Karas: Rusové prozřou, až z Ukrajiny přijedou rakve s jejich vojáky

​Válka na Ukrajině je asi nejhorším konfliktem na evropském území od druhé světové války. Už téměř tři miliony lidí z Ukrajiny utekly před barbarskými ruskými agresory.

V ukrajinských městech umírají děti a civilní obyvatelé, kteří zůstali v obklíčených zničených městech. A umírají i první zahraniční váleční zpravodajové.

V době, kdy si Ukrajina volila svou těžkou cestu samostatnosti, byl zahraničním zpravodajem i dnešní ředitel ostravského studia České televize Miroslav Karas. Hovořili jsme s ním o současné válce na Ukrajině, o jeho zkušenostech z rusky mluvících zemí i o pohledu tohoto zkušeného zpravodaje na možný vývoj hrozivého konfliktu na Ukrajině.

Nesvrbí vás prsty, nechtěl byste být mezi válečnými zpravodaji na Ukrajině? Nedostal jste takovou nabídku?
Ne, takovou nabídku jsem nedostal a to vzhledem k funkci, kterou dnes vykonávám. Po třiceti letech už jsem opustil řady zpravodajů. Navíc dnes mě tam už velmi kvalitně zastupují mí noví, mladší kolegové. Tím ale, jak válku na Ukrajině sleduji, tak trpím, co se tam děje a mé zpravodajské srdce krvácí. Proto bych se tam rád jako zpravodaj někdy vypravil, i když už zpravodajského života i ve válečných oblastech užil dost a je to pro mne trochu uzavřená kapitola.

Přesto...
Spíše bych tam dnes jel nabídnout pomoc. Cokoliv organizovat. Můj syn, který teď žije v Polsku, tak je spolu s kamarády na hranici a pomáhá jako dobrovolník uprchlíkům z Ukrajiny se dostat dál do Polska. Já kdybych jel na Ukrajinu, tak bych asi jel pro některé kamarády novináře, které tam mám a kteří stále zůstávají v Kyjevě nebo v jiných městech a přivezl bych je k nám do České republiky. V tom bych viděl svou konkrétní osobní pomoc.

Máte na Ukrajině kamarády?
Ano, hodně. Jsem s nimi teď prakticky denně v kontaktu. A vím, jak trpí, protože manželé mých známých novinářek jsou teď na válečné frontě. Někteří mí známí už nejsou ve svých bytech, protože je Rusové zničili. Ale nejhorší situace je asi s dětmi, hlavně malými dětmi, které nechápou, že nemůžou jít k babičce, protože babička teď žije ve zničené vesnici. Jsou to těžké a velmi krvavé příběhy. A to, co dnes zažívají Ukrajinci, si málokdo u nás dokáže představit. A už vůbec lidé, kteří tam nikdy nebyli a nevěří tomu, že tam Rusko páchá a šíří zlo. Naopak si myslí, že Rusko takto šíří mír a klidně by souhlasili, aby takto přijeli šířit mír se svými tanky i do Česka.

Na Ukrajině už zemřeli dva američtí novináři a další jejich kolegové z jiných zemí. Kdy už jde při vaší práci doslova o krk?
Samozřejmě, pro novináře z mírových zemí je práce při konfliktech vždy složitá. Jenomže by mělo platit pravidlo, že ve slušné zemi se na novináře neútočí. Rusko však porušilo veškerá pravidla, která platí ve světovém řádu, týkající se OSN, Rady Evropy, pravidla, že se nestřílí po civilistech, že se nestřílí po dětech. Rusové se rozhodli novinářům nahnat strach.

Zažil jste jako zahraniční zpravodaj něco podobného?
Ano. Zažil jsem, kdy kousek ode mě zemřel jiný novinář. Pamatuji si také, když nám Rusové v Donbasu chtěli nahnat strach, kdy se nás dotýkali hlavněmi samopalů a vedli nás do nemocnice, kde ležela hromada těl bez nohou a hlav. A kdy na nás řvali, že za to můžeme my, Západ.

To musí být těžká zkouška odolnosti...
Víte, novinář musí být v takových těžkých bojích připraven na vše. Proto se musí nejen naučit nosit helmu nebo neprůstřelnou vestu, ale především se musí naučit v těch těžkých bojích spoléhat jen na sebe. Nebo na ty, kteří jsou nejblíže k němu. Musí být také nesmírně ostražitý a opatrný. Ale vše se pak stejně rozhoduje v jediném okamžiku, kdy třeba Rusové namíří na auto, na kterém je nápis PRESS. Nebo na hotel, kde jsou novináři ubytováni. A zničí je.

Jak veliké je u vaší práce takzvané „riziko povolání“?
Samozřejmě – novináři chtějí být při tom. To riziko, že vás něco při práci zasáhne, je při podobných konfliktech a válkách obrovské. Bohužel, čím blíže jdete k nepříteli, tím více riskujete, že přijdete o vlastní život.

Dnes tam máte pár kolegů z České televize. Jak si vedou?
Jsou to odvážní novináři. Pochopitelně jsou ve složité situaci, co se týče ověřování a získávání zpráv a ověřování zdrojů. Protože ve válce a bojích neexistuje pravda, neexistuje žádná kancelář, v bojích slyšíte výbuchy, exploze a nářek. Práce těch, kteří tam dnes jako zpravodajové působí, je úplně jiná než v mírových dobách. Je to přinášení objektivního svědectví v situacích, kdy vám v tom někdo brání. Proto je pro mě práce válečných zpravodajů navýsost odvážná a velmi si práce kolegů vážím.

Když dnes vidíte, co se na Ukrajině děje, ta rozstřílená města, zničené obytné domy. Zažil jste sám něco podobného? Co to s vámi dělá?
Zažil jsem samozřejmě něco podobného, protože svět a západní svět si nevšímal, že válka na Ukrajině trvá už od roku 2014. Nezačala až teď 24. února. Začala anexí a okupací Krymu, začala působením vojenských ruských sil na Donbase, za tu dobu zemřelo na patnáct tisíc lidí. Ta válka na Ukrajině už je, akorát Západ si to příliš neuvědomoval. Dokonce bych řekl, že si Vladimira Putina hřál a hýčkal, stále mu věřil, že je na cestě k demokratizaci Ruska, že je to férový člověk.

Zaspal svět?
Ano. Ta válka tam byla už když jsem tam pracoval. Válečné okamžiky jsem viděl na vlastní oči, slyšel jsem výbuchy na vlastní uši a cítil na vlastní kůži, co se tam děje. Ruské tanky, rakety Grad a těžké zbraně duněly v okolí Doněcka už v letech 2014 a 2015. Sledoval jsem těžké boje o Debalceve a těžké boje o jiná města jako je Kramatorsk, Slavjansk či Volnovacha a další. Ty boje už tam byly proboha před sedmi osmi lety a svět přišel s takovými sankcemi, kterým se Putin a Rusové akorát vysmívali.

Dnešní sankce už Rusové pocítí? Nebo je zase nějak vydrží?
Dnešní sankce jsou diametrálně jiné. Vzpomínám si, když jsem se 24. února, v první den agrese, k tomu vyjadřoval, tak jsem upozorňoval, co jsem v Rusku v tom tehdejším sankčním období zažil. Rusům nevadilo, že nemají francouzský sýr a belgickou čokoládu. Jim nevadilo, že některé strojírenské podniky nemají součástku do zadního levého kola traktoru či nákladního auta. Tehdejší sankce byly směšné. Národní charakter Rusů je takový, že když mají vydržet a řekne jim to ten gasudar, ten mocipán, tak samozřejmě vydrží.

Teď budou muset vydržet více...
Po sankcích, které přijaly západní státy teď, jsem řadu let volal. Znamenají zásadní obrat. A dotknou se bezprostředně běžných Rusů i jejich běžného života. Rusové začnou díky těmto sankcím hledat viníka. A to doma. Až ucítí, že díky sankcím musejí stát ve frontách, že se Rusko dostává do ekonomických potíží, že nemohou cestovat a nakupovat ve Vídni a v Paříži, jak na to byli zvyklí, že začínají mít problémy s kotvením svých jachet v evropských přístavech, tak začnou snad hledat viníka.

Co zjistí?
Že jejich nepřítel není Ukrajina a západ, který v jejich očích stojí na hranici Ruska a chystá se ho napadnout. Že viníkem je jejich prezident, kterého si zvolili.

Povstanou běžní lidé nebo to bude palácový převrat?
To je těžké dnes předvídat. Rusové umějí dělat revoluce, už to nejednou ukázali. Ale aby někdo, jak v posledních dnech slýchávám a čtu, zlikvidoval Vladimira Putina, tak si myslím, že je to nereálné. Není nikdo, kdo by s tajemným kufříkem došel ke stolu, kde on sedí a ten kufřík odpálil. Své nejbližší spolupracovníky má z dob mládí, jsou to tedy kamarádi z KGB. Putin je obklopen svými nejvěrnějšími, kteří se mu možná a velmi pravděpodobně brání říct pravdu. Nevěřím, že v Kremlu přijde nějaký vnitřní palácový převrat. Revoluční Rusko totiž vždy ponořilo zemi do chaosu. Navíc ruská společnost je denně masírována propagandou. Většina ruské společnosti nevidí nutnost odstranit Putina.

Co by se tedy podle vás mohlo stát?
Odvolat by ho mohla situace, kdy sankce udeří ještě více na každodenní život Rusů a do ulic vyjdou opravdu statisíce lidí a budou se v Rusku konat opravdu veliké protesty. A až Rusové prozřou, když uvidí plné vagóny a auta s rakvemi padlých ruských vojáků. V Rusku se mluví pořád o tom, že vojenská operace se zaměřuje jen na vojenské cíle, ale ruským matkám pořád nikdo nesdělil, kolik už vojáků na Ukrajině padlo. Až Rusové zjistí, že jim Kreml velmi brutálně lže, tak to možná ruskou společností pohne.

Jste v tom optimista?
Ne, v současných dnech jsem k tomu skeptický. Kreml je mistrem v šíření lží a daří se mu to.

Vy sám říkáte, že Putin je lhář. Jak dlouho to pozorujete?
Od jeho nástupu. Ruský režim je obecně postavený na lži. Stačí, když si pamětníci vzpomenou na výbuch v jaderné elektrárně v Černobylu, tak se o něm lhalo, dokonce se tam tahali cyklisti, aby v Kyjevě, osmdesát kilometrů od výbuchu, jeli závod. Putin lhal o záchraně námořníků, kteří byli uvnitř ponorky Kursk, lhal v případě teroristického komanda, které napadlo divadlo Dubrovka, lhal v případě čečenské války, ale především lhal v případě Krymu, když tvrdil, že s těmi zelenými mužíčky bez označení nemá Rusko nic společného a po několika měsících udělil stovkám z nich vysoké řády a vyznamenání za „ohleduplnost“ při získání ostrova Krym. A lhal, že nemá nic společného se situací na Donbase a v takzvaných doněckých a luhanských republikách. Putin lže, kudy chodí. A lže nejen zahraničním politikům, ale především vlastní společnosti.

Hodně lidí by před pár týdny prostě nevěřilo, že Putin takto barbarsky Ukrajinu napadne...
Bohužel. Vladimir Putin se projevil jako obrovský lhář a manipulátor, který se tímto brutálním zásahem proměnil ve člověka, kterému se dnes nedá věřit vůbec nic.

Setkal jste se někdy jako zpravodaj v Rusku osobně s Putinem?
Ne. Pokud nejste z nějakých velkých amerických novin či televizí, tak je velmi složité se k němu dostat. Podal jsem také jako zpravodaj v Rusku několik žádostí o rozhovor s Vladimirem Putinem, ale žádné nebylo vyhověno. Nicméně byl jsem od něj blízko na oslavách výročí vítězství 9. května na Rudém náměstí, ale spíše mě zaujal, když jsem byl někdy v roce 2009 na jeho tiskové konferenci k takzvané plynové krizi. Seděli jsme pár metrů od něj.

Jaké to bylo?
On má nejen vůči novinářům, ale i vůči politikům výraznou absenci zdvořilosti. Tu projevuje tím, že všude přichází pozdě, a to i na setkání se světovými státníky, natož se zástupci České republiky, kdy ta zpoždění, jak si pamatuji, byla více než hodinová. Je to jeho projev arogance, nadřazenosti a moci a já si ho takto pamatuji. Naopak je velmi milý vůči některým ruským novinářům, zvláště k těm, kteří patří ke státem ovládaným a řízeným sdělovacím prostředkům. Jsem i přesvědčen, že obecně nemá rád lidi kolem sebe.

Náklonností k Putinovi se donedávna netajily velké světové hvězdy, někteří naši umělci získali od Putina vyznamenání. Čím je pro něj Česká republika?
Tady si někteří myslí, že Česká republika je snad nějakým partnerem Ruska, ale my vůbec žádným partnerem Ruska nejsme. Kreml pouze využívá některé naše politiky, kteří mu poklonkují a kteří vycházejí enormně vstříc přáním Vladimíra Putina. Pro Rusy jsme jen malou, bezvýznamnou zemí, kde se dá akorát dobře nakupovat a získávat byty, hotely a další nemovitosti. Nejsme pro ně politický partner, tím jsou Spojené státy či severoatlantická aliance. A pak jednotlivé mocenské země v rámci Unie. Ani Evropská unie jako celek není pro Rusko partner.

Teď si nás možná „všimli“, když v úterý navštívil prezidenta Zelenského v Kyjevě premiéři Polska, Slovinska a s nimi i premiér Česka Petr Fiala?
Hodnotím tu návštěvu velmi pozitivně. Ukrajina teď potřebuje možná symbolická gesta. Nešlo o nic jiného než přijet na pole války a sejít se s člověkem, který je synonymem odporu a boje proti brutalitě a agresi. A kdyby se tito premiéři vrátili jen s tím, že s ukrajinským prezidentem mluvili, tak už jen to je hodně. Ukrajina dnes potřebuje pomoc. Potřebuje sice zbraně, další dodávky munice a pomoc pro uprchlíky, ale potřebuje i taková výrazná gesta jako je příjezd tří politiků ze zemí Evropské unie, kteří mu jedou říci, že jsme s nimi a že je v tom nechceme nechat.

Zažil jste podobně odvážného prezidenta jako je Volodymyr Zelenskyj?
Pamatuji si, že jsem byl na volbách na Ukrajině, když Zelenského zvolili. Toho tehdy komika, herce, člověka známého z televizní obrazovky. Tehdy chtěla říci Ukrajina Porošenkovi, že už ho dále jako prezidenta nechce. A vyhrál populární Zelenskyj. Pro některé z Ukrajinců to byl možná šok, že vyhrál někdo, kdo není politik. Do 24. února byl možná spíše prezidentem ve funkci. Ale teď mnozí zjistili, že se tento showman stal státníkem. Státníkem evropského rozměru. Prokázal velkou odvahu a samozřejmě je ve válce, takže se nelze divit některým jeho možná emotivním projevům. Vůdce ve válce prostě musí vypadat někdy jako vůdce.

Dokážete si sám představit, jak válka na Ukrajině skončí?
Bohužel se obávám, že válka na Ukrajině asi rychle neskončí, přestože se zástupci obou stran scházejí dnes už skoro denně k mírovým jednáním. Jsem přesvědčen, že Putin nehodlá prohrát, že neumí couvnout. Někdo mi teď řekl, že přeháním, když jsem na začátku války na Ukrajině řekl, že Putin bude bojovat o své přežití. Nemyslel jsem tím jeho fyzické přežití, ale o jeho politickou budoucnost. Vladimir Putin nemá odvahu předstoupit před svůj národ a říci: tohle jsem zavinil já a válku jsme prohráli a bude nám těžce několik let. To neumí, to nedokáže.

Tak co tedy?
I kdyby měl Putin někdy ustoupit, tak chce Ukrajinu pokořit a ponížit. Nechce ji dostat na kolena, ale úplně rozložit a zničit. Zemi, o jejíchž lídrech mluví, že jsou to feťáci a fašisti, že je to zdrogovaná parta hlupáků. Takže jsem v pohledu na vývoj války na Ukrajině spíše pesimistou a skeptikem, i když bych samozřejmě Ukrajincům přál, ať vyženou agresora ze svého území. Bude to však ještě těžký a dlouhý boj.

A jak podle vás skončí Putin?
Myslím, že dříve nebo později by měl skončit před mezinárodním soudem v Haagu.