Nejnovější zprávy: Milostivé léto. DPO vám za necelou tisícovku odpustí zbytek dluhu, úroky i exekuce Jdeme hlavou proti zdi, říká Patrik Bauer z Řeznictví u Bobra

Společnost

Jsem z Vítkovic! Proč se tu žije nejlépe v Ostravě?

​Vítkovice byly, stejně jako řada dalších dnešních městských ostravských obvodů v první polovině 19. století, jen malou, spíše bezvýznamnou vesničkou.

Foto: ostravainfo.cz

Bouřlivým rozmachem průmyslu v posledních dvou stoletích se však staly bohatou, hrdou a velmi moderní součástí Ostravska.

Vzniklo tu čtrnáct dělnických kolonií, desítky let před baťovským Zlínem tu vznikla unikátní sociální zástavba. A pro mnohé místní obyvatele jsou Vítkovice prostě jednoznačně pomyslným středem Ostravy, ač už dnes netepou železem.

„Narodil jsem se tady před osmatřiceti lety, žiju tady celou tu dobu, mám Vítkovice moc rád a nemám ani v plánu se odsud odstěhovat,“ říká starosta městského obvodu Vítkovice Richard Čermák. A dodává, že tato část města je rozhodně skvělé místo pro život.

Výjimečná architektura, skvělý sport, všude je to kousek

Vítkovice jsou podle starosty Richarda Čermáka jedinečné svou bohatou architekturou. „Ale máme tady také velmi skvělý sport a spoustu sportovních klubů. Zlatá tretra, hokejová mistrovství a tenisové turnaje, to jsou Vítkovice. V Dolní oblasti třeba nedávno plážový volejbal. Máme skvělý hokej a fotbal, házenou, ale i box. A spoustu sportovního vyžití pro děti,“ říká starosta.

Čtěte také: Jsem z Poruby! Proč se tu žije nejlépe v Ostravě?

Pro vyznavače bruslí tu mají in-line dráhu, která je největší v Ostravě a pořádají se na ní i evropské soutěže. Obyvatelé to mají kousek do centra Ostravy a kousek do Poruby, což je pro bydlení místních lidí důležité.

„Je tu skvělá dostupnost městské dopravy a dobrá infrastruktura. Máme tu už odedávna vítkovickou, dnes AGEL nemocnici,“ vyjmenovává starosta Vítkovic a na přímou otázku, zda je velkým patriotem Vítkovic, bez váhání odpovídá, že samozřejmě.

Vítkovice zaměstnávaly skoro celou Ostravu

Vítkovice a jejich průmysl byly v minulosti prakticky centrum celé Ostravy a její nejdůležitější část. „Zaměstnávaly snad celou Ostravu. Kdo nepracoval na šachtě, pracoval ve Vítkovicích ve fabrice,“ říká starosta.

Radnice ve Vítkovicích. Foto: ostravainfo.cz

Upozorňuje, že díky rozmachu Vítkovic už radnice nemá moc stavebních parcel, které by sama využila nebo je nabídla pro výstavbu případného nového bydlení. Obvod se však snaží opravovat své staré domy a tím zkvalitnit nájemníkům bydlení.

„Takže my jako obvod nové bydlení nestavíme, ale pokud se zboří vítkovický závod, který teď prodali, tak by se tam mělo stavět zřejmě rezidentní bydlení. Není to ale ještě potvrzeno, víme zatím jen o demolici této části vítkovických železáren,“ říká starosta Richard Čermák. Upozorňuje, že v Dolních Vítkovicích se má stavět wellness o rozloze přes čtyřicet hektarů.

Dolní Vítkovice jsou podle něho opravdu velkou chloubou města Ostravy, ale i obvodu Vítkovice, i když k Vítkovicím patří jen část této technické památky, která přitahuje do Ostravy spoustu návštěvníků.

„Bylo by ideální v rámci komentovaných prohlídek, které v době covidu nebyly, začít v Dolních Vítkovicích a dojít s návštěvníky sem, kde bychom jim ukázali město Vítkovice,“ říká starosta.

Obchod s chudobou, jeden z problémů obvodu

Starosta Richard Čermák připouští, že Vítkovice mají i své některé stinné stránky, třeba největší nezaměstnanost v Ostravě a starosti dělají radnici některé ubytovny, jejichž majitelé provozují takzvaný obchod s chudobou. „Někdo tady ani nebydlí, koupí starý činžovní dům a nastěhuje sem nepřizpůsobivé. A my s tím pak musíme bojovat,“ vysvětluje.

Čtěte také: Jsem ze Slezské! Proč se tu žije nejlépe v Ostravě?

Starosta Vítkovic říká, že však spousta návštěvníků obvodu je překvapených, kolik je v Ostravě zeleně. Sám jako své oblíbené kouty Vítkovic jmenuje například právě třeba Sad Jožky Jabůrkové nebo Štítovou kolonii, kde bydlí a která také patří k architektonickým skvostům obvodu.

„Teď se navíc podařilo k pěti domům ve Štítové kolonii získat dotaci od magistrátu, takže se dávají do původního stavu, a letos žádají další majitelé o takovou dotaci. Už tam máme čtyři opravené domy,“ říká starosta Vítkovic Richard Čermák.

Vítkovice, obvod plný dělnických kolonií

Ve Vítkovicích však průmyslníci vystavěli v minulosti řadu dalších kolonií. Patří mezi ně například kolonie Westend, Anglická, I-Hausy a U-Hausy. Některé kolonie dostaly časem i svérázné názvy jako Štěnicová nebo Pěťáková, Verdunská kolonie. Jsou tu pavlačové domy, kolonie Kairo nebo kolonie Luisova.

Některé dělnické kolonie časem zmizely, ty zbylé se však staly fenoménem Vítkovic a dnes jsou většinou památkově chráněny. „I když Vítkovice spadají téměř celé pod památkovou ochranu,“ podotýká starosta.

Památkou už bylo letos vyhlášeno i vítkovické železniční nádraží postavené v bruselském stylu, kterému hrozilo i zbourání. Dnes existuje spoustu záměrů, jak mu opět vdechnout život, starosta Richard Čermák říká, že by nebylo špatné zbudovat v něm třeba muzeum městské dopravy.

Kronikář Vítkovic Libor Pavel připomíná, že vlakové nádraží mělo jako první ve Vítkovicích pojízdné schody. „Jako školáci jsme z nich byli unešení,“ vzpomíná.

Skvosty jsou zámeček i „utajený“ paternoster

Velká patriotka Vítkovic, výtvarnice a bývalá kronikářka obvodu Lenka Kocierzová upozorňuje, že ve Vítkovicích jsou zachované dva staré výtahy typu páternoster, tedy zdviže s nepřetržitým řetězem kabin, do kterých se nastupuje za jízdy.

„Ty, které jsou na ostravské radnici, jsou tady na dvou místech. V novém ředitelství železáren a také ve starém ředitelství železáren naproti Dolní oblasti. Jestli je ještě funkční, nevím, ale jela jsem jím. To je trochu utajená věc,“ říká Lenka Kocierzová a připomíná, že mezi významné vítkovické památky patří samozřejmě zámeček ve Vítkovicích.

Rothschildův empírový zámek je státem chráněná kulturní památka, původně postavená v empírovém slohu, která stojí při ulici Výstavní a je vůbec nejstarší dochovanou budovou ve Vítkovicích. „A je to jediná empírová stavba široko daleko,“ upozorňuje Lenka Kocierzová.

Světový rock v hale a divadlo, dříve kino Mír

Vítkovice mají také pro řadu obyvatel Ostravy velký kulturní význam. Kolik lidí už od konce osmdesátých let ve vítkovické hale stojící na rozhraní Vítkovic a Zábřehu, dnes zvané OSTRAVAR ARÉNA, vidělo některou ze světových rockových kapel, třeba Aerosmith Black Sabbath, Deep Purple, Iron Maiden, Jethro Tull, Joe Cocker, Rammstein či Scorpions nebo Kiss.

Dnes se třeba odvážné vítkovické divadlo Mír stává fenoménem pro celou republiku. Navíc původní kino Mír, bývalé kino Rekord, mělo v Ostravě jako první širokoúhlé plátno.

„Nedávno zemřela naše rodačka a patriotka Gertruda Bílková, která ho zařídila. To byla její zásluha, vzpomínala, jak o něj zabojovala. Takže celá Ostrava tam chodila na širokoúhlé bijáky,“ usmívá výtvarnice Lenka Kocierzová, velká fanynka Vítkovic.

Odešel do Čech za ženou, po dvaceti letech se vrátil zpět

Pro kronikáře Vítkovic, ale i písmáka a básníka Libora Pavla jsou pro něj Vítkovice „srdcovkou“. Bydlel dvacet let u Jičína ve východních Čechách, protože jeho první žena původem z Čech si nemohla na Ostravu zvyknout.

„Ale vrátil jsem se a už tady opětovně žiju skoro dvacet let. A opravdu jsem si nikdy v Čechách nezvykl, i když tam byla příroda, Podkrkonoší. Stejně, když jsem vždycky jezdíval zpátky do Ostravy k rodičům, tak už od Olomouce, kde začali nastupovat do vlaku lidé mluvící severomoravsky, jsem cítil, jak roztávám. A jak mi jdou, čím blíže jsme se blížili k Ostravě, slzy do očí,“ říká velký vítkovický patriot Libor Pavel. A dodává, že se do Ostravy nemusel vrátit, ale rozhodl se tak nakonec učinit.

Foto: facebooková skupina Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

„Je fakt, že když jsem na východočeských vesnicích řekl, že jsem z Ostravy, tak se ptali, jestli jsem horník nebo jestli jsem neseděl v base. Takhle nás mají někteří zaknihované. Černá Ostrava, tam se nedá dýchat. A musíte jim říkat, že tady máme spoustu zeleně, parky, kolem máme hory a přehrady,“ směje se Libor Pavel.

Lidové hospůdky a mládí na vítkovickém stadionu

On sám má rád také vítkovické hospůdky, v mnoha ostatně jako muzikant hrával na zábavách nebo jen tak, když se sešli známí. „Jsou takové krojované, sice jsou dnes samozřejmě trochu modernější než za našeho mládí, ale jsou pořád lidové,“ říká kronikář.

On sám chodil jako mladík od čtrnácti do pětadvaceti moc rád na starý vítkovický stadion. „Scházely se tam naše party tak od patnácti, byla tam taková zákoutí, třeba stará lukostřelba nebo staré malé kurty na volejbal. Měli jsme tam taková hřišťátka a hráli jsme tam fotbal. Jedenáctka z ulice Místecké proti dalším z jiných ulic. Když pro mne poprvé přišli ve čtrnácti, ať za jednu z part jdu hrát, nemohl jsem dospat rána, jak jsem se těšil. Pak jsme tam hráli nohejbal. Někdy jsme tam hráli fotbal každý den. Hráli jsme ho i v zimě. Odházeli jsme metr sněhu a hráli jsme. Když večer znovu nasněžilo, odházeli jsme to druhý den ráno znovu,“ vzpomíná kronikář.

On sám vydává v těchto dnech knihu svých básní, v nichž se občas nechává inspirovat i Vítkovicemi, například v básni Moje ulice. Výtvarnice Lenka Kocierzová zase píše pohádky pro děti, v nichž třeba vystupuje vítkovický skřítek.

Kdyby aspoň dva domečky z vísky Vítkovice nechali…

Výtvarnice Lenka Kocierzová je velkou fanynkou a patriotkou Vítkovic. Ráda se například prochází v místech, kde kdysi ležela původní malá víska Vítkovice, která dříve spadala pod Hukvaldské panství. Je jí líto, že z ní už dnes nezůstalo opravdu nic. V šedesátých až sedmdesátých letech minulého století totiž bagry zbouraly původní grunt i zemědělské domky kvůli rozšiřování hygienického pásma.

„Kdyby aspoň dva domečky tehdy nechali,“ povzdychne si patriotka obvodu.

Čtěte také: Jsem z Jihu! Proč se tu žije nejlépe v Ostravě?

„Víme jen, kde stála stará rychta, která je dnes přestavěná a nezůstal tam kámen na kameni, ale to místo je pro Vítkovice velice slavné. Víska Vítkovice se kdysi rozkládala mezi řekou Ostravicí a Místeckou ulicí. Okolo řeky bývaly dříve rybníky, Kunčičtí chodili přes brod Vítkovickým krást husy a drobné zvířectvo, víme, kam chodili do kostela. Vísku tvořily malé domky, sídlili tam domkaři, a myslím, že jsem jedna z mála, která si vzpomíná na starý vítkovický grunt, který je na vítkovických mapách už v 17. století, ale bohužel ho v 70. letech minulého století asanovali. Nedochovaly se žádné fotky, jen jsem ho trošku nakreslila,“ říká výtvarnice.

Tradice starých Vítkovic se nedochovaly, ale Petropavlovská pouť ožila

Podotýká, že se Sokoly právě v těch místech vynášejí ke splavu na řece Ostravici každé jaro Moranu. „To jsou lidé většinou překvapeni, protože staré vítkovické tradice se nedochovaly. Na žádné jsem nenarazila, nemáme místní tance, písně ani kroje, protože průmysl je všechny převálcoval a vítkovické dělnické ženy chodily v potiskovaných kartounových šatech. Moc se opravdu o historii té malé vesničky nedochovalo,“ posteskne si bývalá kronikářka Lenka Kocierzová.

Přestože se dávné tradice nedochovaly, jednu obvod přeci jen před časem obnovil. Je jí červnová Petropavlovská pouť, kterou město v roce 2010 obnovilo po čtyřiceti letech a po loňské „covidové“ přestávce ji letos opět uspořádalo. Téměř dvacet let se před radnicí staví májka.

„Bývaly tady i Hornické slavnosti a lampionové průvody od radnice, teď se také obnovily a chodí až do oblasti Dolních Vítkovic. Na prvního máje měly vždy Vítkovické železárny dny otevřených dveří, bral mne na to jako kluka táta, dostávali jsme héliem naplněné balónky,“ vzpomíná kronikář Libor Pavel.

Vznikne ze dne otevřených dveří nová tradice?

A starosta Vítkovic Richard Čermák dodává, že obvod chce v budově radnice, která příští rok oslaví sto dvacet let od postavení a kterou vítkovičtí považují za nejkrásnější budovu radnice v celé Ostravě, letos uspořádat pro veřejnost den otevřených dveří. Z něhož by rád učinil dlouhodobou tradici.

„Poprvé tyto už dny otevřených dveří na radnici uspořádala bývalá paní starostka v roce 2019, loni však kvůli covidu nebyly. Letos je chceme opět uspořádat, musíme jen vymyslet nějaké příhodné datum, třeba právě v době, kdy se tady konávaly Hornické dny. Rádi bychom ve dnech otevřených dveří u nás otevřeli pro veřejnost i Dolní oblast Vítkovic,“ říká Richard Čermák.

Zlomový rok pro nové Vítkovice – 1828

Kdy se vlastně začala psát velká a bohatá historie průmyslových Vítkovic? Zlomovým bodem pro malou vísku Vítkovice bylo podle Lenky Kocierzové období kolem roku 1828.

Vznikaly kolem ní první strojírenské manufaktury, byla založena Rudolfova huť a do Vítkovic se začali stěhovat dělníci z celého Rakouska-Uherska. Začalo poněmčování obyvatelstva, čeští dělníci se tomu ale bránili a postavili si Český dům, kde byla česká škola či knihovna a udržovaly se tam tradice a jazyk.

Ovšem Vítkovice vzkvétaly a staly se novým městem s centrem, které dodnes jako ostravský obvod stojí v prakticky nezměněné podobě. V původních domech se začali usazovat živnostníci a obchodníci. Dnes jsou ve Vítkovicích školky, dvě základní školy, z nichž jedna je soukromá, pět středních škol a jedna škola vysoká.

Vítkovice měly veškerý komfort, Ostrava byla „daleko“

Takzvané Nové Vítkovice svým obyvatelům jako město dříve stačily. „Když jsem byla malá, tak jsme jako děti měly veškerý komfort, byl tu i krytý bazén a jen výjimečně se jezdilo „na Ostravu“, to znamenalo někam daleko, většinou do Textilie, čili Ostravice,“ říká Lenka Kocierzová.

Starosta Vítkovic Richard Čermák zase připomíná, že „vítkovická“ tramvaj číslo tři spojuje Mariánské Hory s Vítkovicemi přes dlouhých sto třináct let. A výtvarnice kontruje, že když brněnská firma provoz této trati zahajovala po dnešní Jeremenkově ulici, tak tehdejší majitel Domu U šraněk, kolem něhož trať vedla a kde byly kdysi obchody a restaurace, spustil markýzy proti slunci.

„A ty markýzy poničily ten vůz, ve kterém všichni ti tehdejší papaláši jeli. Tak tam byla taková kolize,“ směje se žena, která vedla před časem v tomto domě malé muzeum.

Hustá síť železnic továrnami možná mohla dnes vozit turisty

Kronikář Libor Pavel připomíná, že u tohoto domu býval podchod a všichni litují toho, že se ve Vítkovicích nedochovala celá hustá síť železnic, která mezi továrnami vedla.

„Mezi závody tu totiž jezdily vlečky všemi továrnami, kolem hostince Schönthal, armaturky, mostárny, k vítkovickému nádraží za kostelem až do Kunčiček. Vláček jezdil v posledních letech na prvního máje z ulice 1. Máje, kde sídlila společnost Vítkovická doprava do Dolní oblasti Vítkovic a zase zpátky. A byl v něm i průvodce, který o místech vyprávěl. Byla to velká atrakce,“ míní Lenka Kocierzová.

Vítkovice, pupek Ostravy, zaměstnávaly 40 tisíc lidí

Díky železárnám a šachtě Jeremenko se postupně staly Vítkovice doslova pupkem Ostravy. „Opravdu, nedávno jsme se však o tom přeli. Někdo říká, že geografický střed Ostravy je na ulici U cementárny ve Vítkovicích, někdo zase říká, že ve Svinově. Ale když zapíchnu kružítko do mapy Ostravy a opíšu kruh, tak je to jasné, že je u nás ve Vítkovicích,“ usmívá se Lenka Kocierzová.

Vítkovice v roce 1961. Foto: Zdeněk Menec

Dodává, že svého času Vítkovické železárny zaměstnávaly čtyřicet tisíc lidí. „A vždy žily prací,“ říká a upozorňuje na výjimečnou architekturu této části.

„V celé republice nenajdete tolik zachráněných, skvostných a originálních domů z režného zdiva. Každý dům má svého autora, každý z nich si vymyslel své tvary cihel. Tím jsou Vítkovice úžasné, krásné a pro Ostravu důležité,“ říká dáma fandící obvodu, i když nyní bydlí v Moravské Ostravě u Karoliny.

Vítkovice nejde vymazat ze srdce

Také ona pobývala v nedávné minulosti tři roky v Čechách nedaleko Prahy. „A Vítkovice nejde ze srdce vymazat. Ale když jsem tam mluvila o Ostravě a Vítkovicích, tak se v Čechách o nich ví hrozně málo. A všichni byli fascinovaní, co tady všechno máme. Proto to chce neustále Vítkovice propagovat, aby o nich zbytek republiky věděl,“ podotýká Lenka Kocierzová a dodává, že obyvatelé Ostravy jsou prostě jiní a svérázní.

„Myslíme trošku jinak a ta práce nás všechny potrefila. Pořád ještě umíme za práci vzít a nemusíme o tom sáhodlouze hovořit. Jsem třeba zvyklá brzy ráno v šest vstávat a nastartuji hned na nějakou práci. To není v Praze zvykem, že by vstávali v šest ráno, je to dáno jejich způsobem života,“ usmívá se autorka řady omalovánek či publikací o Vítkovicích pro malé čtenáře.

Lenka Kocierzová své Vítkovice opravdu miluje. „Slunečný podvečer před kostelem svatého Pavla za zvuků tří vítkovických zvonů je nezapomenutý zážitek,“ říká. „Tady ve Vítkovicích je už v tu dobu nebo o víkendech v podstatě klid a ticho. Ve vítkovických koloniích je spousta zahrádek a panuje tu pohoda,“ říká Lenka Kocierzová a potvrzuje, že věž kostela svatého Pavla bývala i zároveň věží vodárenskou.

„Celá věž byla postavena nejprve samostatně jako požární pozorovatelna a vodárenská věž pro tehdy zřizovaný obecní vodovod. Byla pod ní obrovská studna, a uvnitř dvě obrovské nádoby na vodu. Až pak se ke věži přistavěla kostelní loď,“ vysvětluje žena.

Vítkovice předstihly o půl století baťovský Zlín

Právě Lenka Kocierzová vyhrála před časem názorový souboj se svými kolegy a znalci o to, že Vítkovice předstihly o drahnou dobu slavný baťovský Zlín. A to v tom, že pro obyvatele Vítkovic průmyslníci stvořili rozsáhlou bytovou a sociální zástavbu včetně na svou dobu nebývalých sociálních vymožeností. „A to dokonce o celých padesát let dříve než ve Zlíně,“ upozorňuje.

Vítkovice totiž opravdu vznikly jako první město na území dnešní České republiky tak blízko fabriky. Je to obrovská městská čtvrť doslova prorostlá potrubím, železem, cihlami a továrnami.

„Žádné jiné město nemá takovou bohatou, byť krátkodobou industriální historii, ani Kladno, ani Třinec. Nikde tam není město tak prorostlé s životem lidí,“ říká a dokazuje to i na tom, že kdysi byly v Ostravě pouze dvě porodnice. Jedna v Moravské Ostravě a druhá ve Vítkovicích. „A tak se tady spousta Ostraváků narodila, nebo sem chodila spousta lidí do škol.“

Slavní architekti vystavěli „červené“ Vítkovice

Lenka Kocierzová také připomíná významné architekty, kteří zanechali v obvodu Vítkovice své domy. Například funkcionalistickou budovu dnešní Základní umělecké školy navrhl Bohuslav Fuchs, z těch místních stavěl ve Vítkovicích Hans Ulrich, který byl i starostou Ostravy před rokem 1918 a jeho rukopis mají i tovární budovy ve Vítkovicích, což je zajímavé.

„Krásnou vítkovickou radnici navrhl vídeňský architekt Max von Ferstel, kostel na Mírovém náměstí postavil další vídeňský architekt August Kirstein. Máme tady také krásné prostorné a dýchatelné byty navržené mezi válkami Arnoštem Kornerem, ve kterých se dodnes úžasně bydlí,“ říká Lenka Kocierzová. A připomíná asi nejvýznamnější jméno, které se podepsaly pod rozkvět Vítkovic - Paul Kupelwieser.

Paul Kupelwieser – otec nových Vítkovic

Byl to asi nejvýznamnější ředitel Vítkovických železáren, mimo jiné i někdejší majitel staveb na chorvatských ostrovech Brioni. V roce 1876 Paul Kupelwieser přijal nabídku majitelů Vítkovického horního a hutního těžířstva na funkci ředitele společnosti, aby obnovil její prosperitu.

Jako zkušený manažer nechal v roce 1878 zastavit těžbu nekvalitní a nerentabilní domácí rudy, začal dovážet kvalitnější rudy a nechal opravit a modernizovat všechny tři vysoké pece.

V době jeho působení se vystavěly nové provozy, nová koksovna, vybudovala se nová vysoká pec. V roce 1883 byla zavedena výroba pancéřových plechů, které svou kvalitou předčily ty z Německa a Anglie. Pro dělníky zavedli rozsáhlé sociální programy. Kupelwieser se tak stal duchovním otcem výstavby Vítkovic.

Podporoval také vybudování moderního průmyslového města. Komplex Nových Vítkovic zahrnoval jesle, mateřské školy, odborná učiliště, školu pro dělnické dívky, pokračovací školu pro mladé mistry, nemocnici, radnici. Pomohl také jako ředitel železáren vystavět kostel svatého Pavla.

Sardinky či ananas, splachovací záchody. Už tehdy

Už tehdy se tak Vítkovice staly, tedy v období před sto lety, velmi moderním městem v rámci celé Československé republiky. „Zavádělo se tu v domech velmi brzo ústřední topení a samozřejmě kanalizace, splachovací záchody. Byla tady první závodní nemocnice na kontinentu, starší v té době byla jen v Anglii. Byl tady však zajištěný také obchod, už před vznikem Československa se tady v obchodech prodávaly třeba i sardinky nebo ananas. Byly tady i skvělé školy, protože železárny potřebovaly chytré lidi. Byly tady první jesle na světě, ale i chudobince, sirotčince,“ vyjmenovává patriotka Vítkovic Lenka Kocierzová.

Jako zajímavost zdůrazňuje, že ve Vítkovicích nejsou dnes téměř žádné panelové domy. Kromě čtyř „kusů“ za tratí, jak podotýká starosta Richard Čermák.

V Českém domě zpívala Destinová, v Odborovém zase boxoval Frištenský

Lenka Kocierzová vzpomíná i na řadu ochotnických divadel ve Vítkovicích a bohatý kulturní život. „V Českém domě vystupovala řada tehdejších slavných osobností, zpívala tam Ema Destinová, v bývalém odborovém domě dokonce bojoval Gustav Frištenský s nějakým černým americkým zápasníkem. Dokonce jsem se dočetla, že se tady měl na někdejším venkovním kluzišti odehrát vůbec první zápas českých hokejistů s Kanadou, ovšem v článku v dalších novinách byla zpráva, že zápas se nekonal, protože led roztál,“ směje se Lenka Kocierzová.

A nelze zapomenout na skvělý sport ve Vítkovicích a jeho legendy. Slavný běžec Emil Zátopek, tenistka Marie Hrachová, koulařka Helena Fibingerová, hokejisté Jan Kasper či Josef Mikoláš, to všechno jsou jména, která se do dějin Vítkovic nějakým způsobem zapsala, byť se třeba slavní sportovci tady nenarodili.

Z nezapomenutelných sportovních akcí se tu jezdil třeba automobilový závod Balcarův memoriál, ostatně startovací věž stojí pořád tam, kde se dnes pořádají autoburzy.

Umělci i mučedníci

Z oblasti kultury a slavných nezapomenutelných osobností to je třeba rodák a později operní pěvec pražského Národního divadla Beno Blachut, řeholnice, která zemřela na následky pobytu v koncentračním táboře Marie Antonína Kratochvílová, v Rawensbrüku zahynula Jožka Jabůrková, komunistická novinářka. Židovská spisovatelka a hudebnice Ilse Weber, známá po celém světě, byla umučena v koncentračním táboře Osvětim.

Ostatně nenávist nacistů k židovské komunitě za protektorátu se ve Vítkovicích projevovala obzvlášť – vítkovickou synagogu nacisté vypálili jako první z ostravských synagog. Ve II. světové válce zahynulo také mnoho vítkovických Sokolů a učitelů. Ve Vítkovicích se také narodila a žila akademická malířka Věra Tošenovská.

Současným významným umělcem žijícím ve Vítkovicích je určitě Karol Hercík, na tom se shodují všichni. Akademický malíř narozený v Bratislavě žije už dlouho ve Vítkovicích a je členem společnosti pro současné umění – SCA.

Mimo svou výtvarnou činnost je duší současné vítkovické kultury, jeho piktogramy zdobí Zpravodaj Vítkovic a stará se o grafické ztvárnění materiálů obce.

Velkoplošnými smalty vytvořenými v rámci Sympozia smaltu v roce 2006 dotvořil uzavření prostranství na Tržním náměstí ve Vítkovicích a dal tak základ k první venkovní galerii v Ostravě.

Pro sté výročí povýšení Vítkovic na město v roce 2008 navrhl výroční logo a autorsky se podílel na tvorbě několika výtvarných produktů v rámci projektu Propagace Vítkovic. Mezi lety 2012 a 2015 se podílel na kulturních akcích nejen v Domě U šraněk, kde vedl také galerii.