvlastnění přestěhovala pod nátlakem do nájemního bytu.

Foto: Archiv Kamila Rodana

V 70. a 80. letech se celý dům přeměnil vnitřními úpravami na restauraci se salonky. Takto fungoval až do poloviny prosince 1990, kdy byl v rámci restitucí navrácen původním vlastníkům.

Hostinec U Boříka v těch letech „vydělal“ na tom, že ostatní restaurační zařízení v Nové Vsi už dávno zanikla. „Dříve nebo později. Rothův hostinec zasáhla v posledních dnech druhé světové války protiletadlová puma. Nějakou dobu ještě sice stál, ale pak se místní komunisté jeho tehdy již nevýhodná poloha, zasahující příliš do cesty, postarali o jeho demolici. Nedaleký hostinec U Lípy šel k zemi v šedesátých letech, když se pro někdejší distribuční sklad litovelského piva nenašlo v nových podmínkách uplatnění.

Ve stejné době podlehla demolici nevyužitá výletní Jarkova restaurace pod Hulváckým kopcem. Do sedmdesátých let fungoval hostinec Balla na druhé straně Nové Vsi.

"Skončil i hostinec Na Balkáně, který stát předal Svazarmu. A zůstal jen Bořík jako jediná hospoda,“ říká kronikář.

Havíři skákali nedočkavě z tramvají, zlatou dobu ukončila socialistická výstavba

Hostinec U Boříka býval „hučící“ hospodou, protože stával na bývalé říšské, poté „staré Gottwaldově“ ulici, jak se jí za socialismu říkalo.

Tehdy ještě nestál dnešní rychlospoj na Porubu, který rozdělil Novou Ves na dvě části. Kolem Boříka dříve projížděly všechny tramvaje s lidmi, kteří jeli na Porubu nebo do centra Ostravy. V blízkosti Nové Vsi se nacházel Důl Jan Šverma, tramvaj tady měla zastávku přímo před hostincem, někteří havíři tady ještě před zastavením vyskakovali ze starých otevřených tramvají. Šli na jedno, na dvě, na tři, nebo tady někteří i propili výplatu. Až stavba nové nadzemní tramvajové trati na ulici 28. října hostinec izolovala.

Klidný azyl sportovců nebo známých herců

Hostinec U Boříka se stal pro věrné štamgasty oázou klidu. Začali se tady scházet sportovci, ale i herci ostravských a zájezdových divadel.

Miroslav Horníček, Stella Zázvorková, Vlastimil Brodský. Tito i jiní oblíbení umělci rádi zajeli při vystoupeních v Ostravě „do Boříka“. „Pan Horníček tady přijížděl s hos­podyní, byl už na vozíčku,“ vzpomínala bývalá šéfová Boříka Anna Bačíková před asi patnácti lety.

„Stella Zázvorková se tady zase třeba stavila, když jela z Jeseníků. Měla jsem ji moc ráda, bylo to sluníčko,“ zasnila se při listování kronikou Anna Bačíková.

Hostinec U Boříka si ve své době oblíbili také Ivan Hlas, Jana Bouško­vá a Václav Vydra, Ivan Vyskočil, Radovan Lukavský, Vladimír Čech, Bára Štěpánová, Bolek Polívka, Jiří Pecha nebo bavič Petr Novot­ný.

„V televizi ho moc nemusím, ale tady se choval výborně a je to v civilu velmi příjem­ný člověk,“ vzpomínala šéfka hostince. Třeba i na to, když svůj oblíbený hostinec ukázal svému kolegovi z Austrie Vídeň fotbalista Václav Svěrkoš. Členové tria Maxim Turbu­lenc, vážící ve třech lidech téměř šest set kilogramů, zase do kroniky napsali, že tak hodně jako v Boříkovi se zatím nikde jinde nenajedli.

Když někde hořelo, majitel zavřel hospodu a jel hasit

Anna Bačíková ukrývala své slavné hos­ty do salónků zadní části hostince. „Máme výhodu, že tady je i druhý vchod, takže pokud nechtějí, nemu­sí přes lokál. Záleží na nich, jestli se chtě­jí třeba s lidmi v hostinci pozdravit. Často to tak ale končí,“ líčila šéfka hostince svou strategii, jak zajistit mediálně známé osobnosti klidný azyl.

Bořivoje Dardu, který v třicátých letech přebral provozování hostince, pamatoval před lety i pamětník, štamgast Ja­roslav Šimoňák. „O „starém“ majiteli hostince Bořivoji Dardovi se traduje, že byl vášnivý hasič. "Když někde hořelo, tak zavřel hospodu a jel se starou hasičskou tatrou hasit,“ vzpomínal pamětník, který zná z vyprávění i Boříkovu „předtotalitní“ specialitu.

„Starý Bořík prý dával na talíř dvě klo­básky a mezi ně jednu klobásku hříběcí. Byla to lahůdka. Ale pak bylo stále těžší je sehnat, tak časem zanikla,“ zavzpomínal Jaroslav Šimoňák.

U Boříka neměli příliš rádi opilce

Hostinec u Boříka kdysi vypadal trochu jinak než dnes. V dnešních salóncích byd­leli majitelé, stěny hospody byly malované. Uvnitř byly lauby a na stropě hlavního loká­lu malby znázorňující čtyři světové strany. Podél stěn byly lavice. Hostinec se prý vyznačoval také tím, že každý stálý host měl své místo. „Hostinská věděla, kdo ze štamgastů a v kolik přijede nebo přijde, a na ten čas musela být židle volná. Ať na ní seděl, kdo chtěl,“ vzpomínal Jaro­slav Šimoňák.

„Paní Macíková, která sem jako provozní přišla z věhlasné ostravské kavárny Fénix, měla také svou speciali­tu. „K malému rumu dávala kolečko citronu a zrnko kávy. Co však nesnášela, byli opilci. Nerada dávala k pivu půlky. To hnala hosta z hospody, ať si jde na kořalku jinam. Nemě­la ráda, když se někdo neúměrně opil. Dala dvacet piv jen tomu, o kterém věděla, že jich dvacet v klidu vypije,“ vzpomínal pan Šimoňák.

Kdo si u Boříka více vypil, musel dávat hodně pozor při odchodu. „Několik lidí totiž před hospodou zahynulo. Vyšli ven a vlítli buď pod autobus, nebo lokálku,“ vzpomínal Jaroslav Šimoňák.

Plzeň u Boříka prý bývala kdysi lepší než v plzeňských hospodách

Bývalá majitelka Anna Bačíková, která koupila restauraci s mu­žem a synem v roce 1996, vytvořila z této dřívější piv­nice restauraci s dobrou kuchyní.

„Dříve sem chodili především horníci z okolních dolů a dělníci na pivo. Rádi tu také popíjeli trampi. Byla to spíše hlučná klasická hospoda. Ovšem s výborným pi­vem,“ řekla Anna Bačíková a dodala, že má schovaný starý článek, jehož autor napsal, že plzeňské pivo u Boříka bývalo kdysi lepší než pivo v plzeňských hospodách.

V červenci 1997 se hostinec U Boříka téměř utopil v jezeře, které v Nové Vsi vytvořila povodeň. „Byli jsme zoufalí. Voda tehdy dosáhla nad okenní římsy. Nechali jsme tam připevnit pamětní značku, která ukazuje, kam tehdy voda dosáhla,“ vzpomínala dnes už bývalá šéf­ka hostince.

Povodeň v roce 1997. Foto: archiv Kamila Rodana

Právě povodeň si odnesla také původní kro­niku, která zachycovala historii hostince. Nenávratně s ní zmizely samozřejmě i mnohé fotografie z historie hostince a Nové Vsi.

„Tak jsem si založila novou,“ říkala Anna Bačíková, čímž odhalila jedno z novodobějších tajemství podniku.

Přežije Bořík dnešní koronavirovou dobu? Uvidíme

Kronikář Kamil Rodan naopak potkal u Boříka známé fotbalisty a hokejisty nebo ansábl Divadla Na Fidlovačce. „Byli tu Eliška Balzerová s Tomášem Töpferem. Zrovna jsem šel okolo. Zašel jsem proto domů a nechal jsem si je podepsat na fotky a plakáty k představením, které sbírám,“ popisuje historik.

Stálých hostů však stejně jako v řadě jiných hospod postupem času ubývalo. Loni byl dokonce Bořík několik měsíců zavřený. A zatímco Nová Ves měla v první polovině minulého století několik pořádných hospod, najednou hrozilo, že nebude mít ani jednu.

Foto: Petr Broulík

„Uvažovalo se, zda by Boříka neměla převzít obec, protože Bořík prostě nějak k obci patří. Ale Nová Ves samozřejmě nemá tři miliony na zakoupení objektu. Musela by také najít nějakého solidního nájemce nebo provozovatele. Nakonec se kupec našel a ten hostinec pronajal. Nájemce v něm provozuje tradiční hostinec včetně poledních obědových menu. Snad Bořík přežije i ten dnešní koronavirus,“ přeje si historik a oba si na to přiťukneme.