PATRIOT GURMÁN 2025
Hledáme nejlepší restaurace!
Krátce po čtyřicátinách se v hlavě stárnoucího redaktora zrodil lehce zvrácený nápad postavit se poprvé v životě na lyže.
Ostravská značka Kilpi mě oblékla, boty, helmu a brýle jsem vybral v Madeja Sportu a zbývalo už jen počkat na dobré podmínky, den předem si skočit půjčit si lyže a vyrazit na Bílou, kde mi v SUN Ski & Board School slíbili, že mě vážně naučí lyžovat.
Je všední den a v Madeja Sportu se opět dveře netrhnou, očividně nejsem sám, kdo potřebuje lyže. V půjčovně to ovšem jde jak po drátkách.
„Připravili jsme slalomky, trochu měkčí, vyztužené karbonem a hodně točivé, příjemné na lyžování a pro dospělého chlapa budou na začátek ideální,“ vysvětluje mi pan prodavač, zatímco nastavuje vázání přesně na mé nové boty a mou hmotnost. Ještě hůlky a během pár minut si odnáším své první lyže.
Druhý den se ukáže, že čekání na vhodné podmínky se rozhodně vyplatilo. Když o půl osmé ráno vyjíždím do hustého deště, vyloženě se na své první seznámení s lyžařským sportem těším!
„Alespoň vyzkoušíš, jestli ta membrána v nové bundě fakt drží,“ vítá mě na parkovišti s úsměvem Martin Kacíř, zatímco já se soukám do svých lyžáků. Konečně hotovo! Ještě nasadit helmu a můžeme vyrazit do kanceláře lyžařské školy Sun Ski.
„Ukaž mi, jak se nosí lyže, abych nevypadal jak lama,“ prosím Martina, vědom si toho, že v mém věku už není důležité, jak mi to jezdí, ale jak u toho vypadám. Martin mi vysvětlí závodnický grif a já cestou ke sjezdovce rozhodně vypadám skvěle. Začátek dobrý.
V kanceláři SUN Ski & Board School mě vítá dobře naladěná Broňa Ondráčková, která tomu tady šéfuje.
„V Sun Ski nám jde hlavně o to, aby klienti získali vztah k pobytu na horách a lásku k zimnímu sportu. Aby jim to přinášelo radost z jízdy. I když na lyžích asi nikdy nebudou vypadat tak skvěle jako Ester Ledecká, měli by si po našich lekcích umět užít bezpečnou jízdu,“ říká mi na úvod Broňa a dodává, že reflexní vestu se jménem a telefonem na rodiče jako ostatní děti sice nedostanu, prý už jsem dost velký, ale odměna na konci dne bude. Když se budu hezky snažit a nebudu zlobit. To zní fér.
A už je tady můj instruktor Jirka. V civilu student vysoké školy, který lyžuje od tří let. To má proti mně docela náskok.
Bereme lyže, chválí mě, že vím jak, a že nevypadám jak lufťák. Míříme do dětského lyžařského parku, to je takové bezpečné ohraničené místo s pojízdnými pásy, dětskou pomou a se spoustou kuželů, skokánků a dalšího vybavení. Tady nuda nehrozí. Na mírném svahu se už prohání několik desítek dětí, které tady z ostravských škol a školek přivezly autobusy.
Koukám na ně a říkám si, že jednou bych to chtěl umět tak jako ti bezstarostní špunti, kteří se nebojí pustit to šusem. Protože kdo brzdí, ten prohrává!
Nejdřív si dáme rozcvičku, pak mě musí Jirka naučit, jak držet hůlky, jak zapnout lyže a hlavně, jak šlapat do kopce bokem. Učím se využít hrany lyží při stoupání do svahu a jsem na sebe pyšný, že jsem sebou zatím ještě ani jednou neplácnul.
Když je spokojený, doslova přejdeme k pásu, který dětičky vyváží na kopec. Pořád ty hrany, lyže do véčka a šlapu do kopečka jak Lukáš Bauer v nejlepších letech.
Ten pás se mi líbí. Vystupování z něj se mi zas tolik nelíbí. Kdybych se tu seknul, celá školka za mnou se postupně sesype na hromadu. Nakonec na to přijdu, po pár jízdách už z toho vystupuju tak, abych děcka vůbec neblokoval. Dobrý!
Z kopce plužím, zatímco děcka kolem mě pořád lítají šusem. Jirka ovšem ví, co dělá. Plužím, učím se přenášet váhu z jedné nohy na druhou a tím zatáčet. Fascinující!
„Čekal jsem to horší, ale tobě to docela jde, můžeme na pomu,“ hlásí asi po hodině Jirka.
„Švagra jsem to naučil v jeho sedmapadesáti, buď v klidu,“ směje se pán, který pomu obsluhuje, když zjistí, že je mi čtyřicet a že jsem do dneška nevěděl, co to poma vlastně je.
„Stůj pevně, hlavně si do toho nesedej, drž se tyče a jen se nechej vytáhnout,“ vysvětluje mi Jirka a už odjíždí nahoru. Dělám přesně to, co on. Ta věc pruží, soustředím se, aby byl pevný v kramflecích i kolenou a ono mě to vyveze až nahoru. Tam musím uznat, že vystoupit z pomy je snadnější než z toho pásu. To půjde!
Moje „lyžování“ rázem dostává nový rozměr! Můžu lítat nahoru a dolů jako blesk! Jirka mě doprovází, hlídá, abych plužil, ale zároveň nekřížil lyže. Jak je důležité nekřížit si plně uvědomím, když se špičky potkají a já se pěkně vyválím.
Rychle musím uznat, že membrána na bundě i na zadku drží. Dobrá práce, Kilpi! Rozhodně si vede lépe než moje klepající se stehna. Není to úplně flákárna to lyžování.
Jirka sjíždí svah pozadu, pak popředu, já jej následuju normálně popředu a objíždím kužely. Zleva, zprava, nepředjíždět mě ty pětileté děti, cítil bych se už skoro jako Ester.
Asi to nevypadá nijak moc esteticky, ale děti se mi nesmějí a Jirka mě pořád chválí. To jsem ráno nečekal. Ještě si dáme poslední jízdu, které se nikdy neříká poslední jízda, jak mě poučil, a vracíme se do kanceláře.
„Fakt mu to jde dobře, už umí i navazovaný oblouk,“ hlásí můj instruktor paní šéfové, která to zapisuje do karty. Sice nevím, co to je navazovaný oblouk, ale mám radost. A ještě jsem dostal Brumíka, za odměnu. Paráda!
Pro dnešek se v SUN Ski & Board School loučíme, já konečně můžu povolit přezky na lyžácích a jdu na oběd do hotelu Bauer. Oběd! Nejlepší část výuky, to se od střední školy vůbec nezměnilo.
„Příště už půjdeme na kotvu!“ hlásí mi s úsměvem Jirka a ukazuje směrem k tomu krpálu, který se zvedá za hotelem. Příště bude hned po víkendu, ale já mám naštěstí fakt hlad, takže mi to úplně nedochází, loučím se a spokojeně rovnou v lyžákách pokračuju do hotelové restaurace.
„V exponovaných dnech v sezoně to v klasické restauraci trvalo pro lyžaře moc dlouho. Chtěli jsme, aby se dobře najedli, ale mohli být rychle zpátky na svahu, proto jsme zavedli samoobslužný bufet, kde je jídlo na váhu, nabídka je opravdu široká a odbavení rychlé,“ vysvětluje mi Tomáš Skotnica, který se stará o marketing hotelu Bauer.
Dneska je třeba krůtí maso, segedínský guláš, řízek, bramborová kaše, kari omáčka, čtyři druhy polévky a nechybí ani hranolky a samozřejmě dezerty. Výběr více než slušný! Hladový chlap – já, si nechá od pana kuchaře poradit a naloží si pořádnou porci krůty, kari omáčky a rýže, fajnšmekři si dají od každého degustační kousek a dětem stačí menší porce čehokoliv, když k tomu budou hranolky. Sympatická slečna u pokladny to pak všechno zváží, zaplatím kartou, hladově to zhltnu a perfektní dopoledne je za námi. Tenhle zimní sport se mi začíná fakt líbit!
Bílá ovšem nabízí ještě mnohem více možností, kde se dobře najíst a napít. Rozhodně je musím všechny prozkoumat, na což budu mít během dalších lekcí dost času. A jestli zvládnu tu lehce děsivou kotvu, snad mě Jirka vezme i na tu novou lanovku. Těším se!