Kancelářská krysa poprvé na lyžích. Třetí den bývá kritický!

Krátce po čtyřicátinách se v hlavě stárnoucího redaktora zrodil lehce zvrácený nápad postavit se poprvé v životě na lyže. V SUN Ski & Board School na Bílé se mu s tím rozhodli pomoct.

Po první lekci mě můj instruktor Jirka chválil a slíbil, nebo možná trochu pohrozil, že příště už půjdeme na kotvu. Pamatuju si na to, když se lehce nervózní hlásím u Broni v kanceláři SUN Ski & Board School. Jirka je ovšem zkušený lektor, takže na mě jde pomalu. „Dáme si pár jízd na pomě v dětském lyžařském parku, ať si to připomeneš, a teprve potom půjdeme na kotvu,“ uklidňuje mě.

Pomu už fakt umím skoro tak dobře, jako ty děti z lyžařské školky, které tu lítají po svahu. Já teda úplně nelítám, ale navazovaný oblouk jsem nezapomněl. Můj instruktor je spokojený, a tak jdeme na kotvu.

Kotva vypadá skutečně jako lodní kotva a jede teda dost rychle. Poprvé na turniketu pípáme skipas a já si už připadám skoro jako lyžař. Nahoru pojedeme ve dvou, prý je to tak snadnější. Jirka mi vysvětlí, že hůlky patří do jedné ruky a taky, že tady na Bílé je jednodušší vystoupit doprava. Tak sedím vpravo. „Otoč se, levou rukou chyť kotvu, nesedej si a jen se nech táhnout,“ dává mi poslední instrukce, zatímco se na nás řítí ten hák. Přede mnou jedou zase šestiletí špunti, samozřejmě sami. Ti se toho totiž nebojí. Ale já se bojím!

Cestou k vleku jsem si říkal, že ta sjezdovka není zas tak dlouhá, ale brzy pochopím, jak moc jsem se mýlil. Na kotvě přejedeme hranu, co jsem považoval za vrchol sjezdovky a teprve teď vidím, že ten krpál má tak osm set metrů!

Během jízdy nahoru mi Jirka vysvětlí, jak se na sjezdovce a vleku chovat. „Kdybys z kotvy spadl, snaž se hned dostat na stranu mimo stopu. Pokud by spadl někdo před tebou, musíš ho objet,“ dává mi instrukce, zatímco jedeme nahoru. Tam mi názorně ukazuje, jak odhodit kotvu a uklidňuje mě, že prostoru na výstup je dost.

Měl jsem z toho docela respekt, ale na konci dopoledne už mě Jirka nechá na kotvě jet samotného a já nahoře vystoupím, aniž bych způsobil katastrofu. Mám radost!

Ale zpátky na začátek. Stojíme na vrcholu jižní sjezdovky, která má na začátku dost prudký sklon, pak se srovná, aby v poslední třetině zase nabrala grády. Jirka říká, že je to rodinná sjezdovka, nezáludná i pro začátečníky a soudě podle toho, jak se kolem nás každou chvíli prožene had dětí, kteří tady trénují pod dohledem instruktorů ze Sun Ski, to tak asi bude. Oni ti skuteční lyžaři mají trochu jiná měřítka.

„Lyžaři nad tebou se ti vždycky musí vyhnout, ale i tak nikdy nezastavujeme uprostřed sjezdovky, ale hezky na kraji. A v žádném případně ne pod hranou, tam by tě shora neviděli,“ upozorňuje mě Jirka na zásady bezpečného pohybu na sjezdovce.

Pak pilujeme navazovaný oblouk, tady na prudším svahu to má docela grády. Zatáčím, potím se, trochu zrychluju a najednou koukám, že dělám oblouk a vlastně moc neplužím!

„To byl už skoro pěkný oblouk s přívratem horní lyže,“ volá nadšeně Jirka, zastavuje mě, vysvětlí, jak se mám při oblouku opřít do spodní nohy, pak postupně zatěžovat horní nohu, přenést váhu a udělat oblouk na druhou stranu.

Jezdím, padám, vstávám. Pořád dokola. Dost se potím, ale skvěle se bavím! Názorně poznávám, že fakt musím přenášet těžiště dopředu, držet dostatečně širokou stopu a nekřížit lyže.

Když se blíží poledne, Jirka se zdá s mým obloukem docela spokojený a můžeme jít do Domovjanky na oběd. Na sluncem zalitém svahu bylo skvěle, ale oběd je pořád ta nejlepší část dne.

Třetí den bývá kritický, jak říká klasik. Tak to při pátku nebudeme hrotit a nejdřív ráno si dám v Domovjance espresso a nějakou malou sladkou dietní chybu. V téhle části lyžařského sportu jsem silný! Espresso tady mají výběrové, ovocné a lehce nakyslé. Za to by se nemusela stydět žádná z ostravských fancy kaváren. Pro konzervativnější zákazníky mají na mlýnku i italskou klasiku. Hořkou a silnou jak noha od kulečníku.

Sport Kancelářská krysa poprvé na lyžích! V Sun Ski na Bílé naučí lyžovat i úplné dřeváky 13/01/2025

Sotva jsem dopil kafe, parkoviště se úplně zaplnilo. Taťána Míková včera v televizi říkala, že dnes bude inverze a nejlépe že bude na horách. Vypadá to, že ji poslechla minimálně polovina Ostravy a podle hesla, že pátek je malá sobota, všichni vyrazili za ideálními podmínkami na Bílou.

Třetí den je vážně kritický! Na kotvě už jsem sice silný, ale sotva se rozjedu ze svahu, abychom si s Jirkou připomenuli, co jsem se naučil minule, fláknu sebou. A znovu. A zase. „Drž širší stopu,“ upozorňuje mě Jirka. Tak zpátky na zem, dvě lekce ještě z nikoho skutečného lyžaře neudělaly. Díky trpělivosti mého kouče se do toho dostanu, a nakonec zvládneme i základy paralelního postavení, a dokonce se dopracujeme ke smýkanému oblouku.

Cesta ke skutečnému lyžování bude ještě dlouhá, ale jedno vím jistě. Sám bych se k tomu nikdy nepropracoval.

Po třetí lekci si taky odnáším domácí úkol. „Teď to za tebe nikdo neudělá, musíš jezdit, získat jistotu ve všem, co jsme se spolu naučili, a pak se budeme věnovat tomu, abychom k tomu přidali ještě rychlost,“ vysvětluje mi můj instruktor. Jsem zvyklý trenéry poslouchat, tak slibuju, že budu příští týden jezdit až se ze mě bude kouřit. Asi to bude trochu bolet, ale já se těším!

Ještě než se pro dnešek rozloučíme, svolí Jirka k tomu, že můžu vyzkoušet velkou lanovku! A to je šupa! Je tu dost lidí, v Ostravě dneska prostě nikdo nerobí, ale nová moderní šesti sedačka má kapacitu 2400 osob za hodinu a do horní stanice vyjede za tři a půl minuty, takže i když se u turniketu tvoří krátká fronta, sotva mi Jirka stihne vysvětlit, jak se na lanovku nastupuje, už v ní sedíme a frčíme nahoru!

Nahoře jsou kamarádi a bufet, kde si můžu dát třeba malinovku. Tady se mi líbí, tady bych vydržel dlouho.

Ovšem dole už v bistru Špicar čeká šéf areálu Martin Kacíř, který dneska zve na oběd, tak jedeme. V klidu, s občasným zaškobrtnutím sjíždíme po modré sjezdovce, na které jsme skoro sami. Zkouším smýkané oblouky, teda spíš obloučky a Jirka za mnou mě kontroluje a koriguje.

Dole vypadá spokojeně, s drobnými výhradami mě prý může nechat příště drtit sjezdovky samotného. Já spokojený jsem. Sjel jsem to a nezrakvil se! Určitě to nebyl moc pěkný pohled, ale oběd si rozhodně zasloužím!

V bistru Špicar to hezky odsýpá. Polévku dostaneme hned, na zvěřinový guláš si počkáme, až nám zapípá pager. Ještě nemám dojedenu polívku a pager už mě volá. Žádné prodlevy, to se mi líbí! Mají tu taky třeba langoše i něco sladkého ke kávě. A ten guláš, ten byl mimochodem silný jak stehno Alberta Tomby!

Strávil jsem na sjezdovkách tři hodiny a teprve teď v bistru si uvědomuju, že mě v lyžákách vůbec nebolí nohy. Když jsem začínal, měl jsem v hlavě všechny ty historky lyžařů, kteří si ráno lupnou dva brufeny, aby vůbec v lyžákách vydrželi a večer ošetřují modřiny a otlaky. Mi nic takového rozhodně nehrozí a přezky rozepínám až na parkovišti. Kluci z Madeja Sportu při výběru mých lyžařských bot odvedli skvělou práci!

O víkendu v televizi koukám na sjezdové lyžování i když zrovna nejede Ester. Dostali mě! Přesně tak, jak říkala Broňa ze SUN Ski, že chtějí, aby klienti získali pozitivní vztah k pobytu a pohybu na horách. V mém případě se jim to rozhodně povedlo a těším se na další pokus o lyžovačku, na kterou mě Jirka vybavil videodokumentací a poznámkami, abych věděl, na co se zaměřit na cestě ke skutečnému lyžování.

Foto: Vladimír Pryček, Magazín PATRIOT