Když malba nezůstane na plátně. Obrazy skalické umělkyně jsou na oblečení i na hrnku

Plecháčky, záložky do knih, klobouky, oblečení.Proč nechat umění na plátně? Proč malbu nenosit na sobě? Takovou otázku si položila Dominika Sládečková ze Skalice u Frýdku-Místku. Spojila umění s podnikáním a založila vlastní značku. Domi wild art – divoké umění.

Společně vcházíme do malého dřevěného domečku na kraji zahrady. „Říkám tomu ateliér,“ směje se Dominika. Na stěnách visí obrazy, na nichž je podpis autorky zřejmý na první pohled. Jsou ve všech odstínech modré, plné hor, plné klidu.

„Modrou jsem měla vždycky ráda. Nebe je modré, voda je modrá. Cítím v tom přírodní živly, magii,“ vysvětluje malířka. „Zkoušela jsem malovat i jinou barvou, ale stejně tam tu modrou nakonec dám. Nějak mě to bez ní nepustí,“ dodává.

Foto: Vladimír Pryček

Obrazy podle specifických barev pozná i dvouletá dcera malířky. „Ukazuje na plátna a říká ´mami, hory´,“ říká Dominika a holčička se právě ozývá z vedlejšího domu. „Dcera ráda maluje, ale na zahradě ještě moc nepomáhá,“ volá tatínek, který na zahradě odkládá lopatu a běží k maličké. „Čím je dcera starší, tím je živější. Už neposedí,“ směje se Dominika. Mateřská ji ale podle ní v tvorbě neomezila.

„Naopak jsem teď produktivnější. Posunulo mě to ještě dál. Když malá spí, hned letím do ateliéru, odesílám balíčky, řeším e-shop. Bála jsem se, nedokázala jsem si představit, jaké to bude s dcerou,“ popisuje Dominika. Obavy se ale nenaplnily – jen v šestinedělí namalovala obrazy rovnou dva. To tak většinou nebývá. Jeden obraz maluje i půl roku. Nikdy ale zároveň nepracuje jen na jednom. „Když mi zbydou barvičky, využiju je na menší plátno. Kolikrát ho dokončím dříve než původní obraz,“ směje se.

Až moc velký sen

Dominika se svým vysněným povoláním živí už několik let. Její původní kroky ale vedly jinou cestou. „Chtěla jsem jít na uměleckou školu, ale na to maminka řekla ne. Bála se, že se uměním nedá uživit,“ říká Dominika. Po gymnáziu šla dělat sekretářku svému otci, který podnikal v servisu aut.

Zlom přišel na konci roku 2018. „Táta přišel o firmu. Já o práci. S přítelem – teď manželem – jsme se po sedmi letech rozešli,“ vzpomíná Dominika. Nevěděla, co bude dělat. „To byl ten moment, kdy jsem si řekla, že to prostě zkusím. Už předtím jsem se chtěla živit tím, co mě baví, ale bylo to sci-fi. Až moc velký sen.“

Pronajala si malý byt ve Frýdku a začala tvořit všechno, co šlo. „Dělala jsem vizitky i svatební oznámení. Často jsem pracovala do noci,“ popisuje Dominika. Do toho trénovala street dance, dělala baristku nebo jezdila o víkendech pomáhat do stánku s jídlem.

Foto: Vladimír Pryček

S malováním to Dominika nevzdávala. Založila si Instagram a prodávala přes něj svoje obrazy. Trvalo dva roky, kdy se podnikání pořádně rozjelo. „Na sociálních sítích se to chytlo, zákazníci mi psali hezkou zpětnou vazbu,“ vzpomíná. Postupně začala obrazy posílat i do zahraničí. Zákazníci se ozvali ze Slovenska i z Kanady, jeden obraz se prodal přímo na vernisáži v Německu.

Objednávky dostávala i od ostatních podnikatelů, proto jsou její obrazy ve frýdlantské kavárně Libuška, palkovické kavárně Mango nebo v Ostravě i Frýdku-Místku v Kavalo Coffee House. „V kavárně Laskomilo v centru Ostravy jsem pak malovala přímo na stěnu. Teď jsou tam čtyřmetrové hory,“ říká Dominika. Obrazy jsou v kavárnách často v dětských koutcích. „Děti na ty obrazy koukají, prý je to uklidňuje. Vlastně to tak bylo i u mojí dcery, byla na ty hory úplně fixovaná,“ připouští umělkyně.

Nejen koukat. Umění se dá i používat

Dominika ale věděla, že jen u malování obrazů zůstat nechce. Nejprve začala dávat své motivy na záložky do knih. Zanedlouho přidala plecháčky a ve spolupráci s jihočeskou značkou Woobojky i obojky pro psy. Na řadu přišlo i oblečení. Frýdecko-Místecká značka Kefin použila Dominičinu autorskou látku na ručně šité podprsenky. Své motivy pak Dominika dala i na trička. „Udělali jsme limitovanou edici dvou set kusů. Polovina zmizela už v předprodeji,“ vzpomíná Dominika.

Tisknou Dominika začala i samotné obrazy. „Moje cílová skupina jsou spíše mladší lidé, často studenti. Ti si samozřejmě originál většinou nemůžu dovolit. Proto jsem šla touto cestou, ať můžou mít doma obraz za pár stovek,“ popisuje. Reprodukce nechává tisknout až v Praze, bližší tiskárnu, která by splňovala všechny podmínky, nenašla. „Zkoušela jsem to po celé republice, ale tyrkysová je velmi problematická barva. A já z kvality slevovat nechtěla,“ dodává.

Foto: Vladimír Pryček

Nabídka se mezitím rozrostla o obaly na knihu, vaky na svačinu nebo i obaly na květináče. Dominika ji chce rozšiřovat i dál. V plánu má podložky na jógu s vlastními motivy.

S podnikáním Dominice pomáhá i manžel. „Založil mi e-shop, před Vánoci jsme spolu balili objednávky,“ říká malířka. „Když viděl, že je toho opravdu hodně, tak až tehdy pořádně pochopil, že je to opravdu podnikání. Že mě to opravdu živí.“

Malování se Dominika vzdát nechce. „Tvořit chci i za dvacet let. Chtěla bych ale více cestovat a malovat to, co zrovna vidím a cítím. Třeba západy slunce na Srí Lance,“ naznačuje budoucnost.

Na začátku si Dominika nevěřila. „Pořád se učím. Neberu – a ani nechci – brát jako samozřejmost, že se všechno prodá. Pořád jsem nohama na zemi a vážím si každé objednávky. Ale jsem ráda, že jsem to udělala – postavila se na vlastní nohy a začala tvořit,“ říká a dodává, ať to zkusí i ti, co váhají. „Já jsem se taky bála, ale když do toho člověk skočí a je na správné cestě, tak mu to hraje do karet,“ uzavírá Dominika.