Kapela je práce na plný úvazek. Ostravská skupina Nedivoč je na scéně už deset let

Ostravská kapela Nedivoč je nedílnou součástí hudební scény nejen v našem regionu. V letošním roce slaví deset let. Za tu dobu kapelou prošlo několik hudebníků, skupina rostla, vyvíjela se do dnešní podoby.

Z čeho však nikdy neuhnula, jsou písně, které stojí na příbězích, mají atmosféru a umí se dotknout lidského srdce. Jaké byly začátky kapely? Kam směřuje a co ji v nejbližších dnech čeká?

Jaké byly začátky kapely Nedivoč?

Začátky kapely byly samozřejmě v jiné sestavě. Vůbec jsme tenkrát nevěděli, co děláme, do čeho jdeme, a jak to bude vypadat.

Takže kapela vznikla stylem kamarádi, kteří spolu chtějí hrát? Nebo tam byl i vyšší cíl?

Máme v letošním roce výročí a v jedné z anotací píšeme – Potkali se tři kamarádi, z toho dva velice nešťastní z rozchodů s děvčaty, prožívali hořké chvíle. Z těch pak přicházela inspirace, vznikaly písničky, chlapsky uplakané. U mě ten rozchod přišel dřív, u Jirky Krhuta později. Přišla chvíle, kdy v tom zpovědním šuplíku bylo věcí dost, a tak jsme s Vojtou Šňupárkem navrhli Jirkovi vypustit ty krásné písničky do světa. Jak? Náš návrh byl založit autorskou kapelu. Do týdne přišel Jirka se seznamem písniček (již námi nahraných demoverzí) a řekl, že jdeme do toho.

Takže to nebyly úplně pozitivní začátky?

Byly, určitě byly.

Opravdu?

No jasně. Dnes už jsou pozitivní. Nebo ten pohled na věc je pozitivní.

V jaké sestavě vznikla kapela původně?

Původní sestava, která se později asi třikrát obměnila za těch deset let, byla tato – bicí Jirka Krhut, basa Janko Smichovič, ten později z kapely odešel kvůli svému civilnímu zaměstnání u prestižního českého výrobce hudebních nástrojů, a také se chtěl primárně věnovat rodině. Dostal se v civilním zaměstnání k výrobě kytar, takže sen každého muzikanta. Dalším členem byl Honza Uvira, který vždycky věděl, že chce jít jen cestou muziky. V podstatě bych řekl, že se z nás dostal nejdál, a to jak popularitou a slávou, tak i řemeslně. Má obsáhlé hudební vzdělání. Hraje na newyorské scéně, ale i na té české, například s Vojtěchem Dykem. Vojta Šňupárek je dalším zakládajícím členem, a v kapele je deset let.

Foto: Martin Grobe

Když proběhla nějaká personální změna a někdo z kapely odešel, vždycky to proběhlo v dobrém a přátelském duchu, žádná hádka nebo něco takového. Tito bývalí spoluhráči zjistili, že v momentě, kdy se kapela překlopila do jiného levelu, už nemají potřebný čas a prostor, protože kromě kapely měli i civilní zaměstnání.

Je těžké mít civilní zaměstnání, i prostor a čas pro kapelu?

Je to často buď-anebo. V civilním zaměstnání máš samozřejmě své povinnosti. Na druhou stranu, když se tím chceš živit, musíš tomu obětovat víc než sto procent. Studovat nové věci, například marketing, dramaturgii koncertu, jak to má vypadat na pódiu, zkoumat cesty, jak se dostat k lidem, kteří ovlivní hudební směr a pomůžou kapele. Mezitím psát písničky, přemýšlet, jak pracovat ve studiu. Kapela je práce na plný úvazek. Začátky jsou vždy těžké a nesou s sebou spoustu obětí a proher. Důležité je vydržet a po první prohře či neúspěchu se z toho nezhroutit. Pokud za vámi nestojí někdo významný a silný v show­businessu, je to hra pokus/omyl.

To zní jako práce pro několik lidí.

Ano. Když kapela začne, často má vše neosahané a musí se to najednou naučit, pokud chce někam růst a posouvat se.

Od začátku jste se jmenovali Nedivoč? Jak ten název vznikl?

Ano, od začátku. Je sranda, že to každý prezentuje jinak. Tato hláška Nedivoč byla slyšet nejčastěji z úst Jirky Krhuta. Denně to vyslovil asi padesátkrát a stalo se to součástí naší komunikace. Jeden den jsme si psali návrhy toho, jak by se kapela mohla jmenovat, tak jsem napsal do toho chatu, Jirko, „Nedivoč”. To Nedivoč právě v uvozovkách. A on mi na to odpovídal, že je přece v klidu. Odepsal jsem, že bych využil právě tuhle jeho hlášku, kterou často používá. Že by to mohl být název kapely. A to byl právě můj záměr a nakonec i název, na kterém jsme se všichni shodli. A myslím, že to byl správný nápad, na první dobrou se to všem líbilo.

Pamatuješ si na úplně první koncert?

Ano.

A jak dopadl?

Pro posluchače asi fajn, protože ti paradoxně nikdy nejsou tak nároční jako ten zbytek. Když ti přijde na koncert nějaký muzikant, to je nejhorší publikum, jsou to velcí kritici. A taky největší obava těch, co stojí na tom pódiu. Když stojíš na pódiu a v publiku zahlédneš muzikanta, je to pro tebe stres.

Foto: Bára Chlebová

Byl na vašem prvním koncertě takový muzikant?

Nechci kecat, ale mám takový pocit, že tenkrát ze zvědavosti přišel Radek Pastrňák z kapely Buty, zdržel se pět minut a odešel. Což ale mohlo být taky z důvodu, že to není jeho žánr a byl opravdu jen zvědavý. Dnes jsme výborní kamarádi, takže je to spíš taková veselá historka z natáčení.

Pro publikum první koncert dopadl dobře, ale jak pro tebe?

Jsem strašný trémista. A být frontmanem? Tak to jsem tenkrát určitě nebyl. I když jsem odehrál spoustu koncertů v coverových kapelách i se známými muzikanty. Najednou mě ti lidi nepoznávali a říkali mi, ty se chováš úplně jinak.

Tys neměl ambice být frontmanem?

Ambice být frontmanem ne. Nebo ani nevím, spíš jsem nedokázal pochopit a uchopit to, co se stalo v momentě, kdy vlezeš na pódium s autorskými písničkami. Je to jiná disciplína, kdy jdeš s kůží na trh. Hraje se jinak, když prodáváš něco, co už je úspěšné. Když zpíváš písničky od Lucie, Richarda Müllera nebo jiného známého autora, lidé reagují na ten obsah, znají slova. A pak je jen na té kapele, jestli to zahraje dobře, nebo ne. Prodává něco, co už je úspěšné. Ale jít na pódium s něčím, co lidé neznají a nevíš, jak to přijmou, to je daleko horší. Moje tréma nespočívala v tom, že prodávám něco, co ještě lidi neslyšeli a není to dobré. Když to skládáš, věříš tomu. Píšeš písničku, poslechneš si ji, pak je nahráno, a pořád tomu věříš, protože jinak bys s tím nešel ven. Jiné je to v tom, že na tom pódiu prodávám svůj příběh, citlivý obsah, který jsem sám prožil. Stojíš tam, hraješ to a pořád ty emoce nějakým způsobem pracují. Plus k tomu musíš myslet na jiné věci, jak se pohybovat na pódiu, jak frázovat a podobně.

Jaké to je pro tebe, když lidem předáváš své životní příběhy?

Dneska už je to samozřejmě daleko jednodušší. Když děláš muziku deset let, najdeš si cestu, jak pracovat se zpěvem, s hlasem, s kytarou, jak vnímat kapelu, jak věci, na které už se nemusíš tolik soustředit, jak komunikovat s publikem. Pro extroverta je to jednoduché, pro introverta ne (neříkám, že jsem typický introvert, ale nejsem ani extrovert). Komunikace s lidmi je vlastně taky řemeslná práce. Musíš se naučit ten pódiový projev, nejen zpěvem, ale i mluveným slovem. Jak s lidmi pracovat, jak se chovat. Je to velká škola showbusinessu. Na to všechno dneska už nemusím myslet, protože to je pro mě automatické. Takže dneska je daleko jednodušší zaměřit se na to, co je nejdůležitější: prodávat svůj příběh a emoce, které chci sdělit. Snažím se vzpomenout si na dané emoce, vrátit se do chvíle, kdy se to dělo. Chci být uvěřitelný. Když jdu sám na koncert, chci, aby ten oblíbený interpret takový byl.

Foto: Bára Chlebová

Čerpáš inspiraci u jiných interpretů?

Pro mě osobně je radost, když jdu na koncert a muzikant mě tak pohltí, že zapomenu, kde jsem, proč tam jsem, a jen vnímám tu chvíli, tu muziku. Když mě koncert a umělci takhle dostanou, je to krása. A měl by to být největší cíl každého umělce. Paradoxně jsou mé modly nejen známí a populární umělci, ale i začínající talentovaní muzikanti, s čistou duší a přirozeným projevem, bez ambicí.

Co ty a mobily na koncertě?

To se snažím nedělat. Dívat se na koncert skrz displej telefonu ubere z té autenticity toho místa, toho momentu, a úplně to zabije všechno to, co ta kapela dává. Pak mám tendence sledovat, co natáčím, kdo to natáčí, jestli to správně natáčí, jestli mají dobrý úhel, jestli chytili správný moment té písničky a hlavně to, co se ti v hlavě odehrává, kam já to potom nasdílím, s kým se na to podívám, komu se pochlubím, a nevnímám vůbec, co se děje v ten moment.

Takže bys byl pro, aby na koncertech nebyly povolené mobily?

Ne, protože v momentě, kdy se to zakáže, upíráš těm lidem šanci něco si nahrát, odnést si památku. Myslím, že to má svůj význam. Když to lidem zakážeš, oni to stejně budou někde potají natáčet, nahrávat. Je to každého volba. Spíš bych těm lidem řekl, aby se zaměřili na zážitek, okamžik, ne na telefon a záběr. Minulý měsíc byl suchý únor, tak bych lidem doporučil udělat si suchý únor bez telefonu a sociálních sítí. Chápu, že sociální sítě mají svůj význam, sám je používám. V momentě, kdy telefon odložíš byť jen na jeden den, což se stává, je to nepochopitelné pro spoustu lidí. Spustí se různé, až hejtující reakce lidí, jak si můžeš vůbec dovolit nevnímat, neodpovědět. Odpovídám, protože mám rodinu a prostě si hraju s dcerou. Všichni máme volný den, a může to být i víkend, jakýkoliv jiný den. Pokud si ho ti lidi neudělají a jsou neustále na příjmu, je to jejich problém. Zažít ten svět bez mobilu a sociálních sítí, na chvíli, klidně i na jeden den, to je naprostá očista.

Od založení kapely si v letošním roce připomínáte deset let, jak je hodnotíš?

Hodnotím to tak, že jsem přišel na spoustu věcí, naučil se spoustu věcí, zažil jsem spoustu nových věcí, poznal jsem spoustu nových lidí. A i po deseti letech mám pocit, že se pořád mám co učit, mám pořád koho poznávat, mám pořád co plánovat. A taky zažít nové věci, nové a nové světy, ve kterých jsem ještě nebyl osobně. A jak to hodnotím, co se týče nějakého úspěchu? Možná to trvalo zbytečně dlouhou dobu. Dneska, s pomocí sociálních sítí, marketingu a všeho kolem, mohla kapela být dál rychleji. Samozřejmě nám do toho hodil vidle taky covid, kdy se nehrálo a nekoncertovalo. Jsem rád za feedback, který chodí od fanoušků, od lidí z branže a podobně, nebo od lidí, se kterými se snažím navázat nějakou novou spolupráci. Od těch mám feedback krásný. Když řeknou, vy jste významná ostravská kapela, jedna z těch nejdůležitějších a nejznámějších, to je ocenění.

Jaké jsou ohlasy od lidí z branže?

Říkal jsem, že muzikanti jsou nejhorší publikum a nejhorší kritici. Ale ten nejkrásnější feedback je pak vlastně to, že naopak přijde někdo ze známé kapely, například Chinaski nebo Kryštof, a řekne ti, hele, my jedeme z koncertu a v autě posloucháme vaše desky. Pak přijdou kluci třeba z kapely Jelen a ptají se, kdy budeme mít nejbližší koncerty, protože chtějí vzít manželku. Ona zjistila, že se známe, a doma to poslouchá pořád, je to kvalitní popina. Neříkají ti to proto, aby ti mazali med kolem pusy, ale proto, že tohle potěší každého muzikanta. Vědí dobře, jaké to je začínat, kolik práce za tím vším je, a ocení to. Když tohle řeknou muzikanti, kteří jsou dál než ty a jsou úspěšnější, tak to má smysl. A pak samozřejmě ti nejdůležitější. Naši fanoušci. Těší nás, že postupně přibývají, stojí pod pódiem, zpívají naše písničky. To je to nejzásadnější a mnohdy na to muzikanti zapomínají: když máš v publiku tisíc fanoušků a jednoho muzikanta, ten fokus je často na toho muzikanta.

Změnilo se během deseti let personální složení kapely?

Změnilo, samozřejmě. Nejvýraznější je to vždycky u klávesáků. Naše hudba stojí na pianu, takže klávesy jsou významný nástroj. Ve většině případů byly písničky i na pianu skládané. První a druhou desku s námi nahrával Honza Uvira, který je excelentní muzikant. Je taky potom velice těžké najít adekvátního nástupce na tuto pozici. Nám se to vždycky povedlo, naštěstí. Říkám žertem, že jsme taková trošku muzikantská škola nebo kurz. Kapela Nedivoč, muzikantská školka pro klávesáky. Možná spíš vysoká škola, protože Honza Uvira nasadil laťku hodně vysoko.

Musí ji noví členové přeskočit?

Minimálně ji musí držet. Všem, kteří se v kapele na této pozici objevili, se to povedlo. Když zemřel David Stypka, chvíli s námi hrál Pavel Sotoniak, který je dneska zpátky, všichni jsou součástí kapely Bandjeez a hrají s Kateřinou Marií Tichou. Po něm nastoupil Adam Farana, který už taky není členem a v kapele hrál tři nebo čtyři roky. Ten v podstatě odešel ze stejného důvodu jako Janko Smichovič, náš bývalý basák, protože se chtěl věnovat rodině naplno. Zjistil, že čím víc nám přibývají koncerty, tím méně má času na rodinu a svůj život. A také ti, co odcházejí, často chápou, že kapela se vyvíjí a je potřeba do ní investovat víc. Nechtějí být brzdou, protože kapela má poten­ciál. Vždycky jsme se rozešli v dobrém a jsme kamarádi.

Byly i další personální změny?

Ano. Přišel Martin Štěpánek, muzikant z Blanska, bydlí v Brně. Skvělý muzikant, skvělý autor, dělá i svou vlastní hudbu. Je to nová krev a vynikající klávesák. Popíkář duší, takže má fajn nápady. Je pro mě takový malý zázrak a velká inspirace. A skvělý člověk, zapadl do party naprosto přirozeně. Poslední změna v historii kapely, a to na postu basáka, je Petr Moczek. To je legendární basák, který má vytříbený zvuk, má skvělé nástroje. Je ve spoustě projektů všech možných žánrů, takže je schopný zahrát cokoli od funku až po rockovou scénu. Je to skvělý, velice vnímavý a muzikální člověk. Je to ten, který má přehled v řemesle (je takzvaný notař), ale je i naprosto výjimečný sluchař. Jirku Krhuta, který odešel dělat své projekty, vystřídal na bubenickém postu zhruba v půlce fungování kapely Jeny Krompolc ml. Je to významný ostravský bubeník, který hrál v mnoha projektech, kapelách, takže jsme ho znali a muzikantské napojení přišlo okamžitě.

Foto: Bára Chlebová

Neměli jste někdy během fungování ponorku?

Samozřejmě i my máme ponorkové stavy a své příběhy, asi jako v každé kapele, v každém lidském kolektivu. A když to prostě někdy nefunguje, je za mě lepší najít nějaké řešení a začít třeba s čistým štítem. Je hodně slavných kapel, které změnily kompletně nebo v drtivé většině obsazení, a prospělo jim to jak hráčsky, tak i autorsky. Jako kapela jsme stále ještě v neustáleném vývojovém stupni, pořád budujeme značku, takže práce je dost, a někdy to nejde skloubit s rodinou a civilním zaměstnáním.

Kdo je u vás hlavním zdrojem písniček a nových nápadů?

Ve většině případů dělám písničky s Pavlem Sotoniakem, který je takovým naším dvorním producentem. Je to můj dlouholetý spolupracovník, kamarád a velký support ve skladbách. Pak jsou samozřejmě výjimky, jako například Jan Steinsdörfer z kapely Chinaski, s ním jsem taky nějaké písničky produkoval a chystám další. Pak jsou písničky třetích stran: přijde kamarád, jako třeba Kuba Klein, že má nějakou písničku nebo nápad. Teď mám na stole nějaké nové spolupráce, ale ve finále je Pavel Sotoniak stejně tím, s kým to nějakým způsobem dodělám, učešu.

A pak to předneseš kapele?

Ve většině případů je to tak, že opravdu přijdu s něčím, co už je nachystáno. To se dnes stalo už takovým standardem. A stejně je tomu i u Vojty Šňupárka, který teď taky nosí písničky.

V březnu jste oslavili své výroční speciálním koncertem. Jak ho hodnotíš?

Byl to krásný zážitek. Po těch deseti letech už si můžeme užívat to, že si celý plný klub zpívá písničky s námi, a to je pro každého muzikanta krásná odměna. Byl to krásný start koncertního roku 2026. Další významná věc pro tento rok je letní tour s kapelou Chinaski, moc se na to těším.

Řekneš nám o tom něco víc?

S kapelou Chinaski jsme se o tom dva roky bavili a povedlo se nám to na letošek domluvit. Budeme součástí jejich letní tour. Pro naše fanoušky je to zásadní informace, protože věřím, že spousta našich fanoušků poslouchá Chinaski, jsme si žánrově dost podobní. V letošním roce je tohle asi to nejzásadnější, co se u nás bude dít. Plus samozřejmě další koncerty.

Nedávno jste vydali singl Dobrou noc, řekneš nám o něm víc?

Spoluautorem je Vojta Šňupárek. Ta píseň je bohémský svět. O večírcích, umělecké duši, o tom, jak se prodíráš životem, jak je to po stránce vztahů, co hledáš, co si uvědomuješ. Má to krásný text, který napsal náš kamarád „strýc Pepin“ Josef Poljak, důležitá osobnost kultury Oderska, konkrétně Budišova nad Budišovkou.

Před pár lety jste začali spolupracovat s labelem, jak vnímáš tu spolupráci?

Ano, spolupracujeme s labelem RedHead Music. To nejdůležitější, co řeší, je booking. To je pro každou kapelu zásadní. Jde taky o naše vydavatelství, které zastřešuje digitální distribuci. V rámci bookingu se jejich bookeři znají se všemi promotéry, dostaneme se tak i na místa, kde bychom jinak nehráli. Jako kapela pracujeme na našem PR a spravujeme sociální sítě. Máme přesně rozdělené úkoly, co řeší label a co řešíme my. Je to takhle skvěle nastaveno.

Foto: Bára Chlebová

V kapele jsi to ty, kdo řeší sociální sítě?

Ano. Nejsem jejich nepřítel, ale ani na nich nejsem závislý. Mám spoustu projektů, které jsou mimo Nedivoč. Proto jsem si založil vlastní kanály a budu na nich pracovat. Na Sváťa Nedivoč oficiální budu dál promovat i kapelu a vše, co k ní patří, ale taky to, co dělám mimo a co si myslím, že si zaslouží být vidět a slyšet. Chci, aby o tom lidi věděli, protože mě třeba zaujme výborný autor hudby nebo nějaká skvělá pěvecká fúze, což by se logicky na kanálech Nedivoč neobjevilo a možná by to zapadlo.

Co bys ty jako frontman kapele popřál do dalších deseti let?

Aby nám to dál tak dobře hrálo, abychom rostli, aby se o nás mělo možnost dozvědět co nejvíce lidí, aby měli možnost si poslechnout naši muziku. Občas je fajn dát stranou své ego a kočírovat ho, protože je důležité, abychom spolu fungovali a pracovali. Abychom se vyhnuli žabomyším a někdy zbytečným válkám. Místo toho, co bylo a co se stalo špatného, se chci zaměřit na to, co je dobré, co je pozitivní.