Objev tragického příběhu. Rudoarmějci znásilnili dvě sestry, ty si pak i s rodiči vzaly život
Květinovou cestu otevřeli na třech místech obyvatelé města Odry. Má podobu dvou památníků, jednoho v centru města v Zámecké ulici a druhého na konci hřbitova. Cesta začíná u železné lávky přes řeku Odru, kde symbolicky v květnu 1945 začaly tragédie, které znamenaly pro dříve německé městečko nejen osvobození, ale pro řadu jeho německých obyvatel ponížení a smrt.
Květinové cesty a památníky ve tvaru kovových květů totiž připomínají, že osvobození Oder a příchod rudoarmějců do městečka nepřežilo nejméně čtyřicet civilních obyvatel města.
Foto: Petr Broulík
Někteří spáchali sebevraždu, jiní zemřeli při osvobozování města. Jako děsivý a temný vykřičník z nich ale ční osud rodiny Winklerů z místního květinářství, jejichž dvě dcery rudoarmějci při osvobozování znásilnili a všichni členové rodiny si vzápětí vzali život.
Tento hrůzný příběh a další tragédie z prvních květnových dnů roku 1945 měly být zapomenuty. Většina obyvatel Oder totiž musela v roce 1946 do odsunu a na zápisy z knihy mrtvých z konce války usedl prach. Že si ho mohou lidé od minulého čtvrtka na některých místech města připomínat, způsobil nečekaný nález jedné staré firemní tabulky v oratoři oderského kostela.
Farář našel na půdě kostela tajemnou reklamní tabuli
Ten neobvyklý příběh začal na počátku léta roku 2021. Na bratry Zdeňka a Emila Mateiciucovy, kteří vybudovali v Odrách Muzeum česko-německého porozumění a známou Katovnu, se tehdy obrátil oderský farář oderského kostela Petr Kuník. Nabídl jejich muzeu zřejmě dávno odloženou, avšak zachovalou tabuli z opálového skla s nápisem „Irmgard Winkler - Blumenhandlung“, česky tedy Irmgard Winkler – Květinářství, kterou našel na půdě kostela. Bratři tabuli převzali.
Foto: Petr Broulík
Jejich Muzeum česko-německého porozumění totiž vlastní řadu starších předmětů nebo fotografií a dokumentů, které dnešní obyvatelé našli nebo nacházejí v domech dříve obývaných a užívaných vysídleným německým obyvatelstvem. Muzeum se zaměřuje zejména na téma soužití Čechů a Němců. Právě Němci před násilným vysídlením v roce 1946 tvořili většinu obyvatel města.
Majitelé květinářství mezi odsunutými Němci nebyli
Bratři začali pátrat, kdo v Odrách toto květinářství, po němž zbyla tabule, provozoval. „Marně. Podle osobního jména jsme pouze zjistili, že před koncem druhé světové války žilo v Odrách celkem šest rodin s příjmením Winkler,“ vzpomíná Zdeněk Mateiciuc.
Pak zjistili, že jedna rodina žila v domě na Zámecké ulici. Křestní jméno Irmgard měla dcera majitele domu Franze Winklera. V domku bydleli manželé Winklerovi. Franz, narozený roku 1886 v Klokočově, pracoval jako dělník v továrně Optimit, a jeho žena Aurelie s dcerami Irmgard a Elisabeth. Nic dalšího se však Mateiciucovým nepodařilo zjistit. Jen, že v roce 1946 byly mezi nuceně vysídlenými občany německé národnosti čtyři rodiny, tedy celkem dvanáct osob jménem Winkler.
Foto: se souhlasem Vlastivědných listů, přílohy Oderského zpravodaje
Příslušníci rodiny ze Zámecké ulice však mezi vysídlenými rodinami nebyli a nebyli ani na seznamech osob nepodléhajících vysídlení.
Obyvatele Oder děsilo osvobozování blízkého Fulneku
Oderští „strážci“ historie dříve převážně německého městečka se proto obrátili s prosbou o pomoc na redakci časopisu Alte Heimat Kuhländchen, vydávaného v Německu krajanským sdružením občanů pocházejících z Kravařska. „Záhy se nám ozval oderský rodák Wilfried Türk, který ve věci oslovil svou známou, paní Leopoldinu Schmid, narozenou v roce 1927 v Odrách a která bydlela do roku 1946 rovněž v Zámecké ulici. A ta začala vyprávět šokující příběh."
Je duben 1945. Jarní slunce už rozpustilo poslední zbytky sněhových závějí, v údolích Oderských vrchů se probudily první sněženky, žluté petrklíče i fialky. Jaro dýchá do kraje a lidé trpící dlouhou válkou plní naděje na konec válečného běsnění.
V těch dnech se blíží válečná fronta k Odrám. Zdálky zuřivěji duní děla, třeskají granáty a štěkají kulomety. Domy v blízkém Fulneku ničí osvobozovací boje a umírá spousta vojáků i civilistů.
Pozůstatky německé armády ustupují od východu do kopců Oderských vrchů. Od Ostravy je tlačí postupující rudoarmějci. Mnoho jich v posledních týdnech na Opavsku a Ostravsku padlo a ti, kteří postupují dál, jsou k Němcům tvrdí a nesmiřitelní. Civilní obyvatele často nevyjímaje.
Bombardovaný Fulnek hoří, z mnoha domů jsou rozvaliny
Koncem dubna a v první květnové dny roku 1945 se do nedalekého Fulneku stáhly zbytky jednotek Wehrmachtu a SS, kde se s podporou Volkssturmu snažili bránit postupující Rudé armádě.
Obyvatelé města se z větší části postupně evakuovali a od 2. do 4. května rudoarmějci obranu Fulneku a jeho okolí vytrvale bombardují. Město ostřelovaly ničivé kaťuše, děla a sovětské letouny na ně shazovaly pumy. Po strašné noci ze 4. na 5. května město na mnoha místech hoří a z mnoha domů jsou rozvaliny. Nacistické jednotky ustupují k Odrám a rudoarmějci vstoupí do zničeného Fulneku 5. května 1945.
Centrum Fulneku po přechodu fronty v létě 1945. Foto: Stanislav Šindler
Blížící se fronta vyvolává u bezbranných civilních obyvatel Oder paniku. Někteří oderští Němci se přidávají k proudům uprchlíků. Jiní ale rezignují a zůstávají ve městě. Doufají, že přechod fronty přežijí. Mají ale strach, už tolik slyšeli o znásilňování a dalších hrůzných činech vojáků Rudé armády. Několik žen se uchýlí do oderské školy, v níž byl lazaret, a do nemocnice, kde pomáhají s ošetřováním zraněných německých vojáků a civilistů. Jsou mezi nimi i zranění při bojích u Fulneku.
Kdo nebude poslouchat, toho zastřelíme, hrozí němečtí vojáci
Ještě před příchodem fronty se 3. května odpoledne koná na oderském náměstí shromáždění především německých obyvatel Oder, kteří žádají velitelství německé posádky, aby Odry prohlásilo za otevřené město a ušetřilo je dělostřeleckého ostřelování. Žádal o to Edmund Böhm, obchodník a předválečný starosta Oder.
Velitel německé posádky nesouhlasí. A vyhrožuje každému, kdo se nepodřídí vojenskému velení, zastřelením. Fronta se blíží k Odrám. Někteří němečtí antifašisté jdou 6. května naproti postupujícím jednotkám Rudé armády a žádají sovětského velitele, aby město Odry ušetřili od použití těžkých zbraní. Vysvětlují, že obyvatelé neuposlechli výzvy k evakuaci a zůstali ve městě. Hrozí tak velké ztráty na životech civilního obyvatelstva. Mnoho lidí však i tak město ve strachu opouští a hledá úkryt například i ve skalních sklepeních a břidlicových štolách.
Němci vyhodili do vzduchu dva mosty, zůstala jen lávka
Řeka Odra je nyní, na počátku května, rozvodněná. Rudá armáda zahájí dělostřelecké ostřelování Oder od Vítovky a osady Hvězdné pole v neděli 6. května v 9 hodin. Ustupující Němci už vyhodili do vzduchu Jánský a Dobytčí most. Stejný osud měl potkat i takzvanou Květinovou lávku u Velkého mlýna Quida Stanovského, který spojuje Zámeckou a Křížovou ulici. Lávka však výbuch se značným poškozením přečkala. A ještě po téměř osmdesáti letech jsou na ní dnes rýhy od šrapnelů.
Leopoldine Schmid, rozená Armlich, vzpomíná že výbuch na mostě poškodil také střechu jejich domku, který stojí v těsné blízkosti Květinové lávky a kde v tom čase coby osmnáctiletá bydlela se svými rodiči. V neděli 6. května jednotky Rudé armády začínají zhruba od deváté hodiny večerní překonávat ve městě levý břeh Odry.
Sedmého května roku 1945 květy uvadly
Květinovou lávku, nesoucí jméno podle zahrad, kam Oderští chodili dříve kupovat květiny, sovětští vojáci zprůjezdní a to i s pomocí Leopoldiných rodičů, kteří poskytnou vojákům nějaká prkna. Možná i proto rodina unikne nevítaným návštěvám sovětských vojáků. Květinová lávka vede vojáky do dřívější ulice Zámecký kopec, dnes zvanou Zámecká.
Na pravý břeh přejíždějí po Květinové lávce, která má průchozí šířku pouhé dva metry, i vojenské povozy a lehčí auta. V pondělí 7. května 1945 v šest hodin ráno jsou už vojáci na oderském náměstí.
Pozornosti některých sovětských vojáků osvobozujících město však v ten den neunikne nenápadný domek na rohu Zámecké ulice a Švédské uličky, na jehož vývěsním štítu je tabule s nápisem „Irmgard Winkler – Blumenhandlung“. Místo, aby pronásledovali ustupující německou armádu, vtrhnou do domku a za přítomnosti rodičů Franze a Aurélie Winklerových znásilní jejich svobodné dcery Elisabeth a Irmgard. První má jednatřicet let, druhá osmadvacet.
„Je těžké a doslova nemožné představit si obrovské trauma, které oběti a jejich rodiče zasáhlo. Elisabeth prchla přes ulici do Friedova pivovaru a tam se oběsila. Irmgard si podřezala žíly, stejně tak její matka Aurelie. Otec Franz Winkler se zastřelil,“ popisuje Zdeněk Mateiciuc.
Stránka z oderské matriky zemřelých se záznamy úmrtí dne 7. května 1945. Foto: se souhlasem Vlastivědných listů, přílohy Oderského zpravodaje
Pohřeb se dle zápisu v seznamu zemřelých města Oder uskutečnil 11. května 1945 na oderském hřbitově. Číslo hrobu však není uvedeno. Hrob se nezachoval a není známo ani jeho umístění. A hřbitovní kniha se nedochovala…
Pamětnice na události z domu Winklerů nechtěla vzpomínat
Dům v Zámecké ulici, ve kterém se tragédie Winklerových udála, dnes už nestojí. Na jeho místě však lidé mohou při procházení Květinové cesty vidět památník, který tvoří stylizovaný cihlový roh zbořené zdi a dva kovové květy, symbolizujících obě znásilněné ženy.
„To co se dělo v našem městě na konci druhé světové války, se dělo i v jiných městech. Nicméně je neustále si tyto věci připomínat,“ řekl u Květinové železné lávky starosta Oder Libor Helis.
Zdeněk Mateiciuc si nebral při léčení tragédie v květinářství Winklerů servítky. „Když rudoarmějci vtrhli do domu Winklerů, nebyla to návštěva, bylo to barbarství. Znásilnili sestry před zraky rodičů. Paní Leopoldine Schmid o té události ani po té dlouhé době v Mnichově nechtěla moc mluvit, prý na to nemohla ani myslet. Právě ona nám poskytla hromadnou fotografii křesťanských spolků z roku 1940, na které jsou i obě sestry Winklerovy,“ vzpomíná Zdeněk Mateiciuc.
Konec války znamenal pro německé obyvatele Oder horor
Bratři Zdeněk a Emil Mateiciucovi poté nalezli v archivech, v matrikách a dalších dokumentech, například v hřbitovních knihách, že v období od května 1945 do vysídlení německého obyvatelstva v roce 1946 zahynulo celkem minimálně 42 civilních obyvatel Oder.
„Všichni jsou pochováni na oderském hřbitově, avšak nevíme kde. Jejich pomníky se nedochovaly a s největší pravděpodobností ani neexistovaly. Je mi velmi líto, že květen 1945, který měl být šťastným i pro naše mnohé německé spoluobčany, pro ně šťastný nebyl. Také pro ně skončila po dlouhých letech ta strašná válka. Nebyly to pro ně však úleva a štěstí, byl to horor. Tak jako vždy, velké zločiny zůstávají nepotrestány. Většinu oderských občanů čekalo vyhnání z domova,“ říká Zdeněk Mateiciuc.
Také proto bratři nechali ve spolupráci s městem vytvořit památník v podobě velkého květu, na kterém autorka, kovářka a sochařka Christine Habermann von Hoch všech dvaačtyřicet jmen vypálila. „Jejich jména měla zůstat navždy zapomenuta. Nový společný pomník je však vrací do jejich domova a historické paměti našeho města,“ říká Zdeněk Mateiciuc.
Někteří lidé se otrávili, jiní oběsili. Některé zastřelili
Při odhalování pomníku na oderském hřbitově, ve kterém zněly v podání učitelů oderské školy i skladby z filmů Lovec jelenů a Schindlerův seznam, uvedli zástupci města nejen jména obětí, ale také příčiny smrti všech tragicky zemřelých na konci a krátce po skončení druhé světové války. Tato suchá data přibližují dramatické poslední dny lidí, z nichž někteří zaplatili životem jen za to, že se narodili jako Němci.
Byli mezi nimi třeba čtyřiapadesátiletá dělnice Elisabeth Beck, která se otrávila, vdova po notáři Valerie Pollak, která se oběsila, sedmapadesátiletý dělník Julius Sirsch, kterého zastřelil sovětský voják. Ženy v domácnosti Hedwig Mück, Leopoldine Kuhn a Margarette Rolleder se oběsily, Marie Sirsch se na sebevraždě dohodla s manželem, nadučitel důchodce Ferdinand Kuhn si podřezal tepny, Filomena Krawutschko, žena v domácnosti se otrávila.
Sebevraždu spáchala i jednatřicetiletá laborantka v Optmitu Rosina Bernat, sedmileté děti Petr Šváček a Marie Bubílková zemřeli v lednu 1946 při výbuchu munice, stejně tak v březnu zemřeli při výbuchu munice děti z rodiny Mluscheových a Erich Karl Polk. Jednoměsíční Barbara Johnová zemřela na podvýživu, vrchní rada Georg Scholz se otrávil. Sedmasedmdesátiletý výminkář Anton Lipowski se 7. května oběsil, třiasedmdesátiletý tovární dělník Johann Sturm se 18. října roku 1946 utopil.
Další obyvatelé Oder zemřeli například při střelbě v osvobozovacích bojích nebo byli zastřeleni nebo postřeleni při útěku.