Kuchař na grilu: Inspiruje mě Anthony Bourdain, říká Lukáš Bulíček z Harcoffu

Magazín PATRIOT pokládá v anketě Kuchař na grilu krátké otázky, na které dostává krátké odpovědi od různých kuchařů z našeho kraje. Tentokrát na ně odpovídal​ Lukáš Bulíček z hostince Harcoff.

Chtěl se jít učit na řezníka, ale nevyšlo mu to, tak se vyučil za kuchaře. Šestačtyřicetiletý šéfkuchař hostince Harcoff v Návsí poblíž Jablunkova říká, že po vyučení měl pověst fluktuanta. „Nikde jsem nevydržel déle než dva roky, protože už jsem se neměl co učit,“ říká Lukáš Bulíček. Od března 2019 je na Harcoffě a z toho, co tady vymýšlí a tvoří, je zjevné, že jej to tady stále baví.

První jídlo, které jsem kdy uvařil?

Vzhledem k mému věku si už snad ani nevzpomenu, ale nejspíš to byla míchaná vajíčka.

Jaké jídlo jsem jako dítě nesnášel?

Nesnášel jsem a dodnes nesnáším cokoliv s koprem. Tato bylina si mé sympatie prostě nezískala.

Na jaké jídlo od mých blízkých nikdy nezapomenu?

Holandské řízky od mojí mámy a babiččin řízek.

Jaké jídlo jsem poprvé uvařil v restauraci?

Nejspíše to bylo kuřecí prso s broskví zapečené sýrem.

Povedlo se?

To už díkybohu netuším…

Mým kuchařským vzorem je:

Anthony Bourdain. Přístup k vaření máme velmi podobný.

Z českých kuchařů mě inspiruje:

Žijící legenda české gastronomie pan Václav Šmerda. Líbí se mi práce Honzy Punčocháře, od pana Jiskry čerpám inspiraci i pro náš hostinec, který provozuji.

Kdybych otvíral novou restauraci, jmenovala by se:

U Bulíčků.

Vařil bych v ní:

Zůstal bych věrný české kuchyni.

Co se mi v kuchyni opravdu nepovedlo:

Vzhledem k tomu, že razím heslo Punks Not Death, občas u mě pokulhává organizace.

V kuchyni jsem mistr na:

Blbosti! A teď vážně, nejspíš na to, že se ničeho nebojím a do všeho jdu po hlavě.

Musí se to v kuchyni udělat, ale k smrti mě to nebaví:

Monotónní práce.

Nejhorší hláška hosta je:

Ale moje babička to dělala jinak. Nebo: Já znám šéfa! S radostí odpovídám, že já taky.

Česká, italská, nebo francouzská kuchyně? Nebo úplně jiná?

Jsem Čech, takže česká. Ale na italské si také velmi pochutnám.

Co jako Češi v kuchyni neumíme?

Být pokorní a disciplinovaní. Myšleno tak, že každé jídlo potřebuje svůj čas a kvalitní suroviny, což ne každý dodržuje a na jídle je to znát.

Moje snídaně, oběd a večeře snů:

Snídaně – sázená vajíčka od mé babičky s rohlíkem z Kolínské pekárny.

Oběd – tento sen už se mi bohužel nesplní, ale kdybych se mohl vrátit v čase, tak v restauraci El Bulli pod vedením šéfkuchaře Ferrana Adrii nebo k Hestonu Blumenthalovi do The Fat Duck.

Večeře – dobrý špekáček na ohni ve společnosti mých nejbližších přátel a rodiny.

Je práce šéfkuchaře na celý život?

Ano, je to droga.

Co host, či obecně člověk, který nikdy nevařil, nepochopí?

Kolik práce a lidí stojí za jednou porcí dobrého jídla.

Moje kuchyně po celovečerním vaření vypadá jako…

Jako Drážďany v roce 1945. Myslím samozřejmě před tím, než se vrhneme na úklid.

Netroufl bych si uvařit:

Nevím, troufnu si na všechno. Strach má velké oči. Maximálně se to nepovede.

Co si dám, když jdu na jídlo někam do restaurace:

Záleží, kam zrovna jdu. Tam, kde to neznám, je to vždy klasika, například řízek. Naopak, když jdu ke svým kolegům a přátelům, dám vždy na jejich doporučení.

Nejlepší jídlo, které jsem dosud jedl, bylo:

Tafelspitz od mého dobrého kamaráda Radka.

Pokud nevařím já, tak mi nejvíce chutná v:

V této chvíli jsme si oblíbili Futrovnu v Ostravě, kde nám chutná, a v Penzionu na kraji lesa ve Valašském Meziříčí, kde vaří opravdu skvěle.

Kanec se šípkovou, nebo se zelím?

Se zelím.

Kdybych nebyl kuchařem, byl bych:

Uzenářem. Mít své malé uzenářství, to taky nezní špatně.

Sladká tečka musí být nejlépe:

Řízek. Na sladké moc nejsem, ale pochutnám si na dezertech se šlehačkou a čerstvým ovocem.