Jsem taťka, který asi dovolí všechno, říká Petr Harazin z kapely Nebe

Havířovská kapela Nebe pustila do světa už několik úspěšných hitů. Taky si ale prošla složitým obdobím spojeným s alkoholovou závislostí svého frontmana Petra Harazina.

Dvaatřicetiletý frontman havířovské kapely Nebe Petr Harazin dlouho sváděl nerovný boj s alkoholem. Nakonec ho ale díky pobytu v léčebně a svému odhodlání zvládl a teď si užívá „nového“ života. Má manželku, roční dcerku a nedávno si pořídili taky dům.

Jako řada mladých lidí jste se nedávno rozhodli, že si pořídíte dům. Co vás k tomu vedlo?

Je srandovní, že nás k tomu navedla naše sousedka, se kterou jsme měli problém. Má psa, který nám roznášel po okolí výkaly, což byl pro nás impuls, abychom se začali dívat po domech. Poprvé v životě jsme měli takovou finanční situaci, že jsme si to mohli dovolit, tak jsme do toho šli. Ceny totiž letí nahoru a my jsme se báli, že bychom v bytě mohli zůstat už do konce života, což jsme nechtěli. Máme malou dceru a chtěli jsme, aby vyrůstala v pěkném prostředí. Koupili jsme si se ženou starší dům a ten nyní rekonstujeme.

Máte necelé dva roky od svatby. Jak se vám od té doby změnil život?

Mně se změnil život tím, že jsem přestal pít. Svatba byla už jen třešničkou na dortu našeho krásného vztahu, který se svou ženou máme. Těšili jsme se na to, že založíme rodinu, život se mi změnil o 180 stupňů. Donedávna jsem byl velký pařmen a bohém, který si dělal, co mě zrovna napadlo. Teď se starám o ženu, o dítě a o dům a život je najednou úplně jiný. Jsem zklidněný a strašně spokojený. Je mi hrozně dobře. Není to změna na sílu, ale všechno je tak přirozené, roli táty si užívám.

Vaše dcera už oslavila první narozeniny…

Je to úžasné. Dcera je nedonošená, na svět přišla skoro o dva měsíce dříve. Než se narodila, tak to bylo psychicky hrozně náročné. Báli jsme se, jestli bude zdravá, já jsem zhubl pět kilo, vzal jsem práci od mé ženy a začal jsem péct. Do té doby jsem to neměl rád, ale najednou jsem se naučil péct dezerty a zdobit dorty. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to. Ovšem od té doby, co se dcera narodila, už je všechno fajn.

Jaký jste táta, přísný?

Já si myslím, že budu ten taťka, co dovolí všechno.

Ke svatbě jste pro svou ženu složil píseň Potkal jsem Agátu. Jak ten nápad vznikl?

Chtěl jsem ženě na svatbě zazpívat nějakou písničku, což jsem měl v hlavě celý rok od toho, kdy jsem ji požádal o ruku. Dlouho jsem na tom pracoval, ale nemohl jsem vymyslet žádný dobrý a silný text, za kterým bych si stál. Píšu však i pro jiné interprety a tehdy jsem měl zakázku v podobě písničky na klíč. Písničku jsem napsal, poslal jednomu interpretovi, ale o den později jsem se mu ozval, že se omlouvám a musím si ji vzít zpátky. Najednou mě do ní totiž začala napadat slova, a tak vznikla píseň Potkal jsem Agátu. Splnila svůj účel, na svatbě rozbrečela mou ženu, mě i spoustu dalších lidí. Už mám plán, jak s tou písní naložím dál, ale to si asi nechám pro sebe.

Není to tak dávno, co v kapele proběhly změny. Jak se projevily?

Chtěli jsme se posunout dopředu. Měli jsme v kapele bubeníka, který se posouvat úplně nechtěl. Bylo to pro nás strašně těžké rozhodnutí, protože jsme spolu byli od dětství. Byl to jeden ze zakládajících členů a bylo to, jako když se po dlouhém vztahu rozejdete se svou holkou. Bylo to bolestivé, byly tam slzy, ale dodnes jsme kamarádi a spolupracujeme. I nadále jsme přátelé.

Máte známé písničky, na koncertech umíte lidi vtáhnout do varu. Čím si ale vysvětlujete, že stále nejste tak známí, jako ostatní kapely? Třeba skupina Mirai, která začala o devět let později, už získala Českého slavíka…

Je to o štěstí, taky o kontaktech. Třeba právě společně s kapelou Mirai, se kterými jsme kamarádi, jsme v roce 2016 jeli turné. Jim v té době vyletěla písnička Když nemůžeš, tak přidej. Podle mě to byl ten zlom, kdy se vám povede jedna hitovka a potom už kapele rádia nasazují jednu písničku za druhou. My jsme asi ještě neměli úplný megahit. Věřím, že se to jednou povede, ale i kdyby ne, tak nás naše muzika strašně naplňuje. Pokud budeme koncertovat a budou na nás chodit lidé, i když jich nebudou takové davy, tak budeme moc rádi. Myslím si však, že děláme maximum pro to, abychom to jednou změnili.

Jak je těžké trefit megahit, který vás vystřelí nahoru?

Pár let zpátky jsme měli vlnu, kdy nás hodně hráli v rádiích. Jenže pak nás hrát přestali. Teď ale máme písničky, které nasadilo nejposlouchanější české rádio, nasazují nás do playlistů Spotify, takže se pomaličku vracíme do hry.

Nedávno jste vydali písničku Please s Přemkem Forejtem, se kterým máte taky hit Stella. Budete ve vaší spolupráci pokračovat?

Díky naší hudbě jsme se hodně skamarádili. Já mám hrozně rád vaření, takže jsem se vydal do jeho restaurace Entrée a chtěl jsem tam pozdravit šéfkuchaře. Pak jsme se potkali na talkshow, kterou jsem uváděl a v rámci níž jsem napsal písničku Stella. Od té doby jsme kamarádi a dohodli jsme se, že když Přemek bude mít čas i chuť, tak mu s kapelou můžeme napsat a nahrát písničku. Ale necháváme to čistě na něm, on je šéfkuchař a zpívání má jako koníček. Pokud za mnou však zítra přijde, že chce další písničku, tak si sednu a napíšu mu ji.

Lákalo by vás s kapelou jednou vyprodat O2 arenu?

Já jsem se naučil přestat si dávat takové mety. Míval jsem velké cíle, ovšem pokud se mi je nepodařilo splnit, tak mě to začalo psychicky deptat, až jsem nakonec skončil v blázinci. Neuměl jsme s tím pracovat. V letech 2015 a 2016 se nám dařilo a já jsem si říkal, že budeme velká kapela, která bude vyprodávat haly. Jenže když ta křivka začala klesat, tak mě to strašně svazovalo. Potom přestanete milovat to, co děláte, protože už to neděláte svým srdcem, ale podvědomě přemýšlíte, co se komu bude líbit. Až za poslední dva roky jsem se naučil věci vnímat tak, že nejlepší budou, když budou od srdce, budou pravdivé a budou vyprávět o životě takovém, jaký je. Když budu vykládat karty tak, jak jsou, tak z toho budu mít radost. Než jeden koncert v O2 areně, tak je pro mě větším cílem mít za rok sto koncertů s kapelou. A je jedno, jestli to bude v klubu, na zahradě, na svatbě nebo na festivalu. Ale samozřejmě, že by nás lákala i ta O2 arena.

Jak vás vlastně jako kapelu změnil covid?

Primárně nás to zabrzdilo. Měl jsem po léčbě, vydávali jsme novou hudbu a byli jsme namlsaní na lidi a na koncerty. Rok jsme nehráli, jenže pak přišla pandemie, takže stále čekáme, až se to pořádně rozjede.

Máte už více než dva a půl roku od léčby závislosti na alkoholu. Kdy jste si uvědomil, že už toho démona sám nezvládnete ukočírovat?

Donutili mě přátelé z kapely a rodina, kteří na mě uspořádali boudu. Seděli jsme v klubu, kam jsem přišel v domnění, že budeme plánovat, kdy budeme natáčet klipy a podobně. Jenže to nebyla obyčejná schůzka, dorazila i má rodina a já jsem věděl, že mě budou dusit. Zatlačili na mě, abych se šel léčit. Já jsem na to kývl, ale v hlavě jsem to měl nastavené jinak. Říkal jsem si, že to tam odsedím a pak si najdu nějakou tajnou hospodu, do které budu chodit dál.

To se ale nestalo. Co se ve vás zlomilo?

Poté, co jsem se dostal na léčbu, se mi převrátilo myšlení naruby. Naživo jsem viděl alkoholové delirium a sledoval jsem, jak okolo mě umírají lidé. Byli tam lidé různých profesí, elektrikář, bezdomovec, zpěvák nebo doktor, ale všichni jsme měli stejný problém. Díky deliriu a psychologovi, který v Opavě působí, jsem se rozhodl, že zkusím život dál vést v abstinenci, což se mi zatím daří.

Nastoupit na léčbu je těžké, ale je ještě složitější v abstinenci vydržet?

Alkoholismus je strašně obecné téma a na každou osobu působí jinak. Já už do hospody nechodím. Dostanu se do ní jednou za čtvrt roku během nějaké oslavy nebo třeba na fotbal. Už mám jiné životní priority. Předtím bylo mou prioritou vysedávání v hospodě, ale jakmile člověk ochutná něco nového ze života, tak zjistí, že ho to naplňuje mnohem více.

Chtěl jste s alkoholem seknout už někdy dřív, nebo vás to ani nenapadlo?

Řešil jsem to mnohokrát. Neuměl jsem totiž pít. Zkoušel jsem to kontrolovat, ale až v léčebně jsem pochopil, že když je na tom se závislostí někdo tak daleko, jako já, tak už neexistuje možnost kontrolovaného pití. Třepala se mi ruka, pouštěl jsem si vodu z kohoutku a sám sebe jsem se ptal, jak jsem tak zase mohl dopadnout. Nic jsem si nepamatoval, měl jsem zabahněné věci a nevěděl jsem, odkud jsem přišel. Ale stejně jsem se ten den vzal, šel jsem do hospody a udělal jsem stejné kolečko, kvůli kterému jsem se ráno dostal zase do stejné situace, ve které jsem byl o 24 hodin dříve. Zkoušel jsem to mnohokrát, ale tehdy jsem ještě netušil, že pro mě je jedinou cestou, jak se mít dobře, nepít vůbec. Zkoušel jsem pít třeba méně, ale vždy se to nějak zvrtlo.

Kdy jste s pitím začal?

Začal jsem v sedmnácti a hrozně mi to zachutnalo. Nemyslím chuť alkoholu, ale stav opilectví, který se mi strašně líbil. Byl jsem nějakým způsobem vtipný pro své okolí, lidi si ze mě dělali srandu a já jsem byl v pozici opilého kluka hrozně šťastný. Podle mě jsem měl nezvládání alkoholu, kvůli kterému jsem se dostával do bezvědomí, hned od začátku.

Jednou jste řekl, že být opilý je podobné, jako stát na pódiu. Dá se to srovnat?

Každá situace, která ve vás vyvolá hluboké emoce, je srovnatelná. Může to být, když se vám něco povede, když uděláte životní rozhodnutí nebo stojíte na pódiu a lidé si zpívají vaše písničky. Může to být sex nebo jídlo, které vás odrovná. Zkrátka něco, co dostane do těla hormony. Snažím se na to nezapomenout, abych se tím, že jsem přestal pít, neochudil o tyto silné okamžiky. Já jsem pil právě kvůli nim a více jsem tak věci prožíval. Ovšem i teď, když je ze mě mladý fotřík, se snažím v životě stále hledat situace, které mě hluboce zasáhnou.

Tušíte, kde byste nyní byl, kdybyste nepřestal pít?

Přemýšlel jsem o tom mockrát. Určitě bych neměl manželku ani dceru. Žena mi řekla, že tak, jak jsem žil, by se mnou dítě neměla. Pokud bych pokračoval v tom mém lifestylu, kterým jsem žil ještě před třemi lety, tak by to asi bylo pořád podobné. Chodil bych utrácet každý den peníze do hospody za cigarety a za pivo. Nebylo mi ani třicet, takže bych takovým způsobem života mohl žít klidně ještě desítky let, než by mě to nějak dostihlo. Jsem rád, že se to stoplo v takto útlém věku a já si můžu užívat života tak, že si ho pamatuju. Tehdy jsem si totiž života užíval, ale nepamatoval jsem si to. Období mezi dvacátým a devětadvacátým rokem života je pro mě velká mlha.

Myslíte, že kdybyste pil dál, tak by se mohla rozpadnout i vaše kapela?

Nevím, jestli byl ve hře rozpad, ale takových schůzek, jako byla ta finální, se mnou kluci měli několik. Ptali se mě, co mě trápí, já jsem na ně byl ale hrozně naštvaný. Říkali však pravdu a já jsem si to v sobě nedokázal přiznat, což byl ten největší problém.

Kromě toho, že zpíváte, taky píšete texty. Podílel jste se také na textu Srdce nehasnou pro Karla Gotta…

Vzniklo to díky historické spolupráci s Richardem Krajčem, který dostal nabídku od Karla Gotta. Oslovil mě, jestli bych mu s tím nepomohl a já jsem do toho šel. Co se týká mé kariéry textaře, tak to pro mě byl majstrštyk. Moc lidí totiž nemůže říct, že skládalo pro Karla Gotta, tím spíš ještě poslední písničku. Jsem moc rád, že jsem dostal takovou příležitost.

V dobách začátku kapely za vámi hodně stála skupina Kryštof s Richardem Krajčem. Stále vám pomáhají?

Richard nám na začátku hodně pomáhal, ale už tolik v kontaktu nejsme. Naše hudební cesty se totiž rozjely jiným směrem. My jsme každopádně Richardovi vděční za všechno, co pro nás udělal.

A co cukrařina, o které jste se zmínil. Dokázal byste se s ní uživit?

Ženě pomáhám doteď, ale spíše s takovými věcmi, jako je zavážení. Třeba v létě jezdíme po svatbách. Pečení umím asi o 600 procent více než před rokem. Musel jsem se to naučit a jsem za to hrozně rád, naučil jsem se spoustu věcí a řadu postupů. Umím udělat dort. Kdyby náhodou neklapla hudební kariéra, tak můžu najít nějaká zadní vrátka.

Co všechno vaši kapelu letos čeká?

Vydali jsme nové album. S rodinou nás čeká spoustu práce na domě a taky jezdím na besedy po školách, kde vykládám svůj alkoholový příběh. Ať přijedu kamkoliv, tak to studenty hodně zajímá. Jsou na mě přilepení pohledem a já vím, že to, co jsem si prožil, je tématem pro spoustu lidí. Hodně mě to nabíjí. Když za mnou přijde slečna, která díky mě začala chodit k doktorovi a řeší svůj problém s anorexií, nebo kluk, jenž díky mé besedě nastoupí do Opavy na dětskou protialkoholní léčbu, tak vím, že to má smysl. Na začátku jsem se toho bál jako čert kříže, ale nadchlo mě to, abych to dělal dál. Je to jen povídání, ale i když tím pomůžu jedinému člověku, tak je to super. Už jsem inspiroval více lidí a je to jedna z věcí, pro kterou žiju.

Dříve jste měl taky vlastní talkshow, k té už se nevrátíte?

Nevrátím. Po třech epizodách jsem skončil. Po léčbě jsem měl strašně moc volného času, který jsem předtím trávil v hospodě. Během léčby jsem se ale naučil, že si volný čas musím něčím vyplnit. Takže jsem si našel různá odvětví a jedno z nich byla talkshow. Strašně jsem se na ni těšil, ale když jsem ji začal dělat, tak jsem se jako moderátor cítil tragicky. Když jsem někam přišel jako host, tak jsem si to užíval, ale v této pozici jsem se cítil strašně. Měl jsem trému a vůbec mi v tom nebylo dobře. Zavčas jsem to tedy stopl, protože jsem cítil, že v tom nejsem dobrý. Nějakým způsobem to sice mělo úspěch, ale já jsem si říkal, že už nikdy nechci dělat věci, které mě trápí. A toto mě psychicky trápilo.