Krásná fotka? Jen tence odkrojit ze života, říká legendární ostravský fotograf Viktor Kolář

Ostravský fotograf Viktor Kolář je živoucí legenda. Svým fotoaparátem nachází už desítky let v životech obyvatel syrové, černé a tvrdé Ostravy někdy neobyčejnou, možná i nečekanou poezii. Ať je to kdekoliv – v ulicích, v hospodách, v šachtách, ve fabrikách.

Fotografie Viktora Koláře dnes visí ve světových galeriích, ač jeho loňské osmdesátiny žádná z těch českých nepřipomenula. On se však dál jako zamlada toulá ostravskými ulicemi, kde se snaží najít lidi, kterým pohotovým stisknutím spouště „ukradne“ jejich minipříběhy. V nich už navždy zachytí Ostraváky, které má rád. Ale kterých je možná v poslední době méně než dřív.

Říkají, že jste nejlepší fotograf Ostravy. Souhlasíte?

Já to tak zas necítím, dobrých fotografů bylo vždycky hodně. A lidi dnes navíc rádi kategorizují. Mají rádi mistry bůhvíjakých oborů a soutěží, nejlepší herce a různé superstar. Často jsou to však mistři jen pro nějakou soutěž nebo určitou dobu. U fotografie je to jinak. Pokud chce být někdo nejlepším fotografem Ostravy, měl by zachycovat a reflektovat život tohoto města prostřednictvím svých osobních vizí. A o to se snažím i já. U mě je možná chvályhodné hlavně asi to, že jsem u fotografování Ostravy vydržel strašných let, a že mě od toho nic nikdy neodradilo. Což se u mnoha amatérských fotografů často stane.

Ano?

Ano. Amatéři v tom obecném slova smyslu se pro něco nadchnou, říkají, jak to mají rádi, a za chvíli už dělají něco jiného. Takový člověk jednou pěstuje kaktusy a za chvíli zase holduje windsurfingu.

Co vás u fotografování Ostravy a hlavně života lidí v ní tak dlouho drží?

Hlavně to neustálé hledání. Baví mě stále jít za těmi správnými momenty a hledat je. Je to přetlak touhy jít ven a tam někde třeba náhodou najít a vybrat krásné věci. U mě už v tom hraje velkou roli i intuice a dlouhodobá zkušenost. Pořád mě to někam táhne, každý den. Protože třeba právě dnes se pro mě něco někde odehraje.

Třeba fotbalový zápas?

Samotný fotbalový zápas ne, ten mě moc nezajímá. Spíše ty jevy, které jsou na okraji toho fotbalu. Tedy určití lidé, kteří na ten zápas jdou, třeba mladí fanoušci ověšení šály Baníku, kteří jsou právě v den fotbalového mače živí tak, jako jindy nebývají. Mě zajímá, co je od jiných odlišuje nebo spojuje. Navíc pro mladé lidi je dnes fanouškovství jakýsi iniciační proces.

V jakém smyslu?

Dnes mladý člověk nemusí na vojnu, tak kde má získat ty ostruhy, aby vstoupil do světa silných mužů? No přece s chlapy na tribuně! Ale tribuny taky nefotím. Mě spíše zajímá, když se mezi těmihle mladými fandy objeví někdo, z něhož vyzařuje, že je citlivý, nezařazený a že hledá společenství. Někdo, kdo se od toho davu nějak odlišuje, nesedí s ostatními u piva a nemá silné řeči. Je jiný. Přesto i on musí projít tou razítkovací mašinou, tedy tím kolektivním chováním, aby se mezi ty ostatní chlapy dostal a oni mu řekli: „To je náš synek, ten se nám neodrodil.“ Tak to je pro mě vděčný objekt k fotografování.

Nikdo nesmí z davu vyčuhovat...

Ano, tak jak to měřil ostatně i minulý režim. Člověk musel být součástí kolektivu. A nedejbože, když nějaký jedinec prozrazoval rysy nezávislosti a samostatnosti v myšlení. Tak měl problém. A toto se v principu nemění. To je i to, co mě u fotografování stále drží. Ten neustálý konflikt jedince s masou a její mentalitou, kterou může být třeba i ta tvrdá Ostrava se svým těžkým průmyslem.

Kultura Těžko bych našel divadlo, které voní jako u nás v Ostravě, tvrdí Norbert Lichý 30/06/2022

Ano, Ostrava byla a možná stále je tvrdá, ovšem ve vašich fotografiích je často neuvěřitelně poetická...

Mě zajímá poetika života. Protože život i v prostředí tvrdé dřiny může být velmi poetický nebo vytváří poetické situace. A navíc já nefotím násilí, mě násilí nezajímá. Ale zajímají mě ty silné mužné typy, když se třeba chovají něžně. Když se chovají něžně v gestu, ve výraze nebo i v tom, jak dají najevo přátelství s kolegou. Protože život v Ostravě se často odvíjel přes hornické kolektivy, kde museli chlapi vždy táhnout za jeden provaz. To je spojovalo, to byla velká síla Ostravy. Jinde v republice něco takového neznali a divili se, odkud ta velká ostravská síla pramení.

Odkud tedy pramení?

Z těžké a nebezpečné práce, z šachet a z těžkých hutních provozů, z válcoven, kde se dělá s rozžhaveným železem. Často se při ní dělá na směny a tam nejde říci: „Hele, dneska je mi blbě, já nemůžu“. Ostraváci vždycky drželi svou partu a zradit partu vlastně ani nešlo. A partyja, jak se po našemu říkalo, pak zase držela i je. A havíři byli něco jako námořníci na moři, kteří musí držet spolu, aby přežili. Tohle v nějakých úřadech a kancelářích nebylo...

Bývá těžké tyto něžné momenty a poezii najít u těžce pracujícího člověka?

Obyvatelé Ostravy byli kvůli těžké práci často až chronicky unavení, kdy si nemohli nikdy opravdu pořádně odpočinout. Tak, aby se cítili svěží a aby si řekli: „Hergot, to je dnes prima den, já si půjdu se ženou zatancovat.“ Pak tu únavu „vyháněli“ flaškou piva, aby byli třeba s kamarádem víc kamarádi, nebo byli něžnější ke své ženě. A právě tohle mě zajímá. Protože všichni lidé mají v sobě nějaké to něžné jádro.

Opravdu?

Ano. Když Václav Havel seděl tady v Heřmanicích v base, seděl s různými delikventy. A kdyby neměl každý jeden kousek toho dobrého v srdci, tak by ho všelijak trápili nebo diskriminovali. Jak v to ostatně dozorci a ti, co ho do té basy dostali, doufali. Ale on si mnohé ty lidi ve věznici naopak získal, a to by bez kusu dobroty v každém z nich šlo asi těžko.

Proč jsou Ostraváci tak tvrdí, ale také často tak přímí?

Jsou to lidé nebo potomci lidí, kteří přišli do Ostravy odevšad, možné jádro je z podhůří chudých Beskyd. V průběhu celé průmyslové revoluce. Přišli sem často z trestu, byli tady pétépáci, přicházeli sem lidé z pomezí a chudých končin Slovenska, z Haliče či dokonce z Rumunska, kteří šli za prací a za lepším životem. Mnohde byla tehdy velká chudoba, tak ti lidé zamířili buď do Ameriky, nebo do Ostravy. A ti, co přišli sem, vytvořili to typické jádro Ostravy. Pro ně se stavěly Vítkovické železárny, Nová huť nebo Třinecké železárny. Pro lidi, kteří umí vzít za práci a jsou rádi, že mají pěkný měsíční plat, že jsou v Ostravě konečně bráni jako důležití lidé. Také proto si pak koupili klobouky a pochodovali Ostravou třeba na svátek Jana Husa. Všichni měli obleky a klubovní a spolkové fangle a prapory. A byli na to hrdí. To vše znám z fotografií mého táty z první republiky. Tehdy Ostravané měli charakter a těšili se z příslušnosti k průmyslové Ostravě.

Jsou v Ostravě pořád?

Myslím, že těch správných lidí všude u nás ubylo spolu se změnou časů směrem ke konzumu a pochopitelně po roce 1968, kdy došlo k velké demoralizaci národa.

Trochu vás popíchnu. Ostrava přece patřila na přelomu 19. a 20. století k nejhorším městům v celém Rakousku-Uhersku, kde se nejvíce pil alkohol a mocnářství si s tím tehdy ani moc nevědělo rady. Horníci propíjeli své výplaty v putykách, byla tu i velká kriminalita…

Já si myslím, že Ostraváci vždycky všechno řešili chlastem. Napít se – a každý si rád trochu vypije – to je to dávné heslo Ostravy. Těžká práce se musí zapít a sezení v hospodě někdy končí i tím, že lidé se notně připijí, někdy se i rozhádají. Ale Ostrava už je taková, tady se alkoholismus vždy týkal hodně lidí. Pamatuji si, že když jsem byl student, tak v Ostravě chodili do hospod i velmi nadaní lidé, klavíristi i básníci. Ti si často od nás studentů nechávali zaplatit pivo a rum, a za to nám povídali historky a kamarádili se s námi. V Ostravě bylo i běžné, že nadaný člověk se smělými životními plány nakonec alkoholu podlehl. Protože v Ostravě platil terminus rychle žít. A to zahrnovalo i to, že lidé hodně pili, že chodili hodně do hospod. Žilo se pro tento moment.

Nebyly pro vás právě hospody jedním z vděčných „lovišť“ záběrů?

Ano. Lovil jsem své záběry i v hospodách. V šedesátých letech jsem chodil na pivo do hospod s kamarády, třeba s Karlem Kaniou z fotokroužku. Ten mě naučil navštěvovat hospody čtvrté cenové skupiny. Měl rád jejich světlo a typy lidí, co do nich chodili. Vždycky mi říkal, jak rád by to fotil, ale nikdy neměl tu kuráž, aby vytáhl kameru a fotil tam.

Proč?

Protože fotit lidi v hospodě je kumšt i drzost současně. Mezi fotografem a člověkem u pátého piva musí přeskočit nějaká ta jiskra sympatií. Je důležité, jestli se ten člověk tváří přátelsky nebo ne. A když lidé v hospodě zjistí, že jim neuškodíte a že zachytíte třeba i něco, co mají rádi, tak vám fotit dovolí. A když se to dobře sejde a vzájemně umocní, tak z takového focení v hospodě mohou vzniknout nádherné fotky. Nikdo už vám potom v té hospodě neřekne „Co mě fotiš?“ nebo „Žaden ti nedovolil, abys mě tu fotil!“

To jste také zažil?

Samozřejmě. Protože musíte nejdřív získat základní zkušenosti. Ale mně se to po nějaké době dařilo. Asi jsem přijatelně vypadal, třeba svou chlapeckou, celkem vlídnou tváří. A hlavně jsem fotil rychle (směje se). Nakonec už ti chlapi věděli, že mě focení baví, že to tam už pár dnů obhlížím a že ty mé fotky nejsou marné. Ostrava byla príma i v tom, že těch správných hospod tady bylo plno a že jejich štamgasti do nich hodně chodili. A byly tu i krásné zahradní restaurace.

Pane Koláři, jaké bylo vaše dětství v Ostravě?

Byl jsem ryze ostravské dítě. V bytě nás bylo šest dětí, babička a rodiče. Ten byt byl plný tátových věcí, fotografických materiálů a potřeb. Táta měl doma tak trochu skladiště, protože po roce 1948 přišel o skladové prostory svého foto-obchodu. Ale na rozdíl od bytu venku bylo místa dost. Byl jsem dítě ulice, měl jsem v Ostravě i okolí spousty kamarádů, dá se říci, že kamkoliv jsem se tehdy v Ostravě podíval, měl jsem kamarády. Hráli jsme fotbal i hokej na ulici, anebo bruslili na kaňocích...

Kaňocích?

To byla jezírka vzniklá důlní činností. Chodili jsme se také koupat do korýtek u vysoké pece Žofinky nedaleko ostravského centra. Cirkulovala v nich teplá voda v létě i v zimě. Koupala se tam cikánská děvčata, staří horníci si tam namáčeli bolavé nohy. Kousek od korýtek pak bydlel spolužák Vavřík, jeho rodina tam měla malé hospodářství, kde pěstovali brambory, zeleninu a chovali domácí zvířata. Byl to někdejší typický ostravský kovozemědělec.

Byl to klukovský ráj?

Ano, chodili jsme jako děcka na ryby a koupat se do štěrkovišť ve Vrbici, což provozujeme i dnes jako dospělí. Nebo jsme chodili k zimnímu stadionu Josefa Kotase, který už taky zmizel, když se tam hrálo v Ostravě mistrovství světa v hokeji. Tam jsme dostávali od hokejistů takzvaná lamanyka. To byl termín, používaný kamarádem Fefitem. To byly polámané a rozbité hokejky, které hokejisti házeli přes mantinel, my jako hoši je sbírali a pak jsme je doma různě slepovali a hráli s nimi hokej na ulici. Byly to pro nás vzácné trofeje! Nebo jsme tady na Bazalech, když tam ještě nebylo fotbalové hřiště, jezdili v zimě na bobech, vyrobených doma ze starých bruslí a dřevěné desky.

To zní idylicky…

Asi ano, život byl pro nás tehdy po válce krásný. Všechny kouty v Ostravě byly pro nás kluky tajemné. Zažívali jsme bitky mezi Fifejďákama a Ostravjakama kolem Domu umění. A kousek dál byla zase kolonka z červených cihlových domů a tramvajová remízka. Bydleli tam mnozí spolužáci ze dvou ostravských národních škol na Poděbradově a Pobialově ulici. Tam jsem měl spoustu kamarádů, vedle Domu umění byly luxusní byty, bydleli v nich herci nebo třeba estébáci a opět hodně kamarádů. Ostrava je prostě moje krásné dětství.

Průmyslová Ostrava s šachtami a koksovnou musela být zvláštní kotel…

Byl to mikrosvět a v něm hodně dobrodružství. Ostrava pro mě byla vždy něčím neuchopitelným, třeba jen ten neopakovatelný zápach ve vzduchu. Byly tu šachty, haldy, olejová jezírka, starý Slezskoostravský hrad a hlavně – vlastně skoro uprostřed města stála koksovna Karolina, z jejíchž komínů šly “všelijake barevne kuře a smrady,” jak říkává ostravský básník Ivan Motýl. A taky všechny ty noční zvuky, světla a záře a všelijaké nárazy mašin na kov nebo výbuchy kotlů či potrubí, to byl obrovský rachot a jekot a Ostrava byla vzhůru nohama! Nebo jsem zažil třeba týdenní brigádu už v šestnácti letech, to jsme tady na Žofince při těch nočních světlech tenkrát vykládali vagony s pískem, když byla chřipková epidemie. A já jsem si pak za ty peníze koupil první klobouk! Abych mohl chodit do kina na nepřístupné filmy! To všechno jsem do sebe nasával, než jsem začal fotit.

Vás otec byl významný fotograf, měl v Ostravě fotoateliér a prodejnu. Kde byla?

Svou poslední prodejnu, než mu ji znárodnili, měl v Tyršově ulici číslo 14. To je kousek odsud, ale předtím měl prodejnu na několika místech v Ostravě. Před válkou přijal nabídku od židovské firmy Foto Oppenheim, když se její majitelé před okupací stěhovali do Palestiny a tátu požádali, zda by jejich majetek a vybavení laboratoří včetně portrétní fotografky nepřevzal pod svou hlavičku Viktor Kolář Foto – Kino. Pak odjeli do Londýna a poté do Palestiny. Sepsali k tomu i smlouvu, ale po válce nastaly už jiné poměry, které směřovaly ke komunistickému režimu, tak už se sem nevrátili.

Kdy jste udělal své první důležité fotky?

Někdy v letech 1959, 1960. Tehdy jsem pracoval rok na staré ocelárně ve Vítkovicích a házel z vagonů vápenec do lžic, kterými se ládovaly Siemens-Martinské pece, a poté v takovém poloprovoze, kde se získával kobalt a nikl z albánské rudy. Byli tam inženýři, výzkumníci a spousta zajímavých lidí. Ta fabrika ještě stojí. V té době jsem také začal jako osmnáctiletý chodit do fotoklubu Vítkovice.

Měl jste díky vašemu otci fotografovi nějaký dobrý přístroj?

Měl, on měl řadu fotoaparátů. Ale mně dal vždy nějakou mašinku, která měla nějaký drobný defekt. Než mi začal později půjčovat leicu, ale i na té leice fungovaly nejlépe jen tři časy. A tak, když jsem fotil nějaký sport, tak ten záběr nebyl stejnoměrně exponovaný, takže se musel dosvěcovat v temné komoře. Ale právě s tátovým německým Rolleiflexem jsem udělal první úžasné fotky průmyslových krajin v šedesátých letech. Ale ani ten Rollei neměl v pořádku zarážky pro posun filmu. Takže jsem se musel naučit odvíjet film o to jedno políčko, aby se fotky třeba nepřekryly. Ale někdy jsem po vyvolání filmu stejně zjistil, že jsem to s převíjením přehnal a místo dvanácti fotek mám jen jedenáct a mezery mezi snímky jsou velké. Táta mi dával staré prošlé filmy ještě ze svého obchodu, ale ony byly ještě i pár let po válce dost dobré. Jinak se hodně fotilo na filmy z bazaru, ty byly levné.

A vaše úplně první důležitá fotka?

To byl v roce 1959 snímek lidí, kteří stojí na frýdlantském mostě. Jsou nasvícení tím pozdně odpoledním slunkem a čekají na tramvaj. Vzadu za nimi jsou kouřící lokomotivy a je tam prodejna PNS, jsou tam cikáni, nějaký úředník, kluci, někdo se dívá za tou lokomotivou. Tehdy jsem se ještě fotografovat dost styděl. Měl jsem obavu z lidí, že třeba budou na to mé focení negativně reagovat a že budou třeba i zlí. To jsem i tehdy často slýchával právě od přítele Karla Kanii, že mu lidé vyčítali, že je bez dovolení fotí.

Stávalo se to i vám?

Samozřejmě. Ale základem mé fotografie je, že fotografovaným lidem se nesmí nic říkat a rovnou fotit. Protože když s nimi člověk před focením promluví a oni mu fotit většinou dovolí, tak je všechno pryč. Ten vzácný moment zmizí, ti lidé se už jinak tváří, jinak stojí, začnou pózovat nebo se dokonce tváří suverénně. A z toho už nejdou udělat ty pravé fotky. Fotky o životě jsou jenom takové, kde je kus přirozeného, jakoby tence odkrojeného z toho běžného života. Samozřejmě ne vždy, někdy se mladá děvčata i pěkně usmívají a to máme rádi, ale určité věci a momenty musejí prostě zůstat při fotografování tak, jak jsou. Autentické. Ale naopak po fotografování, to jsem vždy připraven si s fotografovanými lidmi povídat...

Možná se někteří lidi bojí, že jim „kradete“ jejich duši…

Přesně. Někteří lidé mají opravdu strach, že jim něco kradu, něco, co skrývají uvnitř, nějaké vnitřní tajemství. Ale zase když jsem fotil Ostraváky v těch šedesátých letech, tak nebyl problém. Ti lidé se tehdy často nechali fotit a dokonce byli i rádi, že mám o ně zájem, a pak si se mnou povídali. Beru to tak, že veřejný prostor je určený ke komunikaci s lidmi a fotografování je vlastně také komunikace. To by se nemělo nikdy měnit a zakazovat. Ale ani v zámořských centrech, kde jsem v emigraci fotil, jsem se nikoho na nic neptal. Jen mi někdy trochu kazili focení členové ostrahy, takzvaní pinkrtoni, kteří v těch nákupních střediscích hlídali provoz. Ti mě sice fotit v pohodě nechali, pokud jsem měl povolení, ale přitom to všem řekli. Ale musel jsem s nimi pěstovat dobré vztahy...

Byly dříve ulice Ostravy živější?

Centrum Ostravy žilo úžasným životem a nabízelo fotografovi jako mně spoustu motivů a spoustu fotek. Ale mým problémem často bylo, že jsem všechny ty záběry nemohl zpracovat, protože jsem neměl peníze na fotopapíry. Jen něco málo jsem nazvětšoval a zbytek negativů jsem uložil do krabic na pozdější dobu. Až budou prostředky...

Takže jste měl hromadu fotek, které byly jen na filmech?

Ano. Na konci šedesátých let jsem fotil takzvanou street fotografii, lidi v zahradních restauracích, starousedlíky, lidi v ulicích, jak tehdy vypadali, jak se oblékali, i tu specifickou směsici národů na Ostravsku, která tu je namíchaná. Často jsem zachytil opravdu věci nadčasové a typicky ostravské. Ty fotky však skončily většinou v krabicích a nemohl jsem je zhodnotit nějakou výstavou. To mě poté hodně mrzelo. No a pak přišel rok 1968 a já se rozhodl, že po vpádu vojsk Varšavské smlouvy odejdu do exilu na zkušenou. Do Kanady.

Tam jste byl celých pět let. Co bylo s těmi negativy?

Dal jsem je do velké krabice a předal do úschovy děvčeti, se kterým jsem tehdy chodil. Doma jsem neměl záruky, že ty filmy přežijí. Táta už byl velmi starý a sourozenci k tomu moc neměli vztah. Do Kanady jsem si vzal jen pár kroužků filmů, abych dokázal, že jsem tady fotil a že to umím. To děvče bylo uměnímilovné a měli jsme se rádi. A ona skutečně těch pět let tu plnou krabici od margarínu opatrovala.

A pak jste se k ní vrátil? Tedy k té krabici?

Ano. Ta dívka opravdu po pěti letech za mnou přišla. A to i s dcerkou z jejího dalšího krátkého partnerství, které nedopadlo. Měla dojem, že budeme pokračovat v našem vztahu, ale já jsem se tehdy vrátil, abych zase v Ostravě fotil. Nemohl už jsem jí nějak říci, vezmu si tě a budu kooptovat tvou dcerku. Protože život už byl po návratu o poznání jiný. Bylo to drsné, bydlel jsem s maminkou v garsonce, ve které maminka hlídala děti od dcer. Ale ta dívka mi vrátila onu vzácnou krabici s negativy. Měl jsem velkou radost, že jsou zachráněné. Protože tam zůstaly všechny mé filmy na negativech šest krát šest i pětatřicet milimetrů. Mnohé z nich dnes považuji za jedny z nejlepších mých snímků, spousta z nich je dnes ceněná a prodává se. I v zahraničí.

Čím to je?

Mé snímky z šedesátých let z Ostravy jsou internacionální, protože na nich nejsou žádné super modely aut, nejsou na nich žádní vymódění panáci nebo celebrity. Tohle vše postupně dorazilo ze Západu a poté i k nám až někdy se stylem sedmdesátých a osmdesátých let. Mé fotky z šedesátých let mají určitou jedinečnost, jsou o fyzickém dotýkání, objímání, o velice neotřelých rekvizitách. A všem ve světě je jedno, že jsou z nějaké Ostravy. Ale přitom Ostrava tohle nabízela.

Kdy jste se dozvěděl, co na nevyvolaných negativech v krabici je?

Nejdříve jsem po návratu z exilu zpracoval a nazvětšoval fotky z Kanady, abych mohl ukázat, že jsem se tam neflákal. A měl jsem štěstí, že tady v Ostravě byl Milan Karpala a výstavní síň Fotochema. A díky němu jsem šedesát fotek z té Kanady v roce 1976 v Ostravě i vystavil. Jen jsem musel mít potvrzení z fotoklubu Nové huti, že na Nové huti poctivě pracuji a že se účastním klubového života a že tu výstavu klub schvaluje. A nesmělo se o ní psát v tisku. Ale myslím, že se lidem líbila. Chodili se na ni dívat i důstojníci ze zdejší ruské okupační posádky. Dokonce nechali v návštěvní knize nějaké vzkazy. Přitom ty mé snímky ukazovaly západní nákupní střediska, věci ve „vysokém lesku“, prostě svět, který byl třicet let napřed před tím naším. Svět, kde už tehdy začaly kreditky, nakupování na půjčky, ženy v něm byly emancipované, kouřily a nakupovaly kvůli rozptýlení, nikoliv z pouhé potřeby.

V emigraci jste se protloukal docela těžkými zaměstnáními, žil jste v indiánské rezervaci spolu s různými týpky, dělníky, uprchlíky, alkoholiky a zločinci. Ale časem jste tam uspěl, dokonce jste měl velkou výstavu v galerii v Montrealu, dostal jste grant na focení nákupních středisek...

Nebylo mi tam lehko. Proto jsem hodně fotil. Vyvažoval jsem tam však často kvalitu fotografií mírou bolesti, kterou jsem zažíval. Protože člověka, který neumí plynně mluvit anglicky, tam berou jako nedokonalého nebo jako dítě. Ten nemá vůbec nárok si vyskakovat či něco chtít. S emigranty se tam prostě jedná jako s lidmi druhé kategorie. Navíc, když jsem pak žádal o grant, tak jeden nejmenovaný kanadský umělec, který ho měl doporučit, se mě zeptal: „Jsi komunista?“ Měli z komunistů tehdy pořád velký strach, tehdy ještě islamisté nebyli. Ale nakonec nám ten grant poskytl. Ten umělec je už po smrti, ale dnes jsme on i já zastoupeni svými věcmi v kanadské národní galerii.

Ano?

Dostal jsem se tam až nedávno, když jsem měl v Torontě výstavu u jednoho dobrého galeristy právě z těch kanadských fotek. Přišli tam lidé z kanadské národní galerie a vybrali si asi deset fotek. A dnes mi v kanadské národní galerii visí asi patnáct fotek, mám tam i fotky z Ostravy.

Byl rozdíl mezi Ostravou v roce 1968 a Ostravou v roce 1973, kdy jste se z emigrace vrátil?

Zrovna dnes jsem se probíral svými fotkami z roku 1974. A uvědomil jsem si, že tehdy ti lidé opravdu neměli peněz anebo že nebylo zboží. Děvčata na těch fotkách mají často na sobě podomácky spíchnuté minisukně. A chlapi nosí všelijaké svršky, nebo pracovní oděvy a vypadají velmi prostě. Ostrava vypadá celá jakoby opotřebovaná, fasády nejsou v pořádku. Ale zase život se odehrává na ulicích, je tam hemžení, lidé se potkávají, povídají si napříč generacemi, staří s mladými. Je to tak, že život v Ostravě byl daleko intenzivnější. Lidé měli sice hluboko do kapsy, jejich život sice nebyl atraktivní, ale ti lidé byli atraktivní jiným způsobem.

V zámoří jste začal spolupracovat v New Yorku s Cornellem Capou, měl jste tam možná zaděláno na významnou kariéru. Proč jste se vrátil?

Ano, Cornella Capu mé fotky fascinovaly. Říkal mi, že tam musím ještě vydržet, že v New Yorku budou otevírat The International Center of Photography, což je světová instituce věnující se fotografii a vizuální kultuře. Ještě mě chtěl poslat fotit nákupní centra v Kalifornii, ale mně to po těch pěti letech nějak táhlo domů. A můj čas byl limitovaný, protože amnestie prezidenta republiky pro ty, kteří odešli po roce 1968 a chtěli se vrátit, byla jen do konce roku 1973. A já už jsem tam něčeho dosáhl a po Ostravě se mi prostě moc stýskalo.

Pořád chodíte ven a lovíte ty správné momenty?

Ano. Navíc teď jsem k tomu v posledních letech přidal i barvu, snažím se fotit barevně a digitálně. Ale barva je také velmi náročná. Dnes jsou dokonalé digitální fotoaparáty, vznikají dokonalé fotky, a přesto nevzniká dost dobrých fotek. I když vypadají dobře, což mají na svědomí ty digitální systémy. Ale často je to jen iluze, spíše bez duše. Možná se to daří více v oblasti reportáže, válečné fotografie nebo v přírodě, kde dokážou tyto systémy zachytit nikdy neviděné momenty. Dnes lze už totiž fotit ve tmě nebo fotit vesmír. Ale někdy, když řeknu manželce, jestli je ta má barevná fotka dobrá, tak mi řekne: „No není to tak dobré jako ty černobílé fotky“.

A kde vaše současné fotky mohou lidé vidět?

Teď mám výstavu v Praze v galerii 400 ASA, kde je třiašedesát mých fotek a třiatřicet z nich je barevných. Ty snímky pokrývají novou dobu a jmenuje se to Současnost. Jsem za tu příležitost moc rád, protože jsem ani k svým osmdesátinám nedostal nabídku nějaké reprezentativnější výstavy. Ale v této galerii ve staré trafostanici lidé mohou vidět moje nové fotografie. A že jsem tady a pořád fotím. A možná brzy vydám nějakou knihu těchto nových fotografií.

Máte nějakého následovníka?

Měl jsem své studenty na FAMU, kde jsem do roku 2014 učil. Ale se změnou programu školy na konceptuální fotografii odešla výuka dokumentární fotografie. A s nimi i mí studenti, kteří dnes věří jiným prorokům. A já už u toho nejsem. Nastoupili tam noví pedagogové, všechno jde jinudy. Dokumentární film na FAMU jde dál, ale u fotky to tak není. A pak vidíte výstavu fotografií v Domě umění, kde je patnáct fotografií a jedna se jmenuje Starý knedlík, je u toho text respektovaného kunsthistorika. A vy hledáte tu kvalitu a ona tam nějak není. Nebo je dnes jinde. Že by někdo chtěl riskovat a dělat fotky podle mě? Nikoliv.

Kdo je vám blízký z našich významných fotografů?

Jsme si myslím blízcí s Josefem Koudelkou. Ale on už všechno odevzdal do muzeí a také světové Magnum Photos, v kterém je, se úplně změnilo.

Přišel za vámi někdy nějaký člověk, že se viděl na vaší fotografii a připomněl se vám?

Ale jo, určitě. Jednou mi dokonce telefonovala paní z Brna, že její syn student je zachycen na jedné mé fotografii, jak jde s dívkou a otáčí se k obrazu nahé ženy. A ona si tu fotku strašně přála. Tak v tomto případě jsem dokonce tu fotku reprodukoval a poslal ji do té galerie, aby té paní tu fotku dali. Byl to pro mě přeci jen jiný výraz díků a pochvaly za mou práci než když v recenzi napíše kritik, že Viktor Kolář má rychlé oko a rychlou kameru.

Pane Koláři, jak vnímáte současnost Ostravy se všemi těmi novými Karolinami, Dolními Vítkovicemi a chystanými mrakodrapy?

Současnost Ostravy je dramaticky jiná než před několika desítkami let. Lidé jsou vyoblékaní a vystylizovaní do nějaké osobnostní podoby. Všichni mají auta a všichni v nich někam jezdí. A chtějí, aby ten svět obchodu a konzumu byl také zde, v Ostravě. To je vidět třeba dnes na Karolině. Stokrát můžeme říkat, že kdysi krásná Textilia Ostravica padá a že ona i ta bývalá banka za ní jsou v hrozném stavu. Ale nedá se nic dělat, ani magistrát tomu nezabrání. Stavbám Nové Karoliny, těch různých parků a nového mrakodrapu, tomu všemu se nedá zabránit, protože tak zní současné trendy. A lidé chtějí, aby jejich svět byl jiný než svět jejich rodičů.

Ostrava má spoustu plánů na nové stavby, staví se nové budovy v centru…

Ano, mnohé dříve opadané fasády domů v Ostravě jsou spravené, málem to tady vypadá jako v nějakém německém městě, že tu není jediný omlácený dům. Jen nejsou obsazené některé baráky v centru Ostravy, centrum je často hlavně o víkendu prázdné. Ale to je prostě kapitalismus. Ostrava se sice vylidnila, ale zase přibyla spousta čtvrtí okolo, postavila se spousta vilek. Lidé jsou majetní, chtějí dvakrát třikrát do roka jezdit k moři a chtějí žít podle lifestylových časopisů a médií. Ruší je v tom dnes snad jen teď ta šílená válka a to, jestli bude v budoucnu dost peněz na činže, na chleba a na elektřinu.

Jakou vidíte budoucnost Ostravy vy?

Ostrava dnes vykazuje úděl města, které zažívá postindustriální vývoj. Ochabnul její těžký průmysl, spousta podniků je zrušených, celé Dolní Vítkovice dnes slouží zábavnímu průmyslu. Ještě chybí jen využít k něčemu zábavnímu ty šachty. Ale co není, může jednou být. Dnes už nikdo nechce projevovat úctu tomu, že v ostravských podnicích pracovaly a investovaly své životy minulé generace. A že to byli poctiví a skromní lidé. Dnešní Ostrava má pořád náboj, lidé ji mají pořád rádi a myslím, že to dávají najevo. Máme tu pořád skvělé lidi. A skvělé věci. Třeba v Ostravě-Porubě to vývojové vědecké centrum, vysokoškolské prostředí, ty superpočítače, to má rysy jednadvacátého století. Tam je možná budoucnost Ostravy.

A zůstal vám v Ostravě, ve které se zavřely šachty a mnohé továrny, ten „váš“ obyčejný člověk, kterého jste vždy hledal a rád zachycoval na svých fotkách?

Ten opravdu mizí. A rapidně. Mizí všichni ti těžce pracující chlapi, které jsem vždycky vyhledával. Ne ti bulači, ale ti, kteří chodili poctivě do práce, na směny. To byli velmi pozitivní lidé a žádní otroci, měli v sobě solidnost, hrdost, velký potenciál, to oni tvořili tu výjimečnou atmosféru Ostravy. Ti bohužel opravdu mizí. Místo nich jsou tu dnes jiní, kteří mají hodnotový systém jinde než jejich dědové a rodiče, nemluví už moc řečí svých otců. A nedá se to zastavit. Naštěstí to není pořád nijak tragické. Všimněte si, že samotná poezie ze života tak moc nemizí. A v tom je pro mě pořád naděje. Že každý den udělám tu svou dobrou fotku.