Kampus by měl být jako mraveniště, říká rektor VŠB – Technické univerzity Ostrava Igor Ivan

S nově zvoleným rektorem VŠB – Technické univerzity Igorem Ivanem jsme si v rámci podcastu Magazínu Patriot Po čuni povídali ve Smart Factory.

V prostorách budovy na okraji porubského vysokoškolského areálu jsme byli obklopeni nejrůznějšími roboty a dalšími technickými zařízeními.

Proč jste zvolil toto místo, pane rektore?

Chtěl jsem vybrat prostředí, které něco vypovídá o naší univerzitě. Místo běžného natáčení v kanceláři jsem chtěl ukázat, že VŠB-TUO má moderní zázemí, které reaguje na výzvy současné společnosti i průmyslu. Smart Factory je místem, kde je pojem Průmysl 4.0 realitou. Studenti tu pracují s robotickými rameny, průmyslovou výrobní linkou nebo autonomními vozíky – jednoduše s technologiemi, které patří do dnešní i budoucí praxe. Je to prostor, který zaujme všechny generace.

Je celá Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava taková, jako je laboratoř, kde jsme teď? To znamená místo, které je moderní, špičkově vybavené, které tak říkajíc drží prst na tepu doby a techniky?

Nejjednodušší odpověď by byla „ano“, ale je to samozřejmě složitější. Každý, kdo zná náš kampus v Porubě nebo ve Výškovicích, kde sídlí Fakulta bezpečnostního inženýrství, ví, že se v posledních letech výrazně proměnil. Vyrostla tu řada moderních budov vybavených nejnovějšími technologiemi.

Máme i prostory, které potřebují rekonstrukci, a ty postupně modernizujeme. Zaměřujeme se na to, aby se všechny fakulty přibližovaly standardu, který vidíte tady. Z různých operačních programů se nám podařilo získat více než 650 milionů korun a celkové náklady na rekonstrukce se budou blížit miliardě. Jde o obrovskou investici do prostředí, ve kterém naši studenti i výzkumníci působí.

Jedna věc jsou budovy, objekty, rekonstrukce, novostavby. Druhá věc jsou obory, které studenti mohou studovat. I v tomto ohledu jste na špici?

Ano, i v této oblasti se snažíme být o krok napřed. Sledujeme, co se děje ve světě i v průmyslu, a naše studijní programy tomu přizpůsobujeme. Zároveň ale hledíme dopředu – chceme, aby naši absolventi byli připraveni na technologie a výzvy, které teprve přijdou. V poslední době se to týká především umělé inteligence, nových materiálů, bezpečnosti, energetiky nebo elektromobility. Některé studijní programy inovujeme, jiné postupně nahrazujeme novými, atraktivnějšími.

Nedávno jsme například akreditovali program zaměřený na polovodiče, který vznikl v reakci na investici v nedalekém Rožnově pod Radhoštěm. Tento program vyučujeme na Fakultě materiálově-technologické ve spolupráci s naším superpočítačovým centrem i s firmou onsemi. Připravujeme také nový program pro oblast jaderné energetiky, kde bude v následujících letech obrovská poptávka po odbornících. A další nové studijní programy se zaměřují třeba na kvantovou informatiku, logistiku, chytré budovy nebo rekultivaci posthornické krajiny.

Jak rychle jste schopni zareagovat, když se tady rozhodne velká firma v dojezdové vzdálenosti investovat a potřebuje vzdělané zaměstnance? Jak dlouho to všechno může trvat? Protože předpokládám, že i ta stavba továrny nějakou dobu trvá, ale na druhé straně příprava studijního programu, akreditace, nábor studentů, to je asi taky nějaký proces. Jste v tomhle rychlí?

Jsme tak rychlí, jak nám to umožňuje legislativa. V optimistickém scénáři – od první myšlenky po prvního absolventa – mluvíme přibližně o sedmi letech. To je doba od nápadu, přes přípravu studijního programu, zajištění odborníků, sepsání akreditačního spisu a projednání ve všech potřebných orgánech. První student nastupuje v září daného akademického roku a studuje pět let – tři roky bakalářské a dva magisterské studium. To je poměrně dlouhá doba, a ne vždy ideální, pokud je třeba reagovat rychle.

Foto: Vladimír Pryček

Rychlejší cestou je úprava a inovace už existujících studijních programů. Zachová se jejich cíl i profil absolventa, ale do výuky se průběžně doplňují aktuální poznatky a nové požadavky praxe. Tento proces je vlastně trvalý – studijní programy se po celou dobu své platnosti neustále vyvíjejí.

A nejrychlejší možností je vytvoření kurzů celoživotního vzdělávání. Tímto směrem se chceme ubírat více. Ideální jsou semestrální či dvousemestrální kurzy zakončené takzvanými mikrocertifikáty. Jsou určeny hlavně pro lidi z praxe, kteří se potřebují dovzdělat nebo rekvalifikovat. Technologie se mění velmi rychle a právě tyto kurzy umožňují pružně reagovat na nové potřeby trhu práce.

Nový akademický rok nedávno začal. Vy působíte na univerzitě už řadu let. Jsou pro vás ty dny v něčem jiné, než když jste začínal školní rok jako prorektor?

Je to hodně jiné. Jinak vnímám začátek semestru z pohledu akademika na katedře geoinformatiky, jinak z pozice prorektora a zase jinak teď jako rektor. Poslední týdny ve funkci byly velmi dynamické – každý den přináší nové výzvy a úkoly.

Začátek akademického roku je samozřejmě vždy náročný, ale letos se k tomu přidaly i další povinnosti – s koncem funkčního období předchozího vedení skončila činnost některých univerzitních orgánů, které je třeba znovu ustavit, aby vše fungovalo bez přerušení. A do toho vstoupila i novela zákona o vysokých školách, která má na chod univerzit značný dopad. Takže ano, tyto dny jsou opravdu jiné, velmi intenzivní, ale s tím jsem počítal.

Během své kariéry jste navštívil řadu zahraničních univerzit, je něco, co byste odtud rád přenesl sem? Když si říkáte, tohle bych chtěl, aby fungovalo v Ostravě? Nebo je tady úplně jiné specifické prostředí a je tady potřeba budovat univerzitu jinak?

Na stáži na University of Glasgow ve Skotsku mě zaujalo, jak přirozený a otevřený vztah tam panoval mezi profesory a studenty. Lidé se tam potkávali i mimo výuku, bavili se spolu, trávili společně volný čas. Neexistovala bariéra typu: „já jsem profesor a ty jsi student“. To se mi velmi líbilo, a něco podobného jsem se snažil zavést i na naší katedře – a fungovalo to výborně.

Mám radost, že podobný přístup se postupně prosazuje i napříč univerzitou. Studenti a akademici spolupracují na projektech, účastní se společných akcí, diskusí či neformálních setkání. To je pro mě velmi cenné.

Co mi ale u nás zatím trochu chybí, je živý kampus – místo, kde to pulzuje energií, kde jsou studenti vidět a slyšet, kde se pořád něco děje. V zahraničí, když vejdete do univerzitní budovy, vidíte studenty, jak organizují akce, prezentují nápady, diskutují. To bych chtěl posílit i u nás. Aby studenti po výuce neodcházeli, ale trávili v kampusu i volný čas.

Před dvěma lety jste na univerzitě spustili program Studentopolis, který podporuje komunitní život studentů. Jak funguje?

Studentopolis vychází právě z myšlenky, že univerzitní život není jen o výuce a zkouškách. Dává studentům možnost realizovat vlastní nápady a projekty. Mohou získat až 50 tisíc korun na projekt, který sami připraví a uskuteční. A výsledky jsou skvělé – studenti vybavili prostory na kolejích, uspořádali filmové večery, taneční lekce, postavili hmyzí hotely, vyvinuli online univerzitní bazar nebo zrealizovali různé soutěže (např. Gulášfest).

Postupně se vytváří kreativní prostředí, kde studenti přebírají iniciativu a dávají univerzitě vlastní tvář. To je přesně to, co chci dále rozvíjet – podporovat studentské spolky a iniciativy, aby byly v kampusu vidět a spoluutvářely univerzitní život.

Myslím, že studenti to umí. Studentský život může být bohatý, akorát se neodehrává na těch fakultách a v místech, kde byste ho chtěl i vy. Myslíte si, že se vám daří zlepšovat?

Mým cílem je vytvořit pro studenty podmínky, ne jim diktovat, jak mají trávit volný čas. Chci, aby měli prostor tvořit a zkoušet nové věci. Pokud to neodporuje bezpečnostním, etickým či legislativním pravidlům, mají moji plnou podporu.

Foto: Vladimír Pryček

Studenti mají dnes mnoho možností – mohou zakládat studentské spolky, připravovat projekty, jsou zastoupeni v akademickém senátu, kde mají svůj hlas. Já chci, aby ten hlas byl slyšet, a pokud to bude v mých silách, rád jejich nápady podpořím.

Stává se vám ještě, že ve svém okolí nebo v jiných bublinách slýcháváte, že no jo, báňa, tak on studoval báňu, víte, jak to je, ta báňa. Já vím, že to je klišé staré desítky let a věřím, že tomu dneska tak už není. A ani to neslýchávám. Nicméně může se to stát, že to ještě někdo někde řekne. Daří se vám zlepšovat obraz univerzity? A vím, že tomu jste se věnoval už jako prorektor. Aby byla báňa sexy?

Ano, tohle bylo jedním z klíčových témat mé kandidatury. Po svém zvolení jsem absolvoval řadu setkání s významnými lidmi v Praze i jinde, a často se diskuze nakonec stočila k těžbě. Přitom to je dnes už jen malá část toho, čím se naše univerzita zabývá. Naše portfolio je mnohem širší – od udržitelné energetiky přes materiálový výzkum, digitalizaci, bezpečnost, životní prostředí a mnohem dále. Máme Národní superpočítačové centrum IT4Innovations, Národní centrum energetiky a desítky excelentních vědců z Česka i ze zahraničí. Chci, aby bylo vidět, že jsme moderní univerzita s mezinárodním přesahem a obrovským potenciálem.

V uplynulých letech jsme společně s děkany fakult zavedli nové programy, dramaticky zvýšili publikační výkon i počet zahraničních projektů, posílili spolupráci s průmyslem. Teď je mým úkolem – obrazně řečeno – vzít si megafon a dát o tom všem vědět.

A poslouchají vás?

Snažím se, aby tomu tak bylo. V posledních týdnech u nás byli redaktoři z různých médií, protože chceme, aby byl náš hlas slyšet tam, kde má být. Je to běh na delší trať, ale věřím, že když ukazujeme reálné výsledky v autentickém prostředí, poroste zájem médií a s tím také informovanost široké veřejnosti napříč republikou. V zahraničí je to paradoxně jednodušší.

Co těm televizím, rádiím, novinám říkáte?

Snažím se být pozitivní. Chci, aby pro média byla návštěva u nás příjemná zkušenost a aby se k nám ráda vracela. Neprodáváme slogany, ale výsledky – a ukazujeme je v praxi, tam, kde vznikají.

Když se mladý člověk rozhoduje, kam na univerzitu a řeší to se svými rodiči a přáteli, tak přepokládám, že kromě oborů, jaké univerzita nabízí a na jaké úrovni je vyučuje, tak si vybírá i místo. Třeba když chci jít do Olomouce, tak se dívám, jaké tam bude bydlení, jaké tam je město, dojezdy, kultura, sport, vyžití atd. Daří se vám v tomhle spolupracovat třeba s municipalitami, s městem Ostrava, s krajem, aby vám v tom pomáhali, abyste na to nebyli sami?

Tohle je velká výzva pro celý Moravskoslezský kraj i všechna jeho města, instituce, firmy, obyvatele. Musíme táhnout za jeden provaz – spolupracovat a mít společný cíl: změnit image regionu a způsob, jakým ho lidé vnímají.

Ostrava rozhodně není šedivé a špinavé průmyslové město, jak si někteří stále představují. Přesto to bývá první představa mnoha lidí z jiných částí republiky. A pak přijedou a říkají: „Ty bláho, to jsem nečekal, že to tady bude vypadat takhle!“ A já se jich vždycky ptám: „A jak jste čekali, že to tady bude?“ Usmějí se a řeknou: „No… jinak.“

Ale co je důležité – chtějí se vrátit. To je skvělé. Akce jako Colours of Ostrava, Beats for Love, Zlatá tretra a další pomáhají měnit pohled na město i region. Lidé sem přijedou za kulturou, za zážitkem – a zjistí, že Ostrava je vlastně úžasné místo.

Proto i já, když se se mnou chce někdo sejít, říkám: „Přijeďte k nám na univerzitu, do kampusu.“ Chci, aby lidé viděli a cítili, jak se naše univerzita i celé město proměnily. Realita je úplně jiná – moderní univerzita, moderní město a region plný příležitostí. A musím říct, že spolupráce s vedením kraje, městem Ostravou i dalšími městy v regionu funguje velmi dobře.

Jak se univerzitě daří spolupracovat s partnery, ať to jsou velké průmyslové firmy, ale i menší firmy? Spolupracují s vámi, krouží kolem – předpokládám, aby si tady spolu s vámi vychovali své budoucí zaměstnance. Daří se vám to?

Byl bych nejraději, kdyby na tuto otázku odpověděli přímo naši partneři, ale z mého pohledu mohu říct, že spolupráce funguje velmi dobře. Posledních sedm let jsem měl na starosti právě oblast spolupráce univerzity – nejprve především s průmyslem, později i s veřejným sektorem a dalšími institucemi, které s námi chtějí spolupracovat.

S lidmi z těchto organizací jsem byl v každodenním kontaktu a vnímám, že naše vztahy jsou nastavené na velmi dobré úrovni. Rozumíme si, i když někdy mluvíme „každý jiným jazykem“. Univerzita má jako hlavní poslání vzdělávat a rozvíjet poznání, zatímco firmy se soustředí na výsledky, rychlost a zisk. My dokážeme nabídnout špičkovou kvalitu, ale ne vždy „okamžitě“, protože naše procesy jsou jiné. Důležité je tedy sladit vzájemná očekávání – a to se nám daří.

Naše strategická partnerství jsou dnes opravdu silná. Firmy se aktivně zapojují do výuky, pořádají odborné přednášky, spolupracují na projektech i na výzkumu. Snažíme se, aby univerzita a celý kampus byly živou laboratoří, kde se setkává akademický svět s praxí.

Vy jste mluvil o tom, že někdy mluvíte jiným jazykem. Já bych se u toho zastavil. Jak to je s jazykovou vybaveností studentů? Studenti od vás přechází do praxe, do firem, které potřebují, aby studenti byli zdatní jednak technicky, ale i jazykově. Existují nějaké programy, aby studenti mohli vyjet do zahraničí? Funguje to i u vás a máte tam v tomto ohledu nějaké plány?

Ano, jazyková vybavenost studentů je téma, které velmi pečlivě sledujeme. Několik let po sobě jsme získali první místo v celostátní anketě Škola doporučená zaměstnavateli, což ukazuje, že naši absolventi mají na trhu práce dobré jméno. S firmami jsme v neustálém kontaktu a ptáme se jich, co by si přáli zlepšit. A právě znalost cizích jazyků je jedním z častých podnětů.

Ne vždy je úroveň angličtiny taková, jakou by si přály zejména mezinárodní společnosti, kde je angličtina hlavním komunikačním jazykem. My na to musíme reagovat, ale zároveň nemůžeme suplovat výuku základní angličtiny, kterou by si měl student přinést ze střední školy. Naším úkolem je rozvíjet odbornou angličtinu – tedy jazyk spojený s terminologií konkrétního oboru.

Studenti u nás absolvují výuku cizího jazyka po čtyři semestry, a kromě toho chceme dále rozšiřovat nabídku odborných předmětů vyučovaných přímo v angličtině. Sám některé předměty učím v angličtině – studenti v nich nejen mluví, ale i píšou e-maily, tvoří dokumenty nebo prezentace v cizím jazyce. Je to pro ně výzva, ale většina z nich to nakonec ocení, protože se naučí jazyk používat v praxi.

A pak je tu samozřejmě možnost výjezdů do zahraničí. Tam se potýkáme se dvěma typickými situacemi – nejdříve musíme studenta motivovat, aby vůbec vyjel, a potom ho přesvědčit, aby se vrátil.

Často mají studenti obavy – že se nedomluví, že se ztratí, že nebudou mít dost financí nebo že neznají kulturu. Ale jakmile překonají ten první krok, velmi rychle se adaptují, začnou si to užívat a po návratu se ptají, kdy mohou zase vyjet. To ale považuji za skvělý signál – znamená to, že se v mezinárodním prostředí cítí sebevědomě a že výjezdy opravdu fungují.

Bavili jsme se o tom, že byste chtěl v průběhu školního roku oživit prostory školy. Jak to je s přesvědčováním, se snahou dostat studenty k tomu, aby se tady nejenom bavili a studovali, ale aby se snažili mluvit do chodu školy a do toho, jak by měla vypadat, jak by se měla rozvíjet? Protože předpokládám, že jsou mezi nimi i takoví, kteří by vám mohli pomoct v tom, kam směřovat školu, aby se tady sami cítili lépe.

Tohle je přesně jedna z věcí, které jsem viděl v zahraničí a které bych chtěl více rozvíjet i u nás. Na mnoha univerzitách v cizině mají studenti velmi silný hlas – opravdu ovlivňují, kam škola směřuje, jak se mění a jaké prostředí vytváří. A to je něco, co bych chtěl na VŠB-TUO podpořit.

Ne každý student je na takovou zodpovědnost připravený, ale vždy se mezi nimi najdou lidé, kteří to myslí vážně, mají promyšlené názory a umí nabídnout zajímavé podněty. Právě jejich pohled je pro nás cenný, protože přemýšlí jinak – moderněji, odvážněji.

Třeba ti, co se vrátí ciziny, můžou říct, hele, oni to tam dělají jinak a myslím, že by to mohlo fungovat? Takové vyslechnete?

Určitě ano. Samozřejmě, ke mně jako k rektorovi se není úplně snadné dostat – den má jen 24 hodin a agendy je opravdu hodně. Ale těch cest, jak se zapojit, je celá řada. Studenti mají své zástupce v akademickém senátu, působí v různých spolcích, organizacích, a já se s nimi pravidelně potkávám.

Zároveň bych se chtěl se studenty setkávat i neformálně – párkrát do roka zajít do studentského klubu, posadit se a prostě si popovídat jako kolegové. Taková setkání bývají často nejpřínosnější.

Jedním z těch témat, o kterých se třeba s nimi můžete bavit, je u vás umělá inteligence. Mě by zajímal váš názor na její využití v praxi. Asi se mnou budete souhlasit, že může v mnoha věcech velice pomoct při studiu, jak studentům, tak pedagogům. Na druhou stranu jsou tady hrozby, že může pomoct i ve chvíli, kdy to pro vás třeba není úplně ideální. Kdy student nevypracuje svou vlastní práci, ale nechá ji vypracovat umělou inteligenci. A to možná není úplně to, co byste si přáli. Jsou tam nějaká východiska, jak s ní pracovat, aby pomáhala a neškodila?

Umělá inteligence je obrovská změna – a zároveň obrovská výzva. Diskutujeme o ní napříč fakultami, se zaměstnanci i studenty. A říkám vždy jedno: každá technologická novinka vzbuzovala v minulosti obavy. Když přišly počítače a tiskárny, lidé se báli, že zapomeneme psát rukou. Když se rozšířil internet, diskutovalo se, že knihovny ztratí smysl. Když přišly kalkulačky, říkalo se, že už nebudeme umět počítat. A přesto všechny tyto věci dnes bereme jako samozřejmou součást života.

Stejně tak je to s umělou inteligencí. Je to další etapa technologického vývoje – nástroj, který musíme umět používat. Ten, kdo ho zvládne, získá obrovskou výhodu. Naopak ten, kdo se tomu bude bránit, to bude mít těžší.

Samozřejmě, že s sebou AI přináší i nové otázky – například, když student použije umělou inteligenci při psaní své závěrečné práce. Ale text, který odevzdá, musí obhájit. Musí rozumět tomu, co napsal, znát souvislosti, být schopen o tématu diskutovat a vysvětlit, jak došel k výsledkům. Mohu se ho zeptat na teoretickou část, ale i na praktickou realizaci výzkumu. A tam se ukáže, jestli práci skutečně dělal, nebo jen zadal prompt do AI. Protože napsat „napiš mi diplomovou práci na téma XY“ rozhodně nestačí – i práce s umělou inteligencí vyžaduje znalost, promyšlenost a dovednost.

Praktickou část ale žádná AI za studenta neudělá. Tu musí prožít tady – v laboratoři, v terénu, při měření, analýze, interpretaci dat. Musí mě přesvědčit, že ví, o čem mluví, že rozumí kontextu i výsledkům. Úkolem studenta není napsat pár desítek stran textu pomocí nástroje, ale pochopit, co za těmi stránkami stojí. A právě v tom vidím sílu vzdělávání i přirozené hranice, kde má lidská práce stále klíčovou roli.

Takže z toho strach nemáte?

Osobně z toho strach nemám. Spíš si myslím, že musíme změnit způsob, jakým posuzujeme znalosti a dovednosti studentů. Pokud dnes mezi základní kompetence absolventů patří schopnost efektivně využívat nástroje umělé inteligence, pak se to musí promítnout i do toho, jak je hodnotíme.

Je potřeba rozlišovat mezi tím, když student AI používá jako chytrého asistenta – tedy nástroj, který mu pomáhá přemýšlet, formulovat a rozvíjet myšlenky – a situací, kdy nechá systém „vygenerovat diplomku“, stiskne Enter a odevzdá ji. To samozřejmě není cesta, kterou bychom chtěli podporovat.

My jsme tady dosud mluvili především o studentech, ale bylo by fajn možná se zmínit o tom, že máte i zaměstnance, a že jich máte docela dost. Jste vlastně taková malá fabrika, malá firma. Kolik jich tedy je a jak se chystáte jako nový rektor pracovat se zaměstnanci?

Zaměstnanců máme opravdu hodně, aktuálně přibližně 2 500. V poslední době roste hlavně počet pracovníků působících ve výzkumu, včetně odborníků ze zahraničí, a to díky velkým projektům, jako jsou Refresh, Matur, CirkArena a další. Jsem přesvědčený, že právě zaměstnanci tvoří univerzitu. Studenti přicházejí a odcházejí, ale zaměstnanci zde zůstávají delší dobu a určují její charakter i atmosféru. Můžeme investovat miliony do marketingu, ale pokud pedagogové a výzkumníci nebudou studenty inspirovat, pokud s nimi nebudou chtít pracovat a rozvíjet je, budou to vyhozené peníze.

Zaměstnanci a jejich výsledky jsou klíčem k tomu, jak univerzitu vnímá veřejnost. Tvoří ji dva a půl tisíce lidí, kteří by o ní měli mluvit pozitivně, být na ni hrdí a chodit do práce s dobrým pocitem. Takové poselství se šíří přirozeně – a to je podle mě ta nejlepší reklama.

Zároveň chci, aby naši lidé věděli, co všechno se na univerzitě děje. Já mám tu výhodu, že u mnoha věcí jsem osobně – kolegové mě zvou, ukazují výsledky, sdílí nápady. Teď ale potřebuji, aby se tyto informace dostávaly efektivněji i mezi ostatní zaměstnance. Aby každý viděl, v jakém prostředí pracuje.

Naše univerzita má obrovský záběr. Vedeme Národní centrum v oblasti energetiky, máme jediný kvantový počítač v České republice – jeden ze šesti v rámci evropské iniciativy, budujeme AI Factory, zabýváme se autonomními vozidly. A aktuálně například jednáme o tom, že by po Porubě skutečně jezdil autonomní shuttle – něco, co zatím v žádném jiném veřejném prostoru v České republice nenajdete.

To je všechno moc pěkné, ale víte, co se říká, že peníze jsou vždycky až na prvním místě. Můžete být konkrétnější?

Finančních zdrojů, se kterými univerzita pracuje, je několik. Patří sem prostředky ze státního rozpočtu, výzkumné a rozvojové projekty i spolupráce s průmyslovými partnery. To všechno jsou důležité pilíře, ale nemůžeme se spoléhat jen na to, že někde „něco dostaneme“. Pokud chceme dlouhodobě růst a rozvíjet se, musíme být aktivní a hledat zdroje sami – na národní i mezinárodní úrovni.

Je to především o vytváření správných podmínek a motivaci lidí. Chci, aby zaměstnanci věděli, že když napíší projekt, zapojí se do konsorcia nebo vytvoří nové partnerství a uspějí, projeví se to i na jejich odměně. Nesmí to být tak, že někdo má více práce, ale stejné peníze. Potřebujeme nastavit prostředí, kde platí, že víc práce a větší iniciativa znamenají i větší odměnu.

Když takový systém funguje, univerzita přirozeně posiluje – lidé jsou motivovaní, zapojují se do projektů, přinášejí nové myšlenky a posouvají instituci dál. A pokud se někdo rozhodne, že si jen „odučí své hodiny“ a nebude dělat nic navíc, pak je logické, že ani výsledky a odměny navíc nepřijdou. Myslím, že tohle nastavení je fér a správné.

Fakulty mají určitou míru autonomie. To je samozřejmě důležité. Nicméně, pokud vy jako rektor chcete prosazovat nějaký směr, chcete tu školu řídit, nestává se třeba někdy, že ty fakulty mezi sebou tak trošku soupeří? Že mají podobné obory, že to potom dělá, trošku v uvozovkách, binec? Můžete zasáhnout a říct, pojďme se o tom bavit? Daří se vám to? Protože tam jsou lidé, kteří mají i svoje zájmy, mají svoje zkušenosti a chtějí to dělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a možná někde na sebe narážejí.

Občas se stává, že lidé na jednotlivých fakultách vnímají právě svou fakultu jako střed veškerého dění. Je to pochopitelné – žijí svým prostředím, svými projekty, svými lidmi. Ale z pohledu rektorátu je třeba neustále zdůrazňovat: jsme univerzita. Jeden celek. Rád to vysvětluji na jednoduchém příkladu. Když mi někdo řekne: „Ale my jsme fakulta!“, odpovím: „Dobře, tak mi vyjmenujte fakulty Ostravské univerzity.“ A víte co? Pokud tam člověk přímo nestudoval nebo nepracoval, většinou to nedokáže. Většina zvládne pět a u šesté se zarazí. Stejné je to i u Slezské univerzity, Karlovy univerzity a dalších.

Foto: se souhlasem VŠB-TUO

Lidé se podle fakult neorientují – vnímají univerzitu jako celek. A právě proto je nesmírně důležité, abychom i my vystupovali jednotně. Ne devět značek – sedm fakult, dva ústavy nebo dokonce jednotlivé katedry – ale jedna silná značka: VŠB – Technická univerzita Ostrava.

Učíme a děláme špičkový výzkum v konkrétních oblastech, a právě ty by měly být našimi pilíři. Chci, aby za čtyři roky byla naše univerzita vnímána jednotně, srozumitelně a jasně – podle toho, v čem jsme dobří a kde vynikáme. To je značka, kterou chceme společně budovat.

Funguje ve vašem prostředí vysokých veřejných škol lobbing?

Samozřejmě, funguje. Ale já osobně nevnímám lobbing jako něco negativního. Každé rozhodování ovlivňuje nejen rozum, ale i emoce – a často právě ty hrají zásadní roli. Je to přirozené a není na tom nic špatného, pokud je záměr férový a transparentní.

Zajímavé je, že řada lidí, kteří dnes působí na významných pozicích v Praze, pochází právě z Ostravy nebo z našeho kraje. A to je velká výhoda – protože mají k regionu vztah, rozumí mu.

Jednou se mě pan primátor zeptal, co bych pro univerzitu udělal, kdybych byl na jeho místě. Odpověděl jsem, že jsem skromný a mám jediné přání: mluvte o nás hezky.

Neříkejme: „Na Báňské klesají počty studentů.“ To už dávno není pravda. Posledních sedm let nám počet studentů naopak výrazně roste. Nepřipomínejme historická data, která už dávno neplatí.

Mluvme o univerzitě pozitivně, protože máme být na co hrdí. A když někdo neví, jak o nás mluvit, rád poradím nebo sledujte náš web, sociální sítě, média. Určitě se dozvíte, co všechno se u nás děje.

To jsme hodně mluvili o emocích, o tom, jak jsou důležité při rozhodování studentů pro danou školu, při lobbingu a dalších věcech. Ale to, čemu se vaše univerzita věnuje, tak to je také věda a výzkum. A to jsou věci, kde by emoce neměly být až možná tak moc zastoupeny. To jsou věci, které dávají tvrdá data. Jak se vám daří na tomto poli, pokud jde o vědu a výzkum, jak se vám daří shánět peníze na nové projekty, jak se vám daří rozvíjet ty programy?

Krátká odpověď zní: daří se nám. Díky tomu, že jsem v minulosti zodpovídal za strategii univerzity a připravoval výroční zprávy, mám dnes velmi dobrý přehled o tom, kam univerzita směřuje a jak se to reálně odráží v našich výsledcích. A musím říct, že čísla mluví jasně.

Nechci se dívat jen dovnitř, proto univerzitu pravidelně porovnávám s ostatními, zejména technickými vysokými školami v Česku. A tam je ten posun opravdu výrazný – v posledních letech jsme zaznamenali obrovský nárůst výkonu ve vědě a výzkumu.

Velkou zásluhu na tom má i bývalé vedení univerzity, které výrazně podporovalo vědecké aktivity a nastavilo směr, ze kterého dnes těžíme a který následujeme. Za posledních osm let jsme se stali procentuálně nejrychleji rostoucí univerzitou v České republice z pohledu publikovaných vědeckých článků a druhou nejrychleji rostoucí z hlediska citovanosti. Ta dynamika je opravdu pozoruhodná.

Daří se nám také výrazně posilovat pozici v mezinárodních projektech, zejména těch evropských. A to už je, když použiji fotbalovou terminologii, Liga mistrů. Znamená to nejen prestiž, ale i zásadní finanční a odborný impuls, který nás posouvá dál.

Vy jste řekl, že počet studentů roste sedm let. Souvisí to s tou vědou a výzkumem? Roste počet studentů pouze v těch oborech, o kterých jste mluvil? Nebo to je rozprostřeno, jak to je? Kam chodí nejvíc studentů?

To, že mi vyjde článek v prestižním vědeckém časopise, asi přímo neovlivní středoškoláka, aby se rozhodl jít studovat právě k nám. Možná ho to motivuje později – při rozhodování o doktorském studiu – ale ne při výběru bakalářského oboru. Na druhou stranu platí, že úspěch ve vědě a výzkumu zvyšuje povědomí o univerzitě jako celku. Když se o nás mluví v souvislosti s moderními tématy, jako je energetika, umělá inteligence, autonomní řízení nebo kyberbezpečnost, středoškoláci si řeknou: „V Ostravě to dělají dobře, tam bych mohl studovat.“ A to je přesně moment, kdy věda nepřímo ovlivňuje zájem studentů.

Foto: Vladimír Pryček

Zároveň studenti přirozeně reagují na to, co se děje ve světě. Kdyby se mě někdo před osmi lety zeptal, kde bude největší nárůst počtu studentů, řekl bych jednoznačně IT. Ale skutečnost je jiná – největší dynamiku dnes vidíme na Fakultě bezpečnostního inženýrství. A dává to smysl. Pandemie, válka na Ukrajině, energetická krize, napětí mezi světovými mocnostmi, kyberútoky – všechno to jsou témata spojená s bezpečností. A to rezonuje napříč společností. Studenti cítí, že bezpečnost je téma současnosti i budoucnosti, a proto o něj mají přirozeně největší zájem.

Já bych náš rozhovor rád zakončil velmi oblíbenou otázkou u personálních pohovorů – kde se pane rektore vidíte za osm let. Osm let říkám, protože můžete kandidovat za čtyři roky ještě jednou. Co bude pak? Budete mít padesát.

Cesty jsou v zásadě tři. Můžu se vrátit zpátky k tomu, odkud jsem vyšel – tedy na pozici akademika, vědce a pedagoga. Budu muset dohnat všechno, co mi teď utíká mezi prsty, protože se věnuji geoinformatice, oboru, který se neuvěřitelně rychle vyvíjí. Ale mám kontakty, zkušenosti, širší nadhled – a věřím, že bych mohl být přínosem pro vědecké týmy i jinak než dříve.

Druhá možnost je vydat se směrem do byznysu nebo aplikovaného výzkumu, kde se akademické zkušenosti dají skvěle využít v praxi.

A třetí možnost? Tu nechávám zatím otevřenou. V padesáti do penze opravdu odejít neplánuju, to bude ještě alespoň dvacet let práce přede mnou. Svět se mění rychle a stále přináší nové příležitosti.